Jonathan Kellerman

Jonathan Kellerman

VINA

1. kapitola

Všechno je to moje!

Dům. Život klíčící v jejím nitru.

Manžel.

Holly už popáté obešla zadní pokoj, ze kterého byl výhled do zahrady. Zastavila se, aby nabrala dech.

Ještě nenarozená holčička – Aimee – jí tlačila na bránici.

Od uzavření kupní smlouvy prošla Holly dům už nejmíň stokrát a v duchu si představovala, jak ho vylepší.

Líbil se jí až do nejposlednějšího kouta a nevadily jí ani pachy nasáklé v devadesát let starém štuku:kočičí moč, plíseň, zkažená zeleninová polévka. Odér starého člověka.

Za pár dní se pustí do malování a všechno překryje vůně čerstvé barvy. A depresivní šedobéžová zmizípod veselejšími odstíny. Desetipokojový dům – nepočítaje koupelny – byl zkrátka ztělesněním Hollyinýchsnů.

Cihlová stavba v tudorovském stylu trůnila na parcele o rozloze tisíc metrů čtverečních na jižním okrajiCheviot Hills. Vystavěli ji v dobách, kdy se od domů čekalo, že nějakou dobu vydrží, a kdy se krášlilyštukovými ozdobami a zútulňovaly táflováním, mahagonovými dveřmi a podlahami z kvalitních dubovýchprken. V kouzelné malé studovně, která se brzy promění v Mattovu kancelář, aby si mohl vyřizovat práci i

z domova, byly dokonce parkety.

Holly bude moci zavřít dveře a odclonit se od jeho nadávání na pitomce klienty, kteří si nedokážou pořádně vést účetní doklady. Natáhne se na pohodlný gauč a bude se mazlit s Aimee.

Pohlaví dítěte se dozvěděla při ultrazvukovém vyšetření ve čtvrtém měsíci těhotenství a okamžitě serozhodla, jak holčičku pojmenuje. Matt o tom zatím neměl tušení. Pořád se ještě vyrovnával s tím, že se

brzy stane otcem.

Občas si říkala, jestli se mu v noci nezdává o číslech.

Opřela se o mahagonový okenní parapet, přimhouřila oči, aby vytěsnila přerostlé býlí a uschlou trávu, asnažila se představit si rajskou zahradu plnou zeleně a květin.

Dost dobře to nešlo, když ji momentálně skoro celou zabíral monstrózní pokácený strom.

Ten platan tyčící se do výšky pěti pater uváděli prodejci jako jednu z předností domu. Kmen měl širokýjako ropný barel a husté listoví půvabně stínilo zahradu a dodávalo jí až přízračnou atmosféru. Hollyokamžitě zapojila fantazii a v duchu viděla, jak ze silné dolní větve visí houpačka.

A jak se na ní celá rozesmátá houpe Aimee a křičí na Holly, že je nejlepší máma na světě.

Jenže po dvou týdnech jednání o kupní smlouvě přišla prudká bouřka, naprosto netypická pro tohle ročníobdobí, a kořeny platanu nevydržely. Ten obr se naštěstí jenom naklonil, ale nevyvrátil se úplně. Kdybyano, dopadl by přímo na dům.

Uzavřeli dohodu, že prodávající – syn a dcera staré paní – zaplatí pokácení a odvoz mamutího stromu,likvidaci pařezu a úpravu terénu. Jenže ti dva ve snaze uškudlit, co se dá, zaplatili specializované firmějenom za pokácení, takže za domem zůstala hromada mrtvého dřeva zabírající skoro celou zahradu.

Matt div nevyletěl z kůže a vyhrožoval, že z koupě vycouvá.

Že ji anuluje. Takový hnusný výraz.

Holly ho uchlácholila slibem, že si urovnání situace vezme na starost. Zařídí, aby se dočkali nějakékompenzace, a on si s tím vůbec nemusí dělat hlavu.

No dobře. Ale jen pokud se o to fakt postaráš sama.

Když teď Holly civěla na tu horu dřeva, deptalo ji to a nevěděla, co si počít. Část snad půjde použít jakopalivové dříví. Drobné větvičky, listí a kusy kůry by mohla vlastnoručně shrabat a založit někde kompost.Ale ty obří špalky…

No, něco už vymyslí. A mezitím je potřeba vypořádat se s pachem kočičí moči, plísně, zkažené polívky a

staré paní.

Paní Hannahová prožila v domě dvaapadesát let. Jak ale může něčí pach nasáknout i do omítky a dodřeva? Ne že by snad Holly proti starým lidem něco měla, i když jich moc neznala.

Musí přece existovat něco – třeba nějaký speciální deodorant –, čím se dá i ve vyšším věku tělesný odérpotlačit.

Ať tak či onak, Mattovi se tu časem začne líbit. Přijde k rozumu, jako vždycky.

Třeba jako když vybírali dům. Nikdy dřív se ani v nejmenším nezajímal o architekturu, ale zničehonic začal

horovat pro modernu. Holly s ním trpělivě objížděla tunu nudných bílých krabic, protože věděla, že Mattsi vždycky najde důvod koupi zavrhnout – byl zkrátka takový.

Když konečně narazila na dům svých snů, už mu na architektonickém stylu ani za mák nezáleželo a

zajímal se jen o cenu.

Koupě probíhala až neuvěřitelně hladce, jako by se hvězdy ocitly v příznivém postavení a zafungovalapozitivní karma: umřela stará paní, hamižné děti chtěly její majetek co nejrychleji zpeněžit, obrátily se narealitní kancelář Coldwell, čirou náhodou jednaly s Vanessou a ta se obratem spojila s Holly a dala jí o domě vědět ještě předtím, než ho veřejně nabídne k prodeji, protože jí dlužila nejednu laskavost zavšechny ty noci, kdy jí Holly dělala vrbu, utěšovala ji při plačtivých opicích a trpělivě naslouchala jejímnářkům na zpackaný osobní život.

Připočtěte k tomu nejstrmější pokles cen nemovitostí za celá desetiletí a skutečnost, že si Holly odukončení vysoké školy před devíti lety počínala jako paní Skrblíková a dřela v marketingu dvanáct hodindenně. Matt byl ještě spořivější, navíc dostal v práci přidáno a šikovně investovali akcie, které protekčnězískali od jednoho z Mattových kamarádů z byznysu. Takže měli našetřeno dost na první splátku a bezproblémů si obstarali hypotéku.

Všechno je to moje!

Včetně toho stromu.

Holly se chvilku potýkala s masivní mosaznou klikou – nikdy neměněnou, ještě původní! –, konečně se jípovedlo otevřít zkřížené francouzské dveře a vyšla na zahradu. Kličkovala mezi popadanými větvemi,uschlým listím a kusy kůry, až došla k plotu oddělujícímu pozemek od sousedního.

Teprve teď si spoušť v zahradě poprvé pořádně prohlédla a bylo to ještě horší, než si myslela. Firma,která přijela strom pokácet, si počínala humpolácky a nechala uřezané větve padat na nechráněnou zem.

Zahrada byla posetá dírami, nebo spíš krátery – hotové dílo zkázy.

Možná by původním majitelům měla pohrozit, že je zažaluje, pokud to všechno neodvezou a neuklidí.

Jenže k tomu by potřebovala právníka. Takového, který si vezme honorář až podle vysouzené částky…Panebože, ty díry jsou ale děs. Trčely z nich spletence kořenů připomínajících červy a výhrůžné obřítřísky.

Klekla si na okraj největšího kráteru a škubla za kořeny. Ani se nehnuly. Přesunula se k menšímu, alejenom zvířila oblak prachu.

V třetí díře se jí povedlo vypáčit z vyschlé hlíny chuchvalec tenčích kořenů. Prsty přitom zavadila o cosi

tvrdého. Kovového.

Zakopaný poklad, hurá! Pirátská kořist! No nebyla by to spravedlivá odměna?

Holly s úsměvem odhrnovala hlínu a kamínky, až na ni vykoukla světlemodrá ploška. Pak červený kříž. Aběhem chvilky odhrabala celý vršek té kovové věci.

Byla to schránka, něco jako příruční sejf, ale větší. Modrá, až na červený kříž uprostřed.

Že by nějaký zdravotnický materiál? Anebo tu děcka prostě jen něco zahrabala ve vyhozené krabici?

Holly schránkou zapáčila, ta se maličko zaviklala, ale držela v zemi pevně. Holly s ní lomcovala sem a tam.Trochu ji uvolnila, ale pořád ji ne a ne vyprostit.

Pak si na něco vzpomněla, došla do garáže a našla v hromadě zrezivělého nářadí prastarou lopatu. Stímhle je dřívější majitelé taky vypekli – slibovali, že dům kompletně vyklidí, ale nářadí tu nechali podzáminkou, že je pořád ještě použitelné. Aby to vypadalo, že se snaží prokázat jim laskavost.

Jako by snad Matt někdy používal zaštipovací kleště, hrábě nebo ruční frézku.

Holly se vrátila k díře, vrazila lopatu mezi okraj skříňky a zeminu a opatrně se o ni opřela. Zaskřípělo to,ale schránka se pohnula jen trošku, potvora jedna umíněná. Třeba by se dalo jen nakouknout pod víko,co je vevnitř…, ale ne, zaklapovací petlice pevně vězí v hlíně. Potýkala se s lopatou dál, ale nikam to

nevedlo.

Dřív by se o lopatu opřela plnou vahou. V dobách, kdy dvakrát týdně chodila na zumbu, jednou týdně najógu, běhala desetikilometrové okruhy a nemusela si odříkat suši, carpaccio, latté a chardonnay.

Všeho jsem se vzdala kvůli tobě, Aimee.

Teď jí s každým dalším týdnem těhotenství ubývalo sil a z nejvšednějších úkonů se stávalo utrpení.Narovnala se a lapala po dechu. No dobře, dojde na plán B. Opatrně, aby se vyvarovala přílišné námahy,odtesávala krátkými mělkými záseky hlínu podél okrajů krabice.

Obkroužila je dvakrát, a když zarazila lopatu do země, aby je objela potřetí, povedlo se jí podebrat levoustranu a schránka vyletěla ven. Holly zavrávorala a div neupadla.

Prudce rozpažila, aby nabrala rovnováhu, a lopata jí vylétla z ruky.

Cítila, jak se kácí dozadu, čistě silou vůle se pokusila udržet na nohou a kupodivu se jí to povedlo.

To bylo o fous. Sípala jako astmatický gaučový povaleč. Konečně se jakžtakž vzpamatovala a popotáhlamodrou krabici na rovnější místo.

Schránka neměla zámek, jen obyčejnou zaklapovací petlici, zatuhlou a zoxidovanou. Z flíčku na krabici,kde se odloupl modrý nátěr, bylo patrné proč – celá skříňka včetně zavírání byla mosazná. Pevná a těžká.Už jen takový kus mosazi sám o sobě musí mít nějakou cenu.

Holly se zhluboka nadechla a lomcovala petlicí, dokud ji neodchlípla.

„Čáry máry fuk,“ pronesla a odklopila víko.

Krabice byla uvnitř vyložena zažloutlými novinami. V nich si hovělo cosi zabaleného v chlupaté látce – vdece olemované saténem. Asi bývala modrá, ale vybledla do neurčité žlutozelené barvy. Na saténovémokraji se rýsovaly nafialovělé skvrny.

Někomu ta věc stála za zabalení. A za zakopání do země. Holly raneček dychtivě vytáhla.

Přepadlo ji zklamání, protože moc nevážil. Takže na zlaté pruty, mince nebo diamanty si může nechatzajít chuť.

Položila deku na zem, vzala ji za okraj a rozbalila.

Zevnitř se na ni cosi zašklebilo.

Pak se to rozsypalo a… Panebože! Holly zaječela. Ta věc se jí rozpadla před očima, protože ji držela

pohromadě jen pevně omotaná deka.

Drobná kostra, tedy teď už jen hromádka rozsypaných kostí.

Lebka přistála přímo před ní. Usmívala se. Černé oční jamky ji probodávaly pohledem.

Dva droboučké zuby v dolní čelisti vypadaly, jako by se do ní chtěly zakousnout.

Holly seděla jako přikovaná k zemi, nebyla s to se pohnout, dýchat ani myslet.

Opodál zapípal pták. Pak se rozhostilo ticho.

Stehenní kost se odkutálela kus stranou, jako by o své vlastní vůli, a Holly vyjekla děsem a odporem.

Lebku to ani v nejmenším neodradilo. Dál na ni zírala. Jako by něco věděla.

Holly sebrala zbytky sil a rozkřičela se.

Křičela a křičela.

2. kapitola

Ta žena byla hezká, blonďatá, bílá jako stěna a očividně těhotná.

Jmenovala se Holly Rucheová a seděla na tlustém špalku – podobných mohutných fláků rozřezanéhostromu se kolem povaloval nejmíň tucet a zabíraly skoro celou zpustlou zahradu. Žena ztěžkaoddechovala, držela se za břicho a pevně tiskla zavřené oči. Mezi pravým palcem a ukazováčkem svíralaMilovu vizitku zmačkanou k nepoznání. Od chvíle, kdy jsem dorazil, už dvakrát odmítla paramediky, kteří jí nabízeli pomoc.

Stejně se zdržovali poblíž a ignorovali uniformované policisty a lidi z koronerova úřadu. Všichni tu jenokouněli a působili nadbytečně; tahle záležitost vyžadovala antropologa.

Záchranku Milo zavolal ze všeho nejdřív. „Otázka priorit. To ostatní vážně nespěchá.“

Tím ostatním myslel hromádku zahnědlých kostí rozsypaných na staré dece, které kdysi tvořily dětskoukostřičku. Nebyly rozházené úplně nahodile, pořád z nich byl patrný tvar droboučkého lidského těla.

Podle ještě nesrostlých lebečních švů a dvou zoubků vyrážejících ze spodní čelisti jsem stáří dítěte tipovalna čtyři až šest měsíců, ale s diplomem z psychologie jsem si nemínil hrát na experta. Nejdrobnější kůstky – ty z prstů na rukou a na nohou – byly stěží tlustší než párátka.

Z pohledu na toho chudáčka mě bolelo u srdce. Radši jsem se zaměřil na detaily.

Deka si původně hověla v modré kovové schránce vysoké asi šedesát centimetrů, vyložené novinami zroku 1951. Byly to losangeleské Daily News, které přestaly vycházet v roce 1954. Na štítku na bokuschránky stálo Majetek Švédské dobročinné nemocnice, Central Avenue 232, Los Angeles, Kalifornie. Milouž si stačil ověřit, že nemocnici zavřeli roku 1952.

Útulný přičáplý dům v tudorovském stylu, který do zahrady vyhlížel, byl určitě starší, nejspíš pocházel zdvacátých let, kdy vznikla velká část Los Angeles.

Holly Rucheová se rozplakala.

Zase k ní přistoupil paramedik. „Paní…?“

„Nic mi není.“ Oči měla napuchlé, vlasy ostříhané na mikádo si pocuchala, jak si je v jednom kuse

nervózně prohrabovala. Podívala se na Mila, jako by si ho všimla až teď, pak přejela pohledem ke mně, potřásla hlavou a vstala.

Založila si paže na těhotenském bříšku a zeptala se: „Kdy se budu moct vrátit do domu, detektive?“

„Jakmile proběhnou běžné policejní procedury, paní Rucheová.“

Zase se podívala po mně.

Milo mě představil: „To je doktor Delaware, náš konzultující psycholog.“

„Psycholog? Někdo tu má strach o moje duševní zdraví?“

„Ne, paní Rucheová. Občas se na pana Delawarea obracíme, když…“

„Díky, ale nic mi není.“ Ohlédla se k místu, kde našla kostru, a otřásla se. „To je hrůza.“

„Jak hluboko byla ta schránka zakopaná?“ zeptal se Milo.

„Já nevím – moc hluboko asi ne, když se mi jí povedlo vydolovat. Nejde o skutečný zločin, že ne? Myslímzločin z nedávné doby. Jde o něco z hlubin historie, čím už se policie nezabývá. Dům postavili v roce1927, ale tohle tu mohl někdo zakopat už dávno předtím. Bývala tu fazolová pole a vinice, a když sepustíte do kopání – úplně kdekoli –, můžete najít nejrůznější věci…“

Položila si dlaň na hruď. Vypadala, že se jí nedostává dechu.

„Radši byste si měla sednout,“ navrhl jí Milo.

„Nedělejte si starosti, nic mi není, vážně.“

„Nechcete přece jen nechat paramediky, aby vás prohlédli?“

„Na prohlídce jsem byla včera,“ odmítla. „U doktora, u gynekologa. Jsem úplně v pořádku.“

„V kolikátém jste měsíci?“

„V pátém.“ Křečovitě se usmála. „Co by mělo být v nepořádku? Mám krásný dům. I když v něm

momentálně probíhají policejní procedury.“ Odfrkla si. „Stejně za to všechno můžou ti bídáci. Chtěla jsem po nich, ať ten strom zlikvidujou, a kdyby se na to nevykašlali, nemuselo se tohle vůbec stát.“

„Myslíte původní majitele?“

„Hannahovy, Marka a Brendu. Ten dům patřil jejich matce, a když umřela, nemohli se dočkat, až za něj shrábnou peníze… Něco mě napadá, detektive… Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Jsem poručík Sturgis.“

„Něco mě napadá, poručíku Sturgisi. Té paní bylo třiadevadesát, když umřela, žila tu hrozně dlouho, dům je po ní pořád cítit. Takže klidně mohla… klidně to mohla udělat ona.“

„Prověříme si to, paní Rucheová.“

„Co přesně jste myslel těmi procedurami?“

„Záleží na tom, co ještě najdeme.“

Sáhla si do kapsy džínů, vytáhla mobil a zuřivě na něm něco vyťukala. „No tak, zvedni to… Konečně.

Poslouchej, potřebuju, abys přijel. Sem, domů. Nebudeš věřit, co se stalo… Cože? Ne, nemůžu… No dobře, tak přijeď, hned jak schůzka skončí… Ne, nevolej, prostě přijeď.“

Zavěsila.

„Manžel?“ zeptal se Milo.

„Je účetní.“ Jako by se tím všechno vysvětlovalo. „Tak co se tu ještě chystáte provádět?“

„Necháme psy, aby to tu očichali. A podle toho, co objeví, možná prozkoumáme zahradu sonarem, jestli někde není zakopáno ještě něco.“

„Ještě něco?“ zděsila se Holly. „Proč by tu mělo být ještě něco?“

„Není, ale musíme si počínat důkladně.“

„Chcete říct, že mám za barákem hřbitov? To je nechutnost. Jenom se tu našla jedna stará kostra, to

přece není důvod čekat další.“

„Určitě se ukáže, že máte pravdu…“

„Ovšemže mám pravdu, vždyť mi to tady patří. Dům i pozemek.“

Zajela si rukou k břichu a masírovala si ho. „Moje dítě se vyvíjí naprosto bez problémů.“

„To je skvělé, paní Rucheová.“

Upírala na Mila zrak a pak tiše zaúpěla. Oči se jí obrátily v sloup, obličejové svaly jí ochably a začala se

pozadu řítit k zemi.

S Milem jsme ji zachytili. Kůži měla vlhkou a lepkavou. Když paramedici viděli, že omdlela, okamžitě k ní přispěchali. Ve tváři se jim zračilo poněkud nepatřičné uspokojení.

Vždyť jsme vám to říkali, křičelo jim z očí. Jeden prohodil: „S paličáky to takhle dopadá vždycky. My už se

o ni postaráme, poručíku.“ „Od toho tu taky jste,“ zavrčel Milo a šel zavolat antropoložce.

3. kapitola

Liz Wilkinsonová zrovna skončila přednášku na univerzitě a slíbila, že dorazí za dvacet minut.

Milo vyřizoval další telefonáty a já se posadil k Holly Rucheové.

Všechny základní životní funkce měla podle záchranářů v pořádku, jen si prý potřebuje odpočinout a má

hodně pít. Vybavili mě lahví sportovního nápoje Gatorade, sbalili si svých pět švestek a vyrazili k nehodě

na dálnici číslo 405.

Když jsem Holly nabídl láhev poprvé, stiskla rty a zavrtěla hlavou. Napodruhé rty rozevřela. Párkrát si přihnula, usmála se a přiklopila mi ruku svou dlaní. Už měla teplejší kůži. „Je mi mnohem líp,“ prohlásila.

„Vy se jako psycholog specializujete na pomoc obětem?“

„Dělám, co je potřeba, nemám žádnou zvláštní specializaci.“ „Já jsem asi svým způsobem oběť.“

„Muselo to být drsné.“

„Přímo příšerné. Myslíte, že mi ten poručík rozkope celou zahradu?“ „Udělá jen to nejnutnější.“

„To zní, jako byste se ho snažil hájit.“

„Mluví ze mě zkušenost.“ „Pracujete spolu často?“

„Ano.“

„To musí být… auu.“ Zkřivila tvář a sáhla si na břicho, které jí vydouvalo černý svetřík. „Vrtí se jak zběsilá.

Je to holka.“ „Gratuluju.“

„Holky jsou lepší.“ Usmála se. „Těším se, že budu mít novou nejlepší kámošku.“ Zase se zašklebila.„Panečku, ta je ale hyperaktivní… Jauvajs, to bylo zákeřný, kopla mě do žeber.“

„Vaše první děcko?“ zeptal jsem se.

„Vy to poznáte? Chovám se jako amatérka?“

„Vůbec ne. Jste mladá.“

„Tak mladá zas ne,“ namítla. „Je mi jednatřicet.“

„To je mládí.“

„Máma mě měla v osmnácti.“

„To je ještě větší mládí.“

Zasmála se, pak zvážněla. „Já jsem to tak nechtěla.“

„Začít brzo.“

Zalétla pohledem nahoru. „Tak brzo jako ona… Ale věděla jsem, že jinak to chci.“

„Mateřství?“

„Mateřství, dům se zahradou…, prostě takovou tu domácí idylku. Bude to fajn.“ Zadívala se přese mě na

techniky, kteří prozkoumávali kusy stromu. Dorazili před čtvrthodinou a čekali na Liz Wilkinsonovou.Modrou krabici překryli bílým plátnem. Hranatě se pod ním rýsovala, jako by si oblékla kostým ducha.

Holly Rucheová prohodila: „Nechci, aby to tu po jejich odchodu vypadalo jako po náletu. Vím, že zahradazatím není nic moc, ale mám s ní velké plány.“

O kostřičce se ani slovem nezmínila. Dumal jsem, proč vdaná žena mluví v jednotném čísle.

„Všechno se tak slibně vyvíjelo,“ povzdechla si. „Dokud nespadnul ten pitomej strom…“

Vtom náš pohled přitáhl pohyb na příjezdové cestě. Blížil se po ní muž zhruba v Hollyině věku, hubený,ale rozměklý, plešatý, s bradkou. Přelétl pohledem padlý strom a zamířil k nám. Měl na sobě modroukošili s dlouhým rukávem, šedé kalhoty a hnědé polobotky. Na pásku měl pager, v ruce iPhone a na holélebce mu seděly letecké sluneční brýle.

„Ahoj,“ pozdravila ho Holly.

„Ahoj,“ odvětil.

Měli tytéž snubní prstýnky. Oba zůstali jen u toho strohého přivítání. Muž měl takový ten obličej, kterývypadá, že je alergický na úsměvy. Zůstal stát kus od Holly a tvářil se rozladěně.

„Matte?“ oslovila ho.

Sjel pohledem k její ruce, kterou měla pořád položenou na mojí.

Vstal jsem a představil jsem se mu.

„Vy jste doktor? Má nějaké zdravotní potíže?“

„Vzhledem k okolnostem zvládá situaci dobře.“

„To jsem rád. Já jsem Matt Ruche, Hollyin manžel.“

„Doktor Delaware je psycholog,“ vysvětlila Holly. „Dodává mi vzpruhu.“

Matt Ruche zúžil oči. „No dobře.“

Holly ho obdařila nuceným úsměvem od ucha k uchu. „Už je mi líp. Bylo to šílený. Najít tu věc.“

„To si umím představit. Kdy to tu můžeme dát do pucu?“

„Nevím. Až nám to dovolí.“

„To je otrava.“

„Musejí odvést svoji práci, Matte.“

Ruka mu sjela k pageru. „Taková mrzutost.“

„To je všechno tím, že spadnul ten strom,“ řekla Holly. „Nikdo nemohl tušit, že…“

„No jo.“ Podíval se na displej telefonu.

Otočil jsem se k odchodu. „Počkejte ještě,“ zarazila mě Holly.

Vstala. „Dal byste mi vizitku, doktore Delaware?“

Jednu jsem v kapse našel. Matt Ruche si ji ode mě chtěl vzít, ale Holly ho předběhla. Zrudl až po vršeklebky. Pokrčil rameny a začal na mobilu psát textovou zprávu.

Holly mi sevřela ruku v obou dlaních. „Díky.“

Popřál jsem jí hodně štěstí. Do zahrady zrovna vcházela Liz Wilkinsonová se dvěma kufříky. Na sobě mělakalhotový kostým v barvě mléčné čokolády – v odstínu jen nepatrně světlejším než její pleť. Přes rukuměla přehozený bílý plášť. Vlasy si nedávno nechala narovnat a nosila je teď dlouhé a rozpuštěné. Když simě všimla, mávla mi na pozdrav a pokračovala v chůzi.

Někdo už ji asi správně nasměroval, protože zamířila přímo k dece, přehodila si přes sebe bílý plášť, stáhla si vlasy do ohonu, navlékla si rukavice, sklonila se a odhrnula plátno.

„No to se na něj podívejme, na chudáčka.“

Kosti se zdály ještě drobnější než předtím, místy byly nahnědlé jako jíška, místy skoro černé. Křehké jako krajka. Všiml jsem si drobných hrbolků na obou čelistech – ještě nevyrostlých zubů.

Liz si zadumaně skousla ret. „Někdo ho pohřbil pod ten strom?“

Ukázal jsem na díru. Liz si prohlížela modrou schránku.

„Švédská nemocnice? O té jsem v životě neslyšela.“

„Zavřeli ji v roce 1952. K čemu podle vás ta krabice původně sloužila?“

„Možná právě k tomuhle,“ odvětila.

„Schránka z patologie?“

„Spíš schránka na převoz orgánů.“

„Že by to děcko umřelo v nemocnici a někdo si tělíčko odnesl?“

„Mrtvá těla se v nemocnicích neskladují, Alexi, putují do márnic. A odtamtud – kdo ví? Tehdy nebývaly tak

přísné předpisy.“

„Je z poctivé mosazi,“ poznamenal jsem. „Třeba v ní přepravovali laboratorní vzorky.“

Liz zaměřila pozornost na kostru. Nasadila si zvětšovací brýle a naklonila se až těsně k ní. „Žádné drátkyani vyvrtané dírky, nejspíš nebyla ošetřena bělidlem ani žádnou jinou chemikálií, takže o učební pomůckunepůjde.“ Zlehka se dotkla nevyrostlých zoubků. „Není to novorozenec, protože už se mu klubou řezáky.Odhaduju to tak na čtyři až sedm měsíců, čemuž by odpovídala i velikost kostry. Ale pokud bylo to děckotýrané nebo zanedbávané, mohlo být i starší… Žádné zlomeniny nebo jiná poranění… Žádné zjevné stopypo nějakých nástrojích ani žádné jiné poškození… Krční kosti vypadají neporušeně, takže můžeme vyloučit uškrcení… Nevidím ani zjevné deformace kostí jako třeba od rachitidy nebo podobného onemocnění… Co se týče pohlaví, dítě je příliš malé, aby se to dalo poznat. Pokud odebereme DNA, budeme ho schopniurčit a do určité míry i rasovou příslušnost. Jenže labora
toř bohužel nestíhá a takhle starý a dávnovychladlý případ nebude mít prioritu. Pokud jde o dobu, která od smrti uběhla, můžu to zkusit zjistitradiokarbonovou metodou, ale instinkt mi napovídá, že o vykopávku z dávných dob nepůjde.“

Poznamenal jsem: „Nemocnici zavřeli v roce 1952, noviny jsou z roku 1951, dům postavili v roce 1927.Vím, že to o ničem nevypovídá, ale…“

„Ale dá se od toho odpíchnout, souhlasím. Takže Milo by se neměl spoléhat na moderní techniku, měl by vyštrachat realitní záznamy, zjistit, kdo tu žil, a snažit se propracovat do minulosti. Když bude mít podezřelého, můžeme zajistit vyšší prioritu testům DNA. Pokud tedy dotyčný nebude dávno po smrti, cožje u šedesát nebo sedmdesát let starého zločinu docela dobře možné. Ale třeba se vyskytne nějakýpříbuzný, který bude ochoten spolupracovat, a podaří se nám najít aspoň částečnou shodu.“

Hluboký hlas za námi – a nad námi – zabručel: „Milo už se do vyštrachávání realitních záznamů pustil.

Dobré odpoledne, Elizabeth.“

Liz vzhlédla. „Zdravím, při příjezdu jsem si vás nevšimla.“

„Byl jsem v domě a vyřizoval telefonáty,“ vysvětlil Milo.

A nepochybně si dům prošel a prohlédl si ho okem detektiva. Z jeho výrazu bylo patrné, že nic užitečnéhonezjistil. „Tak co tomu říkáte?“

Liz mu zopakovala svoje první dojmy. „Ne že byste mě na tohle potřebovali.“

„Potřebuje vás mladý Moses,“ opáčil Milo. „A já si vašich postřehů vážím.“

Liz a detektiv Moe Reed byli do sebe zamilovaní. Potkali se v mokřině plné mrtvol.

Rozesmála se. „Moses si mě váží taky. Pozdravujte ho ode mě, až se s ním uvidíte, protože to nejspíšbude dřív, než se s ním uvidím já.“

Napřímila se. „Co dalšího pro vás můžu udělat?“

„Odvezte si ty kosti a provozujte na nich tu svou magii. Jestli potřebujete tu krabici, tak si ji vezměte taky, jinak poputuje do laborky.“

„Nepotřebuju,“ řekla. „Ale nevím, jestli vám dokážu povědět ještě něco.“

„Co věk oběti?“

„Zkusím ho určit co nejpřesněji,“ slíbila. „Taky můžeme provést rentgen a mrknout se, jestli neobjevímenějaké poškození kostí, i když je to nepravděpodobné. Nic nenasvědčuje, že by tomu dítěti někdoubližoval nebo ho dokonce zabil. Možná šlo o smrt z přirozených příčin.“

„Umřelo přirozeně, ale někdo ho zakopal pod strom?“ Milo se zamračil. „Umřelo – ten střední rod se mipříčí.“ Košile se mu vysoukala přes pupek. Zastrkal si ji do kalhot a povytáhl si je výš.

„Ten tajný pohřeb možná ukazuje na provinilost,“ přisvědčila Liz. „A nepřítomnost viditelných důkazůnevylučuje násilnou smrt – někdo ho klidně mohl udusit, u dětí je to snadné. A zdaleka to není neobvyklá metoda.“

„Vražda v rukavičkách,“ utrousil Milo.

Liz zamžikala. „Tenhle výraz slyším poprvé v životě.“

„Jsem mistr hořké ironie.“

4. kapitola

Vrátili jsme se s Milem k Holly Rucheové. Její manžel už odešel.

„Má schůzku,“ omlouvala ho.

„Účetní záležitosti,“ pokýval hlavou Milo.

„Není to moc zajímavá práce, co?“

„Většina prací je jenom rutina,“ odvětil Milo.

Rozhlédla se po zahradě. „Stejně by mě zajímalo, proč jste si vzali na pomoc psychologa. Bydlel tu snad nějaký šílenec?“

„Ne, to ne.“ Milo se otočil ke mně. „Máš padáka, doktore.“

„Konečně,“ opáčil jsem.

Holly Rucheové probleskl tváří úsměv.

„Ta žena v bílém plášti je soudní antropoložka,“ vysvětlil Milo.

„Ta černoška? Zajímavé…“ Zaťala ruce v pěst. „Vážně doufám, že se z toho nevyklube řádění nějakého šílence, co za ním zůstávají mrtvoly na každém rohu. Kdyby ano, nedokázala bych tu žít. Tahali by nás po soudech, bylo by to k nevydržení.“

„Nebojte se, všechno bude v pohodě.“

„Jenom jedna mrňavá kostřička?“ vyjela. „To je v pohodě?“

Sklopila oči ke svému břichu. „Omlouvám se, poručíku. Prostě… prostě mi vadí, když se mi po domě

hemží cizí lidé.“

„To chápu. Nemusíte tady zůstávat, Holly.“

„Ale já tady bydlím. Můj byt je jenom takové dočasné odpočívadlo.“

„Budeme potřebovat, aby se to tu vylidnilo, aby se mohli pustit do práce psi.“

„Psi,“ zopakovala. „Jestli něco najdou, tak mi to tu rozbagrujete.“

„Dáváme přednost neinvazivním metodám, jako je georadar a analýza vzduchu a půdy.“

„Jak se analyzuje vzduch?“

„Zasuneme tenké ohebné hadičky do vzduchových kapes. Ale u takhle starého nálezu se zřejmě pachrozkladu nedá čekat.“

„A pokud objevíte něco podezřelého, naženete sem bagry a začnete to tu rozrývat a přehrabávat. Nodobře, tak já jedu pryč, ale jestli někde rozsvítíte, tak potom prosím zhasněte. Už jsme si nechali přepsatelektřinu na sebe a nehodlám platit účty za policii.“

Zamířila pryč, takovou tou překvapivě atraktivní kolébavou chůzí, která je pro těhotné ženy typická. Sezaťatými pěstmi a strnulou šíjí.

„Je dost předrážděná, holka,“ konstatoval Milo.

„Nezačala den moc zvesela,“ odvětil jsem. „A v manželství jí to neklape.“

„Hm… A doufám, žes zaregistroval, jak jsem vykličkoval z otázky, proč jsem tě sem vzal. Nemá cenupřipravovat občany o iluze.“

Vraždy a zabití jsou většinou všední záležitost a vyřeší se během pár dní. Milo mě občas bere k těm „zajímavým“.

Tentokrát jsme ale spolu byli na obědě.

Zajeli jsme si na steak, salát a skotskou do restaurace kousek od centra. Oba jsme strávili dopoledne v úřadu státního zástupce, Milo kontroloval spis k sérii hrůzných vražd, já jsem v sousední místnosti dělalkorekturu své svědecké výpovědi k témuž případu.

Milo se tomu úkolu pokoušel vyhnout; napřed si vzal dovolenou, pak nereagoval na vzkazy. Ale když mustátní zástupce John Nguyen zavolal o půlnoci a pohrozil mu, že se k němu přihrne s krabicemi týdenstarého vegetariánského jídla z rychlého občerstvení, Milo kapituloval.

„Rozumné rozhodnutí a nesnaž se mě převézt,“ varoval ho Nguyen. „A řekni Delawareovi, že jestli chcezároveň spláchnout i svoje povinnosti, tak může – zrovna nám přišel přepis jeho výpovědi.“

Milo mě v devět ráno vyzvedl. Vzal si na cestu Porsche 928, o které se dělí se svým životním partneremRickem Silvermanem. Na sobě měl nezdravě lesklou šedou havajskou košili s lascivně se křenícímilachtany a depresivně sklíčenými korálovými rybkami, pytlovité kalhoty a odřené kotníkové boty. Košile se mu ani trochu nehodila k bledé pleti, ale má rád Havaj, tak proč ne?

Vyšetřování té série brutálních vražd mu dalo pořádně zabrat a málem při něm umřel. Zachránil jsem muživot – pro nás oba něco nepředstavitelného. Od té doby uběhly už celé měsíce, ale ještě jsme si o tomnepromluvili. Nechával jsem na něm, aby to téma nakousl, ale zatím to neudělal.

Když jsme u soudu skončili, ani v nejmenším nevypadal, že by měl náladu slavit. Ale trval na tom, že měvezme na steak ze svíčkové za sedmdesát dolarů a „whisky Chivas, kolik se do tebe vejde, kamaráde,protože já jako šofér mám smůlu“.

Strávili jsme v restauraci hodinu, ale jen jsme jedli a pili a naprázdno tlachali, což u dobrých kamarádůnepůsobí přirozeně.

Odmítl jsem dezert, zato Milo si dopřál zmrzlinový pohár utopený v horkém karamelu a ananasové polevě.

Od chvíle, kdy čelil vědomí vlastní smrtelnosti, trochu pohubl – teď jeho dlouhonohástodevadesáticentimetrová postava vážila odhadem něco málo přes metrák a většina té váhy se muusadila na břiše. Když jsem ho pozoroval, jak se cpe kaloriemi, vtíraly se mi na mysl pojmy jako úzkost,popírání, skrývaná deprese, pocit viny – ať si z psychologické hatmatilky každý vybere nejpřiléhavějšívýraz. Znám Mila dost dlouho, abych věděl, že obžerstvím občas klidní nervy a jindy projevuje radost.

Když spořádal dva kopečky zmrzliny, pípla mu na mobilu textová zpráva. Otřel si pusu, odhrnul si zpoďobaného čela hrubé černé vlasy a přečetl si ji.

„Vida, vida, vida. Ještěže jsem se nenechal zlákat ohnivou vodou. Jedeme.“

„Nový případ?“

„Ne tak docela. Kosti pohřbené ve staré bedně pod starým stromem, soudě podle velikosti dětské.“

„Ne tak docela?“

„Ta kostra je zřejmě taky stará, takže nejspíš postačí vypátrat někdejší majitele toho pozemku.“ Hodil nastůl peníze a zvedl se. „Mám tě napřed hodit domů?“

„Kde se ty kosti našly?“ „V Cheviot Hills.“

„Nemá cenu, aby ses vláčel celou cestu ke mně a pak se vracel zpátky.“

„Jak chceš,“ řekl. „Nejspíš to moc dlouho nepotrvá.“

U auta si zastrkal košili s lachtany do kalhot, vytáhl z kufru žalostně vyhlížející sportovní sako z hnědého

tvídu, a když si ho oblékl, stal se z něj podivný kříženec horala ze skotské Vysočiny a Havajana.

„Mrtvé děcko,“ konstatoval jsem.

Přešel to mlčením.

5. kapitola

Pár vteřin poté, co Liz Wilkinsonová odjela i s kostmi, zavolal Milovi Moe Reed.

„Dvě míjející se lodi,“ utrousil Milo a přepnul telefon na hlasitý odposlech.

„Zjistil jsem všechny majitele nemovitosti, poručíku. Až dorazíte, budu pro vás mít seznam. Ještě něco?“

„To je prozatím všechno, Mosesi. A pozdravuje tě tvoje amantka.“

„Moje co?“

„Tvoje jediná pravá láska. Zrovna tu byla.“

„Aha. No jasně, kosti. Pověděla vám něco?“

„Že jsi podle ní úžasný.“

Reed se zasmál. „Doufám, že jí to přesvědčení vydrží do večera, protože máme rande. Teda pokudnepotřebujete, abych makal až do noci.“

„Ne, to nehrozí,“ řekl Milo. „Kvůli tomuhle případu nikdo přesčasy dělat nebude.“

Reed čekal před Milovou kanceláří se štůskem papírů v ruce a popíjel z láhve vodu. Blond vlasy, které dřívnosil ostříhané na ježka, si nechal o pár centimetrů poporůst, mladistvá zdravě růžová tvář bez vrásekkontrastovala s jeho staromilským přístupem k životu. Pod rukávy modrého saka se mu rýsovaly mohutnésvaly. Na kalhotách měl dokonale vyžehlené puky, boty se mu oslnivě leskly. Nikdy jsem ho neviděloblečeného jinak.

„Zrovna mi volali, poručíku, musím běžet. Zabití v baru na Washingtonově, nedaleko studií Sony. Údertupým předmětem.“

„Utíkej vyšetřovat.“

„K vyšetřování toho moc nebude,“ řekl Reed. „Pachatel je ještě pořád na místě, hlídka ho našla, jak stojína barpultu a ječí, že ho k tomu donutili vesmírní démoni. Spíš by to spadalo do vašeho oboru, doktore.“

„Leda tak za trest.“

Se smíchem se odporoučel. Milo odemkl kancelář.

K výhodám hodnosti poručíka, kterou Milo před lety získal díky výměnnému obchodu s bývalým policejnímnáčelníkem, který neměl tak úplně čisté svědomí, patří vlastní kancelář, takže se nemusí s ostatními dělit

o společnou detektivní služebnu. Další výsadou je to, že na rozdíl od většiny poručíků může pokračovat vdetektivní práci a nemusí se babrat s papírováním. Nový náčelník ho o ten výdobytek mohl připravit, alepodíval se na Milovy statistiky vyřešených případů, a i když mu v jednom kuse posměšně přezdívá „tonaše takzvané eso“, nešťourá do něčeho, co zjevně funguje.

Slabinou Milovy kanceláře je, že je to stísněný kamrlík bez oken. Milo je mohutný chlap s dlouhýmarukama a nohama, takže stačí, aby se protáhl, a už naráží do stěn. Když je v určité náladě, místnostpůsobí dojmem klaustrofobicky stísněné klece, jaké se používaly v zoo, než lidé dospěli k názoru, že izvířata mají duši.

Teď se posadil na židli za stolem, která přitom vydatně zavrzala, přečetl si seznam a pak mi ho podal.

Hollyino vysněné bydlení byl rodinný dům o rozloze dvě stě devadesát metrů čtverečních, dokončený 5.ledna 1927. Tři měsíce po dostavbě byl prodán panu a paní Thorntonovým. Po deseti letech přešel dovlastnictví jejich dcery Marjorie a ta ho třináct měsíců nato prodala doktoru Malcolmu Crowellovi Larnerovi

a jeho ženě. Larnerovi v něm žili do roku 1943 a pak se novými majiteli stali doktor George J. Del Rios ajeho manželka. Del Riosovi ho obývali až do roku 1955, kdy přešel do vlastnictví jejich rodinného trustu. V

roce 1961 se novým vlastníkem stal rodinný trust Roberta a Alice Hannahových a v roce 1974 se jedinoumajitelkou stala čerstvě ovdovělá Alice Hannahová. Zůstalo to tak až do doby před šedesáti dny, kdy jejídědici prodali dům Matthewovi a Holly Rucheovým.

Počáteční kupní cena: osmačtyřicet tisíc dolarů. Holly s Mattem získali díky hospodářské recesi výhodnounabídku, ale i tak je dům přišel na devět set čtyřicet tisíc; jako první splátku složili v hotovosti stosedmdesát pět tisíc a na zbytek si vzali nízko úročenou půjčku.

Milo zapíchl prst do dvou jmen na seznamu. „Doktor Larner to prodal doktoru Del Riosovi. Časově to sedí,

ta schránka pocházela z nemocnice a doktůrek v bílém plášti si snadno mohl něco z inventáře přivlastnitpro osobní potřebu.“

„Začal bych od doby, ze které pocházejí ty noviny,“ řekl jsem. „Takže od roku 1951. Čímž se to zužuje na

Del Riosovy.“

„Souhlas. Tak se mrkneme, co se o nich dá vyšťourat.“

Zadal do počítače heslo svého oddělení, prsty se mu rozeběhly po klávesnici a zaujatě žvýkal nezapálený

doutník. V oficiálních databázích nenašel o doktoru Georgi Del Riosovi nic, jen úmrtní list z roku 1947.

Zemřel ve třiašedesáti z přirozených příčin. Zkusil hledat další zesnulé se stejným příjmením a našel Ethel

A. Del Riosovou, která roku 1954 zemřela ve čtyřiašedesáti na rakovinu, a Edwarda A. Del Riose, který vroce 1960 zahynul jako pětačtyřicetiletý při dopravní nehodě.

„Edward A. se mi zamlouvá, od toho se odpíchnu,“ prohlásil. „Rodinný trust prodal dům rok po jeho smrti,takže je slušná pravděpodobnost, že to byl synáček George a Ethel a zdědil dům po nich.“

„Synáček něco přes třicet, který možná dělal Georgeovi a Ethel těžkou hlavu, a tak radši ponechalinemovitost ve vlastnictví trustu, místo aby mu ji odkázali přímo,“ dodal jsem. „Dům sice přešel do správytrustu až roku 1955, ale syn se v něm mohl ochomýtat už předtím, když tam máma žila sama.“

„Máti je na sedánce bridžového klubu, synáček na zahradě kope jámu.“

„Možná mu nedůvěřovali kvůli jeho životnímu stylu.“

„Chceš říct, že Eddie byl ničema.“

„Penězi se tehdy dala zamáznout ledajaká ostuda – možná je ta ,dopravní nehoda‘ eufemismus probouračku v opilosti. Ale před některými skandály se člověk musí chránit sám. Třeba před skvrnou napověsti, kterou by mu způsobil nemanželský potomek.“

„Že by byl Eddie ženatý, ale děcko zplodil s jinou? Jo, to by se asi členstvo bridžového klubu červenalo.“

„I kdyby byl Eddie starý mládenec, mohl chtít zahrabat společenskou nepříjemnost co nejhlouběji.“

Milo se nad tím zamyslel. „Líbí se mi to, Alexi. A my zkusíme na toho šarmantního chlapíka naopak něcovyhrabat. To byla úmyslná slovní hříčka.“

Zkusil najít nekrology všech tří Del Riosových. O doktoru Georgi J. Del Riosovi psaly Timesy a Examiner.Byl to uznávaný kardiolog v nemocnici svatého Vincenta a člen profesorského sboru na lékařské fakultě,kde občas přednáším. Nekrolog jeho ženy Milo nenašel. Nenašel o ní vůbec nic.

Otec Edward Del Rios, ředitel sirotčince Dobrý pastýř v Santa Barbaře, zahynul, když autobus vezoucí děti

na výlet do zoo sjel 6. července 1960 z bulváru Cabrillo. Několik dětí se zranilo, některé vážně, alevšechny přežily. Kněz a řidič takové štěstí neměli.

V deníku Santa Barbara News-Press se o nehodě psalo na titulní stránce: „Několik vyděšených dětípopsalo, jak řidič, Meldrom Perry, za volantem znenadání zkolaboval a neřízený autobus sjel z vozovky.Také popsaly, že ,otec Eddie‘ se hrdinsky pokusil získat nad vozidlem kontrolu. Čtyřiapadesátiletý Perry zVisty i otec Del Rios, kterému chybělo jen pár dní do šestačtyřicátých narozenin, při havárii vypadli zautobusu a na místě zemřeli. Ale knězův odvážný čin možná zabránil ještě většímu neštěstí. Vyšetřovatelé

prověřují teorii, že Perry trpěl srdečními potížemi a přepravní firma, pro kterou pracoval, o nich věděla.Už se v minulosti dopustila různých přestupků.“

„Že prý playboy,“ zamručel Milo. „Ten chudák byl hrdina.“

„Žil v Santa Barbaře,“ poznamenal jsem, „takže dům v Cheviot Hills nejspíš pronajímal.“

„Najít nájemce bude fuška. No nic, pročešeme okolí, třeba si nějaký starousedlík na něco vzpomene.“

„Napadá mě ještě jeden důvod, proč mohli Del Riosovi svěřit dům trustu – třeba měl otec Eddie

sourozence.“

„Protože u katolíka se to dá čekat?“

„Protože lidi sourozence mívají. Kdyby ses dostal k dokumentům toho trustu, mělo by v nich stát, kdo

jsou další beneficienti.“

Chvíli to trvalo, ale v jednom dodatku v útrobách daňové evidence se informace nakonec našly.

Otec Eddie měl dva bratry a sestru, všechny mladší. Ferdinand a Mary Alice zemřeli už před desetiletímive věku něco málo přes šedesát, stejně jako kdysi jejich rodiče – genetická výbava se nezapřela.

Benjamínek rodiny, John Jacob Del Rios, podle všeho dosud žil v Burbanku. Bylo mu osmdesát devět.

Milo si vyhledal jeho telefonní číslo a zavolal mu. Obvykle přepíná na hlasitý odposlech, abych hovor slyšel

taky, ale tentokrát buď zapomněl, nebo to z nějakého důvodu neudělal, a tak jsem vedle něj naprázdnoseděl a poslouchal, jak se do telefonu představuje a vysvětluje, že volá kvůli „jisté události“ v bývalémdomě Del Riosových. Pak chvíli mlčky naslouchal, poděkoval a zavěsil.

„Zní na svůj věk mladistvě a je celý dychtivý popovídat si o starých dobrých časech. Ale bude mít čas až zítra, protože dneska má ,dámskou společnost‘. Taky mi sdělil, že pracoval u sboru.“

„U losangeleské policie?“

„Dělal šerifa.“

Milo zase něco vyťukal na klávesnici. John J. Del Rios zastával úřad šerifa v letech 1967 až 1974, pak

odešel do důchodu. Dostal od nařízeného písemnou pochvalu za vynikající službu. Další čenichání v

kyberprostoru odhalilo, že poté pracoval deset let u bezpečnostní agentury. Jinak nic.

Milo zavolal několika svým kontaktům v úřadu šerifa. Nikdo se na Del Riose nepamatoval.

„Má dámskou společnost?“ poznamenal jsem. „Možná je to ten náš playboy. Tehdy mu bylo něco přes

dvacet, byl na vrcholu aktivního sexuálního života.“

„Zítra si ho prověříme. V jedenáct. Předtím je na golfu.“

„Golf, ženy, sladký život,“ řekl jsem. „Dlouhý sladký život.“

„Kněz umře mladý, hédonista si užívá do vysokého věku? Jo, ohromně mě těší, když vítězí spravedlnost.“

6. kapitola

Příštího rána jsem vyzvedl Mila u policejní stanice na křižovatce Butler Avenue a bulváru Santa Monica.

Nález dětské kostry se dostal do zpráv jak v televizi, tak v novinách. Hollyino jméno se v nich neobjevilo a místo nálezu bylo uvedeno jen jako „bohatá čtvrť ve Westside“. Milo držel v ruce složené Timesy. Měl nasobě břidlicově šedý oblek, košili zelenou jako mořské řasy a polyesterovou kravatu v barvě žilní krve.Slunce se k jeho poďobané tváři nechovalo moc lichotivě, a když se k tomu přičetl jeho zamračený výraz,vypadal na někoho, kvůli komu byste radši přešli na protější stranu ulice, jen abyste se mu vyhnuli.

Uvědomuje si důležitost publicity stejně jako každý jiný zkušený detektiv. Ale chce mít pod kontrolou, codo médií prosákne, takže jsem čekal, že ho únik informací naštve. Nasedl do sevilly, protáhl se a zívl.„Dobrý ráno,“ popřál mi a nalistoval v novinách stránku s názory. Přelétl je pohledem a zvesela zamumlal: „Kecy, kecy, kecy a… no to je překvápko… ještě větší kecy.“

Složil noviny a odhodil je na zadní sedadlo.

„Dostali jste nějaké tipy od veřejnosti?“ zeptal jsem se.

„Zatím nic použitelného. Moe a Sean zvedají telefony. Paní a pana Rucheovy určitě potěší, že psi nicdalšího neobjevili a radar taky ne. Ani v domě se nenašlo nic podezřelého, takže nejspíš máme co dočinění s jednou prastarou záhadou, a ne s pohřebištěm nějakého magora.“

Zase se protáhl.

„Ten únik informací tě nijak netrápí,“ poznamenal jsem.

„To máš, jako bys řekl, že mě nijak netrápí zemětřesení. Co s tím nadělám?“

Položil si hlavu na opěrku a zavřel oči. Najel jsem na dálnici číslo 405, a než jsem přejel kopce a zamířil

dolů do údolí, už spokojeně pochrupoval.

Burbank je ledacos – předměstí, kam se stahuje nižší a střední třída, domov filmových ateliérů atelevizních studií, střízlivý soused honosných sídel v Toluca Lake, kde Bob Hope, William Holden a dalšíslavní založili enklávu pro celebrity, které se chtějí držet dál od póvlu ve Westside.

Město také hraničí s Griffithovým parkem a má vlastní jezdecké středisko a stezky k projížďkám nakoních. John Jacob Del Rios žil jen kousek severovýchodně od parku, v ulici lemované nízkými domky svelkou zahradou. U mnoha byly vidět stáje. Vzduch byl cítit koňskou mrvou. Stromů tu moc nerostlo,takže slunci nestálo nic v cestě a silnice už teď před polednem přímo žhnula a do pachu koní se mísil odér spáleniny, jako když se zapomene žehlička na vlněném svetru.

Del Riosův dům byl obložený narudlým sekvojovým dřevem, měl šindelovou střechu a před ním seprostíral pečlivě sestříhaný trávník. O zeď nalevo ode dveří se opíralo staré kolo od vozu. Na příjezdovceparkoval bílý Chevrolet Suburban s terénními pneumatikami a kousek od něj přepravník na koně. Stájjsem neviděl, ale v ohradě z kovových trubek se popásala krásná černá klisna s bílou hvězdičkou na hrudi.

Sledovala nás, jak se blížíme, a tu a tam mávla ohonem.

Zblízka jsem si ji prohlížel. Koketně naklonila hlavu ke straně.

Lesklá srst, milé oči. Před lety, když jsem pracoval na onkologickém oddělení, jsem se jezdil odreagovávatna Sunset Ranch nedaleko nápisu Hollywood. Miloval jsem koně. Ale to je už dávno.

Usmál jsem se na klisnu. Mrkla na mě.

Milo mě pobídl: „Pojď, kovboji, je načase navštívit Johna Waynea.“

Muž, který nám přišel otevřít, vypadal spíš jako Gregory Peck než jako John Wayne. Měřil ke dvěmametrům a působil patricijsky – mohutná brada s nápadným důlkem, rovný, arogantně zvednutý nos,husté vlasy bílé jako ušlehaný sníh. Oči měl jasně modré, bronzovou pleť mu protkávalo jemné pletivovrásek, postava pořád působila souměrně a atleticky, jen ramena měl lehce schýlená a boky kapku širší.

Johnu J. Del Riosovi se blížila devadesátka, ale vypadal o patnáct let mladší.

Měl na sobě modro-bíle kostičkovanou košili s dlouhým rukávem, tmavomodré kalhoty a mokasíny z černé teletiny. Na levém zápěstí se mu autoritativně blýskaly masivní ocelové rolexky. Šestiúhelníkové brýle bez obrouček mu dodávaly vzezření oblíbeného profesora. Takového, který už dávno odešel na penzi, alepořád ho na univerzitu často zvou.

Anebo herce, jakého si najímají zdravotní pojišťovny, aby v prolhaných reklamních spotech hrál seniora kypícího zdravím.

Nabídl nám k potřesení ruku jako lopatu, ještě větší, než je Milova. „Dobrý den, poručíku, jsem J. J. Del Rios, rád vás poznávám. A tohle je…“

„Doktor Alex Delaware, konzultující psycholog.“

„Já jsem taky studoval psychologii, na Stanfordu.“ A mým směrem prohodil: „U profesora ErnestaHilgarda, určitě jste o něm slyšel.“

„No ovšem,“ přitakal jsem.

Obrátil se zpátky k Milovi. „V ranních novinách jsem četl o jistém ,nálezu‘. Předpokládám, že je to tenpřípad, na kterém pracujete. Je to tak?“

„Ano, je,“ přisvědčil Milo.

„Bedna s dětskými kostmi. To je smutné. V tom článku se psalo, že jsou nejspíš staré, takže odhaduji, žejste tady, protože se pokoušíte najít pachatele podle záznamů o platbě daně z nemovitosti. Mám pravdu?“

Milo se jen usmál.

John J. Del Rios řekl: „Nemám vám to za zlé, je to logický postup. Ale jestli jde o starou vraždu, proč si berete na pomoc psychologa?“

„U neobvyklých případů to bývá užitečné,“ odpověděl Milo.

„Psychologická pitva?“

„Tak něco. Můžeme jít dál?“

„Jistě,“ řekl Del Rios. „Přece vás tu nenechám stát na tom horku.“

Pokynul nám do limetkově zeleného obývacího pokoje s trámovým stropem, který ochlazovala vrčícíklimatizace namontovaná v okně. Podlahu pokrýval dokonale čistý syntetický tmavooranžový koberec,tvrdý jako parkety. Po pokoji byl předvídatelně rozmístěn hranatý dubový nábytek ze sedmdesátých let.Jedinou uměleckou výzdobu představovaly obrázky koní vystříhané z časopisů. A jediným ústupkemmoderní době byla plochá televize zavěšená na zdi tak šikovně, že vůbec nebylo vidět dráty. Skrz průchozí pultík se vcházelo do kuchyně bez kuchyňské linky. V domě bylo čisto a uklizeno, ale ve vzduchu viselodér vyčpělého potu, připálené kávy a deodorantu Old Spice typický pro staromládenecké obydlí.

J. J. Del Rios došel k ledničce v barvě avokáda. „Dáte si něco k pití? Já si dám vinný džus. Takovýpanenský cabernet.“ Štěkavě se uchechtl. „Na moji jednorázovou každodenní dávku alkoholu je ještě brzo a antioxidanty ze slupek hroznového vína tělu prospívají, takže alkohol ani není potřeba.“ Pozvedl láhevplnou rudofialové tekutiny. „Lahůdka, bez přidaného cukru.“

„Pro nás jenom vodu, díky, pane.“

„Pane. Už dlouho jsem neslyšel takové oslovení od někoho, kdo ho myslí vážně.“ Zase se krátce, štěkavě zasmál. „Po práci šerifa se mi nestýská, ale líbilo se mi, že měla řád a každý znal svoje místo.“

„Měl jste na povel cely pro zadržené.“

„Ohromná psina,“ ušklíbl se Del Rios. „Držet chátru pod zámkem a starat se, aby neměla pocit, že bydlí v

Hiltonu.“

„Jak dlouho jste tu práci dělal?“

Del Rios se vrátil se dvěma sklenicemi vody v jedné medvědí tlapě a džusem ve druhé. Všichni jsme se

posadili.

„Co má tohle být – společenská konverzace k prolomení ledů? Jestli víte, kde jsem pracoval, tak jistě taky víte, jak dlouho.“

„Do takové hloubky jsme nešli, pane,“ odvětil Milo.

Del Rios si pochybovačně odfrkl. „Povězte mi o těch kostech.“

„Děcko,“ řekl Milo. „Plus minus půlroční.“

„To psali i v novinách.“ „Víc zatím nevíme.“

„Zúžili jste dobu smrti na období, kdy dům patřil mojí rodině?“

„Ano, pane.“ „Jak?“

„To vám bohužel nemohu říct, pane.“

Del Rios se usmál. „Teď už se mi to oslovení zdaleka tak nezamlouvá.“

Milo mu úsměv opětoval.

Z jejich hovoru sálalo tolik lidského tepla, že by se z něj zpotil i komár.

„Nemá cenu to zbytečně protahovat,“ prohlásil Del Rios. „Moje rodina s tou záležitostí nemá nicspolečného, ale za ostatní nájemníky mluvit nemůžu. Ani vám nemůžu povědět jejich jména, protoženemám tušení, kdo si ten dům pronajímal – vůbec jsem se tím nezabýval.“

„Myslíte realitními záležitostmi?“

„Ničím, co by mi ukrádalo čas na zábavu.“ Del Rios se napil džusu a otřel si ústa kapesníkem. Rudofialová skvrna na látce jako by ho fascinovala.

Milo řekl: „Časově jsme to zúžili na dobu, kdy v domě žila vaše matka.“

„Jakou dobu tím myslíte?“

„Od roku devatenáct set padesát do roku padesát dva.“

„Určitě si myslíte, jak nejste chytří,“ řekl Del Rios. „Jenže jste se spletli. Máma tam od tátovy smrti v roce1947 vážně žila sama, ale jen do doby, kdy jí diagnostikovali zároveň srdeční chorobu a rakovinu.“ DelRiosovi se prohloubily vrásky na čele. „Byla zbožná – a dobrotivý Bůh jí uštědřil takovou dvojitoupodpásovku. Stalo se to v zimě roku 1949, krátce po druhém výročí tátovy smrti. Držela se ještě přes čtyři roky, ale poslední dva byly čiré utrpení, jen jsme čekali, která choroba ji udolá dřív. Napřed jsme jí domů obstarali pečovatelku, ale časem už to nezvládala a na jaře 1950 se nastěhovala k mému bratroviFrankiemu – jmenoval se Ferdinand, ale to jméno z duše nesnášel a chtěl, ať mu říkáme Frankie. Žil sesvojí ženou v Palo Altu a byl doktor, pracoval na ortopedii. Máma u něj bydlela do začátku roku 1952, kdy jsme ji museli přemístit do léčebny poblíž Stanfordu. Poslední rok život
a byla v podstatě ve vegetativnímstavu a v roce 1954 umřela. Než se přestěhovala na sever k Frankiemu a Bertie, svěřila dům trustu, abyho pro nás čtyři spravoval. Jenže nikdo z nás v něm bydlet nechtěl, připomínalo nám to tam mrtvé rodiče.

Frankie žil v Palo Altu, moje sestra Mary Alice studovala medicínu v Chicagu a já, odpadlík, černá ovcerodiny, jsem byl u mariňáků a bylo mi to všechno fuk. A tak si Eddie – nejstarší z nás, kněz – najal firmu,aby dům pronajímala. Jak říkám, netuším, kdo v něm bydlel. A všichni ostatní už jsou po smrti, takžemáte smůlu, synu.“

„Pamatujete si jméno té firmy?“

„Nemůžu si pamatovat něco, co jsem nikdy nevěděl,“ opáčil Del Rios. „Vždyť vám povídám – zajímalo mějenom, jak si užívat. Ten barák pro mě nepředstavoval nic víc než zdroj peněz. Eddie mi každý měsícposílal šek s mým podílem a já ho obratem rozfofroval. Pak Eddie umřel při havárii autobusu a my třijsme dům prodali. Ani vám nepovím, kdo ho koupil, ale vy jste si to určitě zjistili.“

Dopil džus. „A to je všechno, příteli. Asi vás to nijak netěší, jenže s tím nic nenadělám.“

„Ledacos se mi tím vyjasnilo,“ řekl Milo.

Del Rios si sundal brýle. „Že by optimista? Nepůsobíte tím dojmem.“

Vstal. My jsme udělali totéž.

„Díky za váš čas, šerife,“ řekl Milo.

U dveří Del Rios prohodil: „Když jsem zjistil, o co vám jde, podráždilo mě, že podezíráte moji rodinu. Ikdyž na vašem místě bych si počínal stejně. Pak jsem si ale uvědomil, že vám nemůžu pomoct, a začalomi vás být líto, synu. Že musíte hrabat tak hluboko.“ Mrkl na Mila. „Doslova. Tak vám předhodím aspoňjeden detail – nejspíš je úplně irelevantní, ale nechci, abyste si myslel, že J. J. nechce být nápomocnýkolegovi od sboru. Než se Eddie dal na kněžskou dráhu, byl blázen do aut, nadšenec do čehokoli sečtyřmi koly a silným motorem. Dokonce přesvědčil tátu, ať mu koupí ford kupé, vylepšil si ho a jezdil sním amatérské závody. Jednou jsme si spolu zašli ve městě na oběd. Pracoval tou dobou jako pomocnýkněz v kostele svaté Bibiany na Main Street, bylo to ještě předtím, než ho přesunuli do Santa Barbary.Máma už tou dobou žila u Frankieho. A Eddie mi povídá: „Johnny, před pár dny jsem večer jel kol
emnašeho domu, chtěl jsem se ujistit, že firma nezanedbává sečení trávníku, a nevěřil bys, co parkovalo na příjezdovce. Duesie.“

„Duesenberg?“ zeptal jsem se.

„Pravý a nefalšovaný,“ přitakal Del Rios. „Mně to bylo šumafuk, já si na auta nepotrpěl a nepotrpím si naně doteď, ale Eddie byl bez sebe nadšením. Vykládal mi, že to navíc nebyl jen tak nějaký Duesenberg, ale takový ten s mohutnými chromovanými výfuky po stranách, očividně něco speciálního. Horoval, že je tonejlepší auto, jaké bylo kdy vyrobeno, že tyhle auťáky byly vzácné, už když sjely z výrobní linky, a podvaceti letech je to přímo poklad. Tvrdil, že takový vůz stojí víc než náš dům, a nešlo mu do hlavy, kde by nájemnice sebrala tolik peněz. Usuzoval, že má nejspíš bohatého milence. Pak se začervenal a zmlkl,vzpomněl si, že pro kněze se takové drby nesluší. Rozchechtal jsem se a řekl mu, ať si tajně pořídí nějaký nadupaný auťák, a jestli bude mít výčitky svědomí, ať se vyzpovídá. A ať se v něm klidně prohání kolemkostela, přinejhorším z toho biskup dostane mrtvici. Zasmáli jsme se , dojedli jsme oběd a už jsme se ktomu tématu nevraceli. Tečka.“

„Takže v domě tou dobou bydlela žena.“

„Vyjadřoval se tak,“ přisvědčil Del Rios. „Mluvil o nájemnici. A žena a dítě, to jde dohromady. A bohatýmilenec zase jde dohromady s nechtěným potomkem. Co vy na to, synu?“

„Myslím, že jste pořád ve vrcholné formě, pane.“

„To jsem byl vždycky. No dobře, ale teď už běžte, mám rande a připravit se na něj je v mém věku složitá logistická operace.“

7. kapitola

Cestou zpátky do města zavolal Milo na oddělení motorových vozidel, aby se poptal, jak daleko sahají záznamy o registraci aut.

„Neaktivní se po několika měsících mažou, poručíku.“

„A co papírový archiv?“

„Ten nemáme.“

„Žádný sklad v Sacramentu?“

„Ne, poručíku. Co přesně hledáte?“

Milo to úřednici vylíčil.

„Když si obstaráte soudní příkaz, dáme vám seznam momentálně registrovaných Duesenbergů,“ řekla. „Je

to německý vůz?“

„Americký.“

„Vážně? Žila jsem v Detroitu, ale nikdy jsem o něm neslyšela.“

„Už se dlouho nevyrábí.“

„Aha,“ řekla úřednice. „Veterán. Pomohl by vám seznam těch registrovaných v současné době?“

„Nejspíš ne, ale když nic lepšího neseženu, tak ho beru.“

„Pošlete mi úřední papír a máte ho mít, poručíku.“

Když zavěsil, prohodil jsem. „Auburn v Indianě.“

„Co je s ním?“

„Tam se Duesenbergy vyráběly. V těch dobách byly automobilky po celé zemi.“

„Takže v mém rodném státě,“ řekl Milo. „To jsem netušil. A nikdy jsem tam žádné exotické vozítkoneviděl.“

„Není divu, pokud jsi neměl zazobané kamarády. Když se Duesenbergy začaly vyrábět, stály v přepočtuna dnešní peníze milión. A otec Eddie měl pravdu, vážně jsou horkým kandidátem na titul nejlepší autovšech dob. Ohromně silný motor, parádní karosérie vyráběná na zakázku, každý šroubek uchycenýručně.“

„Co ty všechno nevíš, amigo. Taky jsi býval cvok do auťáků?“

„Spíš jenom děcko s bujnou fantazií.“ Které znalo zpaměti všechny značky a modely, protože autazosobňovala únik a svobodu. Vést si v duchu katalog mi zpestřovalo čas, když jsem se schovával v lesícha čekal, až otec ožrala přestane běsnit.

Milo poklepal na kožené čalounění na dveřích spolujezdce. „Tohle je taky taková veteránka.“

Jezdím v seville z roku 1979, zelené s hnědou střechou, která barevně ladí s kůží uvnitř. Sjela z výrobnílinky v Detroitu necelý rok předtím, než firma General Motors nafoukla model k nepoznání, a je provedená tak elegantně, že dává člověku zapomenout, že je to jen cadillakové pozlátko na podvozku z chevroletu.Rozumí si se svým třetím motorem, je spolehlivá, pohodlná a nemá přehnané nároky. Nevidím důvod krozvodu.

„Dávej si pozor na jazyk,“ řekl jsem Milovi. „Pořád se považuje za sexy kočku.“

Rozesmál se. „Kolik Duesenbergů se celkem vyrobilo?“

„Odhadoval bych to spíš na stovky než na tisíce. A soudě podle těch chromovaných výfuků byl tenhle spřeplňovaným motorem, čímž se to ještě zužuje.“

„Takže to možná za obstarání soudního příkazu stojí… Jenže pak budu muset projet historii každého tohoauťáku a přinejlepším najdu chlapíka, co navštěvoval ženskou, která v tom domě možná žila v době, kdyto děcko umřelo.“

„Třeba existuje snazší způsob, jak ji vypátrat,“ nadhodil jsem. „Jestli si toho auta všiml otec Eddie, taksousedi nejspíš taky. Ti, kdo byli v té době dospělí, už nejspíš budou po smrti, ale v nóbl čtvrti jakoCheviot Hills se domy dědí z generace na generaci.“

„Kluk, co si potrpí na auťáky,“ přikývl. „No dobře, nemůžu práci v terénu donekonečna odkládat. Máščas?“

„Hromadu.“

Začali jsme od domů v kilometrovém okruhu od místa, kde se našlo pohřbené děcko, dočkali jsme sespousty překvapených reakcí, ale nic užitečného jsme se nedozvěděli. Vrátili jsme se k domu Rucheových, Milo zazvonil, zaklepal, nahlédl do oken. Nikdo nebyl doma.

Zašli jsme dozadu na zahradu. Žlutá policejní páska už zmizela. V zemi zely díry od hadiček na zachycenípachů. Židle, na které včera seděla Holly Rucheová, stála blíž k padlému stromu a přes jednu z masivníchpodruček byl přehozený černý dámský svetřík velikosti M s cedulkou z obchodu Loehmann’s. Zachytilo sena něm několik blond vlasů. Pod židlí ležela na zemi knížka v měkké vazbě. Rady, co očekávat vtěhotenství.

„Když všichni odešli, vrátila se sem, aby si zkontrolovala svůj vysněný dům,“ poznamenal jsem.

„Není nad dobrou lokalitu,“ utrousil Milo. „No dobře, jdeme se dál vyptávat na to auto. I když je to asi hledání jehly v kupce sena.“

Rozšířili jsme záběr o další půlkilometr a zpočátku to žádné ovoce nepřineslo. Ale v domě kus na sever –taky byl v tudorovském stylu, ale větší a dekorativnější než dům Rucheových – nám drobný oknírkovanýšedesátník s broušenou skleničkou whisky v ruce řekl: „Duesie? No jasně, ročník 1938, model SJ, kombinace modrá a modrá – tmavomodrá s blankytnou.“

Knírek vypadal jako nepřirozeně černá čárka nad mužovým tenkým horním rtem. Skromné zbytky vlasůměl bílé. Na sobě měl láhvově zelený kuřácký kabátek, šedé kalhoty s úzkým bílým proužkem a na nohoučerné bačkory okrášlené zlatými výšivkami lvů.

„Co dalšího nám o něm můžete povědět?“ zeptal se Milo.

„Byla to nádhera,“ odpověděl muž. „Hotové umělecké dílo. Viděl jsem ho v roce… 1950, takže byl dvanáct let starý. Ale vůbec to na něm nebylo poznat. Nablýskaný, perfektně udržovaný. Ty chromované výfukyna bocích vypadaly jako číhající krajty. Paráda, to vám povídám – takový silný a výhrůžný predátor.“

„Komu patřil?“ zeptal se Milo.

Muž pokrčil rameny. „Snažil jsem se to z ní vypáčit, ale vždycky se jenom usmála a změnila téma.“

„Kdo?“

„Eleanor,“ odpověděl. „Ellie Greenová. Bydlela tam – v tom cihlovém baráku, u kterého ten Duesenbergparkoval. Přímo na příjezdovce. Ne pořád, jen čas od času. A vždycky večer, ale na zápraží se svítilo,takže ho bylo vidět. Včetně toho, jakou má barvu. Teď už chápu, že za ní asi jezdil milenec, ale tehdyjsem byl děcko, bylo mi pět a zajímalo mě to auto, ne její milostné avantýry. Nikdy jsem podobný auťákneviděl, tak jsem se na něj zeptal táty. Ten věděl o autech první poslední, před válkou jezdil rychlostnízávody na vyschlém jezeře Muroc.“

Usmál se. „Pak si vzal mámu a ta ho zcivilizovalala, takže začal ve městě prodávat Packardy. Pověděl mi o tom Duesenbergu všechno. Díky němu vím, že to vážně byl model SJ s přeplňovaným motorem, a nejenom nějaká dodatečně vylepšená verze, kam si majitel namontoval další výfuky pro parádu.“

„Ale nezmínil se, komu ten vůz patřil?“

„Neptal jsem se ho,“ odpověděl muž. „Proč, děje se něco? Viděl jsem tam včera ten cvrkot. Co se v tomdomě stalo?“

„Něco se tam našlo. Co nám můžete povědět o Eleanor Greenové?“

„Chodila mě hlídat. Než jsem začal chodit do školy, byl jsem v jednom kuse nemocný. Rodiče užotravovalo, že si nemůžou nikdy nikam vyrazit, a tak si ji najali jako chůvu. Musela si se mnou chudákužívat, byl jsem totální chcípáček – měl jsem spálu, ošklivé příušnice, ještě horší spalničky a uměl jsemzvracet, kdy se mi zachtělo. A věřte mi, že když mě popadl běs, tak jsem to dělal.“ Uchechtl se. „Jednousi dokonce mysleli, že jsem dostal záškrt, ale byla to jenom ošklivá chřipka. Ellie se mnou ale mělanekonečnou trpělivost.“

„Kolik jí bylo?“

„Hmm… dítěti připadají všichni staří. Řekl bych, že plus minus třicet. Proč se na ni ptáte? Co se tamnašlo? Ptal jsem se jednoho policajta, ale jen mě odbyl, že došlo k incidentu.“

„Nějaké kosti zakopané na zahradě,“ řekl Milo. „Bylo to ve zprávách, pane…?“

„Dave Helmholtz. Na zprávy se nekoukám. Když jsem dělal makléře, tak jsem musel, ale teď už ne. Těmi kostmi myslíte lidské kosti?“

„Ano, pane Helmholtzi. Kompletní lidská kostra. Dětská.“

„Dítě zakopané na zahradě?“

Milo přikývl.

Helmholtz hvízdl. „To je teda morbidní. Myslíte, že s tím Ellie měla něco společného? Proč?“

„V tuhle chvíli toho moc nevíme, ale ty kosti tam zřejmě někdo zakopal zkraje padesátých let. A zatím

jsme zjistili jen tolik, že před domem tenkrát občas parkoval Duesenberg.“

„Zkraje padesátých let,“ zopakoval Helmholtz. „Ano, to by odpovídalo době, kdy tam bydlela Ellie. Ale proč by proboha zakopávala děcko? Žádné děti neměla.“

„Víte to jistě?“

„Jasně. A nikdy jsem ji neviděl těhotnou. Právě naopak, bývala hrozně hubená. Aspoň na tehdejší dobu.

Podle dnešních měřítek by měla ideální postavu.“

„Jak dlouho tam bydlela?“

„Mě chodila hlídat skoro rok.“

„Chodila kromě toho do práce?“

„Jasně,“ přitakal Helmholtz. „Byla zdravotní sestra.“ Zabafal z dýmky. „Máma mi to v jednom kusezdůrazňovala – že je vystudovaná zdravotní sestra. Protože jsem frfňal, že mě nechávají samotného scizím člověkem. Byl jsem mámin mazánek, co se bojí vlastního stínu. Zdravotní sestra? To mě ani vnejmenším neuklidnilo. Když k nám Ellie poprvé přišla, zalezl jsem pod peřinu a vůbec jsem si jí nevšímal.Sedla si ke mně a čekala. Nakonec jsem to nevydržel, vystrčil jsem hlavu a ona se na mě usmívala. Přímonádherně, vypadala jako nějaká filmová hvězda – blonďatá, rudé rty, kouřové oči. Ne že by mi na tomzáleželo, dál jsem ji ignoroval. Pak už mi ale bylo horko a dostal jsem žízeň, tak jsem vylezl a Ellie midonesla pití. Měl jsem horečku, ten rok jsem ji měl pořád. Dala mi na čelo studený obklad. Zpívala mi.Uklidňovalo mě to, měla hezký hlas. A vůbec byla hrozně milá. Nikdy mě do ničeho nenutila, p ořád měladobrou náladu. A strašně jí to slušelo, to je bez debat.“

Usmál jsem se. „Ale vám byly její přednosti ukradené, zajímal vás jen ten Duesenberg.“

Helmholtz se na mě chvíli jenom díval a pak se rozesmál. „No dobře, dostal jste mě, zamiloval jsem se doní. Kdo by se nezamiloval? Líbila se mi, starala se o mě, přestalo mě stresovat, když rodiče nebyli doma.“

„Zjevně se líbila ještě někomu.“

„Komu?“

„Majiteli toho Duesenbergu.“

„Jo tak. Klikař mizerná.“ Helmholtz se zasmál. „Tak mu říkal táta. Při zpětném pohledu si říkám, jestli tospolu nesouviselo – dvořil se jí boháč, proto se možná nakonec odstěhovala.“

„A nikdy vám ani nenaznačila, co byl ten člověk zač?“ zeptal jsem se.

„Párkrát jsem se jí ptal, doufal jsem, že jí třeba dojde, že se mi ten auťák líbí a chtěl bych se jím svézt.Ale vždycky mě s úsměvem odbyla a zavedla řeč jinam. Když o tom teď tak přemýšlím, nikdy o soběnemluvila. Pořád brebentila jenom o mně, co chci, co potřebuju, jak mi je. Šikovný přístup, když máněkdo na krku rozmazleného spratka, co? Jako zdravotní sestra musela být přímo skvělá.“

Rozzářil se. „Heleďte, možná byl ten klikař doktor. Copak holky tenkrát nedělaly sestry právě proto? Aby ulovily bohatýho doktora?“

„Můžete nám o ní povědět ještě něco?“ zeptal se Milo.

„Ne. Oslavil jsem šesté narozeniny, jako zázrakem na mě choroby přestaly dotírat, nastoupil jsem doškoly, našel si kamarády. Nevím, kdy přesně se Ellie odstěhovala, ale bylo to brzy potom a místoDuesenbergu začal na příjezdovce parkovat plymouth. Nastěhovala se tam rodina s kombíkem v barvěhrachové polívky. Tomu se říká úpadek.“

„Zkusil byste odhadnout, kolikrát jste tam ten Duesenberg viděl?“ požádal jsem ho.

„Snažíte se zjistit, jestli mívala pravidelného návštěvníka, jestli to mezi nimi bylo vážné? No, řekl bych, žemíň než desetkrát, ale víc než pětkrát.“

„A vždycky večer.“

„Říkáte si, co dělal pětiletý kluk po večerech venku? No, byl jsem zkrátka neposlušný fracek, který se zatmy potají plížil přes kuchyň ven a chodil se na to auto dívat. Občas tam bylo, občas ne. Když jsem toudělal naposled, narazil jsem na tátu. Stál na chodníku před Elliiným domem a taky si ho prohlížel. Chtěljsem zdrhnout, ale všiml si mě a dohnal mě. Myslel jsem, že mi nařeže, ale neudělal to. Smál se. Řekl mi:Jo, je to fantastický auto, Davey, nemám ti to za zlý. A pověděl mi, co je to za model. SJ, ročník 1938. Avysvětlil mi, k čemu jsou ty výfuky po stranách a jaké jsou výhody přeplňovaného motoru. Stáli jsme tamspolu a kochali se tím krasavcem. Byla to taková ta chvíle, co dva mužské sblíží. Ale pak mě varoval, aťuž nikdy nechodím z domu bez dovolení, nebo mi vážně nařeže.“

Helmholtz se usmál. „Odjakživa jsem měl pocit, že mě považuje za padavku. Nejspíš mě nepotrestal,protože mu připadalo, že jsem se konečně zachoval jako chlap.“

Obcházeli jsme další sousedy, ale na Ellii Greenovou ani na Duesenberg už se nikdo nepamatoval.

Když jsme se vrátili na stanici, Milo projel její jméno databázemi. Našel přes dvacet žen, ale žádnáneodpovídala štíhlé blondýnce, která bydlela na začátku padesátých let v domě v Cheviot Hills. Zkusilrůzné varianty příjmení – Greeneová, Gruenová, Gruhnová, dokonci i Breenová –, ale pořád nic. Ani žádné úmrtní oznámení, ať už v Los Angeles nebo sousedních okresech.

„Pracovala jako sestra a ta schránka pocházela ze Švédské nemocnice,“ poznamenal jsem.

Vyhledal si zrušenou nemocnici a zkoušel zadávat její název spolu s různými variantami Elliina jména. Nic.

Našel pár odkazů na nemocnici jako takovou, ale vyskytovala se v nich jen jména význačných dárců adoktorů.

„Možná má Helmholtz pravdu a ten klikař byl fakt zazobaný doktor,“ nadhodil. „Třeba se s ním George Del Rios nebo ty jeho dvě děti, co šly na medicínu, znali, a on jim Ellii Greenovou jako nájemnici osobnědoporučil.“

„Bohatý doktor, co potřebuje někam zašít fešandu milenku,“ doplnil jsem. „Aby si tam s ní užíval, neboaby tam přečkala těhotenství.“

„Helmholtz ji těhotnou neviděl.“

„Helmholtzovi tehdy bylo pět, nebyl to porodník. A mohla se tam nastěhovat a porodit, ještě než hozačala chodit hlídat.“

„Bohatý doktor,“ zopakoval Milo. „Šoupni mezi ty dvě slova ,ženatý‘ a je zaděláno na pořádnounepříjemnost. Potíž vězí v tom, že Ellie není k nalezení.“

„Stejně jako donedávna její děcko,“ dodal jsem.

„Že by za sebou klikař zametal?“

„To děcko se našlo jenom čirou náhodou. Jestli její tělo schoval stejně šikovně, pak není divu, že marně hledáme úmrtní oznámení.“

„Pěkná špinavost…, ale nemůžu tvrdit, že zní nepravděpodobně.“

Vstal a začal přecházet sem a tam. „Znáš někoho, kdo si pamatuje Švédskou nemocnici?“

„Poptám se.“

„Díky.“ Zamračil se. „Jako obvykle.“

8. kapitola

Když mě Milo požádal, abych mu našel nějakého pamětníka, v duchu jsem se probíral pomyslnýmzásobníkem na vizitky. První dva lidé, kteří mě napadli, už byli po smrti. Třetí kandidátce bylo hodně přesosmdesát, ale pořád zaučovala doktory na Západní dětské klinice.

Salome Greinerová mi obratem zvedla telefon. „Ahoj, Sal, tady Alex Delaware.“

„Vida, vida,“ opáčila. „Copak ode mě Alex Delaware asi potřebuje?“ „Kdo tvrdí, že něco potřebuju?“

„Nevoláš, nepíšeš, dokonce mi ani nepošleš e-mail, textovku nebo tweet.“ Z jejího smíchu zaznívalo sebevědomí člověka, který přežil své nepřátele. „A ano, jsem pořád stejně okouzlující, ale pochybuju, že mě chceš pozvat na rande. Tak co potřebuješ?“

„Zajímalo by mě, jestli se pamatuješ na Švédskou nemocnici.“

„Ano, pamatuju,“ přitakala. „Proč?“

„Souvisí to s jedním policejním případem.“

„Takže se jimi pořád zabýváš.“

„Občas.“

„S jakým případem?“

Pověděl jsem jí o nálezu kostí.

„Četla jsem o tom,“ přisvědčila. Zpovzdálí se ozvalo zapípání. „Pípá mi pager, musím běžet, Alexi. Měl bys čas zajít si na kafe?“

„Kdy a kde?“

„Tady a řekněme… tak za hodinu. Tohle nepotrvá dlouho, jen mě shání zhysterčený stážista. Chlap. Zabal si to do svýho sexistickýho doutníku, Sigmunde Freude.“

„Budu tam,“ slíbil jsem, i když mi nešlo do hlavy, proč mě prostě nepožádala, ať jí zavolám později.

„Sejdeme se v jídelně pro doktory – máš pořád svoji průkazku, viď?“

„Na oltáři vedle ostatních svátostí.“

Salome se zasmála. „Ironické šlehy ti odjakživa šly – to je známka agresivity, ne? Ale před pacienty tojako špičkový psycholog nepochybně skrýváš.“

Západní dětská klinika, to je ostrov nablýskaného optimismu v jinak zpustlé části východního Hollywoodu.

Během její staleté existence se peníze a prestiž posouvaly v L. A. čím dál víc na západ, takže pacientikliniky se ocitli odkázáni na příliv a odliv vládní podpory. Klinika se potýká s chronickým nedostatkemfinancí, ale to nebrání bystrým a horlivým doktorům, aby vstupovali do řad jejího personálu. Léta, kterájsem strávil na tamním onkologickém oddělení, počítám mezi nejlepší ve svém životě. Tehdy jsem přiodchodu z práce málokdy pochyboval, že jsem ten den udělal něco užitečného. Mělo by se mi po tomstýskat víc, než se mi stýská.

Jízda autem mi zabrala padesát minut, parkování a chůze k hlavní budově dalších deset. Doktorská jídelna je v suterénu, chodí se do ní neoznačenými dveřmi hned za samoobslužnou kantýnou. Je obloženádřevem, vládne v ní ticho a obsluhují číšníci v bílých košilích, takže na první pohled dělá dobrý dojem. Alejídlo se moc neliší od toho, které si v kantýně nabírají lidé bez akademických titulů.

V jídelně bylo skoro liduprázdno, takže Salome se nedala přehlédnout – drobná postava ztrácející se vbílém plášti, usazená zády ke zdi u rohového stolu. Jedla tvarohový dezert s neónově červenou želatinouvytvarovaný do kytičky. Před sebou měla zdeformovaný hrníček v barvě bláta, který vypadal jako výtvorpředškoláka, anebo jako dílo největší hvězdy nejproslulejší umělecké školy.

Když mě uviděla, pozvedla mi hrníček na pozdrav. Došel jsem k ní a rozeznal jsem na blátivém podkladunápis Prababyčce doktorce.

Ťukla do keramiky krátkým nehtem. „Paráda, co? Vyrobilo mi ho číslo šest z generace číslo čtyři. Je jí pět,zrovna se naučila číst a sčítat jednociferná čísla.“

„Gratuluju.“

„Pravnoučata jsou zábavná, ale člověk se s nimi nesblíží tak jako s vnoučaty. Spíš je to takové rozptýlení od senility. Dej si kafe a popovídáme si.“

Nalil jsem si a přisedl si k ní.

„Vypadáš pořád stejně, Alexi.“

„Ty taky.“

„A taky pořád stejně dobře lžeš.“

Sklopila hlavu a zatřepotala dlouhými bílými řasami. Kdysi jsem viděl její fotku z mládí – vypadala jakodrobnější sestra Grace Kellyové. Oči měla pořád jasné, azurově modré. Vlasy si dřív odbarvovala nablond, ale teď si je nechávala přirozeně šedé. Účes nezměnila, pořád je nosila ostříhané na páže, leskly se jí jako chromovaný nárazník a ofinu měla zarovnanou jako podle pravítka.

Narodila se v bohaté berlínské rodině, ale byla ze čtvrtiny Židovka, což by jí zajistilo jednosměrnoujízdenku do Dachau. Ve třicátých letech uprchla do New Yorku, živila se jako guvernantka a po večerechsi dodělávala školu. Pak vystudovala medicínu na Harvardu, zaučovala se v dětské nemocnici v Bostonu azabývala se výzkumem černého kašle. Ve třiceti se vdala za učence, který se specializoval na Chaucera,měl hluboko do kapsy, ale oblékal se jako boháč. V padesáti ovdověla. Vychovala pět dětí, na které mohla být pyšná.

„Tak přejdeme rovnou k věci,“ řekla. „Pověz mi víc o té kostře.“

Předhodil jsem jí ještě pár podrobností.

„Takže miminko?“

„Staré asi čtyři až šest měsíců.“

„A kostra se našla neporušená.“ „Ano.“

„To je zajímavé,“ řekla. „Vzhledem k tomu, co se o té nemocnici šušká.“ Stočila pozornost k dortíku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co naráží. „Prováděly se tam interrupce?“

„Mimo jiné.“ „Takže…“

„Když se děvče z dobré rodiny dostalo do svízelné situace, Švédská nemocnice to prý uměla diskrétněvyřešit. Založili ji luteránští misionáři, kteří chtěli pomáhat chudým. Během let se ale vazba nanáboženství zpřetrhala a priority se změnily.“

„Začalo jim jít o profit?“

„O co jiného? Ale dětské oddělení neměli. Ani porodnici. Takže nechápu, jak by se Švédskou nemocnicímohlo souviset nemluvně.“

Popsal jsem jí modrou schránku a zeptal se, jestli neví, k čemu se mohla používat.

„Nikdy jsem žádnou takovou neviděla. My balíme mrtvé do plátna a ukládáme je do pytlů. Obvykle si proně přijedou z márnice, takže není potřeba používat mosazné schránky.“

„Možná byla původně určena k jinému účelu a ten, kdo děcko pohřbíval, improvizoval.“

„Hmm,“ protáhla. „Jistě, proč ne… Nemohlo by jít o schránku na ukládání vzorků tkání? Ta by měla býtbytelná, protože mohla obsahovat infekční materiál. V těch dobách řádily různé zákeřné vity –tuberkulóza, polio. A černý kašel, můj starý dobrý známý. Já si sice nemyslím, že by mosaz mělaantiseptické účinky, ale někdo mohl zastávat jiný názor.“

„To dává smysl. Znala jsi někoho z tamějšího personálu?“

„Já odjakživa pracovala tady.“

Tím mi na otázku neodpověděla. „Ale víš o té nemocnici hodně,“ podotkl jsem. Usmála se. „Nejen psychologové umějí naslouchat.“

„A kdo mluvil?“

„Jeden můj známý tam krátce pracoval.“

„Proč jen krátce?“

Vidličkou odkrojila z dortíku dokonale souměrnou kostičku. „Nejspíš ho něco nasměrovalo jinam.“

„Nelíbilo se mu, co se tam provádí?“

Nabodla kostičku, snědla ji a zapila čajem. „Už si z té doby moc nepamatuju, připadá mi to jako pravěk.“

„Vsadil bych se, že pamatuješ, Salome.“

„V tom případě bys sázku prohrál.“

„Vadily mu ty interrupce?“

Odkrojila další sousto a nabodla ho na vidličku. Z dortíku stékalo na talířek červené želé. „Tenkrát bylajiná doba, ale to ti přece nemusím vykládat, Alexi. Každopádně nevidím žádnou spojitost mezi Švédskounemocnicí a živě narozeným dítětem.“

„Eleanor Greenová,“ nadhodil jsem.

Vidlička se jí v ruce zachvěla. Odložila ji. „Kdo je to?“

„Zdravotní sestra. Žila v domě, u kterého se našly ty kosti.“

„Jestliže znáte jméno, tak proč tyhle ciráty? Proč ji prostě nevypátráte?“

„Zdá se, že zmizela.“

„Sestřička na útěku.“ Uchechtla se. „To zní jak název béčkového filmu.“

„Ten známý, který ti vykládal o Švédské nemocnici…“

„Už je po smrti, Alexi. Všichni z mého divokého mládí jsou po smrti, já jsem poslední voják v poli. Buď je to důvod k radosti, nebo k depresi, vyber si.“

„Žádné dětské oddělení, žádná porodnice,“ řekl jsem. „Co kromě interrupcí jim vynášelo?“

„Nejspíš totéž, co vynáší nemocnicím dneska. Různé zákroky – radiologie, drobné operace.“

„Pracovali tam doktoři z nějaké konkrétní městské čtvrti?“

Zadívala se na mě. „Oceňuju tvoji vytrvalost, ale chceš po mně informace, které prostě nemám. Pokud alezůstaneme u sázek, tak bych se vsadila, že z Watts ani z Boyle Heights nebyli.“ Chopila se vidličky, nabodla poslední kousíček dortu a vychutnala si ho. „A jak se daří tobě, Alexi? Děláš kromě policejní práceještě něco zajímavého?“

„Posudky pro soud,“ odpověděl jsem.

„Kvůli opatrovnictví?“

„A psychické újmě. Ještě jeden dotaz, Sal. Zmínil se ti ten známý někdy o doktorovi, který jezdil Duesenbergem?“ Zamžikala. „To je auto?“

„Hodně drahé auto, které se vyrábělo ve třicátých a čtyřicátých letech.“

„Já se o auta nikdy nezajímala, Alexi. Moje kluky to pěkně štvalo, chtěli se vozit v nějakém super bourákua já trvala na funkčnosti bez serepetiček.“ Podívala se na hodinky. „Promiň, už musím jít.“

Povytáhla se na špičky, dala mi pusu na tvář a se strnulými rameny odkráčela, až se jí stetoskop na hrudi pohupoval.

Zavolal jsem za ní, ale ani se neohlédla.

9. kapitola

„Tajné interrupce,“ zopakoval po mně Milo. „Tehdy se prováděly na spoustě míst.“

„Tahle nemocnice sloužila bohatým rodinám,“ řekl jsem.

„Dobrý byznys.“ Napíchl na vidličku obří kus jehněčího s kari a prohlížel si ho, jako by se hecoval, aby ho

zhltl. Nacpal si ho do pusy a pomalu přežvykoval.

Byli jsme v Café Moghul, indické restauraci na bulváru Santa Monica, kousek od policejní stanice.

Obrýlená žena, která podnik vede, považuje Mila za zhmotněný strategický obranný systém a podkuřujemu delikatesami jako nějakému božstvu.

Dnešní obětinou byli krabi, kuře, jehněčí a hromada zeleniny, jako by na jeho počest sklidila úrodu z celézahrady. Přistoupila k nám s úsměvem jako vždy a dolila nám čaj. Měla na sobě zářivě růžové sárípotištěné zlatými klikaticemi a kudrlinkami. Už jsem ho na ní viděl. A ne jednou. Během let jsem seseznámil s jejím kompletním šatníkem, ale doteď neznám její jméno. A nejsem si jistý, jestli ho zná Milo.

„Dáte si ještě něco, poručíku?“

„Zatím ne, díky.“ Strčil si do pusy další kus jehněčího, aby jí předvedl, že o jídlo nemá nouzi, a sáhl po krabím klepítku.

Když odešla, zeptal se mě: „Ještě něco?“

„To je všecko.“

„To, co doktorka Greinerová tvrdí, zní logicky. Taky nevidím souvislost mezi takovým místem a živěnarozeným děckem. A Ellií, která pracovala s dětmi. K té schránce si mohl pomoct kdokoli, kdo pracoval se zdravotnickým materiálem.“

Mlčel jsem.

Odložil krabí klepítko tak zhurta, až cinklo o talíř. „Copak?“

„Když jsem se Salome zeptal, jestli nezná doktora, který jezdil Duesenbergem, celá se napjala, ukončila

hovor a odkráčela.“ „Zavadils o citlivé místo? Třeba ten chlapík pracoval ve Švédské nemocnici, byli víc než kamarádi a nechcese jí zacházet do detailů. Byla tehdy vdaná?“

„Jo.“

„Šťastně?“

Zamyslel jsem se. „To nevím.“

„Měla děti?“

„Pět.“

„Co byl zač její manžel?“

„Psal knížky o Chaucerovi.“ „Profesor?“

„Nikdy si neudělal doktorát.“

„Čím se živil?“

„Ničím.“

„Tomu se teda říká alfa samec. Takže živitelkou rodiny byla ona. Kolega doktor s výstavním bourákem jímohl imponovat. Nechtělo se jí svěřovat se ti s tím, tak to vaše dostaveníčko ukončila.“

„Proč vůbec to dostaveníčko chtěla?“ nadhodil jsem. „Proč si se mnou prostě nepopovídala po telefonu?“

„Pořádně ti to vrtá hlavou,“ podotkl.

„Netvrdím, že Salome spáchala zločin. Jen si myslím, že ví víc, než mi řekla.“

„Dám na tvoji intuici. Co s tím navrhuješ udělat?“

To jsem netušil, ale nutnosti odpovědět mě ušetřil Milův mobil, který začal vyhrávat Debussyho.

Připlácl si ho k uchu. „Sturgis. Dobrý den… Vážně? To byla rychlost… Dobře…, dobře… Jo, to dávásmysl… Mohlo by být… Jestli bude potřeba, tak to zkusím. Ne, jinak u nás není nic nového. Díky.“

Odmáčkl hovor, sáhl po klepítku, vysál z něj maso a polkl. „To byla Liz Wilkinsonová. Ty kosti stářímvážně odpovídají době, ze které pocházejí ty noviny. Neobjevila žádné stopy po poranění, ať už vnějšímnebo vnitřním, žádné deformity, nic neobvyklého. Nedochovala se kostní dřeň ani zbytky měkkých tkání,ale požádá o odebrání DNA přímo z kostí. Potíž vězí v tom, že laborka kvůli rozpočtovým škrtům nestíhá a tohle půjde až na konec fronty. Kdybych to chtěl urychlit, mám prý požádat Dia, ať sestoupí z Olympu.Jinak by je mohl motivovat jen zájem médií, pokud budou o případu dál informovat. A zrovna jí volalareportérka z Timesů.“

„Novináři volají Liz, ne tobě?“

„Říkal jsem snad, že mně se nikdo neozval?“ Jazykem si vyšťourával ždibec jídla ze stoličky. Odložil krabíklepítko na talířek plný zbytků a hledal v seznamu nepřijatých hovorů. Ťukl na číslo ze včerejšího odpoledne.

„To je Kelly LeMastersová? Tady poručík Milo Sturgis, volala jste mi ohledně těch kostí, co se našly vCheviot Hills. Momentálně pro vás nemám žádné novinky, ale jestli se to změní, určitě se vám ozvu.“

Obrátil pozornost zpátky k jídlu.

„Odvedli jsme řeč od Švédské nemocnice,“ poznamenal jsem.

„Nepřipadá mi jako slibné vodítko, ale klidně čenichej dál. Jestli narazíš na nějaké šťavnaté sousto, budu tvrdit, že to byl od začátku můj nápad.“

V kapse se mi ozval nevtíravý vyzváněcí tón. Teď se pro změnu rozhodl připojit k hovoru můj telefon.

„Dneska už z mobilu každému vyhrává muzika – žiješ v jeskyni?“ rýpl si Milo.

Přijal jsem hovor.

„Dobrý den, doktore, tady Louise. Právě vám volala nějaká Holly Rucheová. Říkala, že nejde o nicurgentního, ale zněla trochu rozrušeně, tak vám radši volám hned.“

„Díky, Louise.“

„Když člověk celé roky zvedá telefony vašim pacientům, tak ledacos pochytí,“ řekla Louise. „Nadiktuju vám její číslo.“

Poodešel jsem ke dveřím restaurace a zavolal Holly zpátky.

„To byla rychlost,“ řekla. „Nezlobte se, nechtěla jsem vás obtěžovat.“

„Neobtěžujete. O co jde?“

„Už se ví něco nového o tom… o tom, co se stalo u mě doma?“

„Zatím ne, Holly.“

„Asi to potrvá, viďte?“

„Ano.“

„Chudáček.“ Prudce se nadechla. „To miminko. Myslela jsem jenom sama na sebe a vůbec ne na něj. Teďna něj naopak myslím pořád. Ne že bych trpěla obsedantně kompulzivní poruchou nebo tak něco.“ „To, čím si procházíte, vůbec není snadné, Holly.“ „Ale zvládám to,“ prohlásila. „Vážně… Ehm, neměl byste čas popovídat si se mnou? Jenom jedno sezení, abych si všechno ujasnila, nic víc.“ „Bezevšeho.“

„Tak díky. Ale zítra nemůžu. A pozítří taky ne.“

„Kdy se vám to hodí, Holly?“

„Hm… tak za tři dny? Za čtyři? Kdykoli se to hodí vám.“

Podíval jsem se do diáře. „Měla byste čas za tři dny v jednu odpoledne?“

„Měla. A… můžete mi říct, kolik si účtujete?“

„Tři sta dolarů za pětačtyřicetiminutové sezení.“

„Dobře,“ řekla. „To by šlo. Když jde jenom o jednorázovou záležitost. Kde máte ordinaci?“

„Pracuju z domova.“ Nadiktoval jsem jí adresu. „Je to u Beverly Glen.“

„Musíte mít super výhled.“

„Není k zahození.“

„To bych řekla. Taky by se mi to líbilo.“

10. kapitola

Psychologem jsem se stal ze spousty důvodů. Některé si uvědomuji, o jiných vůbec nevím.

Jedním z těch, které snad chápu, je nutkání ochraňovat druhé, vykompenzovat nějak zanedbávání, kterépoznamenalo mé vlastní dětství. Obvykle mi při práci slouží dobře a pacienti jsou mi vděční nebo si mě málem zbožští.

Občas to přeženu a nabídnu někomu brnění, i když by stačil jen tenký svetřík. Proto mi odjakživa dělápotíže správně posoudit, kolik toho mám Robin povědět o ošklivostech, se kterými se setkávám. Naučiljsem se jí svěřovat, ale dávám si pozor, abych nezacházel do podrobností.

V tomhle případě jsem ale nevěděl ani to, odkud začít.

Robin je jedináček. S její matkou není snadné pořízení, je popudlivá, sebestředná a cítí potřebu s dcerousoutěžit. Milujícím rodičem byl pro Robin otec, skvělý tesař. Naučil ji pracovat se dřevem a těšit se zřemesla, ale zemřel, když byla ještě mladá. Robin teď umí zacházet s nářadím a nesnáší, když se ji někdo pokouší dusit testosteronem, i kdyby to myslel dobře.

Já sice mám starší sestru, ale odjakživa mi věnovala tak málo pozornosti, že by pomalu vyšlo nastejno,kdybych byl taky jedináček. Matka střídala nálady jako na houpačce, a když se otec opil a hledal si oběť,nebyla mi k ničemu. Oblíbil jsem si samotu, protože o samotě jsem byl v bezpečí. Mám od přírodydružnou povahu, takže postupem času jsem se naučil chovat přátelsky a být upřímně empatický, ale často se mezi lidmi cítím nesvůj.

Dejte si takovou dvojici dohromady a hned je vám jasné, že vybudovat aspoň základní vztah bude fuška.

Jsem přesvědčen, že se nám to s Robin povedlo. Jsme spolu už dlouho, nemusíme se přemáhat, abychom si zůstávali věrní, máme se hrozně rádi, eroticky to mezi námi jiskří. Jenom dvakrát tahle idylka dostalatrhliny a dočasně jsme se rozešli. Doteď pořádně nechápu, proč k těm rozchodům vlastně došlo. Běhemjednoho Robin otěhotněla s jiným mužem. Jak její vztah, tak těhotenství skončily špatně. Já celý dospělýživot pracuji s dětmi, ale otcem jsem se nikdy nestal. S Robin už jsme tohle téma neprobírali celouvěčnost.

Doufám, že se jím potají moc neužírá.

Cestou domů jsem přemýšlel o drobné kostřičce, o životě, který skončil, ještě než pořádně začal, a ozdravotní sestře, která mohla být stejně dobře světice jako nestvůra. Ještě když jsem vjížděl na silniciklikatící se k našemu domu, neměl jsem jasno, kolik toho Robin prozradím.

Už z letmého pohledu na náš dům bez jakýchkoli dekorativních prvků, s vysokými bílými zdmi trčícímizpoza stromů v ostrých úhlech, musí být člověku jasné, že ho obývají citově nepřístupní lidé. Původnídům, který jsem si koupil, jakmile jsem si našetřil dost peněz, byl mrňavé venkovské stavení – rozvrzanáprkna, šindelová střecha, malebná zákoutí. Podpálil mi ho psychopat, a když jsme si stavěli nový, rozhodli jsme se pro změnu a vybudovali si místo něj pevnost.

Matové podlahy z dubového dřeva, pohodlný neokázalý nábytek a obrazy vybrané tak, aby spíš potěšilyoko, než vyjadřovaly umělecký názor, společně dodávají vnitřku na útulnosti. Dům není velký, ale dvěmalidem a malému psu víc než bohatě stačí, a když kráčím obývákem a prosluněnou chodbou dozadu dokanceláře, moje kroky duní ozvěnou.

Robinino auto parkovalo na svém místě, ale doma nebyla, což znamenalo, že pracuje v dílně. Rozhodljsem se, že za ní zajdu až později. Vyřizoval jsem si e-maily, platil účty, pročítal zprávy a ujišťoval se, žesvět se jako obvykle zmítá s předvídatelností epileptika při záchvatu.

Když jsem si v kuchyni konečně udělal kafe a zamířil do zahrady, pořád jsem ještě nevěděl, co Robinřeknu.

Zastavil jsem se u jezírka a nakrmil kapry koi. „Dětská kostra,“ řekl jsem jim. „Ani netuším, jestli to byla holka nebo kluk.“

Rybky vděčně hltaly krmivo.

Otálel jsem u jezírka, když vtom se otevřely dveře dílny. Vyběhla z nich Blanche, naše fenkafrancouzského buldočka, devět kilo plavého šarmu a zenového poklidu. Buldoci bývají tvrdohlaví, aleBlanche není; dává přednost diplomacii před kanonádou. Otřela se mi o nohavici a koketně zafuněla. Když jsem ji podrbal na hlavičce, začala příst jako kočka. Překulila se na záda a nastavila mi bříško. Z dílnyvyšla Robin, prohrabávala si kaštanové kudrny a oprašovala piliny ze své oblíbené červené pracovníkombinézy.

Poslala mi vzdušný polibek a zamířila ke mně. Když ke mně s úsměvem od ucha k uchu došla, dala miopravdovou pusu na rty. Dech jí voněl coca-colou, černé tričko pod kombinézou pilinami. Cypřiš, dřevo,které si uchovává vůni po staletí. Už celé týdny z něj vyráběla flamencovou kytaru lehoučkou jako pírko.

Oplatil jsem jí polibek.

„Co se stalo?“ zeptala se mě.

„Proč myslíš, že se něco stalo?“

Poodstoupila a prohlížela si mě. „Ale no tak, miláčku.“

„Podle čeho jsi to poznala?“

„Podle ramen,“ řekla. „Vždycky se to pozná podle nich.“

„Třeba je mám jenom zatuhlá.“

Vzala mě za ruku a nasměrovala k domu. Blanche poklusávala vedle nás a každých pár vteřin po mně

pokukovala. Cítil jsem se mezi těmi dvěma jako pacient. Když jsme došli ke dveřím, Robin se zeptala: „Jde o ten nový případ?“

Přisvědčil jsem.

„Něco hodně ošklivého?“

„Možná.“

Vzala mě kolem pasu. Když jsme došli do kuchyně, nabídl jsem, že jí udělám kafe. „Ne, díky, dám si jenom vodu.“ Vzala si láhev z ledničky, sedla si ke stolu a podepřela si dlaní dokonaloubradu. Z čokoládových očí jí sálala laskavost, ale zároveň i zvědavost. Pootevřela rty, takže se jí mezi nimi zablýskly mírně přerostlé řezáky, které mě před lety tak vzrušovaly.

Udělal jsem si další kafe a přisedl si k ní. „Mimino. Kostra mimina.“

Zkřivila tvář. „To muselo být pro všechny hrozné.“

Pohladila mě po prstech.

Pověděl jsem jí všechno.

Když jsem skončil, nadhodila: „Že by si to některá z holek v té nemocnici rozmyslela a rozhodla se, že si dítě nechá? A dala ho té sestře, aby se o něj postarala, a něco se zvrtlo?“

„Možná.“

„Že se něco zvrtlo, ještě neznamená, že někdo spáchal zločin, Alexi. Třeba umřelo nešťastnou náhodou.

Nebo na nějakou nemoc – a nemohli ho normálně pohřbít, protože oficiálně neexistovalo.“

Při posledních slovech jí trochu přeskočil hlas.

„Mluvit o něm ve středním rodě je jako mluvit o věci,“ povzdechla si. „Dá se udělat rozbor DNA a zjistit

pohlaví?“

„Teoreticky.“ Vysvětlil jsem jí, že případ nemá vysokou prioritu.

„Každá generace si myslí, že právě vymyslela svět, a minulost ji nezajímá,“ poznamenala.

„Mrzí tě, že jsem ti o tom řekl?“

„Ne, vůbec ne.“ Zvedla se, stoupla si za mě a promnula mi ramena. „Máš je jako z kamene, zlato.“

„Mmm,“ pochvaloval jsem si. „To je příjemné. Díky.“

„Holka pro všechno.“ Ještě chvíli mě masírovala, pak ustoupila, rozepnula si kombinézu a nechala ji

sklouznout na podlahu. Černé tričko a tmavomodré kalhotky jí kontrastovaly s jemnou nazlátlou kůží.

Protáhla se, až se jí napjaly svaly na krásných nohou. Vstal jsem.

„Jsem celá špinavá, zlato, skočím se osprchovat. Pak vymyslíme, co s večeří.“

Čekal jsem na ni, a když se vynořila z koupelny, měl jsem po ruce několik tipů na restaurace.

Shodila ze sebe ručník, úhledně ho poskládala a zůstala přede mnou stát nahá. Vzala mě za ruku a

odvedla do ložnice. „Teď je načase, aby ses ty předvedl jako kluk pro všechno.“

Potom mi jemně přejela nehty přes tvář. Prsty mi našpulila rty, jako to z legrace dělají děti. Hvízdavě jsem zasyčel jako prasklé potrubí. Když jsme se přestali smát, zeptala se: „Tak co, jak je ti teď?“

„Mnohem líp.“

„Mně to taky zvedlo náladu. Tak co bys řekl nějaké italské restauraci?“

11. kapitola

Dva dny jsem o nálezu kostry neslyšel nic nového, ale pak Timesy otiskly další článek.

Byl zastrčený až dole na stránce 15, přednost dostaly potíže s dodávkami vody, neschopnost legislativců,střelba v Comptonu a obvyklá drobná korupce mezi státními zaměstnanci. Byla pod ním podepsaná KellyLeMastersová, ta reportérka, které Milo opožděně volal.

V podstatě šlo jen o omílání starých informací, aby se v novinách nějak zaplnilo místo. Článek končilprohlášením: „Losangeleská policie požádala o přednostní rozbor DNA v laboratoři ministerstvaspravedlnosti a doufá, že se jí tím podaří získat čerstvá vodítka k případu starému několik desetiletí.“

Když mi Milo zaklepal v deset ráno na dveře, držel noviny v ruce.

„Příjemné překvápko,“ konstatoval jsem.

Prošel kolem mě rovnou do kuchyně, rozrazil dveře ledničky, jako obvykle ji pečlivě prozkoumal a vylovilgumově vyhlížející kuřecí stehýnko, které vzápětí ohlodal až na kost, a zpola plnou krabici mléka, kterouvypil až do dna. Otřel si mléčný knírek ze skoro stejně bílého obličeje a strčil mi Timesy před nos. „Mistrný článek s hlubokým vhledem do problematiky, hotový kandidát na Pulitzera.“

„Pulitzer byl kšeftman s bulvárními plátky,“ odtušil jsem.

Milo pokrčil rameny. „Čas je mocný kouzelník, zvlášť když čaruje penězi.“ Hodil noviny na stůl.

„Takže jsi s LeMastersovou mluvil?“ zeptal jsem se.

„Ne tak úplně. Mluvil jsem s kanceláří Jeho Velkoleposti a škemral, ať se za mě přimluví u ministerstvaspravedlnosti. Včera odpoledne. A dneska ráno – voilŕ.“

„Náčelník nechal uniknout informace?“

„Náčelník to s tiskem umí jako havajský šampión s ukulele. Což je v tomhle případě fajn, protože všudenarážím na slepé uličky. Na sociálce nemají žádné záznamy o Eleanor Greenové a nejsem s to vykutat žádnou špínu na Švédskou nemocnici. Dokonce ani nejstarší chlap na mravnostním se na ni nepamatuje.

Jestli porušovali zákon, tak to zdárně tutlali.“

Zase vstal, prošmejdil spíž a nasypal si do misky suché cereálie. Když jich půlku spořádal, prohlásil:„Nepřišel jsem ale kvůli těm kostem. Ještě jsem ti pořádně nepoděkoval za to, cos pro mě loni udělal.“

„Ani nemusíš.“

„Že ne?“ Zrudl. „Jestli si nezasloužíš vděk za to, že mě udržuješ při životě, tak za co?“

„Prostě to přičti na vrub kamarádství.“

„Že jsem se nad tím sentimentálně nerozplýval, ještě neznamená, že si tvoje zásluhy neuvědomuju,

Alexi.“ Zhluboka se nadechl. „Myslím na to dnes a denně.“

Mlčel jsem.

„No nic.“ Posledních pár cereálií vylovil ze dna misky dvěma prsty. Zase se vztyčil, přesunul se ke dřezu a

opláchl ji. Něco řekl, ale přes tekoucí vodu jsem mu nerozuměl.

Když kohoutek zavřel, upozornil jsem ho: „Neslyšel jsem, cos říkal.“

„Slovo na D, amigo. Gracias. Merci. Danke schön.“

„Není zač.“

„Tak jo, tohle bysme měli. Jak se má Robin a psisko? Maká v dílně?“

„Jela doručit hotovou mandolínu.“

„Aha.“

V kapse se mu rozvibroval telefon.

Reedův příjemný hlas, vyšší a sevřenější než obvykle, oznámil: „Nový případ, šéfe.“

„Něco čerstvého mi bodne, Mosesi.“

„Čerstvý je, což o to,“ řekl Reed. „Ale pochybuju, že se vám bude zamlouvat.“

„Proč?“

„Další kostra, šéfe. V té samé čtvrti. Zase mimino.“

Kostru našel jeden z dělníků pracujících na západním kraji veřejného parku v Cheviot Hills. Všiml si v

zeleni čehosi bílého.

Kosti byly pohozené mezi keři jako odpadky. Zdálky vypadaly jako suché větve, ale při bližším pohledu se z nich vyklubala kompletní dětská kostra.

Zdála se ještě drobnější naž ta v zahradě Rucheových. Lebka nebyla větší než jablko. Některé kosti byly

tenké jako brčka a nejmenší prstní kůstky připomínaly nitky.

Kosti byly dokonale čisté. Stříbřitě bílé, ve slunci se slabě leskly.

Někdo je očistil, možná naleštil, táhlo mi hlavou. Vypreparoval?

Dělník v oranžové vestě, který kostru našel, mohutný svalnatý chlap jménem George Guzman, si otíral

uslzené oči.

Moe Reed vedle něj postával s psací podložkou v ruce. Z jeho výrazu bylo znát, že Guzmanovi bez ustání

projevuje soucit a už ho ten úkol moc netěší. Vedle Reeda stála Liz Wilkinsonová, tvářila se nezúčastněně,ale očima pátravě přejížděla kolem. Na zemi měla odložené kufříky s náčiním, přes ruku přehozený bílý plášť. Byla připravená kostru prozkoumat, ale musela čekat, až jí koroner dá zelenou.

Ten ještě ani nedorazil a laboratorní technici taky ne, ale Liz už si přesto navlékla rukavice. Stála těsně vedle Reeda a jejich boky se dotýkaly. Těžko říct, kdo podepíral koho.

Guzman civěl na bělostné kosti a popotahoval.

Reed zkřivil ústa. „To je všechno. Díky, pane Guzmane.“

„Za co?“

„Že jste nám zavolal.“

„Copak jsem měl na vybranou?“ odtušil Guzman. Zase se na kosti podíval. „Panebože.“

„Už můžete jít,“ řekl mu Reed.

„Jo,“ utrousil Guzman, ale dál otálel na místě. Reed ukázal směrem ke žluté policejní pásce, aby ho

popohnal.

„Jasně, jasně,“ zamumlal Guzman, udělal krok a zastavil se. „Na tohle do smrti nezapomenu. Taky zrovna jedno máme.“ „Co máte?“

„Mimino.“ Jeho hlas zněl přiškrceně. „George mladšího. Čekali jsme na něj dlouho.“

„Gratuluju,“ popřál mu Milo.

Guzman se na něj podíval.

„To je můj šéf, poručík Sturgis,“ vysvětlil Moe Reed. „Pan Guzman byl na místě první, poručíku. Zavolal

nám.“

„Vždycky jsem tady první,“ řekl Guzman. „Co jsme tady začali.“

„Co tu děláte?“ vyzvídal Milo.

„Máme zajistit, aby se tu nedržela voda a neničila kořeny tamhletěch stromů,“ ukázal Guzman. „Musímeto tu celé prozkoumat, odebrat vzorky podloží, a když budou potřeba odvodňovací kanály, vybudovat je.Před pár lety se to udělalo špatně a voda zaplavila lukostřelecké cvičiště.“

„A vy tu máte být ráno první?“

„Ne, oficiálně ne,“ zavrtěl hlavou Guzman. „Ale prostě to tak vychází, bývám tu už v sedm deset, v sedmpatnáct, kdežto ostatní sem jezdí až na půl osmou. Já předtím totiž vozím ženu do práce, dělá servírku nabulváru Westwood. Hodím ji do práce, ona mi uvaří kafe a já jsem pak během pár minut tady.“

Guzman zalétl pohledem zpátky ke kostem. „Myslel jsem, že je to veverka nebo tak něco. Zvířecíchmrtvolek vídáme spoustu. Pak jsem si tu kostru prohlídnul zblízka a…“ Zamžikal. „Je určitě lidská?“

Všichni se obrátili k Liz Wilkinsonové. „Bohužel ano,“ přitakala.

„Sakra,“ ulevil si Guzman a kousl se do rtu. Oči se mu zamžily.

„Děkujeme vám za pomoc, pane Guzmane,“ řekl mu Milo. „Na shledanou.“

Odpálkoval ho přímočařeji než Reed, a když ho šťouchl do lokte, obr se dal konečně do pohybu. Dovleklse k pásce, s námahou se pod ní protáhl, poodešel a připojil se ke skupince dalších chlapíků v oranžovýchvestách okounějících u žlutého náklaďáku. Zaujatě naslouchali, jak jim Guzman referuje.

„Je rád středem pozornosti,“ poznamenal Milo. „Zavětřil jsi na něm něco podezřelého, Mosesi?“

„Je tak trochu ufňukánek,“ řekl Reed. „Ale jinak nic.“

„Stejně ho prověř.“

„Už jsem to udělal, šéfe. Čistý jako sklo.“

„Dobrá práce, kluku, za to si vyděláváš ty velký prachy. A co na to antropoložka, Liz?“

„Soudě podle velikosti je tohle dítě mladší než to předchozí,“ odpověděla Wilkinsonová. „Abych si odhad

potvrdila, potřebuju se mu kouknout na zuby, jenže lebka leží ústy dolů.“

„Pustíme vás k němu, jakmile to koroner dovolí.“ Milo se obrátil k Reedovi: „Máš tušení, kdy dorazí?“

„Zasekl se v dopravní zácpě. Ale do hodiny tady bude.“

„A co technici?“

„Ti už tu měli dávno být.“

Milo se otočil zpátky k Liz. „Kdo vám o tomhle dal vědět – koroner?“

Usmála se. „Ne, Moe.“ Reed se ošil.

Milo se rozesmál. „Co bys neudělal pro rande, viď?“

„Nenechám si ujít žádnou příležitost.“

„Vyložím si to jako kompliment,“ řekla Liz.

Milo se zeptal: „Ještě nějaké vědecké poznatky, doktorko Wilkinsonová?“

„Ty kosti vypadají mnohem čerstvěji než ty předchozí, takže možná jde o poměrně nedávný zločin. Anebo

je to jen tím, jak jsou očištěné a vybělené. Připadá mi, že z nich někdo dokonale odstranil maso. Alenemám ponětí, jak to provedl. Nejběžnější metody jsou buď mechanické – seškrábat ho, nebo chemické – žíraviny, vaření, popřípadě kombinace obojího. Ale tady to nevypadá ani na jedno.“

„Jak to víte?“

Pustila Reedovu ruku a přistoupila ke kostem blíž. „Nežalujte na mě koronerovi, Milo, ale podřepla jsem k nim a zblízka jsem si je prohlédla.“ Zvedla ruku v rukavici. „Pak jsem si navlékla tohle a na pár kostí jsem si sáhla, protože mě zaujalo, jak jsou čisťounké. Dávala jsem si pozor, abych ničím nehnula a nijak místočinu neporušila. Jen jsem chtěla zjistit, jak budou reagovat na dotek. Taky jsem se na ně podívala lupou a nenašla jsem žádné stopy po nástrojích, které by zanechalo oškrabování, ani drobná porušení, která by způsobila žíravina. A co víc, kosti jsou pevné, tak pevné, jak jen kostra nemluvněte může být – kdyby sevařily, tak by aspoň trochu změkly. Zvlášť ty drobné kůstky, ty by byly ohebné jako vařené nudle. Možnáexistuje chemikálie, která nezanechává stopy, ale já žádnou neznám. Snad zjistím něco víc při podrobné analýze.“

„Jsou dokonale očištěné od masa a nenesou žádné známky poranění,“ konstatoval Milo. „Třeba tentokrátjde o laboratorní vzorek, Liz. Nějaký chytrák se zvrhlým smyslem pro humor se dočetl o tom prvnímpřípadu a rozhodl se nás napálit suvenýrem, který si koupil na internetu.“

„Vyloučit se to nedá, ale myslím, že ne. Ze stejného důvodu jako předtím – laboratorní vzorek by měl dírky po drátcích.“

Milo přistoupil ke kostem a podřepl u nich; vypadal jako Buddha v nepadnoucím obleku. „Blýskají se, jako by byly z plastu.“

„Nejsou třeba natřené něčím, co stopy po nástrojích zamaskovalo?“ nadhodil jsem.

„Taky mě napadlo, jestli je nenalakoval,“ přikývla Liz. „Ale musel by použít extrémně slabou vrstvičku, protože běžné anatomické nepravidelnosti jsou na nich jasně patrné.“

„Zavolej znovu koronerovi, Mosesi, a zjisti, kdy přesně dorazí,“ poručil Milo Reedovi.

Reed to udělal. „Prý nejdéle za půl hodiny.“

„Paráda.“

„Ať už je to hloupý vtip nebo vražda, ten, kdo sem tu kostru dal, se nejspíš opičí,“ poznamenal jsem.

„Jinak by ji nenechával tak blízko místa nálezu té první.“

Milo se nadechl, až se mu nadmula hruď. „Dvě kostry v Cheviot Hills. Ani se nepamatuju, kdy jsme tunaposled měli vraždu.“

„K Rucheovým je to odtud jenom tři kilometry,“ přitakala Liz. „Tři celé jedna, abychom byli přesní.“

Milo se usmál. „Máte v popisu práce i geografii?“

„Požádal jsem ji, aby to změřila,“ řekl Reed.

„Jsem ti vděčná, zlato. Aspoň mě to rozptýlilo od přemýšlení o dvou mrtvých dětech.“ Stáhla si rukavice,

vylovila mobil a kousek poodešla.

„Moe, jakmile sem dorazí koroner a technici, vrátíme se na stanici a projedeme si seznam pohřešovanýchdětí,“ řekl Milo. „A zavolej Seanovi. Chci, aby pročesal okolí.“

Moe nechal Binchymu vzkaz.

Vrátila se k nám Liz. „Mluvila jsem se svým někdejším profesorem. Nikdy neviděl laboratorní exemplář bez dírek na drátky a neví o žádném laku, který by se za tímhle účelem používal. Ale nikdo není vševěd,takže se budu vyptávat dál. Ale aspoň jedna dobrá zpráva – jestli jsou ty kosti čerstvé, měla by z nich jítsnadno odebrat DNA. Když už je o tom řeč, jak to vypadá s tou první kostrou? Z ministerstva mi zatím nedali pokyn, abych jim ji poslala.“

„Začněte vyřizovat papírování, Liz.“

Reedovi zazvonil telefon. „Ano?“ ozval se do něj. „Co se děje? Cože?“

Poslouchal a bubnoval přitom prsty o pažbu služební pistole. Když hovor ukončil, tvář měl celou napjatou.

„Nebudete tomu věřit, ale zrovna našli další.“

„Další děcko?“ zhrozila se Liz. Hlas jí přeskočil. Přetvářka, že si udržuje vědecký odstup, se vypařila, jako

když se odloupne strup.

„Další mrtvolu, dospělou ženu se střelnou ranou,“ odpověděl Reed. „Přímo tady v parku, na jižním kraji.“

Milo dával najevo asi stejné emoce jako mražený flák masa. Mávl na policistu v uniformě.

„Hlídejte to tady,“ poručil mu. „Ať se za pásku nedostane nikdo kromě koronera a techniků.“

„Ano, pane. Vy už jste tu skončili?“

„Ani zdaleka ne.“

12. kapitola

Ženě bylo ke třiceti nebo něco málo přes, měla tmavé vlasy a byla středně vysoká, se širokými boky,silnými pažemi a kotníky. Ležela na pravém boku, přední část těla jí clonilo křoví. Na sobě mělasvětlezelené květované šaty ke kolenům se staromódně střiženými krátkými rukávy.

Nohy měla ležérně přehozené přes sebe, takže skoro vypadala, že poklidně spí. Oblečení bylonepoškozené, nezdálo se, že by došlo k sexuálnímu napadení, ale Milo upozornil na sotva patrné růžovékroužky kolem zápěstí, které nasvědčovaly tomu, že ji někdo svázal.

Na pravé noze měla hnědý mokasín. Jeho druh se povaloval opodál. Přes vlasy ostříhané nakrátko jí bylavidět šíje. Střelná rána v ní vytvořila drobný rudočerný kráter v místě, kde se spojuje lebka a páteř.

Výstřel vypálený z tak těsné blízkosti, že kolem rány zůstaly drobné tečky střelného prachu, zasáhlprodlouženou míchu a přerušil dýchací funkce.

Novináři něco takového s oblibou označují za vraždu ve stylu popravy, ale způsobů, jak někoho popravit,je nepřeberně. Střelná rána i stopy na zápěstí naznačovaly, že vrah měl oběť zcela pod kontrolou aneponechal nic náhodě.

Dva uniformovaní policisté střežící místo činu nám sdělili, že ji objevila žena, která si byla v parkuzaběhat. Všimla si bílého bosého chodidla vykukujícího ze křoví.

Nikde jsme dotyčnou neviděli. Milo to nekomentoval a prohlížel si místo činu.

I kdyby mrtvé tak nápadně netrčela bosá noha, brzy by ji někdo našel. Tahle část parku sice bylapoměrně odlehlá, ale vedla do ní spousta cestiček nebo se sem dalo prostě dojít přes trávník se shlukyeukalyptů. Těsně kolem jižního kraje parku se navíc vinula vyšlapaná běžecká stezka. Mrtvola od ní ležela sotva metr.

Chtěl vrah, aby se našla? Schválně ji takhle narafičil, aby se předvedl?

Milo si ženu prohlížel. Přiměl jsem se k tomu taky. Pusu měla dokořán, oči pootevřené a zastřené jakoulovená ryba, kterou nechali dlouho povalovat na palubě. Z uší, nosu a pusy se jí vyřinula krev, ale teď už zasychala. Z toho i z velikosti otvoru bylo patrné, že jí do mozku vlétla kulka malé ráže a odrážela se od lebečních stěn jako pinballová kulička.

Neměla kabelku, šperky ani doklady. Na holé kůži, která vykukovala zpod šatů, nebylo žádné tetování, jizvy ani jiná nápadná znamení.

Všiml jsem si kapek krve na hlíně, listí a kamenech. Ani jsem na ně nemusel upozorňovat; Milo k nimhned podřepl jako stříbrohřbetý gorilí samec a studoval je.

Pak přešel za ženiny nohy a ukázal prstem. K tělu vedla řada stop. A další se od něj vzdalovala.

V obou případech šlo o velké hluboké šlápoty. Zanechal je tentýž člověk, očividně těžká váha. Nebyl nanich patrný vzorek podrážky, jaký mívají sportovní boty; byly to obyčejné hladké otisky bez jakýchkoliodlišujících znaků.

Obě řady stop se ztrácely v místě, kde začínal trávník. Nezdolná tráva už se dávno zvedla a zamaskovalavrahův příchod a odchod.

Milo mrtvou ještě několikrát obešel a poznamenal si něco do zápisníku. Ukázal na dvojici vytlačených místv trávě kousek nalevo od těla.

Mělké jamky, jako by tam někdo postavil dvě těžké misky. Daly se snadno přehlédnout, ale jakmile jste si jich jednou všimli, nešlo je nevidět. Tráva už se tam sice taky trochu zvedla, ale úplně je nezamaskovala.

„Klečela na kolenou,“ konstatoval jsem.

„Určitě,“ přitakal Milo. „A když ji střelil, tak se překotila.“

„Anebo do ní strčil.“

„Na obličeji nemá modřiny ani hlínu.“

„Mohl ji očistit, než ji takhle naaranžoval.“

„Působí na tebe naranžovaně? Proč jí neobul tu druhou botu?“

„Možná si jí ve tmě nevšiml.“

Milo podřepl, a přestože jasně zářilo slunce, vytáhl baterku. Posvítil ženě mezi zuby.

Když je oběť na kolenou, je potřeba prověřit, jestli nedošlo k orálnímu znásilnění.

„Vidíš něco?“ vyzvídal jsem.

„Tekutinu ne, ale na dásních má nějaké bílé tečky.“

Předvedl mi to.

„Vypadá to jako smítka z látky. Nejenže ji svázal, taky jí dal roubík.“

Milo mávnutím přivolal uniformované policisty. Oba byli mladí, pohlední a vykračovali si jako machři zposilovny. Jeden měl tmavě blond vlasy a obličej samou pihu, druhý tmavé vlasy ostříhané na ježka apodezíravé hnědé oči.

„Dívali jste se po nábojnici?“

Pihoun odpověděl: „Ano, pane. Nic jsme nenašli.“

Milo propátral okolí sám, dal si načas, ale taky se vrátil s prázdnýma rukama. Střelec po sobě uklidil, nebo

použil revolver.

Policisté se mezitím zase vzdálili. Milo na ně mávl, ať jdou zpátky. „Kdo to ohlásil?“ „Ta běžkyně, jak už jsme říkali,“ odpověděl Pihoun. „Mladá holka.“

„Kde je?“

„Zapsali jsme si její nacionále a nechali ji jít domů,“ řekl Ježek. „Tady je máte.“

Milo si od něj papír vzal. „Heather Goldfederová.“

Pihoun řekl: „Bydlí kousek odtud. U rodičů.“

„Je ještě nezletilá?“

„Skoro. Osmnáct jí bylo minulý měsíc. Tohle ji pořádně sebralo.“

„Kdo rozhodl, že může jít domů?“

Policisté si vyměnili pohled. „Bylo to společné rozhodnutí, pane,“ odpověděl Ježek. „Má sotva metr

šedesát a neváží ani padesát kilo, takže ji určitě nezabila.“

„Střízlík,“ konstatoval Milo.

„Studuje na Santa Monica College. Působila fakt otřeseně.“

„Díky za ten hluboký psychologický vhled,“ utrousil Milo.

„Tvrdila, že sem chodí běhat třikrát týdně a že tu mrtvou nikdy předtím neviděla,“ řekl Ježek. „Nikdy vživotě.“ „Pane, jestli jsme udělali chybu, když jsme ji poslali domů, tak se omlouváme,“ ozval se Pihoun. „Byla celávynervovaná a rozklepaná, a kdybychom jí museli dělat chůvu, rozptylovalo by nás to od ostatníchpotřebných věcí.“ „Jakých třeba?“ „Zajištění místa činu, pane.“ Milo mě odvedl kousek stranou. „Všichni si tu hrajou na terapeuty. Co tomu říká skutečnej cvokař – souvisí to s tou novou kostrou?“

„Dvě mrtvoly, co se našly v parku v tutéž dobu?“ opáčil jsem.

Pokýval hlavou. „Tak co si myslíš – máma a děcko?“

„Jestli jo, tak děcko umřelo dřív. V řádech dnů, týdnů, nebo dokonce měsíců.“

„Že by z toho táta vinil mámu?“

„Od toho se můžeš odpíchnout.“

„Na druhou stranu, kdyby tátovi na děcku tolik záleželo, proč by jeho kosti jen tak pohodil?“

Zamyslel jsem se nad tím. „Možná jde o člověka se závažnou psychickou poruchou – trpí paranoiou nebomá bludy a smrt toho dítěte to ještě prohloubila. Tím by se taky vysvětlovalo, proč si ty kostivypreparoval. Povýšil si je na předmět uctívání – něco jako modlu. Sedělo by k tomu, že je nechal vparku, když zabil osobu, kterou ze smrti dítěte vinil. Ona provedla tohle a já jsem na oplátku provedl tohle jí.“

„Magor, co vypreparuje kostru vlastního dítěte? A co přijde dál? Vkráčí mezi lidi s kalašnikovem?“

„Že má bludy, ještě neznamená, že je naprostý šílenec,“ namítl jsem. „Vražda té ženy působí promyšleně,takže možná máš co do činění s někým, kdo poruchu zdárně skrývá.“

„Dokud mu nerupnou nervy.“ Milo zavolal Reedovi, dozvěděl se, že koroner už dorazil, zběžně kostruobhlédl, dal Liz zelenou, ať se jí ujme, a zase odjel. Místo činu prozkoumávají technici, ale zatím nic nenašli.

Milo se vrátil k Pihounovi s Ježkem a oznámil jim: „Vracíme se na druhé místo činu. Vy zůstaňte tady.“

„Jak to tam vypadá, pane?“ zeptal se Pihoun. „Kde?“

„Na tom druhém místě činu. Slyšeli jsme z vysílačky, že se našly kosti. Čí?“ „Někoho mrtvého.“

Pihoun se zaškaredil.

„Mají ty dvě oběti něco společného?“ vyzvídal Ježek. „Musejí mít, ne?“

Milo se zhoupl na patách a procedil skrz zaťaté zuby: „Poslouchejte, co máte dělat: Hlídejte tohle místo,

jako by to byly vaše nejoblíbenější činky. Nikoho kromě koronera a techniků nepouštějte blíž než padesátmetrů k tělu – anebo radši na sto. Zůstaňte tady a nikam nechoďte. Neodpovídejte na otázky. Na žádné.Nikomu. A jestli se vám zachce myslet, tak to taky nedělejte.“

Ježek se ještě víc napřímil. „Ano, pane. Dodržování procedur, to je naše.“

Milo se rozesmál, až když jsme byli dost daleko. A nebyl to příjemný zvuk, byl drsný a štěkavý jako výstřel z pistole.

Liz Wilkinsonová stála hned za zábranou, kterou technici udělali kolem nalezené kostry. Ti se teď všichnitři ochomýtali uvnitř, pořizovali fotografie, ukládali nálezy do sáčků a popisovali je. Moe Reed se drželblízko, aby je mohl pozorovat, ale přitom v dostatečném odstupu, aby se jim nepletl pod nohy.

„Mám pro vás nějaké novinky,“ hlásila Liz. „Na obličeji není patrné žádné poškození. Ani v jedné čelistiještě nerostou zuby, jsou tam jen sotva patrné hrbolky, takže odhaduju věk tak na dva měsíce. Alexi, měl jste pravdu, že kosti jsou něčím natřené. Když jsem se k nim dostala blíž, ucítila jsem včelí vosk, mátypickou vůni. Můj táta sbírá starožitné krabičky na čaj a leští je jím. Možná jsme taky narazili nasběratele. Na nějakého fetišistu.“

Milo ji seznámil s teorií o rozzuřeném otci.

„Otec že by preparoval kosti vlastního dítěte?“ Podívala se po mně.

„Vždyť to znáte: možné je všechno,“ řekl jsem.

„Panebože, doufám, že se to nepotvrdí. Tyhle poslední dny beztak dávají mojí snaze udržovat si profesionální odstup pořádně zabrat.“

„Kdyby na kostech byly drobné stopy po nástrojích, bylo by je přes vosk vidět?“

„Myslím, že ano, ale zjistím to, teprve až si je prohlédnu pod zvětšovacím sklem. Taky je všechnyzrentgenuju, třeba se na nás usměje štěstí a objevím poškození způsobené nějakou chorobou nebozraněním. Dobré na tom je – proboha, to zní hrozně, co? –, že u čerstvých dětských kostí je největší šance na odebrání genetického materiálu.“

Milo utrousil: „U čerstvých…, na rozdíl od těch předchozích.“

„DNA se dá najít i v prastarých pozůstatcích, takže i u nich jsem opatrně optimistická.“

„To je něco jako nervózně klidná?“

Liz se usmála. „Něco v tom stylu. Každopádně by mělo být snadné ověřit si, jestli tady fakt máme mámu

a děcko.“

„Prima,“ řekl Milo. „Odpovědi mám rád.“

13. kapitola

Vrátili jsme se s Milem zpátky do jeho kanceláře a Milo prošel seznam pohřešovaných osob, jestli na němnenajde mrtvou z parku. Ve tři hodiny měl osmadvacet možných kandidátek. V šest vyškrtl poslední znich. Ale neúspěch v jedné z národních databází ještě nic neznamená, existují i další seznamy.Pohřešovaných žen jsou spousty.

Zazvonil mi telefon. Operátorka mi oznámila, že Holly Rucheová zrušila domluvené sezení.

„Uvedla důvod?“

„Ne, doktore Delaware, ale zněla trochu nervózně. V takovém rozpoložení by to odvolávat neměla, co?“

Přitakal jsem a vyškrtl si sezení z diáře.

Milo civěl na fotografii mrtvé, kterou si na místě činu pořídil mobilem. „I když ji ještě nikdo nepostrádá,

dřív nebo později bude. Je načase obrátit se na média. Začneme tou reportérkou.“ Listoval složkou vmodrých deskách, do které si zakládal materiály k případu starých kostí, až našel, co hledal. „KellyLeMastersová, jsi moje nová kámoška. A to něco znamená.“

Vyťukal na telefonu číslo a vyštěkl do něj: „Sturgis, zavolejte mi.“ Za okamžik mu přístroj zazvonil.

„To byla rychlost,“ utrousil jsem.

„Můj šarm dělá divy.“ Přepnul na hlasitý odposlech.

Z telefonu se ozvala náčelníkova zástupkyně Maria Thomasová: „Tak jak to vypadá s těmi dvěma

dnešními?“

„Teprve začínáme, Marie.“

„Poreferujte mi.“ Nezněla ani trochu zvědavě.

Odříkal jí základní informace.

„Jak hodláte identifikovat tu dospělou?“ zeptala se.

„Obvyklým způsobem.“

„To znamená jak?“

„S pomocí kamarádíčků od tisku. Zrovna jsem nechal vzkaz reportérce z Timesů.“

„Jaký vzkaz?“

„Ať mi zavolá.“

„Až se ozve, hoďte zpátečku,“ poručila Thomasová.

„Cože?“

„Řekněte, že jste jí volal kvůli tomu starému případu, o tom novém se nezmiňujte.“

„Proč bych jí volal, kdybych pro ni neměl nové informace?“

„Něco si vymyslete.“

„O co kráčí, Marie?“

„Odpověď znáte.“

„Neznám.“

„Tak přemýšlejte.“ „Nařízení shora?“

„Administrativní rozhodnutí.“

„Proč?“

„To vám říct nemůžu ani neumím odhadnout, jak dlouhou bude mít platnost.“

„Když se našla ta první kostra, nemohla jste se rande s novináři dočkat. Dokonce jste ho zorganizovala,

aniž jsem o tom věděl, a…“

„Flexibilita je známkou dobrého managementu,“ opáčila Thomasová.

„Co se sakra změnilo?“

„Nic se nezměnilo. Ty případy si nejsou ani v nejmenším podobné.“

„Přesně tak, Marie. Ten první byl dávná minulost. Kdežto u toho nového se mi možná povede získat

vodítka, když ho dostanu do médií.“

„Anebo taky ne,“ řekl Thomasová.

„Co můžeme ztratit?“

„Jak už jsem říkala, ty případy jsou naprosto odlišné. Ten první šlo brát jako lidsky zajímavý příběh.Poutavý starý příběh, nebo jak tomu chcete říkat.“

„Mrtvé děcko je poutavé?“

„Mrtvé děcko nikdo nevidí rád, Milo, ale shodneme se, že asi nejde o vraždu – spíš o smrt z přirozených příčin a extrémní reakci na žalostnou ztrátu. Taky se shodneme, že bez pomoci médií ten případ nepůjde uzavřít a i s jejich pomocí je šance minimální. Zatím to nikam nevedlo a oddělení z toho v očích veřejnostinevychází zrovna dobře.“

„Tady jde o publicitu?“

„Viděl jste nejnovější návrhy městského rozpočtu?“

„Svinstvům se vyhýbám.“

„Jiní si takový luxus dopřát nemůžou. A věřte mi, že to vypadá špatně – úspory a škrty, jaké jsem ještě

nezažila. Vyřešit dojemný případ smrti chudáčka miminka by nám za stávající situace náramně prospělo.“

„To mi neodpovídá na původní otázku, Marie. Proč nesmíme zveřejnit ten nový případ? Když vyřešíme

nedávné vraždy, blýskneme se ještě víc.“

„Prostě se s tím smiřte,“ opáčila. „A nevybavujte se s nikým z Timesů ani z jiných médií.“

„A jak mám identifikovat oběť, natož tu hromádku kostí?“

„Vypadá ta dospělá oběť na ženu bez domova nebo ze dna společnosti?“ zeptala se Thomasová.

„Ne, a právě proto jsem…“

„V tom případě ji někdo nahlásí jako pohřešovanou.“

„Takže mám čekat.“

„Máte dělat svou práci a poslouchat příkazy.“

„Čí tajemství se snažíme ututlat, Marie?“

„Přestaňte kňourat. O některých věcech je lepší pomlčet.“

„V mojí práci ne.“

„Děláme oba tutéž práci.“

„Vážně?“

Maria se uchechtla. „No vida, už je to tady. Vztek, neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě, osamělý

válečník bojující s větrnými mlýny.“

„Kdo tady bojuje? Já jenom chci…“

„Poslouchejte, a poslouchejte dobře, protože víckrát už to nebudu opakovat: Lidé, kteří činí rozhodnutíovlivňující váš pracovní život, si velmi naléhavě přejí, aby se v danou chvíli tenhle konkrétní případ nerozmazával.“ „Tím myslíte…“

„Aby se veřejnost nezačala vyžívat v nechutnostech,“ nenechala ho domluvit. „Aby se nám tu nezačalaobjevovat jedna dětská kostra za druhou, protože to psychotiky bude inspirovat. Běžte se zeptat tohovašeho kamaráda cvokaře, ten vám poví, jak to chodí.“

„K těm nechutnostem došlo v prestižní čtvrti,“ poznamenal Milo. „Kdyby se mrtvá žena a dětská kostranašly někde ve slumu, tak by se z toho nestřílelo, co?“

„Konec hovoru,“ oznámila Thomasová. Cvak.

Milo se otočil ke mně. „Slyšels to na vlastní uši. Fakt se to stalo.“

„Tou poznámkou o prestižní čtvrti jsi brnknul na citlivou strunu,“ řekl jsem. „Dovolíš?“

Přitáhl jsem si židli blíž k jeho počítači a Milo na té svojí poodjel, abych měl víc místa.

Stačilo na webové stránce vipreality.net zadat do vyhledávacího pole cheviot hills a během pár

nanosekund na nás vykoukla odpověď. Minulý rok si Maxine Clevelandová, okresní zastupitelka, která nedávno odešla do důchodu, koupila„třináctipokojové sídlo ve středomořském stylu“ na obří parcele na Forrester Drive v „luxusní části CheviotHills plné zeleně“. Clevelandová bývala veřejnou obhájkyní a dlouho se o ní proslýchalo, že nemá policisty ani trochu v lásce, ale stačila náčelníkova přímluva, která pomohla k jejímu znovuzvolení do funkce, a pár benefičních akcíuspořádaných jeho ženou, někdejší moderátorkou, aby se stala oddanou stoupenkyní práva a pořádku. Se svým manželem právníkem bydlela v domě v Cheviot Hills jen sedm měsíců a pak ho nabídli k prodeji.

Oba totiž získali práci ve Washingtonu, ona na Nejvyšším státním zastupitelství, on jako hlavní poradce Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci.

Clevelandová se měla ujmout vedení pracovní skupiny pověřené zatočit s finančními nekalostmi vbankovním sektoru a na realitní webstránce se objevily pochyby, jestli zvládne být nestranná, když kvůlirecesi o tolik poklesla hodnota jejích investic. A hospodářskou krizi zčásti způsobila chorobná závislostWall Street na podřadných hypotékách.

„Přihoď si k tomu dvě mrtvoly kousek od jejího baráku, a je jasné, že jako investorka díru do světaneudělá,“ poznamenal jsem.

„Idioti,“ zavrčel Milo. „No nic, jeď domů, nemá cenu, abys tu seděl a koukal, jak datluju na klávesnici.“

Odsunul jsem se od stolu a on popojel s židlí zpátky k počítači. Zadal heslo a přihlásil se do Národníhokriminalistického informačního centra. Počítač zamrzl. Milo zaklel.

„Co ta běžkyně – Heather Goldfederová?“ nadhodil jsem.

„Co s ní? Ti géniové tvrdili, že oběť neznala.“

„To možná ne, ale vrah nejspíš znal ten park – soudě podle toho, kde mrtvolu a kostru nechal. A ona tam chodí běhat pravidelně, takže třeba viděla něco, co jí v danou chvíli připadalo nepodstatné. Kupříkladuchlapa, který to tam okukoval nebo se potloukal kolem běžecké stezky.“

Milo si povolil uzel na kravatě a sundal si ji. „Chtěl jsem si s ní popovídat, až skončím s databázípohřešovaných osob.“

Zase mu zazvonil telefon. Kelly LeMastersová sršela nadšením, že se jí ozval.

Milo telefon nezvedl a poslouchal, jak mu na záznamníku zdůrazňuje, že ji ty staré kosti opravdu zajímají,a diktuje mu číslo svého druhého mobilu. Pak zavěsila.

„Tak jo,“ řekl. „Jedem.“

„Kam?“

„Prověřit si milou Heather.“

„Změnils plán?“

„Datluju hrozně nerad.“

Zavolal Goldfederovým domů. Zvedl to Heatheřin otec. Milo se mu představil a pak chvíli naslouchal.

„Ano, já vím, že to pro ni bude těžké, pane Goldfedere… Doktore Goldfedere, omlouvám se… Ano, jsem si

tím jistý. To je jeden z důvodů, proč vám volám. Máme tu psychologa, zkušeného experta, který jí může

nabídnout pomoc…“

Zavěsil a potřásl hlavou.

„Nemá zájem?“ zeptal jsem se.

„Právě naopak, má, a jaký. Prý už bylo načase, abychom začali brát v potaz lidský faktor.“ „Dík, žes mě označil za experta.“

„Tak do toho.“

14. kapitola

Příští ráno v deset hodin jsem zastavil před domem Goldfederových. Vypravil jsem se k nim sám, protožeMilo měl pocit, že „čistě psychologický přístup zabere nejlíp“.

Patrový dům ve španělském koloniálním stylu se nacházel tři bloky jižně od místa, kde se našlazavražděná žena. Na příjezdovce parkovaly dvě bílé Toyoty Prius a SUV Porsche Cayenne v téže barvě.Jedna z toyot měla na zadním okně samolepku univerzity Santa Monica College. Auto bylo celé uprášenéa sedadla uvnitř poházená změtí papírů, prázdných láhví a zmuchlaného oblečení. Druhé dva vozy bylydokonale čisté a uklizené.

Došel jsem po cestičce lemované muškáty k masivním dubovým dveřím, zvedl mosazné klepadlo se lvíhlavou a nechal ho jemně dopadnout na dřevo. Přišel mi otevřít muž v zeleném chirurgickém plášti, kterýna něm plandal, ale přes mohutná ramena a vzpěračské paže mu byl akorát. Odhadoval jsem ho tak napadesát; tmavé vlasy mu řídly, drobnou tvář už poznamenávala gravitace, šedá bradka byla spíš jenstrniště než plnovous.

„Doktor Delaware? Já jsem Howard Goldfeder.“ Podal mi ruku jako lopatu, s hladkou dlaní a kůžičkoukolem nehtů zrůžovělou častým mytím. Předchozího večera jsem si ho proklepl – pracoval jako chirurg naušním, nosním, krčním a zaučoval mediky. Totéž platilo i o jeho ženě Arlene, jen pro změnu pracovala naočním.

Heather byla podle fotografií na Facebooku roztomilá holčina se skřítkovským obličejem, který se skoroztrácel v mračnu tmavých vlasů. Na svou stránku moc nepřispívala a měla jen hrstku přátel. Záliby:běhání, běhání, běhání. Studovala na Santa Monica College tělocvik.

„Dobrý den, doktore Goldfedere,“ pozdravil jsem.

„Klidně mi říkejte Howarde.“

„A vy mně Alexi.“

„Za daných okolností bych radši zůstal u Howarda a doktora Delawarea.“

„Jaké okolnosti máte na mysli?“

„Vy jste tu pracovně, já jako Heatheřin táta. A když už jsme u toho, byl bych rád, kdybyste mi na rovinuřekl, jestli jste přijel, abyste mé dceři poskytl psychologickou pomoc, anebo z ní páčil informace propolicii. Ptám se, protože mi přišlo divné, že mi ten poručík tak ochotně nabídl služby psychologa. Prověřiljsem si vás a zjistil, že máte velmi dobrou pověst a že oba pracujeme na fakultě. Proč by někdo s takskvělými referencemi pracoval pro policii? Je to součást nějakého výzkumu, kterým se zabýváte?“

„Nepracuji pro policii, ale spolupracuji s ní, protože mě to uspokojuje,“ odvětil jsem. „A co se týče vašichobav, které naprosto chápu: poručík Sturgis by pochopitelně uvítal nové informace, ale mojí prioritou jeHeatheřina duševní pohoda. Jak na tom je?“

Howard Goldfeder si mě pátravě prohlížel. „Myslím, že dobře.“

„Ale jistě to nevíte?“

„Občas bývá přecitlivělá. Pojďte dál.“

„Měl bych vědět ještě něco, než si s ní půjdu popovídat?“

„Podle mě to přehání s cvičením.“

Obývací pokoj měl klenutý strop, byl zařízený mohutnou sedací soupravou se semišovým čalouněním amahagonovým nábytkem zdobeným mosazí. Do patra z něj vedlo schodiště ve tvaru písmene U. Zábradlí i stupně se oslnivě leskly. Nábytek vypadal téměř nepoužívaně, polštáře byly načechrané a elegantněrozmístěné, jako by je nachystali pro fotografování. Perské koberce ležely na podlaze ze širokých prkendokonale rovně, jako by je na ni někdo nastříkal podle šablony. Okna se blýskala, krbové náčiníjakbysmet. Jestli někde byl nějaký prach, ustrašeně se schovával.

Howard Goldfeder řekl: „Moje žena je v práci, je chiruržka na očním. Dojdu pro Heather. Kdybyste měpotřeboval, budu v pracovně. Jak dlouho to asi potrvá?“

„Odhaduji to maximálně na hodinu.“

„Dobře.“

„Co vám Heather pověděla o nálezu té mrtvé?“ zeptal jsem se.

„Byla si zaběhat,“ odpověděl Goldfeder. „Dělá to v jednom kuse. Ať je venku hezky nebo psí počasí, mezisedmou a devátou vždycky chodí běhat, podle toho, jak má zrovna rozvrh ve škole. Musí si dát svýchdeset kilometrů, i kdyby na sůl nebylo. Občas to navýší klidně i na patnáct.“

„Tomu se říká oddanost věci.“

„A to mluvím jenom o ránech – odpoledne si dá dalších pět, šest. Na školním hřišti.“

„Sportovala už na střední škole?“

„Vůbec ne, ani nechodila do žádných sportovních oddílů, jen na povinný tělocvik. Začala s tím až postřední.“ Našpulil rty. „Asi si říkáte, jestli netrpí poruchou příjmu potravy, ale myslíme si, že ne. Moc tohonesní a je veganka, pořád jí říkám, že potřebuje víc železa. Ale odjakživa jedla střídmě a často se u jídlasejdeme všichni spolu, takže máme přehled, kolik toho do sebe dostane. Nic nenasvědčuje anorexii anibulimii. Zuby má perfektní ode dne, kdy se zbavila rovnátek, a pro jistotu jsem ji poslal ještě k pediatrovi na preventivní prohlídku a nic jí nechybí. Ano, je hubená, ale taková byla odjakživa, moje žena to má v rodině. V mojí rodině se to naopak hemží tlouštíky, takže se musím hlídat.“ Poplácal si ploché břicho.

„Udržovat se v kondici.“

„Když se vrátíme k nálezu té mrtvé…“

Goldfederovi poklesla mohutná ramena. „To ale byla rozvleklá odpověď na jednoduchou otázku, co?Nárazová událost jako nález té mrtvoly mě tolik netrápí. Větší starost mi dělají obecné věci. Jako třeba to, že je běháním naprosto posedlá, ale jinak je příšerně líná. Radši vám ani nebudu říkat, s jakýmvýsledkem dokončila střední školu. Kdyby se snažila, rozhodně by měla na víc. Právě proto šla na SantaMonica College, a ne na nějakou lepší univerzitu.“

„Není zrovna studijní typ.“

„Nečte, o nic se nezajímá…, ale jinak je fajn holka. Taky nikdy neměla kluka. Nikdy s nikým nechodila.Prostě nikdy. Asi bychom měli být rádi, že nemá s kluky potíže. Ale když už je teď na vysoké… Taky senám moc nesvěřuje.“

„S čím?“

„Co si myslí, co cítí… Zkrátka se svým životem. Dřív se nám svěřovala, ale teď jsou to jenom takové ty prázdné fráze – ahoj tati, ahoj mami – a jde si po svém.“

„Ale nemá špatnou náladu.“

„Připadá mi spokojená,“ řekl Goldfeder.

„Třeba si jenom potrpí na soukromí.“

„Asi ano, ale hlodá ve mně, jestli před námi něco netají. Je naše jediné dítě, hrozně nám na ní záleží…Možná mluvím jako neurotik, třeba o nic nejde, nevím.“

„Mluvíte jako rodič, který má starost o své dítě,“ řekl jsem.

„Už vás nebudu dál otravovat – přivedu vám ji a udělejte si vlastní názor. A k té vaší otázce: moc námtoho o včerejšku neřekla, jenom tolik, že si byla zaběhat a narazila na tu mrtvou. Na první pohledpoznala, že je mrtvá, podle barvy kůže a krve všude kolem, už nad ní dokonce kroužily mouchy. To jí prýpřipadalo nejhorší – ty mouchy, a jak bzučely. Udělalo se jí slabo, ale neomdlela, zachovala si chladnouhlavu, zavolala na tísňovou linku a počkala tam. Musím přiznat, že jsem na ni pyšný, jak se s tímvypořádala.“

„Máte proč.“

„Heather je báječná holka… No nic, jdu pro ni.“

Dívka, která se chvilku nato vynořila před ním na schodech, už neměla bohatou kštici jako nafacebookové fotce; nechala se ostříhat na ježka. Měla jemnou symetrickou tvář, ze které zvídavě hledělyveliké modré oči.

Usmála se na mě a zamávala mi, pak seběhla dolů na tenoučkých nohou, jako by ze schodů přímo letěla, a ladně seskočila z posledního stupně na podlahu. Víla Zvoněnka, blesklo mi hlavou.

Otec měl co dělat, aby jí stačil.

Pod schody mu dala pusu na tvář. „Jeď do práce, tati, já to zmáknu.“

„Mám tady rozdělané nějaké papírování.“

„Ale no tak, tati. Doktor Delaware vypadá sympaticky. Nepotřebuju gardedámu.“

„Nedělám ti gardedámu, musím se těmi papíry probrat.“

„Pořádek nadevše,“ ušklíbla se. „No dobře, tak běž do pracovny, ale zavři za sebou.“

„To jsem měl v úmyslu.“

„No jasně.“

Reakci Howarda Goldfedera nebylo rozumět, protože už byl na odchodu. Ještě se po nás ohlédl, pak zmizel v pracovně a zavřel za sebou.

„Snaží se mě chránit, protože mě má hrozně rád,“ řekla Heather a posadila se kolmo ke mně. Měla nasobě bílou blůzu bez rukávů, která jí byla velká, khaki kraťasy a sandály bez podpatku. Ruce i nohy mělahubené, ale ne nezdravě jako při vážné anorexii. Zuby krásné, přesně jak tvrdil její otec. Pod oblečenímse jí vůbec nerýsovala ňadra, jenže blůza byla tak pytlovitá, že by míň vyvinuté poprsí snadno zakryla.

„Tak,“ prohlásila, „moje terapie začíná.“

Zasmál jsem se.

„Co vám připadá legrační?“ zeptala se.

„Působíte organizovaně – že by taky pořádek nadevše?“

„To rozhodně ne, já jsem totální bordelářka.“

„Podle vašeho táty jste náruživá běžkyně.“

„Tím chce říct, že jsem magor. Máma si to myslí taky, protože měsíčně naběhám pět set kiláků – nebo i

víc, když mám čas.“

„To je výkon.“

„Mají mě za cvoka. Podezírají mě z obsese, i když mě na střední sami tlačili k tomu, abych sportovala. Amáma chodí šestkrát týdně do posilovny a táta třikrát, čtyřikrát – zvedá činky a dává si do těla. Běhám,protože mi to jde. Když jsem poprvé zkusila uběhnout osm kiláků, ani jsem se nezadýchala. Myslela jsem, že to bude fuška, ale zmákla jsem to levou zadní. A hrozně mě to bavilo. A pořád baví. Když běžím, mámpocit, jako bych letěla, při ničem jiném se tak bezvadně necítím. Proto jsem místo španělštiny začalastudovat tělocvik. Chci se stát trenérkou.“

„To dává smysl.“

„Tak o čem se spolu máme bavit?“ zeptala se. „O čemkoli chcete.“

„Mám mluvit o včerejšku?“

„Jestli chcete.“

„Co chcete vy?“ opáčila. „Spolupracujete s policií.“

„Nejsem tu za policii.“

„Tak proč?“

„Abych se ujistil, že jste po těch včerejších událostech v pořádku.“

„Jasně, že jsem. Bylo to bezva, vidět mrtvolu, hned bych si to zítra zopákla.“

Sklopila oči ke koberci. „Pomůže mi mluvení s vámi od těch snů, co mám?“

„Trápí vás noční můry?“

„Jenom minulou noc. Napřed jsem viděla její obličej, pak se z něj stala kostra. Potom jsem viděla mimina

– byla jich spousta a všechny ty děti po mně obracely ty svoje mrňavý ksichtíky, jako by čekaly, že jimpomůžu. A pak se z nich taky staly kostry, hromada koster.“

„Mimina,“ zopakoval jsem po ní.

„Mimina, co se mění v kostry. Řekli mi o kostře, co se našla jinde v parku, a asi mi to utkvělo v podvědomí. Co myslíte?“

„Kdo vám to řekl?“

„Ti dva policajti, co tam přijeli. Tvrdili, že se v parku našla ještě kostra mimina a že to s tou ženskou

možná souvisí. Do tý doby jsem se držela. Ale mimino? Z toho mi teda bylo nanic.“

Usmála se od ucha k uchu. A pak se rozbrečela.

Přinesl jsem z dokonale uklizeného stolku vedle dveří krabičku papírových kapesníků a dopřál Heather čas, aby se vzpamatovala.

„Páni,“ řekla. „Fakt jsem si myslela, že jsem v pohodě. Asi nejsem.“

„Pláč neznamená, že je s vámi něco v nepořádku, Heather. Ani zlé sny. Včerejšek vám dal pořádně

zabrat.“

„Bylo to divný,“ řekla. „Vidět ji znova. Neznala jsem ji, ale teď mám pocit, že ji znám. Jako by nás to, žejsem ji našla, nějak spojilo. Jako bych si měla její obličej pamatovat napořád. Kdo vlastně byla?“

„Zatím nevíme.“

„Vypadala na milou ženskou.“ Heather se zasmála. „Plácám blbosti, co?“

„Vůbec ne, Heather. Hledáte odpovědi. Jako my všichni.“

Chvíli jen mlčky seděla, cupovala papírový kapesník a nechávala útržky padat na pečlivě vyluxovanýkobereček. „Viděla jsem tu díru v její hlavě. Někdo ji zastřelil, že jo? Ptala jsem se policajtů, ale odmítli mito říct.“

„Ano,“ přitakal jsem. „Jak přišla řeč na to děcko?“

„Když se mě přestali vyptávat, jednomu zapípala vysílačka, a když hovor ukončil, začali spolu něcoprobírat. Vypadali nervózně, tak jsem se zeptala, co se děje. Nechtěli mi to říct, ale rozbrečela jsem se anedala jim pokoj. Na rodiče to zabírá. Nakonec vyměkli a pověděli mi to. Bylo to dítě její?“

„To zatím taky nevíme.“

„Ale dávalo by to smysl, ne? Proč by je jinak někdo oba zabil v tutéž dobu v tomtéž parku? V tom parkuse nikdy nic neděje. Chodím tam běhat už měsíce a nejhorší, co jsem tam kdy viděla, byl kojot – ale tobylo už dávno, když jsem s běháním začínala. Jenom tam stál, byl kost a kůže a vypadal hladově. Zařvala jsem a utekl.“

„Najít tu mrtvou bylo mnohem horší.“

„Ty mouchy,“ řekla, „ty byly nejhorší. Nejdřív jsem si myslela, že je to pohozená figurína z nějaký výlohy.Jednu nohu měla bosou, ta mi padla do oka ze všeho nejdřív, měla ji úplně bílou, fakt jako z plastu. Pakjsem uviděla to ostatní a pak jsem uslyšela ty mouchy…“ Povzdechla si. „No, někdo ji najít musel.“

„Nezpanikařila jste a zavolala na tísňovou linku – zachovala jste si chladnou hlavu.“

„Popravdě řečeno, ze všeho nejdřív jsem chtěla vzít nohy na ramena a zdrhnout, jak rychle to půjde. Alepak mě napadlo: co když tu vrah pořád je a pokusí se mě zastřelit taky? A tak jsem se chtěla napředrozhlídnout, zkontrolovat okolí, rozmyslet nejlepší únikovou cestu. V parku bylo úplně ticho a tím to bylosnad ještě strašidelnější. Bylo krásně, modrá obloha a ona tam prostě ležela. Kdy asi budou policajtivědět, kdo byla?“

„To se nedá odhadnout, Heather.“

„To je blbý. Takže ty moje sny neznamenají, že jsem cvok?“

„Váš mozek využívá spánek, aby se vypořádal s tím, co se stalo, a umožnil vám to vstřebat. A ano –mluvit o tom by vám mělo pomoci. Lidi ze sebe potřebují takové věci dostat, ať tak či onak.“

Přestala škubat kapesníček a úmyslně rozsypala zbylé útržky po podlaze. „Je tenhle náš hovor úplně soukromý?“ „Ano.“

„Nikdo se nic nedozví? Ani policajti? Ani moji rodiče?“

„Ne, je naprosto důvěrný.“

„Co kdybych chtěla, abyste někomu něco řekl?“

„Je to na vás.“

„Mám to pod kontrolou.“

„Ano.“

„To je… zajímavé.“

Vstala, dlouho sbírala kousíčky kapesníku, aby na podlaze nezůstal ani jediný, a pak je šla vyhodit dokoše. Když se vrátila, zůstala stát. Pevně svírala rty. „Nemám vám donést něco k pití?“

„Ne, díky.“

„Vážně ne?“ „Vážně ne.“

„Tak jo… To asi bude všechno. Díky, že jste si se mnou popovídal.“

„Co ten dotaz na důvěrnost?“ zeptal jsem se.

„Co s ním?“

„Zatím jste mi neřekla nic, co policie a vaši rodiče nevědí.“

Obrátila se ke mně zády. Pootočila se zpátky, pak se zase odvrátila. Potom se zase natočila ke mně a předvedla mi napjatý profil.

„Ne, neřekla.“

Mlčky jsem seděl na místě.

„Jsem na holky,“ vypadlo z ní. „Jako v tý písničce od Katy Perry: políbila jsem holku a nejen kvůli jejímu

višňovýmu balzámu na rty. Teď jsem zamilovaná – a z toho mám sakra hezký sny.“

Otočila se ke mně. „Máte mě za magora?“

„Vůbec ne.“

„Jenže naši mě za něj považovat budou. A policajti.“

„Za vaše rodiče mluvit nemůžu, ale policajti se o tom buď nedozvědí, nebo jim to bude jedno.“

„Nikomu do toho nic není. Jenom mně a Ame… Nechci, aby se o tom naši dozvěděli. Nikdy.“

„To chápu.“

„Jenže to asi nepůjde, co? Jsem jejich dítě.“

„Jste dospělá, Heather. Je vaše věc, co jim řeknete a co ne.“

„Haha,“ odfrkla si. „Prý že jsem dospělá. Ani náhodou.“

„Z právního hlediska jste.“

„Takže kdybych měla narozeniny až za měsíc, a ne už před měsícem, pořád bych byla dítě a mohl byste jim to říct?“

„Mohlo by se to zkomplikovat,“ odvětil jsem. „Ale stejně bych jim to neřekl.“

„Proč ne?“

„Protože je to vaše osobní věc.“

„A teď jsem navíc dospělá. Bezva.“ Uchechtla se. „Pokud to ale znamená, že se budu muset sama uživit,

tak je to docela opruz.“

Zvážněla. Přejela si rukou nakrátko ostříhané vlasy. „Před měsícem jsem se nechala ostříhat. Nejradšibych se oblíkala jako kluk, ale jsem srab. Myslíte, že by mi to prošlo, kdyby to působilo roztomile? Že byto brali jenom jako módní výstřelek?“

„Když to nebudete přehánět, tak určitě.“

„Jak přehánět?“

„Neberte si oblek s kravatou. A rovnou zapomeňte na to, že byste si malovala knírek.“

Rozesmála se. „Jste fajn, ale neurazíte se, když vám řeknu, že vás nepotřebuju? Už jsem začala chodit na

terapii ve škole. Ta psycholožka je mužatka jako vyšitá – já jsem proti ní ztělesnění ženskosti.“

„Jsem rád, že jste našla někoho, komu důvěřujete.“

„Zatím nevím, jestli jí důvěřuju. To se teprve uvidí. Každopádně děkuju, že se mi snažíte pomoct.“

„A já vám děkuju, že se tomu nebráníte.“

„Upřímně řečeno, souhlasila jsem, že si s váma popovídám, jenom proto, že do mě máma s tátou vjednom kuse hučeli a argumentovali, že aspoň konečně dostanou něco za všechny ty prachy, co odvádějína daních. Snažím se jim vyhovět, když jde o nějakou prkotinu. Bez urážky.“

„Vybíráte si, kdy má cenu vytáhnout do boje.“

„Díky tomu dosáhnu svého ve věcech, kde na tom záleží.“

„Dobrá strategie.“ Já ji v dětství používal taky. Až do svých šestnáctých narozenin, kdy jsem si koupilojeté auto a začal pracovat na úniku z Missouri.

„Je podle vás fér takhle je oblbovat?“ zeptala se. „Neoblbujete je, jen si vybíráte.“

„Občas si říkám, jestli by nebylo lepší jít s pravdou ven – jsem prostě takováhle, smiřte se s tím.“

„Jednou to třeba zvládnete.“

„Trochu mě to děsí,“ přiznala.

„Jednou možná nebude.“

V chodbě zavrzaly dveře. Z pracovny vystrčil hlavu Howard Goldfeder.

„Jsem v pohodě, tati,“ řekla mu Heather.

„Jenom jsem si tě chtěl zkontrolovat.“

„Díky, tati.“ Ani se nehnul. „Tati.“

Vrátil se do pracovny, ale dveře nechal pootevřené. Heather k nim došla, dovřela je a vrátila se ke mně.„Udělejte pro mě něco, doktore Delaware. Než odejdete, řekněte mu, že působím normálně. Aby sipřestal myslet, že potřebuju cvokaře z Beverly Hills.“

„Provedu,“ řekl jsem.

„Nemyslíte si, že ho potřebuju, že ne?“

„To nejlíp posoudíte sama.“

„Považujete mě za magora, ale nechcete mě naštvat?“

„Podle všeho, co jste mi zatím řekla, reagujete naprosto normálně. A z toho, že už chodíte na terapii, je zřejmé, že se o sebe umíte postarat.“

„A co to moje běhání?“

„Asi prostě běháte ráda. Já taky.“

„To je všechno?“

„Jíte normálně?“

„Jo.“

„Nebo se přejídáte a někde potají zvracíte?“

„Ne.“

„A celkově si myslíte, že se vám v životě daří?“

„Jo.“

Pokrčil jsem rameny.

„Chováte se takhle superchápavě ke každýmu?“ zeptala se.

„Neumím číst myšlenky, Heather, takže musím vycházet z toho, co mi povíte a co odpozoruji. Pokud

přede mnou nějaký problém tajíte, tak mi možná něco uniká. Ale zatím ve mně nic nesepnulo alarm.“

„No dobře… Mluvíte přímo s policií?“

„O tom, co mi řeknou pacienti, ne.“

„Ne, tak jsem to nemyslela,“ zavrtěla hlavou. „Myslím o zločinech. Když vám někdo něco řekne a chce,

abyste to pověděl policii, tak co uděláte? Prostě jim zavoláte?“

„Přesně tak.“

„A policajti pak za tím člověkem přijedou?“

„Někdy,“ odpověděl jsem. „Ale nemůžou nikoho nutit, aby jim cokoli říkal. Dokonce ani podezřelého.“

„Jako v televizi. Máte právo nevypovídat.“ „Ano.“

Zase se posadila. „No dobře, něco jsem viděla. Nejspíš to vůbec není důležitý. Chtěla jsem zavolat napolicii, jenže pak jsem si řekla, proč se namáhat, vždyť je to úplná blbost. Ale nebyla jsem si jistá, jestlidělám dobře. A když už jste tady…“

Vydechla. „Nemám pro vás žádnou zásadní stopu nebo tak něco. Večer předtím jsem byla u parku.Kousíček od místa, kde jsem ji pak našla, ale ne vevnitř v parku – na druhý straně plotu.“

„Na ulici.“

„Normálně bych nad tím mávla rukou, ale takhle… Stalo se to hrozně blízko toho místa, kde ležela. Kdybyse dalo projít plotem, člověk by tam byl za pár vteřin.“

Zatahala si pravou rukou za prsty na levačce. „Byla jsem tam s někým. V zaparkovaným autě. Rodiče seměli vrátit domů až pozdě, jeli na večírek do Newport Beach. Přišlo mi to jako ideální příležitost… Alezbaběle jsem couvla od nápadu, že se sejdeme u nás doma, tak jsme se chvíli projížděly a pakzaparkovaly. Nic jsme nedělaly, jenom jsme si povídaly.“ Začervenala se. „A trochu se líbaly, to je všecko.

Prostě jsme si vyrazily ven, bylo to fajn. Jenže pak někdo projížděl kolem, a když nás míjel, tak zpomalil.Potom odjel, ale vrátil se a zpomalil zase. Jako by se koukal, co tam děláme. Okamžitě jsme vypadly.Myslíte, že nám hrozilo nebezpečí?“

„Myslím, že jste dobře udělaly, že jste si dávaly pozor.“

„Napadlo mě, že bych to měla říct policii,“ dodala. „Jenže dotyčná, co tam se mnou byla… Má závazky,chápete? Tímhle by se mohlo všechno podělat.“

„Chápu.“

Bouchla pěstí do opěrky křesla. „Chtěla bych se zachovat správně, jenže se taky potřebuju zachovatsprávně vůči ní.“

„Já v tom nevidím problém, Heather.“ „Slíbíte mi, že ji nikdo nebude otravovat?“

„Vůbec ji do toho nemusíme zatahovat, pokud neví nic víc než vy.“

„Neví. Já jsem seděla na sedadle řidiče, měla jsem lepší výhled.“

„V tom případě nevidím důvod, proč by ji měli vyslýchat.“

„A mě budou?“

„Poručík Sturgis vám maximálně zavolá a bude chtít, abyste mu zopakovala, co jste řekla mně, aby měl

oficiální svědeckou výpověď.“

„To je všechno? Slibujete?“

„Slibuju.“

„Nevadí mi o tom mluvit, jde mi jenom o Amelii… Záleží mi na ní.“

„Takže chcete, abych tohle přetlumočil poručíku Sturgisovi?“

„Asi jo.“

„Potřebuju to vědět jistě.“

„No dobře, chci.“

„Pamatujete si ještě něco o tom autě, které kolem vás projíždělo?“

„Bylo to SUV, to je všechno, ve značkách aut se nevyznám.“

„A nějaké detaily vám neutkvěly?“

„Nebylo stejný, jako má můj táta – to jeho je porsche, tohle bylo větší. A vyšší.“

„Co barva?“

„Nějaká tmavá, ale nevím jaká.“

„Bylo neobvykle vysoké? Jako by mělo zvýšený podvozek?“

„Hmm,“ zamyslela se. „Možná jo… Řekla bych, že jo. Rozhodně jsem měla pocit, že se na nás někdo dívá

shora. Jo, a mělo nablejskaný ráfky.“

„Viděla jste, kdo v něm seděl?“

„Ne, byla tma. A popravdě řečeno nás to nezajímalo, chtěly jsme hlavně vypadnout.“

„Co udělalo to auto?“

„Nesledovalo nás,“ odpověděla. „Možná tam zůstalo, nevím. To by bylo celkem zvláštní, když hned

ráno…“

„Jako by si park někdo obhlížel.“

„Jo, skrz plot je vidět, je jenom drátěný, ne dřevěný. Myslíte, že dělám z komára velblouda?“

„Kdyby kolem jel jenom jednou, mohla by to být náhoda, ale když se vrátil, tak to zvláštní je, Heather. Aťuž měl v úmyslu cokoli, dobře jste udělaly, že jste odjely.“

„Ach jo…, město plný úchylů. Nevím, jestli si do toho parku ještě někdy troufnu.“

„V kolik hodin se to stalo?“

„Pozdě,“ odpověděla. „Tak v jednu ráno. Vím to, protože ve tři čtvrtě na jednu jsem volala našim a zrovnase chystali k odchodu, takže jsem si říkala, že máme ještě půlhodinu. Ale když nás vystrašilo to SUV,odvezla jsem Amelii k autu a vrátila se domů.“

„Aspoň kousek poznávací značky jste nezahlédla?“

„Ne.“

„Pamatujete si ještě něco?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „A chtěla bych po vás jedno. Ten policajt ať mi klidně zavolá, ale na mobil, ne na

pevnou linku, kterou zvedají naši.“

Napsal jsem si její číslo.

Z pracovny se vynořil Howard Goldfeder. „Tak jak vám to jde?“

„Bezvadně, tati.“

„Doktore?“ tázavě se na mě podíval, jako by jeho dcera nic neřekla.

„Je skvělá,“ řekl jsem.

„To jsem vám mohl říct taky,“ odtušil.

Heather se usmála – před otcem to skryla, ale já v její tváři zahlédl uspokojení.

15. kapitola

Milo zaklel. „Géniové. Vyslepičí svědkyni informace a pak ji nechají odkráčet, než si s ní stačím promluvit.“

„Mohlo by ti to hrát do karet,“ nadhodil jsem. „Při takhle ,profesionálním‘ přístupu se těžko dá udržettajemství, takže by mohl vyplout na světlo nátlak Maxine Clevelandové. Mluvil jsi s tou reportérkou?“

„Nějak se pořád míjíme, mrk, mrk. Mimochodem, tu mrtvou zatím nikdo nenahlásil jako pohřešovanou.“

„Možná ještě nezaregistrovali, že zmizela.“

„Optimista jako vždycky,“ utrousil Milo. „Zrovna přišla předběžná zpráva od koronera. Měla udržovanýchrup, možná dokonce nosívala rovnátka. Krev čistá – ani stopy po alkoholu, drogách nebo nějakéchorobě. A na těle žádné vpichy, jizvy, tetování nebo jakékoli známky drsného života. Podle doktoraRosenblatta vůbec nevypadá na někoho, kdo by měl skončit na jeho pitevním stole. Jo, vím, že je topoliticky nekorektní, ale je to tak, ne?“ Bouchl se pěstí do dlaně. „Někdo ji musí hledat.“

Ukousl si mocné sousto vaječného bagelu, který předtím nabídl mně, ale já odmítl. O počítač měl opřený pytlík, ve kterém jich původně byl tucet s různými příchutěmi. Stůl měl samý drobek od toho s feferonkami a cibulí, který zrovna dojedl. „Pokud jde o LeMastersovou, mám sto chutí jí zavolat a všechno jí vyklopit, jenže víš, kdo by si to odskákal, až půjde do tuhého.“

„Chceš, abych jí zavolal já?“

„To by teda byla rafinovanost sama. No nic, takže naši milou Heather a její společnici vyjukalo tmavé SUV

– co nebyl porsche –, jenže poznávací značku ani řidiče neviděly. Tím se nám to zužuje na polovinuauťáků ve Westside.“

„Ale stejně je to zajímavé, ne?“

„Že si někdo obhlížel park? Jo, to jo.“

Vaječný bagel mu zmizel v útrobách. Spláchl ho studeným kafem, které si donesl ze služebny detektivů.Seděli jsme v jeho mrňavé kanceláři, kde vládlo dusno kvůli nedostatečné ventilaci i kvůli frustraci visícíve vzduchu. Milo mi časně ráno zavolal, ať k němu přijdu na chvíli „posedět“, a já dorazil krátce předpolednem. Do telefonu zněl horlivě, ale teď jsem u něj seděl už čtvrt hodiny a pořád jsem neměl ponětí, o co kráčí.

Shrábl drobečky do odpadkového koše. „Kdyby kolem to SUV projelo jenom jednou, nic moc by toneznamenalo, ale když se vrátil, je to podezřelé. Což pochopitelně neznamená, že to nějak souvisí s těmivraždami – v noci se venku potuluje spousta všelijakých existencí. A že se těm holkám tak ostentativněukázal, mi nesedí k člověku, co po sobě sbírá nábojnice a nenechává za sebou žádné pořádné stopy.“

„Třeba použil revolver a měl prostě kliku.“

„Hele, neměl bys náhodou vidět v každém jen to nejlepší? Jo, to je taky možné, ale celé to působídojmem pachatele, který si počíná metodicky, sám jsi to říkal. A copak se člověk, který si pečlivěnaplánuje, jak někoho odbouchne a zbaví se těla, bude předvádět dvěma vyjukaným holkám?“

„Máš pravdu,“ přitakal jsem.

„Tohle mi nedělej.“

„Co?“

„Abys hned bez odporu souhlasil. Děsí mě to.“

„Děsem šetři, život ti k němu naservíruje spoustu lepších příležitostí.“

Zakřenil se, pak se protáhl, odhrnul si z čela zplihlé černé vlasy a sesunul se na židli dolů, jak jen to šlo.„Ten náš chlapík je exhibicionista, co? Předvádí nám svoje dílo – koukněte, co jsem za chytráka. Náramně si to užívá.“

„Jo, možná se chlubí,“ řekl jsem. „Anebo nám vysílá nějaký míň zřejmý vzkaz. Který souvisí s jehospecifickým způsobem uvažování.“

„Je cvok?“

„Ne natolik, aby nemohl fungovat v běžném životě, ale jeho mysl je nejspíš dost strašidelný kout. A co setýče motivu, určitě jde o něco osobního.“

„Ženská a dítě – rodinná záležitost? Vím, že jsme se o tom bavili, ale pořád se mi to nezdá, Alexi.Nedovedu si představit, že by otec vypreparoval kosti vlastního dítěte a pak je pohodil jako smetí.Mimochodem, těsně předtím, než jsi dorazil, mi volala Liz Wilkinsonová. Sypala si popel na hlavu. Existuje technika čištění kostí, na kterou si předtím nevzpomněla.“

Vytáhl z tiskárny dva papíry. Na jednom byly vedle sebe dva obrázky – vlevo několik drobných hnědýchbroučků s tvrdými lesklými krovkami, napravo stvoření připomínající chlupatou housenku.

Druhý papír obsahoval prázdný objednávkový formulář pro koupi „kvalitních, roztočů prostých kožojedů“u dodavatele laboratorních pomůcek v Chicagu.

„Masožraví brouci?“ zeptal jsem se.

„Žerou maso, vlasy, vlněné koberce, jakýkoli živočišný materiál, ať už mokrý nebo suchý. Kosti a zuby ne, protože tak tvrdé věci svými kusadýlky nerozkoušou, ale jinak v podstatě všechno. Dospělci si jenom sem tam koštnou, ale zato larvy – to jsou ty chlupaté fešandy – jsou jedlíci k pohledání. Stačí je vypustit doakce a během čtyřiadvaceti hodin ti oberou medvědí lebku, že se bude přímo blýskat – a kosti přitomvůbec nepoškodí. Proto je používají preparátoři, muzea a vědci, když chtějí dát nějaký exponát do gala.Liz tvrdí, že to je znalost z antropologie pro začátečníky a že jí ty dvě dětské kostřičky tak těsně po soběnejspíš zatemnily mozek.“

Hodil si nohy na stůl. „Tak co, napadá tě něco, když teď víš, že použil hmyzí potvory?“

„Vypustit brouky, navoskovat, vyleštit… Zavání mi to nějakým rituálem.“

„Brouci a včelí vosk,“ doplnil Milo. „Možná máme tu čest s nějakým úchylným entomologem.“

„Anebo s někým, kdo si rád vystavuje hlavy na krbové římse. Ta mrtvá u sebe neměla doklady ani šperky,pokud nějaké nosila.“

„Vzal si trofeje.“

„Možná to není totéž, jako když si sexuální sadista chce uchovat vzpomínku,“ řekl jsem. „Kdyby mu šlo otohle, nechal by si aspoň pár kostí. Ať už jde o rodinnou záležitost nebo ne, rozhodně je v tom něcointimního a vztahuje se to k těmhle konkrétním osobám. Dá se vystopovat, kdo si koupil ty brouky?“

„Kéž by,“ povzdechl si Milo. „Jsou legální, takže si je může koupit kdokoli, není to jako toxické chemikálie.Tak široký soudní příkaz neseženu.“

„Můžeš pátrání zúžit,“ nadhodil jsem.

„Jak?“

„Nařiď těm svým dvěma géniům, že tu informaci nesmějí pustit ven, pak si sedni na zadek a čekej, jak se ti pohrnou tipy.“

Rozesmál se, ale vzápětí dostal záchvat kašle. Když se vzpamatoval, zeptal se: „Jak s tím podle tebesouvisí ta první kostra, pokud vůbec nějak?“

„Možná se o ní náš pachatel dočetl a to ho ponouklo, aby tu svoji pohodil poblíž.“

„A zároveň v tutéž noc zastřelil a pohodil v parku tu ženskou. Co ho to popadlo, dostal pokyn od Boha?Usoudil, že je načase vynést odpadky?“

„Anebo si díky nálezu té staré kostry ujasnil, co dál,“ řekl jsem. „Třeba si ty kosti schovával bůhvíjakoudobu a snažil se je přetvořit v mistrovské dílo. Ale nešlo mu to. Anebo dílo dokončil. Každopádně užnevěděl, co s nimi.“

„Stejně mi nejde do hlavy, že by to otec udělal vlastnímu dítěti.“

„Třeba je to nevlastní otec nebo matčin přítel. Možná si myslel, že je to dítě jeho, ale pak zjistil, že ne, anepříčetně se rozzuřil. Vražda dítěte není u primátů až tak neobvyklá a mezi primáty se počítáme i my.Nejčastějším motivem je zbavit se potomstva jiného samce. Náš pachatel si možná myslel, že likvidacídítěte vyřeší svoje problémy, dokáže ženě odpustit, přenést se přes to. Ale nestalo se, a tak ji zlikvidovaltaky. A jako finální tečku vystavil oběti všem na odiv: teď jsem pánem svého osudu. A schválně je nechat ležet blízko sebe, aby bylo jasné, že spolu souvisejí: tohle provedla, proto umřela.“

„Proč ji ale nenechal těsně u té dětské kostry?“

„To netuším,“ přiznal jsem.

„Zkus hádat.“

„Tím, že pohodil oběti na opačných koncích parku, si možná symbolicky nárokoval celé území. Anebo mupřisuzuju bůhvíjakou motivaci, zatímco ve skutečnosti to udělal z nezbytí – třeba ho prostě někdo vyrušil nebo polekal.“

„Hádáš pěkně rychle.“

„Taky mě to ve škole dostávalo do malérů.“

„A já myslel, žes byl permanentní jedničkář.“

„To štvalo učitele ještě víc.“

Zplna hrdla se rozesmál. „Nevlastní fotřík, to se mi zamlouvá. Ale myslíš, že by matince nevadilo, že si ty

kosti nechává a hraje si s nima?“

„Kdo říká, že o tom věděla?“

„Jednoho dne se jí narodí děcko, a další den prostě zmizí?“

„Třeba ji donutil dát ho k adopci. Vymínil si to jako podmínku toho, že zůstanou spolu. Řekl jí, že to zařídí,a naložil s děckem hodně nepěkně. I kdyby ho podezírala, možná byla příliš pasivní, vystrašená anebo secítila příliš provinile na to, aby něco udělala. Když jsem ještě pracoval v nemocnici, nevěřil bys, kolikrát jsme zažili, že matky nečinně přihlížely, jak nevlastní otcové či milenci trýzní jejich děti, tělesné týrání a vraždy nevyjímaje. Co testy DNA?“

„Před hodinou mi přišel e-mail od Marie Thomasové, že se jí povedlo dát tomu prioritu. Jako bych jí mělbýt vděčný, že mi umožňuje dělat moji práci. Základní analýza by neměla trvat ani týden, na komplexnějšísi budeme muset počkat dýl.“

Sáhl po vyhaslém doutníku a vzal ho mezi prostředník a ukazováček. „Nemáš toho hnoje, kterým tězásobuju, někdy až po krk?“

„Ne, je to koření života.“

„Fakt?“

„Proč se ptáš?“

„Jen mě to zajímá.“ Vstal, otevřel dveře a zadíval se do chodby, otočený zády ke mně. „Co Robin? Nevadí

jí to?“

Za celé ty roky se mě na to zeptal poprvé.

„Ne, nevadí.“ „A co hafanka?“

„Nic jí ke spokojenosti nechybí. Ani rybám. Tak o co kráčí, kamaráde?“

Dlouho mlčel.

A pak řekl: „To, cos pro mě udělal… Nikdy ti to nezapomenu.“

Znělo to spíš jako výčitka než jako projev vděku.

„Nezapomínej, kolikrát jsi zachránil krk ty mně,“ podotkl jsem.

„To je dávná historie.“

„Ze všeho bude časem dávná historie.“ „A nakonec umřeme.“

„To taky.“

Oba jsme se rozesmáli. Co jiného taky udělat.

16. kapitola

Nové vraždy zatlačily nález první kostry do pozadí. Ale já nemohl na děcko v modré schránce přestatmyslet. Pořád jsem v duchu viděl, jak Salome Greinerová znervózněla, když jsem se jí zeptal na doktora s Duesenbergem.

Oddělení motorových vozidel sice staré registrace neschraňuje, ale vypátrat tak vzácné a sběratelskycenné vozidlo by nemělo být těžké.

Když jsem se vrátil domů, zamířil jsem rovnou do pracovny. Autoklub Auburn, Cord a Duesenberg vIndianě provozoval muzeum a internetový obchod a na jeho internetovém fóru to žilo.

Do telefonu se mi ozval veselý ženský hlas. Vysvětlil jsem, co bych potřeboval, a žena se zeptala: „Vy jste z Kalifornie?“ „Z Los Angeles.“

„Největšího odborníka na Duesenbergy máte hned za rohem – v Huntington Beach.“

„Kdo je to?“

„Andrew Zeiman. Specializuje se na renovace, rukama mu procházejí nejcennější auta. Dám vám číslo do jeho obchodu.“ „To budu rád.“

„Figuroval Duesie v nějakém zločinu?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Ale mohl by vést k informacím o zločinu.“

„A já doufala v nějaké pikantnosti. Škoda. Naše miláčky vlastnila spousta svérázných osobností – Al

Capone, reverend Divine, Hearst –, ale dneska patří spíš už jen milým lidem, co mají spoustu peněz a dobrý vkus, takže je to kapku nuda. Každopádně přeju hodně štěstí.“

„Andy Zeiman,“ ozvalo se úsečně ze sluchátka.

Začal jsem mu vysvětlovat, o co kráčí.

„Už mi volala Marcy z autoklubu. Chcete najít model SJ kvůli nějakému vyšetřování.“

Bylo to konstatování, ne otázka. Pronesené s bohorovným klidem.

„Pokud to bude možné,“ odvětil jsem.

„Všechno je možné. Řekněte mi přesný model a rok výroby.“

„Prý šlo o model SJ z roku 1938 v kombinaci tmavomodré a světlemodré barvy.“

„Na SJ usuzujete podle toho, že měl po obou stranách výfuky, je to tak? Ty se ale dají namontovat na

cokoli. Opravdové modely SJ jsou vzácné.“ „Nejsou snad vzácné všechny Duesenbergy?“

„To je relativní. Duesenbergů se celkem vyrobilo čtyři sta osmdesát jedna, modelů SJ byla z toho počtunecelá desetina. Do roku 1932 se jich většina prodávala na východním pobřeží, pak se prodeje přesunuly sem na západ, protože tady byly peníze a luxus.“

„Oblíbily si je hollywoodské celebrity.“

„Gable, Cooper, Greta Garbo, Mae Westová, Tyrone Power. Atakdále.“

„Co kdybychom začali od poctivých modelů SJ? Existuje seznam původních majitelů?“ „Jistě.“

„Kde bych ho našel?“

„U mě,“ odvětil Zeiman. „V jakém roce váš svědek ten údajný model SJ viděl?“

„Přibližně v roce 1950.“

„Dvanáct let staré auto, takže už se mezitím mohlo dočkat nového laku, a barva tudíž nemusí hrát roli.

Taky nebylo nic neobvyklého pořídit si novou karosérii. Vyrobenou na zakázku, aby ladila s vkusem

majitele.“

„Jestli to pomůže zúžit záběr, tak majitel možná byl doktor.“

„Nadiktujte mi svoje číslo. Jestli něco najdu, ozvu se vám.“

Za sedm minut mi zavolal zpátky. „Možná se na vás usmálo štěstí. Našel jsem model ve dvou odstínech

modré, s podvozkem od Murphyho, typ Dual Cowl Phaeton, který si v roce 1937 objednal jistý Walter Asherwood a dodali mu ho v listopadu následujícího roku. Podvozek se později dočkal vylepšení od Bohmana a Schwartze. To byla automobilka v L. A.“

„Takže to auto začalo svou pouť na západním pobřeží.“

„Přesně tak. Walteru Asherwoodovi patřilo do roku 1943, pak ho převedl na doktora Jamese Asherwooda.Nic jiného v záznamech neodpovídá, takže buď je tohle váš člověk, anebo to nebyl pravý model SJ.“

„Kde ti Asherwoodovi bydleli?“

„Adresu vám dát nemůžu, protože je možné, že tam ta rodina bydlí doteď, a musíme respektovat soukromí.“

„Mohl byste mi to říct aspoň přibližně?“

„V L. A.“

„V Pasadeně?“

„Klidně si zkoušejte nahazovat udičku, ale já vám na ni neskočím,“ opáčil Zeiman. „Řekl jsem vám jméno, to by vám mělo stačit.“

„No dobře. A mohl mohl byste mi povědět, komu to auto patří teď?“

„Jednomu z členů našeho klubu.“

„Koupil ho od doktora Asherwooda?“

„Vlastníků bylo víc, to je všechno, co vám můžu říct. Proč potřebujete znát jméno toho nynějšího?“ „Pokoušíme se vypátrat matku mrtvého dítěte.“

„Cože?“

„To auto viděli parkovat na příjezdové cestě domu, u kterého někdo před desetiletími zakopal mrtvéděcko. Nedávno se našly jeho kosti.“

„Mrtvé děcko?“ zopakoval Zeiman. „Takže jde o vraždu.“

„To zatím není jasné.“

„Já to nechápu – buď to byla vražda, nebo ne.“

„Záleží na příčině smrti,“ opáčil jsem.

„Hm, teď si vzpomínám, že se mi žena o něčem takovém zmiňovala, prý to viděla ve zprávách. Až se z

toho rozbrečela. No dobře, obvolám pár lidí.“

„Díky za pomoc.“

„S takhle zajímavou žádostí se na mě nikdo neobrátil už dva měsíce.“

„A před těmi dvěma měsíci šlo o co?“

„Vkráčel mi do obchodu takový prohnaný blízkovýchodní týpek, předvedl hotovost a chtěl, ať mu zpoužitých náhradních dílů postavím veterána, co ho bude moct nějakému důvěřivci v Dubaji prodat jakopravého. Řekl jsem mu ne a zavolal místním poldům. Prohlásili, že úmysl není trestný čin, a že dokudněkdo zločin nespáchá, nedá se nic dělat. S tím jsem se nechtěl smířit, tak jsem zkusil FBI, ale ti se mi ani neozvali zpátky. Vy aspoň děláte svou práci. Tak vám pomůžu.“

Za hodinu a něco mi volal zpátky. Tou dobou už jsem pokročil i vlastními silami.

Zadal jsem si do internetového vyhledavače duesenberg 1938 model sj podvozek murphy a vyskočily mitři možnosti. První byl „nález ze stodoly“, který šel do aukce v Monterey. Kdysi elegantnímu vozu vyhořelroku 1972 motor kvůli špatnému uskladnění v Greenwichi v Connecticutu. Měl motor na odpis, šrámy popožáru, zlomenou nápravu a byl rozežraný rzí, ale stálo u něj, že „po renovaci bude hvězdou výstav“, aodhadovalo se, že se prodá za šest set až osm set tisíc dolarů. V katalogu aukční síně se popisovala historie vozu – krátce jezdil v Kalifornii, pak ho prodali na sever a byl ve vlastnictví jakési Helen Brackenové z Hillsborough. Mezi dalšími vlastníky nefiguroval ani Walter, ani James Asherwood a původníbarva, navzdory omšelosti pořád patrná, byla vínově červená.

Kandidát číslo dvě byl černý krasavec, který zrovna šel do prodeje na Floridě. Zjevně si žil jako v bavlncea posbíral řadu ocenění. Postupně ho vlastnilo pět majitelů – z New Yorku, Toronta, Savannah, Miami a Fishers Islandu.

Trefa do černého přišla s třetím vozem, nablýskaným monstrem, které před deseti lety vyhrálo první cenuna výstavě Concourse d’Elegance v Pebble Beach a očividně těžilo z důkladné šestileté renovace, kterou provedl Andrew O. Zeiman.

V programu výstavy se uvádělo, že se při renovaci kladl důraz na obnovení původní tmavomodré bravykarosérie i „přesného blankytného odstínu sklápěcí střechy, která je nyní vyrobena z moderních materiálů, ty ovšem vzhledově dokonale odpovídají původním“.

Hrdými majiteli byli pan a paní Monahanovi z Beverly Hills v Kalifornii. Na fotografii z výstavy pózovali dokonale upravení šedesátníci a vedle nich mohutný chlapík s bílým plnovousem. Andrew Zeiman i pan Monahan na sobě měli tmavomodrý blejzr, kalhoty s puky, konzervativní kravatu a slaměný klobouk.

Zrovna jsem si Zeimana na snímku prohlížel, když mi zazvonil telefon. „To jsem zase já, Andy.“ V telefonu chrastilo. „Máte neuvěřitelnou kliku, měl byste se dát na hazardní hry.“

„Až se ten případ vyřeší, možná vás vezmu za slovo.“

„Současní vlastníci souhlasili, že si s vámi promluví. Jsou to fajn lidi.“

„Pamatují se na Asherwoodovy?“

„Popovídejte si s nimi,“ řekl Zeiman.

17. kapitola

Zjistit si co nejvíc o člověku, kterého se pokoušíte ovlivnit, je užitečné, když prodáváte nejrůznějšíserepetičky, snažíte se někoho podvést anebo praktikujete psychoterapii.

A přijde to vhod i při výsleších svědků. Než jsem se vypravil za Monahanovými do Beverly Hills, prověřil jsem si je na internetu.

Pan Monahan zasedal ve správních radách dvou bank a jeho žena, křestním jménem Grace, zastávalapodobnou funkci v Gettyho muzeu a Huntingtonově knihovně a byla členkou dobrovolnického výboru naZápadní dětské klinice.

To poslední mě zaujalo; říkal jsem si, jestli by právě ona mohla být pojítkem k doktoru Jamesi Asherwoodovi.

Když jsem si zkusil vyhledat jeho jméno, našel jsem jen dvanáct let starý nekrolog v Timesech.

Doktor James Walter Asherwood zemřel z přirozených příčin ve svém domě v La Canda-Flintridge ve věku osmdesáti devíti let. To znamenalo, že v době, kdy v Cheviot Hills bydlela Ellie Greenová, mu bylo kolemčtyřiceti. Příhodný věk pro navazování vztahů. A nechtěné otcovství.

Asherwoodův životopis byl krátký. Vystudoval na Stanfordu gynekologii a porodnictví a později „zanechalmedicíny, aby se mohl věnovat sportu a finančnictví“.

Timesy už hezky dlouho nemají stránky věnované zprávám ze společnosti a nekrolog si nezajistíte jen tím, že pocházíte z prominentní bohaté rodiny. Na první pohled nebylo zřejmé, čím si Asherwood pozornostnovin vysloužil, ale ukázalo se, že za tím asi bude jeho poslední počin: „Asherwood se nikdy neoženil amluvil o tom, že odkáže celé své jmění charitě. A slib dodržel.“

Poslední odstavec vypočítával instituce, které z Asherwoodovy štědrosti těžily, včetně několika škol, jimžodkázal hangár plný aut-veteránů. Západní dětská klinika byla na seznamu také, ale na rozdíl odSpolečnosti pro boj s rakovinou, ekologické organizace Zachraňme zátoku a školy pro zdravotní sestrynedostala bůhvíjak vysokou sumu.

Že by měl pro zdravotní školu slabost, protože vzpomínal na jednu konkrétní sestřičku?

A že by studium gynekologie a porodnictví naznačovalo, že se dal na nelegální provádění potratů? Sekl smedicínou, protože ho užíraly výčitky svědomí? Anebo to bylo podmínkou stažení žaloby?

Že se nikdy neoženil, ještě neznamená, že se nikdy nezamiloval. A že neměl děti.

Z doktora se stal finančník. Jestli nakládal se skutečně velkými sumami peněz, mohl si možná koupitcokoli, včetně jedné z nejcennějších komodit – mlčení.

Spekulovat nemá smysl. Zavolal jsem panu Monahanovi.

Příjemný ženský hlas mi řekl: „Dobrý večer, doktore Delaware, u telefonu Grace. Andy říkal, že nám zavoláte.“

Ani v nejmenším se nepodivila nad tím, že psycholog klade otázky místo policie. „Díky, že jste souhlasili,že si se mnou promluvíte, paní Monahanová.“

„Jistěže si s vámi promluvíme.“ Jako by bylo nevlastenecké něco takového odmítnout. „Kdy byste se u náschtěl zastavit?“ „Klidně si můžeme popovídat po telefonu.“ „O autech?“ Tichý, tak trochu kočičí a podivně konejšivý smích. „O vozu, který kdysi patřil doktoru Jamesi Asherwoodovi.“ „O Modré krásce,“ přitakala. „Víte, že jsme ji prodali?“

„Ne, to nevím.“

„Před měsícem, za pár týdnů ji pošleme pryč. Po tom úspěchu v Pebble Beach jsme měli hromadunabídek, ale všechny jsme odmítli. Teď, po letech, už jsme ochotni se s ní rozloučit. Máme z toho smíšenépocity, ale je načase, aby si jí užil někdo další.“

„Kam ji posíláte?“

„Do Texasu, jednomu těžaři zemního plynu. Je to skvělý člověk, známe se s ním z výstav. Bude jiopečovávat a jezdit s ní s patřičnou úctou, takže z toho budou profitovat všichni.“

„Gratuluju.“

„Bude se nám po ní stýskat,“ řekla Grace Monahanová. „Je úžasná.“

„To vám věřím.“

„Kdybyste jí chtěl složit hold, ještě než se vydá na cestu, můžeme to zařídit.“

„Díky za nabídku,“ řekl jsem. „Pokud by vám to nevadilo, mohli bychom si promluvit o doktoru

Asherwoodovi?“

„Co konkrétně vás zajímá?“

„Cokoli, co mi o něm můžete povědět. A pokud náhodou víte něco o ženě, se kterou se znal, o jistéEleanor Greenové, tak by mi to ohromně pomohlo.“

„No,“ řekla, „jestli se máme bavit o lidských bytostech, tak to vyžaduje osobnější přístup než hovor potelefonu, nemyslíte? Co kdybyste za námi přišel zítra dopoledne, řekněme v jedenáct? Kde bydlíte?“

„V Beverly Glen.“

„Nejsme od vás až tak daleko – nadiktuju vám adresu.“

„Díky, paní Monahanová.“

„Není zač.“

Vzhledem k postům ve správních radách a vlastnictví výstavního vozu v hodnotě mnoha milionů dolarůjsem čekal rezidenci v nejprestižnější oblasti Beverly Hills. Luxusní sídlo na severním okraji roviny aneboobří vilu uhnízděnou v kopcích nad bulvárem Sunset.

Ale Grace Monahanová mi nadiktovala adresu na South Rodeo Drive, v příjemné, ale nijak honosné čtvrtidaleko od okázalého pozlátka, turistů s očima navrch hlavy a obchodů blýskajících sečtyřiadvacetikarátovým zlatem.

Zastavil jsem před všedním dvoupatrovým činžákem v rádoby koloniálním stylu. Stál v řadě dalších podobných a stínila ho mramorová velestavba obchodního domu Saks Fifth Avenue na bulváru Wilshire.

Monahanovi – 2A. Že by na někdejší boháče dolehla krize? Že by právě tohle byl pravý důvod, proč prodali modrý Duesenberg?

Vyšel jsem po bíle natřených betonových schůdcích na úzkou podestu, ze které se vcházelo do tří bytů.Dřevěné dveře bytu 2A byly dokořán, ale síťové zavřené. Byt neměl předsíň, takže jsem přes síťovinuviděl do zšeřelého obýváku. Doléhala ke mně hudba a vůně kávy. Na nadýchané pohovce čalouněnékvětovanou látkou seděli dva lidé. Žena vstala a došla mi otevřít.

„Doktor Delaware? Já jsem Grace.“

Měřila necelý metr sedmdesát, na nohou měla třpytivé balerínky a na sobě sametovou kombinézu vbroskvové barvě a masivní zlaté šperky. Husté rovné vlasy, slabě obarvené hennou, jí sahaly kousek podlopatky. Decentní make-up zdůrazňoval velké jasné hnědé oči. Fotografie z výstavy v Pebble Beach byladeset let stará, ale Grace za tu dobu nijak viditelně nezestárla. A nevděčila za to umělým zásahům; kolem úst i očí měla spoustu vrásek a tvář už jí ochabla, jak to s sebou automaticky přináší věk, takže se rysybuď zjemní, nebo rozpliznou, podle toho, kolik sebevědomí si člověk po sedmdesátce uchoval.

Vřelost a stálost jejího úsměvu mi prozradily, že s ní život v osmé dekádě zachází přímo báječně. Patřila k ženám, které jsou od narození krásné a nepropadly závislosti na mládí.

Vzala mě za ruku a vtáhla mě dovnitř. „Pojďte dál. Dáte si kávu? Objednáváme si ji ze Santa Fe, jeochucená piniovými oříšky, a jestli jste ji ještě nevyzkoušel, tak určitě musíte.“

„Už jsem ji pil a rád si to zopakuji.“

„Byl jste někdy v Santa Fe?“

„Párkrát.“

„Jezdíme tam na zimu, protože máme rádi čistý sníh. Posaďte se, prosím. Kamkoli chcete.“

Měl jsem na vybranou dvě brokátová křesla anebo květovanou pohovku, na které pořád seděl její manžela zaujatě sledoval v televizi se staženým zvukem jakýsi finanční pořad. Ani se ke mně neotočil, jen mi mávl na uvítanou.

„Felixi,“ napomenula ho Grace.

Nepatrně se pootočil. „Omlouvám se. Jen moment, a hned se vám budu věnovat.“

„Felixi…“

„Vteřinku, zlato. Chci vidět, co podniká Buffett, když je teď celebrita.“

„Ty a Buffett…“ Grace Monahanové stačily tři kroky, aby se přesunula do mrňavé kuchyňky ke kávovaru.

Já se posadil a Felix Walker Monahan hltal zprávy z burzovního světa běžící přes dolní okraj obrazovky.Nad čísly čísi mluvící hlava neslyšně vykládala o derivátech. Felixi Monahanovi bylo zřejmě jedno, žetelevizi neslyší. Možná uměl odečítat ze rtů. A taky ho zjevně neznepokojovala kvalita obrazu, který cochvíli zrnil. Byl to klasický starý televizor s vypouklou obrazovkou, velký jako bouda pro mastifa. Nahoře z něj jako králičí uši trčely antény.

V pokoji bylo teplo a kapku dusno. Šikovně rozmístěný nábytek byl starý, ale ne starožitný. Na zdechvisely tři obrazy – dvě květinová zátiší a portrét krásného dítěte s kulatým obličejíkem. Skvělé barvy akompozice a na všech tentýž podpis. Jestli byly opravdu od Renoira, klidně by si za ně mohli pořídit dalšího výstavního veterána.

Žvanil na obrazovce ukázal na graf, uvolnil si kravatu a tlachal dál. Felix Monahan se uchechtl.

„Co z toho máš, když to neslyšíš?“ zeptala se ho žena.

„Beru to jako takovou zábavnou pantomimu, drahoušku.“ Vypnul televizi a obrátil se ke mně.

Na rozdíl od manželky se od výstavy v Pebble Beach změnil hodně – byl drobnější, bledší, nepůsobil takautoritativně. Řídké bílé vlasy si sčesával dozadu a tvář měl jako zmačkaný papír; dobře by se vyjímalapod napudrovanou parukou anebo na platidlech. Měl na sobě šedivou hedvábnou košili, černé kalhoty anaboso obuté černo-šedě kostkované tenisky. Kůži na kotnících měl seschlou, popraskanou, tu a tammodřiny. Ruce se mu trochu třásly.

„Jimmy Asherwood byl báječný člověk,“ prohlásil. „Kdyby jen to – přímo skvělý.“

„Koupili jste ten Duesenberg od něj?“

Usmál se. „Ještě líp, dostali jsme ho. Přesněji řečeno, dostala ho Grace. Byla jeho oblíbená neteř a mnědíky tomu spadlo tohle nečekané štěstí do klína taky. Když jsem se s ní seznámil, nevěděl jsem o autechvůbec nic. Ale díky Jimmyho sbírce jsem se jaksepatří dovzdělal.“

„Byla jsem jeho oblíbená neteř, protože jsem byla jeho jediná neteř,“ upřesnila Grace. „Můj otec byl Jack Asherwood, Jimmyho starší bratr. Jimmy byl doktor, táta právník.“

„I kdyby měl Jimmy dvacet neteří, stejně by měl nejradši tebe,“ prohlásil Felix.

„I ty jeden,“ rozesmála se. „Už takhle ti snáším modré z nebe, tak proč se namáháš?“

„Trénuju pro případ, že mi jednou řekneš ne.“

„To nehrozí… Už se nese ta káva.“

„Pomůžu ti,“ nabídl se.

„Ať tě ani nenapadne vstávat.“

„Ach jo,“ posteskl si. „Začínám si připadat jako mrzák.“

„Rozdíl je v tom, že mrzáci jsou zmrzačení napořád, kdežto ty můžeš být brzo zase jako rybička. Pokud

budeš poslouchat doktory.“

„No jasně,“ zamrmlal. Obrátil se ke mně: „Před pěti týdny jsem byl na operaci. Podrobnosti radši nechtějte vědět.“

„Určitě je vědět nechce,“ prohlásila Grace.

„Řekněme, že šlo o opravu potrubí, to bude stačit.“

„Felixi.“

Mávl rukou. „Rozvrtali mě a porýpali se ve mně jako v motoru. Potrubí nereagovalo, a tak jsem skončil na urologii.“ „Felixi! Pé em í.“

„Co to znamená, drahoušku?“

„Nehraj si přede mnou na neviňátko, hochu. Vnoučata ti to říkají, kdykoli se rozjedeš.“

„No jo,“ řekl. „Příliš mnoho informací.“

„Přesně tak.“ Přinesla na stříbrném podnose tři hrnky kávy a krabici sušenek. „Jsou s čokoládovo mentolovou náplní, dejte si, doktore. A chcete do kávy smetanu?“

„Ne, dám si černou.“

Posadila se vedle manžela. Vzali si hrníčky, ale vyčkávali, až se napiju já.

„Je výborná, děkuju,“ řekl jsem.

„Tak na další den na tomhle světě,“ připil Felix.

„Potrpíš si na drama, viď,“ řekla Grace, ale hlas se jí zadrhl.

„Pěkné obrazy,“ prohodil jsem.

„Na žádné další nemáme prostor. Nechci, aby to tu bylo přeplácané, umění potřebuje dýchat.“ Upila kávy.

„V Santa Fe máme místa na stěnách habaděj, jenže tam většinu roku nejsme, tak tam nechceme věšet

nic cenného.“

„V San Francisku podporujeme tamější umělce,“ dodal Felix. „Sice mají ucházející talent, ale za investice se to považovat nedá.“

„Život není jen o úrocích, miláčku.“ „To mi říkáš pořád.“

„Bydlíte tu dlouho?“ zeptal jsem se. „Deset let.“

„Tenhle dům jsme koupili před patnácti lety,“ dodal Felix. „A postupně jsme dokoupili celý zbytek blokuna téhle straně ulice.“

„A už je to tady zase,“ podotkla Grace. „Chvástáš se, jaký jsi magnát.“

„Jenom uvádím fakta, drahoušku.“ Snažil se ovládnout třas ruky, ale pak radši odložil hrníček na podnos.Porcelán zacinkal a z hrníčku vyšplíchla káva. Ve rtech mu zacukalo stejně jako Milovi, když má sto chutí zaklít.

Grace se kousla do rtu, pak se zase usmála a zůstala zticha.

Felix pokračoval: „Původně jsme chtěli celý blok zbourat a postavit tu nový luxusní činžák, ale město námto zatrhlo, tak jsme nechali domy, jak jsou, a začali je pronajímat. Rozhodně jsme se sem nechtělinastěhovat, měli jsme báječný dům od Wallace Neffa, na Mountain Drive nad bulvárem Sunset. Jenže pak se dcera odstěhovala do Anglie a my jsme si řekli, na co potřebujeme třicet pokojů, přestěhujeme se domenšího. Dům se prodal obratem, tenkrát byly zlaté časy, a nás to kapku zaskočilo, protože jsme ještěneměli jiný. Tenhle byt byl prázdný, tak jsme se rozhodli, že se dočasně uskrovníme.“

„A nějak jsme si tu jednoduchost oblíbili, a tak jsme pořád tady,“ doplnila Grace.

„Jen mu prozraď pravý důvod, drahoušku.“

„Pohodlíčko?“ usmála se.

„Někdo – já to nejsem – to odtud má kousek pěšky na nákupy. Mimochodem, volali od Neimana Marcuse.

Poskytnou ti šoféra, jestli tě příliš namáhá obcházet dnes a denně tři bloky.“

„Nebuď protiva, Felixi.“ Obrátila se ke mně: „Nakupuju jenom pro vnoučata. My už jsme se přeshromadění věcí přenesli.“

„Takže nastal příhodný čas pro prodej vozu,“ nadhodil jsem.

„Právě naopak, nejlepší by bylo nechat si ho,“ opáčil Felix. „Spolu se všemi ostatními. Jednoho dneodkážeme celou sbírku nějakému muzeu, které si ji zaslouží, ale s Modrou kráskou se loučíme, protožezastáváme názor, že auty se má jezdit, a pro nás už je na to příliš cenná.“ Pohled mu zjihl. „Jepřekrásná.“

„Doktor Asherwood byl štědrý člověk,“ poznamenal jsem.

„Štědrý je slabé slovo,“ prohlásila Grace. „Strýček Jimmy byl naprosto nesobecký a obětavý. Nic pro sebe,všechno pro ostatní. Odkázal všechno do posledního centu na dobročinné účely a nikomu z nás to nevadilo, protože jsme si ho vážili a protože nám toho za svého života dával tolik.“

„Četl jsem o jeho poslední vůli v nekrologu.“

„To, co zmínili v nekrologu, zdaleka není všechno, doktore Delaware. Už dlouho před smrtí rozdával

peníze a další majetek.“

„Dříve jsem pracoval na Západní dětské klinice a všiml jsem si, že jí také něco odkázal,“ nadhodil jsem.

„Pracoval tam?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Grace. „Ale na dětech mu záleželo.“ Došla k pohovce a zpříma se na ni posadila.

„Proč se o něj zajímáte?“

Mluvila přívětivě, ale zavrtávala se do mě pronikavým pohledem.

Poznejte člověka, kterého chcete ovlivnit. Právě proto se se mnou chtěla sejít osobně.

„Četla jste v novinách o té dětské kostře, co se našla v Cheviot Hills?“ zeptal jsem se.

„Ano. Smutná událost. Ale co by s tím měl mít společného Jimmy?“

„Nejspíš nic,“ řekl jsem. „V domě, u kterého se dítě našlo, žila v těch dobách jistá Eleanor Greenová.“

Čekal jsem nějakou reakci. Grace nehnula ani brvou. Připadalo mi, že Felixovi se roztřásla ruka silněji než předtím.

„Myslíte, že byla matkou toho dítěte?“ zeptal se.

„Abychom to mohli zjistit, potřebovali bychom se toho o ní dozvědět víc,“ řekl jsem. „Bohužel je pro nás tak trochu záhada – neexistují o ní žádné záznamy, netušíme, kam se pak přestěhovala. Na jméno

doktora Asherwooda jsme narazili, protože jeho Duesenberg lidé opakovaně vídali parkovat na její příjezdové cestě.“

„Eleanor Greenová,“ zopakovala Grace. „Ne, nezní mi to povědomě.“ Tázavě se podívala na manžela.

„Hmm… mně taky ne.“

Rozhodně se teď třásl víc. A Grace nepřirozeně svírala prsty.

„Je nám líto, ale s tímhle vám nepomůžeme, doktore Delaware,“ řekla. „Jimmy se znal se spoustou žen.

Byl mimořádně pohledný.“

Došla přes pokoj ke knihovně, vytáhla z ní fotoalbum vázané v kůži, chvíli jím listovala a pak mi ho

podala.

Na černobílé fotografii se zoubkovaným okrajem byl vysoký štíhlý muž s hezkými rysy; pod nosem mírněohrnutým vzhůru se mu rýsoval tenký knírek a bledé oči měl mírně sešikmené dolů. Na sobě mělvypasovaný dvouřadový oblek s uzoučkým proužkem a černobílé kožené boty, z kapsy saka se mu dralkostkovaný kapesník a na hlavě mu mírně nakřivo seděl měkký plstěný klobouk. Vyfotografovali ho, jak se ležérně opírá o impozantní nárazník nízkého dvoudveřového kupé se zakulacenou střechou.

„To pochopitelně není Duesenberg,“ řekl Felix Monahan. „Je to Talbot-Lago. Jimmy si ho hned po válcepřivezl z Francie. Chátralo v doupěti nějakého nacistického parchanta, Jimmy ho zachránil a dopřál mu další život.“

„Narukoval, sotva dostudoval medicínu,“ vysvětlila Grace. „Přidělili ho k pěchotě jako polního chirurga,účastnil se bitvy v Ardenách, vylodil se na pláži Utah. V Den D ho zranili. Dostal Purpurové srdce a spoustu dalších medailí.“

„Byl hrdina,“ dodal Felix. „Opravdový a nefalšovaný.“

„Chtěl byste se jít podívat na Modrou krásku?“ zeptala se Grace. „Stojí dole v garáži.“

Elegantně mi naznačila, že už se mám odporoučet. „Vy ji máte tady?“ podivil jsem se.

„Proč by ne?“ řekl Felix. „Garáž jako garáž.“

„Rád bych se na ni podíval, ale mohli bychom si popovídat ještě trochu?“ požádal jsem.

„O čem?“

„O práci vašeho strýce v medicíně.“

„Není o čem mluvit. Když se po válce uzdravil, přiváděl na svět děti.“

„A pak toho zanechal.“

„Ne,“ prohlásila Grace. „odešel do penze. Zanechat naznačuje charakterovou vadu. Jimmy přestal smedicínou proto, že jeho otec, můj dědeček Walter, byl nemocný a jeho matka, moje babička Beatrice,umírala. Někdo se o ně musel postarat.“

„Jimmy neměl ženu ani děti.“

Vyměnili si rychlý pohled.

„Neměl,“ přitakala Grace. „Pokud se mě zeptáte proč, tak vám to neřeknu, protože sama nevím –

nestrkala jsem do toho nos.“

„Nejspíš nikdy nepotkal tu pravou,“ ozval se Felix. „Tak bych to viděl já.“

„Tohle doktora Delawarea nezajímá, miláčku. On se snaží vyhrabat na chudáka Jimmyho nějakou

špinavost.“

„To rozhodně ne, paní Monahanová.“

„Ne?“ opáčila. „Pracujete pro policii a ta vyhrabává špínu v jednom kuse – i když většinou z dobrýchdůvodů. Spolupracoval jste na vyšetřování víc než dvacítky hodně ošklivých případů a nejspíš považujetesvět za příšerné místo. Jimmy ale takový nebyl.“

Víc než dvacítky případů. Důkladně si mě proklepla.

„Rád bych věřil, že se na svět dívám nezaujatě,“ ohradil jsem se.

I přes make-up bylo vidět, jak jí zrudly tváře. „Odpusťte mi, bylo to ode mě nezdvořilé. Prostě jsem mělastrýčka Jimmyho hrozně ráda. A přiznávám, že se sama taky chovám jako čmuchal, doktore Delaware.Když jste zavolal, vyptala jsem se na vás na Západní dětské klinice. Finančně jim přispíváme. Pějí na vás samou chválu. Proto se spolu bavíme.“ Nadechla se. „Pokud vás to urazilo, tak se omlouvám.“

„Bývalá skautka se nezapře,“ poznamenal Felix. „Buď připraven atakdále.“

„Nebyla jsem skautka, byla jsem jen u Světlušek,“ opravila ho. „Ale ano, potrpím si na důkladnoupřípravu. A nepochybuji, že vy taky, doktore Delaware. Ale věřte mi, že Jimmy vedl úctyhodný spořádanýživot a nezaslouží si, aby jeho jméno někdo očerňoval.“

„Paní Monahanová, omlouvám se, jestli…“

„Správně je doktorka Monahanová,“ přerušil mě Felix.

„Ne, nejsem!“ odsekla. Celý schlípl.

„Promiň, miláčku,“ pohladila ho po ruce. Mlčel. „Nezlob se, Felixi, to povídání o strýčkovi Jimmym mě rozrušilo.“

„Nemáš zač se omlouvat, drahoušku.“ Ke mně: „Nechce se vytahovat, ale vážně je doktorka. Vystudovalamedicínu, má titul i potřebné atestace. Ženské lékařství, stejně jako Jimmy.“

„Nechci se hádat, ale doktor je někdo, kdo léčí lidi,“ prohlásila. „A to já nikdy nedělala. V posledním rocepraxe jsem se vdala, pak se mi narodila Catherine. Dušovala jsem se, že se k medicíně vrátím, aleneudělala jsem to. Cítila jsem se kvůli tomu hodně provinile, měla jsem pocit, že jsem všechny zklamala.Hlavně Jimmyho, protože ten napsal osobní dopis děkanovi – v těch dobách nevítali ženy zrovna sotevřenou náručí. Když jsem se rozhodla, že se na medicínu vykašlu, šla jsem si promluvit s Jimmym.Řekl mi, ať si žiju svůj život, jak se mi chce. Kdybych teď měla někoho léčit, tak pohořím. A protože sezřejmě nechcete jít podívat na Modrou krásku…“

„Chci.“

„Nemusíte to dělat ze zdvořilosti, doktore Delaware, nikoho nenutíme, aby sdílel naše nadšení.“ „Nikdy jsem žádný Duesenberg neviděl,“ řekl jsem. „Přece si nenechám ujít příležitost.“

Felix Monahan s námahou vstal. „Zavedu ho tam, zlato.“

„To nepřipadá v úvahu,“ prohlásila Grace. „Nenechám tě, aby…“

„Jdu, drahoušku.“ „Felixi…“

„Grace, sám sebe jsem ještě nepřesvědčil, že jsem plně funkční lidská bytost, ale kdybys aspoňpředstírala, že ano, hrozně by mi to pomohlo.“

„Nemusíš si nic dokazovat…“

„Ale musím,“ prohlásil úplně jiným tónem, tichým, plochým, odměřeným. „To teda musím.“

Pomalu, opatrně došel ke dveřím, jako opilec, který se snaží přesvědčit okolí, že je střízlivý.

Grace Monahanová se vztyčila, jako by mu hodlala zastoupit cestu. Otevřel dveře a vybídl mě: „Pojďte,

doktore.“

„Aspoň ho podepírejte,“ řekla mi Grace.

Felix Monahan se po ní zamračeně ohlédl. „To není potřeba, drahoušku.“

Vyšel z bytu a já ho následoval.

„Ti chlapi,“ povzdechla si Grace.

Šel jsem za Felixem Monahanem dolů po schodech, držel jsem se mu těsně v patách a díval se, jaknejistě vrávorá, ale přitom umíněně ignoruje zábradlí.

V půli cesty zakopl a já ho zachytil. Setřásl moji ruku. „Děkuju za starostlivost, ale jestli to uděláte ještě jednou, seznámím vás se svým levým hákem.“

Zasmál se, ale nemyslel to jako vtip.

„Vy jste boxoval?“ zeptal jsem se.

„Boxoval a taky dělal řecko-římský zápas a trochu judo.“

„Beru v potaz.“

„Chytrý chlapík.“

Když jsme vyšli ven na chodník, zamířil doleva a pak zahnul za roh do uličky za domem. Bylo tam šestgaráží, pro každý byt jedna, a všechny měly zámky s číselným kódem.

Třetí měla navíc ještě zámek na klíč. Monahan se postavil tak, abych mu neviděl na ruce, zadal číselnýkód, otočil klíčem v zámku a pak poodstoupil. „Otevřete vrata. Nejsem zas takový hlupák, znám svoje limity.“

Vrata po naolejovaných pantech snadno vyjela vzhůru a za nimi se otevřela sněhobíle vymalovanáprostora o rozloze asi osmnáct metrů čtverečních, kterou okupoval masivní modrý výtvor, z něhožpřecházel zrak.

Zírala na mě nablýskaná vertikálně členěná mřížka chladiče. Uzávěr chladiče měl tvar ostrého písmene V, které jako by se chystalo vzlétnout.

Auto bylo obrovské, sotva se do garáže vešlo. Většinu délky tvořila kapota, pod kterou se musel vejít obřímotor. Reflektory velikosti talířů na mě zíraly jako oči gigantické olihně. Ručně vymodelované blatníkypřipomínající křídla hladce přecházely ve stupačky pokryté nablýskanými kovovými pláty. Náhradní kolopřipevněné na boku ladilo s ostatními čtyřmi, všechna byla mohutná, s drátěným výpletem. Vůz působilladně a arogantně.

„Má přeplňovaný motor,“ ukázal Felix Monahan na čtveřici lesklých zaoblených výfukových trubekvylézajících z chromované mřížky. Působily silně a výhrůžně jako hejno murén. „Zrychlení z nuly na stoběhem osmi vteřin – ve třicátých letech.“

Hvízdl jsem.

„Na dvojku dokáže uhánět stosedmdesátkou, a to bez synchronizace řazení,“ pokračoval. „Maximálnírychlost je dvě stě dvacet, a to se bavíme o dobách, kdy se luxusní vozy ploužily sotva osmdesátkou.“

„Neuvěřitelné,“ řekl jsem.

„Ani ne, doktore. K neuvěření je spíš to, že země, která dokázala vytvořit tohle, dneska není schopná přijíts ničím lepším než s umělohmotnými telefony, které vydrží stěží půl roku. A sestavují je otroci, co žijí z ruky do huby.“

Šel jsem s ním do garáže v naději, že z něj třeba vydoluju další informace. Ale krása vozu mi učarovala.Lak v dokonale namíchaném modrém odstínu byl hotové umělecké dílo. Vnitřek vozu byl čalouněnměkoučkou, ručně sešívanou kůží, jejíž světlemodrá barva ladila se sklápěcí střechou. Palubní deskukrášlily umně provedené kovové prvky. Volant v kombinaci růžového dřeva se stříbrem by se dobře vyjímal na podstavci v muzeu.

I když tam auto jen tiše, nehybně stálo, sálala z něj aura dravosti a suverenity. Takové to královské sebevědomí, jímž vládne určitý typ žen, které dokážou mistrně pracovat se svou přirozenou krásou, anižby musely flirtovat či zvýšit hlas.

„Díky, že jste mě sem vzal,“ řekl jsem Felixi Monahanovi.

„Můžete se mi odvděčit tím, že pustíte z hlavy ty nápady, že by Jimmy Asherwood mohl být zločinec,“opáčil. „Zaprvé nebyl a zadruhé se mi nezamlouvá, když někdo rozrušuje moji ženu.“

„Nikdo nechce…“

Zarazil mě zvednutou dlaní. „O té ženě, co jste ji zmínil – o té Greenové –, vám nic neřeknu, protože jineznám a Grace určitě taky ne. Zato Jimmyho jsem znal a je nulová pravděpodobnost, že by zplodil todítě nebo měl cokoli společného s jeho smrtí.“

„Dobře.“

„Nezníte přesvědčeně.“

„No…“

„Když se na vás Grace vyptávala, všichni vás chválili, jaký jste skvělý člověk. Prý jste z nějakého důvoduhodil za hlavu slibnou akademickou dráhu a místo toho se ponořil do nejnižších pater společnosti. Ne,nesoudím vás. Jak řekl Jimmy Grace, každý ať si žije po svém. Ale teď šťouráte Grace do jejího života ato mě zneklidňuje. Hlavně kvůli tomu, co o vás řekl jeden z bývalých kolegů: když se do něčeho zakousnete, tak se prý už nepustíte.“

Mlčel jsem.

„Zavřete vrata,“ vybídl mě.

Když je zamkl, obrátil se čelem ke mně. Oči měl zúžené do štěrbin a už se mu netřásly jen ruce, ale itváře.

„Pane Monahane…“

„Dobře mě poslouchejte, mladý muži: Jimmy to dítě nezplodil, ani žádné jiné. Nemohl.“

„Byl neplodný?“

„Grace o tom neví. Ale já ano, protože Jimmy pro mě byl jako starší bratr a svěřoval se mi s věcmi, okterých před Grace mlčel. Věděl, že já se s tím emocionálně vypořádám. Vyráželi jsme spolu na projížďky, vždycky jsme si podle momentálního rozmaru vybrali jedno z jeho aut a jeli ho provětrat někam navenkov. Jednoho dne jsme si vzali Auburn Boattail Speedster ročník pětatřicet a vydali se do kopců vMalibu, tenkrát tam rostlo jenom křoví. Auburn se hnal jako ďábel, byl to úžasný auťák, s Jimmym jsmese střídali za volantem. Dali jsme si pauzu na cigáro a nějaký ten lok – nic extrémního, jenom si přihnoutz placatky, vykouřit havanské doutníky a pokochat se vyhlídkou na oceán. Jimmy působil uvolněněji nežkdy jindy. A pak se mě zničehonic zeptal: ,Felixi, lidi mě považujou za homosexuála, viď? Protože mámrád umění a balet a nemám manželku.‘ Co jsem na to měl říct? Měl pravdu. Lidi ho fakt pokládali za, změkčilce‘, tak se tomu tehdy říkalo. S výjimkou aut měl spíš ženské záliby.“

„Noviny ho označovaly za sportovce.“

„Novináři převzali informace od Grace. Já Jimmyho viděl jenom párkrát hrát polo v Montecitu a ani na tosi moc nepotrpěl. Na tom, že se někomu líbí Die Fledermaus, ještě není nic špatného, ale když se k tomupřičte, že nikdy nebyl ženatý – a vůbec nejevil o ženy zájem –, svádí to ke spekulacím. Stejně jsem muale řekl: ,Jimmy, to je blbost.‘ On opáčil: ,Nejsi hlupák, Felixi. Copak tobě to nikdy nevrtalo hlavou?“‘ Jámu řekl: ,To je čistě tvoje osobní věc, Jimmy.‘ A on na to: „Takže si to myslíš taky.‘ Protestoval jsem, ale on se jen zasmál, vstal, rozepnul si pásek a spustil kalhoty i spodky.“

Felix Monahan zavřel oči. „Byla to děsivá podívaná. Zmrzačily ho střepiny šrapnelu, které ho zasáhly vDen D. Kdyby byly o něco větší, úplně by ho rozpáraly, takhle naštěstí přežil. Ale na nohou mu zůstaly příšerné jizvy. A z mužství mu toho moc nezbylo.“

„Chudák.“

„Když jsem to viděl, doktore Delaware, neudržel jsem se a brečel jsem jako mimino. Vůbec to nemám vezvyku, i když mi umřela máma, udržel jsem emoce na uzdě. Ale vidět Jimmyho takhle zřízeného…“

Dlouze si povzdechl. „Zase si kalhoty natáhl a s úsměvem mi řekl: ,Tak vidíš, Felixi, ne že bych nemělzájem, prostě nemám nádobíčko.‘ Pak si zhluboka přihnul z placatky – vypil ji až do dna – a řekl mi:,Zpátky domů budeš řídit ty.‘“

Monahan si přitiskl prsty ke spánkům. „Jimmy byl skvělý chlap. Uctěte jeho památku tím, že mi slíbíte, žetohle nikomu neřeknete, protože kdyby se o tom dozvěděla Grace a kdyby zjistila, že jsem to pustil ven já, zdeptalo by ji to a napáchalo by to nenapravitelné škody na našem manželství.“

„Slibuju, pane Monahane. Ale musíte vzít v potaz jedno: poručík, se kterým spolupracuji, je čestný adiskrétní člověk, ale taky si jde úporně za svým, a když ho nechám, aby si zjišťoval informace sám,možná si nakonec taky spojí to auto s Jimmym, jako jsem to dokázal já. Věří mi, a pokud mi dovolíte,abych se s ním podělil o základní informace, nejspíš se vám vůbec neozve.“

„Nejspíš,“ zopakoval. „Ale zaručit mi to nemůžete.“

„Jednám s vámi na rovinu, pane Monahane.“

„Jste psycholog. Měl byste lidem pomáhat, ne je deptat.“

„Souhlasím.“

„Co tomu policajtovi chcete říct?“

„Že Jimmy byl čestný muž, kterému válečná zranění neumožňovala zplodit dítě. A že většina jeho života se točila kolem dobrých skutků.“

„Ne většina,“ řekl Felix Monahan. „Celý jeho život. Nikdy jsem nepotkal laskavější bytost.“

Přejel mi tvář pohledem, jako by mě rentgenoval. „Budu vás považovat za čestného člověka.“

„Vážím si toho.“

„Prokažte mi vděk tím, že se zachováte správně.“

18. kapitola

Telefonát na Západní dětskou kliniku mi poodhalil víc o štědrosti doktora Jamese Asherwooda. Všedesátých letech založil malý fond na podporu jednotky intenzivní péče pro novorozence.

Zvláštní, jak se člověk, který sám nemohl mít děti, zajímal o novorozeňata. Člověk, který pracoval nagynekologicko-porodnickém oddělení v nemocnici, kde se jako na běžícím pásu prováděly interrupce.

Ale nechápal jsem, jak by to všechno mohlo souviset se zakopanou dětskou kostrou.

Tu noc se mi ve snu neobjevil obří modrý Duesenberg, ale krémový Auburn Boattail Speedster. Netušiljsem, jakou barvu měl ten, kterým jezdil Jimmy Asherwood, ale do mysli se mi vetřely obrázky, které jsem si našel na internetu, a představivost mi k nim vykreslila příběh i okolní scenérii.

Ve snu se Asherwood a mladý Felix Monahan – který vypadal úplně jako já, když mi bylo něco přesdvacet – proháněli prosluněnými prašnými kaňony klikatícími se pohořím Santa Monica.

Jízdu zakončila zastávka s vyhlídkou na širý oceán, s pokouřením a pitím ze stříbrné placatky. Cesta domůpřipomínala spíš plachtění vzduchem než jízdu autem.

Když mě Asherwood vysadil před omšelým činžákem na Overland Avenue, kde jsem kdysi živořil cobystudent, cvrnkl si do plstěného klobouku a zasalutoval mi a já udělal totéž a slíbil jsem mu, že ho nikdy nezradím.

Obdařil mě oslnivým úsměvem. „Věřím ti, Alexi.“

Příštího dne ke mně v devět ráno dorazil Milo.

Robin byla pryč, odjela časně zrána do Temeculy za starým italským výrobcem houslí, který se konečněrozhodl odejít do důchodu a loučil se s nashromážděným javorovým dřevem, ebenem a slonovinou. Jáseděl v kuchyni u stolu a pročítal po sobě doporučení ohledně svěření do péče, které mělo šanci, že si honěkdo přečte, protože soudce byl slušný člověk. U nohou mi stočená do klubíčka pospávala lehkým psímspánkem Blanche a tiše pochrupovala. Vycítila Milovu přítomnost, ještě než se dveře otevřely, vyskočilana nohy a čekala na něj.

„Tomu se říká bezpečnostní systém,“ pohladil ji po hlavičce, odložil si kufřík na stůl a posadil se.

Žádný útok na ledničku. Že by byl zrovna po vydatné snídani?

„A teď nejnovější zprávy, třído.“ Vytáhl z kufříku srolované noviny. Záhlaví hlásalo: Korzár

Hlas Santa Monica College

O první stránku se dělily dva články: jeden o zvýšeném zájmu o výplachy střev a druhý s titulkem„Studentka SMC hraje klíčovou roli při vyšetřování vraždy ve Westside“.

Heather Goldfederová vypadala na fotografii stejně skřítkovsky jako ve skutečnosti. Článek vychvaloval„neobyčejnou odvahu, kterou projevila, když při tréninku na maratón v Cheviotském parku uskutečnilahrůzný nález – objevila tělo zavražděné ženy. ,Nejhorší na tom je,‘ říká studentka, ,že to není prvnívražda, ke které v mém okolí došlo. V parku se našla ještě dětská kostra a další mrtvolu dítěte vykopalinedaleko místa, kde bydlím. Ale slyšela jsem, že to druhé dítě zemřelo už velmi dávno.‘“

„Svoboda tisku v praxi,“ poznamenal jsem. „Už o tom ví Maria?“

„Vzbudila mě v šest ráno a pěnila, jak jsem ji ještě neslyšel. Snažil jsem se jí vysvětlit, že v tom nemámprsty, ale nevěřila mi, tak jsem jí řekl, že fajn, jen ať si klidně marní čas vyšetřováním. Pak spustila, že jemojí povinností zajistit mlčenlivost svědků, a já opáčil, že pokud vím, tak příkazy k nasazení roubíku vydávají soudci.“

Odložil noviny. „Ale nejvíc ze všeho běsní ta holčina z Timesů, LeMastersová. Před hodinou mi nechalavzkaz plný drsného výraziva – obviňuje mě, že jsem dovolil školnímu plátku, aby ji předběhl, a že jsem tonejspíš udělal proto, že na tu školu chodí moje dítě.“

Došel k ledničce a prohledával horní polici.

„Dostali jste nějaké tipy?“ zeptal jsem se.

„Nic slibného zatím ne a ani to nečekám, dokud nezveřejníme fotku té dámy v květovaných šatech. Zatím

jsem od Marie nedostal zelenou.“

Zkusil to o poličku níž. „Lidi, jak to, že tu nemáte žádný zbytky?“

„Jedli jsme venku.“

„To nemáte ani psí žrádlo? Pardón, tohle vlastně není pes, ale mimozemská princezna, co si ani nelíznefoie gras, dokud jí je neposvětí nějaká kuchařská celebrita. Nemám pravdu, mademoiselle?“

Blanche k němu přiklusala a naklonila hlavičku ke straně.

Zamrmlal, že ho bolí záda, ale ohnul se a podrbal ji za ušima. Překulila se a nastavila mu břicho. Utrousil kní, že má „vysoké nároky“. Blanche spokojeně zavrněla. „To jsem rád, že můj šarm platí na obě pohlaví.“

„Nechybí jí nic ke štěstí,“ řekl jsem. „Včera měla k večeři zbytky jehněčích kotlet.“

„Jen se tak zlomyslně nevytahuj, doktore De Sade.“ Hledal v ledničce dál, až nakonec vytáhl vaničkužervé a láhev grilovací omáčky. Nacákal omáčku na sýr a promíchal ji s ním. Výsledná směska vypadalajako něco, co bývá k vidění u vraždy brokovnicí.

Zhltl tři lžíce a pokračoval: „Přišly mi výsledky analýzy DNA. Z těch starých kostí se nic zjistit nedá, jsou vešpatném stavu, ale z těch novějších jo. Máma toho děcka byla přinejmenším zčásti Afroameričanka, takžeta mrtvá z parku je z kola venku. Tím pádem nám padá teorie o mámě, děcku a hajzlovi tátovi. Máš nějaký další nápad?“

„Nic, co by se ti zamlouvalo.“

„Jen to na mě zkus.“

„Jestli to není rodinná záležitost, máš možná co do činění s někým, kdo vraždí nejrůznější lidi z důvodů,

které nepochopíš, dokud ho nechytíš.“

„Vraha, co zabíjí pro radost,“ přitakal. „A rajcuje ho amatérské preparování. Doufal jsem, že tu možnostnenadhodíš, ale věděl jsem, že jo.“ Sklopil oči k vaničce se sýrem a strčil si do pusy další lžíci červenékaše. Poprvé jsem ho viděl, jak se nad jídlem znechuceně zašklebil.

Vyhodil zbytek sýra do koše a napil se vody z kohoutku. „Tak co mám dělat, prostě čekat, jestli ten magorpříště něco zbabrá?“

„Můžeš nechat park hlídat.“

„Myslíš, že se tam vrátí?“

„Nic nepovzbudí tak jako úspěch.“

„Můžu leda tak zajistit, aby kolem hlídkové vozy projížděly za směnu párkrát navíc,“ posteskl si. „Vím to,

protože jsem se na to už ptal – bystré hlavy mívají stejné nápady, však to znáš. Možná to tam zkusím sledovat celou noc… Krucinál, padám hlady, jak dlouho by trvalo rozmrazit steak? Nebo pečínku? Neborovnou celou půlku krávy?“

Mobil mu zatrylkoval Ravelovo „Bolero“. Zvedl ho a ukázal mi V na znamení vítězství. „To je skvělé, pane,vážím si…“ Véčko povadlo a dlouho mlčky naslouchal.

Pak telefon odložil a zašel se zase napít ke kohoutku.

„Jeho Zbožštělost spustila tirádu?“ vyzvídal jsem.

„Za tirádu by se to dalo označit, kdyby trochu ubral na hlasitosti. ,Sturgisi, ta vaše podělaná oběť si užijesvejch podělanejch patnáct minut slávy, tak koukejte pořídit slušnou fotku toho jejího podělanýhomrtvýho ksichtu, protože budete mít jenom jeden podělanej pokus. A doporučuju vám, ať z toho něco je,protože jsem si zrovna vyslechnul hromadu podělanejch keců od podělaný stupidní političky, která mákonexe v podělaným Bílým domě.‘“

„Kdy půjde ta fotka do vysílání?“ zeptal jsem se.

„Dneska v šest. Jestli hejbnu tou svojí podělanou kostrou.“ Zakřenil se. „Myslím, že hejbnu.“

Desetivteřinový záběr na konci televizních zpráv. O tři hodiny později mi Milo celý rozjařený zavolal.„Jmenuje se Adriana Bettsová a pochází z Boise. V televizi ji viděla sestřenice z Downey a obratemzavolala její sestře do Idaha. Ta sestra pak zavolala mně a poslala mi e-mailem fotku. Zítra sem letí, už jsem jí zamluvil výslechovou místnost B v tom našem Hiltonu na Butler Avenue.“

„Pověděla ti o Adrianě něco zajímavého?“

„Že to byla báječná osoba, co neměla na celém širém světě nepřátele, jak se jí to jen mohlo stát, proč setakové hrůzy dějí dobrým lidem.“

To mi připomnělo Jimmyho Asherwooda a pocítil jsem vůči tomu člověku, kterého jsem vůbec neznal, podivný nával soucitu.

„Jsi tam, Alexi?“

„Promiň, cos říkal?“

„Ptal jsem se, jestli se sem dostaneš, až zítra budeme mluvit s tou sestrou. Ve tři odpoledne.“

„Jo,“ přitakal jsem.

„Tohle slovo mám rád.“

19. kapitola

K tomu, aby si člověk spojil Helene Johansonovou s Adrianou Bettsovou, nebylo zapotřebí analýzy DNA.

Byla o čtyři roky starší než Adriana, ale měla tutéž příjemnou hranatou tvář, silnou postavu a kaštanovévlasy, takže vypadala skoro jako její dvojče. Byl to zvláštní pocit, dívat se, jak vchází do výslechové místnosti – jako by se mrtvá z parku probudila k životu.

U stylu oblékání ovšem podobnost končila. Adrianu našli ve volných šatech a laciných botách; koronerobojí popsal slovy „z Walmartu, vyrobeno v Číně“. Helene měla na sobě značkové džíny ozdobené štrasy,těsně přiléhavý černý top, přes něj karamelově zbarvenou semišovou vestičku s třásněmi a na nohoukovbojské boty z hadí kůže. Nehty si nalakovala narůžovo. Diamanty v jejích uších vypadaly, že jsoupravé. A stejně tak dámské rolexky na levém zápěstí a kabelka od Gucciho, ze které vylovila okrajkovaný hedvábný kapesník.

V rohu měl vyšitý monogram HAJ. Otřela si jím koutek oka.

„Děkujeme, že jste dorazila tak rychle, paní Johansonová,“ řekl Milo. „A mrzí mě, že z tak smutnéhodůvodu.“

„Vím, že to asi slýcháte pořád, ale prostě nemůžu uvěřit, že se to vážně stalo,“ řekla Helene Johansonová.

„Sice to slýchám často, ale to ještě neznamená, že to není pravda. Zvládnete o Adrianě mluvit?“

„Kvůli tomu jsem přece tady,“ odpověděla. „Asi je to lepší než se dívat na kastrování býků.“

„Prosím?“

„Máme ranč kousek od Blissu, chováme dobytek. Černé angusky, prodáváme je na bio trzích. Tenhletýden se z některých kluků stávají neúplní kluci. Ten hluk a smrad je k nevydržení, vždycky ráda vypadnu.I když teď bych radši byla u toho než tady.“ Pleskla kapesníkem o stůl. „Co se sestře stalo, poručíku?“

„Zatím víme jen to, že ji někdo zastřelil v parku.“

„Ve dne?“ „V noci.“

„To nedává smysl,“ namítla Helene Johansonová. „Co by Adriana dělala v noci v parku? Zabloudila do slumů nebo tak něco?“

„Ne, stalo se to ve velmi dobré čtvrti. V Cheviot Hills. Zmínila se vám Adriana někdy o těch místech?“

„Ne, vůbec se nezmínila o Los Angeles. Proč by taky? Žila v San Diegu.“

„Aha,“ řekl Milo. „Kdy se tam nastěhovala?“

„Asi před rokem. Předtím žila rok v Portlandu. Co by dělala v parku v L. A.?“

„Znala tu někoho?“

„O nikom nikdy nemluvila.“

„Co ji přivedlo do San Diega?“

„Totéž co do Portlandu,“ odpověděla Helene. „Práce. Dělala chůvu. Ne jako studentky, co si tím přivydělávají bokem, pro ni to byl regulérní zdroj obživy, vždycky pracovala pro nějakou rodinu na plný

úvazek. Milovala tu práci. Milovala děti.“ Tvář se jí svraštila. „A teď už nikdy nebude mít svoje vlastní…

Můžu zavolat manželovi?“

„Jistě,“ přitakal Milo.

Chvíli jí trvalo, než v kabelce našla mobil, pak stiskla tlačítko rychlé volby, mluvila na „Dannyho“,

rozbrečela se.

Když hovor ukončila, Milo jí řekl: „Cokoli nám o Adrianě povíte, nám může nesmírně pomoct, paní Johansonová. Jaká byla, s kým se přátelila…“

„Jaká byla… Byla skvělý člověk. Báječný. Neměla v sobě kouska špatnosti. Byla hrozně hodná a upřímná.

A zbožná. Rodiče nás vychovávali jako metodisty, ale ona se dala na něco intenzivnějšího. Náboženství pro ni hrozně moc znamenalo. Učila v nedělní škole. Předškoláky – odjakživa zbožňovala mrňata.“

„A pokud jde o přátele…“

„Kamarádila se s lidmi, co s nimi chodila do kostela. Stejně jako předtím, než přešla k jiné církvi. Vždycky se kamarádila se vzorňáky.“

„A s kým se přátelila v Kalifornii?“

Helene si točila diamantovou pecičkou v uchu. „Teď asi nastala chvíle, kdy musím přiznat, že jsme si

nebyly moc blízké. A cítím se kvůli tomu hrozně. Celou cestu letadlem jsem si vyčítala, že jsem se Adrianěvíc nevěnovala. I když si o to sama neřekla, měla jsem se s ní stýkat častěji… Nezlobte se, ale prostěnevím. Co se odstěhovala z Idaha, vůbec toho o ní moc nevím.“

„Proč se odstěhovala z Portlandu?“

„Lidi, co pro ně pracovala, už si ji nemohli dovolit. Hrozně si jejich klučinu oblíbila, ale neměla na vybranou.“

„Sháněla si práci přes agenturu?“

„To netuším.“

„Znala jste její adresu?“ zeptal se Milo. „A třeba i tu v Portlandu.“

Zavrtěla hlavou. „Bohužel ne.“

„Co telefonní číslo?“

„Dala mi na sebe jen číslo mobilu.“ Otevřela si na svém přístroji adresář a číslo nám nadiktovala. Neznala

ho zpaměti, takže si asi nevolaly často.

„Pověděla vám něco o svých zaměstnavatelích v San Diegu?“ zeptal se Milo.

„Byli doktoři – vyučovali medicínu.“

„Na Kalifornské univerzitě?“ zeptal jsem se.

„Řekla mi jenom, že jeden z nich se zabývá výzkumem rakoviny, udělalo to na ni dojem. Ale ani nevím,

jestli šlo o manžela nebo o manželku.“ „Byla v práci spokojená?“

„Adriana byla spokojená se vším, byla optimistka každým coulem. Jo, ještě něco si pamatuju, ta jejichholčička byla adoptovaná. Byla Číňanka nebo Korejka, prostě Asiatka.“ Oči se jí rozjasnily. „A jmenovala se May. Adriana se rozplývala, jak je roztomilá.“ „Kdy jste se o tom spolu bavily?“

Helene Johansonová zabloudila očima jinam. „Už je to dávno. Těsně potom, co u nich nastoupila.“

„Možná vám to bude znít jako hloupá otázka,“ řekl Milo, „ale měla Adriana nějaké nepřátele?“

„Ne, všichni ji měli rádi. A neumím si představit, že by se spřáhla se špatnou partou, to by jí vůbec nebylo

podobné. Potrpěla si na usedlé záliby – čtení, háčkování, šila peřinky dětem svých kamarádů z kostela.“

„A co osobní vztahy?“

„S muži?“

„Ano.“

„Na střední měla kluka. Jmenoval se Dwayne Hightower, jeho rodina farmařila, měli flák půdy kus odranče, kde s Dannym chováme krávy. Skvělá rodina, všichni čekali, že se Danny s Adrianou hned poskončení školy vezmou. Jenže pak se Danny zabil, měl nehodu s traktorem a Adriana ztratila o klukyzájem.“ Helene popotáhla. „Celé roky se dřela pro jiné. To prostě není fér.“

„Je mi to líto, paní Johansonová.“

„Když Dwayne umřel, Adriana se nám odcizila. Uzavřela se do sebe. Ale pak se vzpamatovala a zase to byla stará dobrá Adriana, vždycky veselá, spokojená, celá žhavá pomáhat druhým.“

„Nenechala se zlomit,“ konstatoval jsem.

„Přesně tak.“

„Ale přestala se zajímat o navazování vztahů.“

„Ne že by se kluci nepokoušeli. Ale časem to vzdali, asi jim došlo, že to nemá cenu.“

„Byl mezi nimi někdo, koho odmítnutí hodně zasáhlo?“

„Myslíte tak, aby se na ni začal věšet jako stalker? Ne.“

„Mohli by nám vaši rodiče říct ještě…“

„Už jsou po smrti,“ skočila mi do řeči. „Oba umřeli na rakovinu. Danny si myslí, že je zabil radon, co jsme

měli ve sklepě, a možná má pravdu. Umřeli devatenáct měsíců po sobě a radon se tam fakt našel, Dannyto nechal změřit. Chtěli jsme mít jistotu, že naše děti budou v bezpečí. Nenašlo se ho tam moc, ale trochu jo. Tlačila jsem na Adrianu, ať dům prodá a nechá si peníze. S Dannym se nám daří prodávat maso doposledního kila a navíc slušně inkasujeme za kosti, kůže a tuk. Tak jsem chtěla, ať si Adriana nechá dům,ale prohlásila, že nám patří oběma a že si nevezme víc, než na co má právo.“

„Co se s tím domem stalo, když se odstěhovala do Portlandu?“

„Prodaly jsme ho, ale když jsme zaplatily daně a hypotéku, moc nám toho nezbylo.“

„Proč si vlastně Adriana hledala práci tak daleko od Boise?“ zeptal jsem se.

„Říkala, že je načase, aby začala cestovat a podívala se za humna. Ptala jsem se jí, proč to nevezme od

podlahy a nevydá se třeba rovnou do Evropy. My s Dannym cestujeme rádi, vyrážíme na okružní plavby,loni jsme objeli italské pobřeží a bylo to super.“ Usmála se. „Ale pro Adrianu asi západní pobřežípředstavovalo dobrodružství ažaž.“ Skousla si ret. „Teď se na ni budu muset jít podívat, co? Identifikovat ji?“

„Není to nutné, paní Johansonová.“

„Ne?“

„Víme, kdo je.“

„No dobře, tak jak to funguje? Mám si ji odvézt?“

„Časem ano, ale zatím ještě ne.“

„Potřebujete provést pitvu?“

„Ano, paní Johansonová.“ „Kdy bude hotová?“

„Během pár dní.“

„A co potom?“

„Dáme vám vědět a dostanete od nás seznam místních pohřebních ústavů, které vám pomohou s dalšímizáležitostmi,“ odpověděl Milo. „O všechno se postarají.“

„Asi ji pohřbím vedle mámy a táty… Je tam ještě místo – dvě místa, pro nás pro obě.“

„Další sourozence nemáte?“ zeptal jsem se.

„Ne, byly jsme jen dvě… Povím to jejímu pastorovi, určitě bude chtít uspořádat nějakou smutečku.“

„Mohla byste nám říct jeho jméno?“ požádal Milo.

„Pastor Goleman. Církevní sbor Svatostánku života. Doporučil byste mi nějaký konkrétní pohřební ústav,

poručíku Sturgisi?“

„Všechny jsou dobré, paní Johansonová.“

„Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet? No dobře, tak já se vrátím domů a počkám, až mi řeknete,že si můžu pro sestru přijet.“ „Potřebujete odvoz na letiště?“ „Ne, zamluvila jsem si na celý den auto s řidičem.“

„Kdy vám letí letadlo?“

„Kdy chci.“ Odvrátila zrak. „Letím z letiště Van Nuys, patří nám malé letadlo – úplně mrňavé, člověk se vněm ani nepostaví, nic luxusního. Využíváme ho pracovně, když navštěvujeme různé dobytčí aukce, prodejce spermatu a tak.“

„Ovšem,“ přitakal Milo.

„Danny tvrdí, že je to efektivní, ale osobně ho podezírám, že prostě jen chtěl vlastní letadlo. Myslela jsem,že si budu moct rovnou odvézt Adrianu s sebou, ptala jsem se pilota, jestli budeme mít dost místa, říkal,že ano.“ Otřela si oči. „Ale jak vidím, poletím domů sama.“

20. kapitola

Při registraci mobilního telefonu uvedla Adriana Bettsová adresu v Portlandu, ale účty jí v poslední doběchodily do poštovní přihrádky v nákupním centru v sandiegské čtvrti La Jolla. Milo si začal chystat žádost o soudní příkaz, ale pak do firmy provozující poštovní přihrádky zkusil zatelefonovat.

„Hned se vám na to podívám,“ řekla úřednice. „Bettsová, tady to máme. Před třemi měsíci si přihrádku

zrušila.“

„Máte tušení proč?“

„Na to se zákazníků neptáme.“

„Udala adresu, kam jí máte poštu přeposílat?“

„Hned se podívám… Ne, jen přihrádku zrušila.“

„A všechno zaplatila?“

„Do posledního centu a včas,“ odvětila úřednice. „To je prima.“

„Co?“

„Že se někdo chová poctivě.“

„Sedí to k tomu, že pracovala pro doktory – v La Jolle jich bydlí spousta,“ uvažoval jsem nahlas. „A u dvou doktorů by míň hrozilo, že jim dojdou peníze na chůvu.“

„Kalifornská univerzita je velká,“ poznamenal Milo. „Máš tam nějaké kontakty?“

„Pár na pediatrii, ale Adrianina sestra se zmiňovala o výzkumu rakoviny, tak bych to radši zkusil napřed

na onkologii.“

„Moc toho nevěděla, co? Možná se jí Adriana z nějakého důvodu nesvěřovala. K čemu by spořádaná holka, co chodí do kostela, potřebovala poštovní přihrádku?“

„Spořádaná holka vede tajný život?“ nadhodil jsem.

„Neumřela hezky.“

Rozlícený aktivista by to mohl označit za svalování viny na oběť. Ale pro člověka s praxí ve vyšetřování

vražd to je prostá logika.

Milo přečetl nahlas portlandskou adresu z registrace mobilu. „Napřed si popovídáme s těmihle lidmi.“

Susan Van Dyneová pracovala jako knihovnice v ústřední pobočce portlandské knihovny, Bradley VanDyne v personálním oddělení nedávno založené softwarové firmy. Fotografie na jejich facebookovýchstránkách ukazovaly dva obrýlené blonďáky s extrémně světlými vlasy, kteří si zjevně potrpěli na zimnísporty. Měli jen jedno dítě, tříletého klučinu jménem Lucas, který už taky nosil brýle. Na několika fotkáchseděl na klíně Adriany Bettsové.

Všichni se usmívali a Adriana nejvíc ze všech. Měla na sobě tytéž šaty, ve kterých umřela. Lucas jídrobnou ručkou svíral prst. Vypadalo to, že se s chůvou mají hrozně rádi. Zatím jsem věřil všemu, coAdriana pověděla sestře.

Číslo Van Dyneových bylo uvedeno v telefonním seznamu. Když jim Milo pověděl o vraždě, unisono zalapali po dechu.

„Panebože, panebože,“ opakovala Susan. „Adriana byla celá zlatá. Strašně nás mrzelo, že jsme ji museli propustit.“

„Proč jste museli?“

„Přišel jsem o práci, už jsme si ji nemohli dovolit,“ odpověděl Bradley. „Když začnou redukovat personálníoddělení, je jasné, že to má firma spočítané. A taky že jo – položila se deset dní poté, co jsem dostal padáka.“

„A když byl Bradley doma, nemělo smysl platit si chůvu,“ dodala Susan.

„Stal se ze mě pan Máma,“ řekl Bradley. „Nejsem na to zrovna pyšný. Ale teď už zase nosím domůpeníze. Chudák Adriana, nechce se mi věřit, že jí někdo ublížil. Vybral si ji vrah náhodně? Protože nežila nijak divoce.“

„Žádné flámy?“ zeptal jsem se.

„Ta? Vedle ní jsme jako flamendři vypadali i my, a věřte mi, že nejsme.“

Susan dodala: „Po večerech mívala volno, ale nikam nechodila. Stačilo jí ke štěstí, že si četla, koukala sena televizi nebo háčkovala. Vyrobila Lucasovi tři krásné peřinky. Panebože, byl by hrozně smutný, kdybyse dozvěděl, co se stalo.“

„Měla nějaké kamarády?“ zeptal se Milo.

„S žádnými jsme se nikdy nepotkali.“

„Jednou mi řekla, že její nejlepší kamarád je Lucas,“ doplnil Bradley.

Susan přitakala. „Hrozně se spolu sblížili. Adriana to s dětmi uměla, jednala s Lucasem jako se soběrovným. Pořád se po ní shání. Propustit ji nebylo snadné.“

„Jak na to zareagovala?“

„Nedělala z toho žádné drama, skoro jako by to čekala,“ odpověděl Bradley. „Už nějakou dobu předtímjsem doma nadával na potíže ve firmě.“ Susan dodala: „Něco vám řeknu, abyste si uměli představit, jaká byla: Nabídli jsme jí jako odstupné jedenměsíční plat navíc, ale odmítla ho s tím, že ty peníze budeme potřebovat.“ „To zní, skoro jako by byla světice,“ poznamenal jsem. „Klidně by se jako světice popsat dala,“ řekl Bradley. „Právě proto nedává smysl, že ji někdo zabil.“

„Možná dává, Brade,“ namítla Susan. „Jak to myslíš?“

„Světci často umírají mučednickou smrtí.“

„Jo tak,“ přitakal. „Možná máš pravdu.“

„Máte tušení, kdo by mohl chtít udělat z Adriany mučednici?“ zeptal jsem se.

„Absolutně ne,“ řekla Susan. „Už přes rok jsme s ní nebyli v kontaktu.“

„Víte, u koho pracovala po vás?“

„No jistě,“ přisvědčila. „U Changových.“

„Znáte se s nimi?“

„Ne, ale Adriana nám dala jejich adresu, abychom jí mohli přeposílat poštu. Jsou to doktoři.“

„Takže větší sázka na jistotu,“ dodal Bradley.

„Přeposílali jste jí hodně pošty?“ zeptal se Milo.

„Upřímně řečeno vůbec žádnou. Když bydlela tady, chodily jí jenom reklamní nabídky – dávala nám z nich

slevové kupóny. A jednou za čas jí přišlo něco z jejího kostela v Idahu.“

„Svatostánek života, nebo tak něco,“ doplnila Susan. „Možná byla tak trochu náboženská fundamentalistka. Ale žádná bláznivá fanatička, co má plnou hlavu Ježíše.“

„Chodila do kostela i v Portlandu?“

„Každou neděli,“ přitakala Susan. „Byla pryč vždycky mezi desátou a polednem – byla to jediná doba, kdyněkam chodila. Ale nemám ponětí, který kostel navštěvovala, protože se o tom nezmínila a my se jí neptali.“

„Napadá vás ještě něco, co by nám mohlo pomoci?“

„Sue?“ zeptal se Bradley manželky. „Ne, bohužel ne.“

„Můžete mi nadiktovat adresu těch jejích nových zaměstnavatelů?“ „Vydržte na drátě, musím ji najít,“ řekla Susan.

Za pár vteřin Milovi odrecitovala adresu poštovní přihrádky v La Jolle, na kterou se před chvíli sám vyptával.

Milo udělal směrem ke mně obscénní gesto. „Ještě jeden dotaz: Jak jste Adrianu sehnali – přes agenturu?“

„Ne,“ odpověděl Bradley. „Ozvala se nám na inzerát, co jsme si dali do novin.“

„Není to tak riskantní, jak by se mohlo zdát,“ řekla Susan. „Prověřili jsme si ji s pomocí známého, kterýpracuje u ostrahy v jednom hotelu. Tvrdil, že je čistá jako lilium.“

„Mohla byste nám prozradit jeho jméno?“

Ticho. „Je to nezbytně nutné?“

„Máte s tím nějaký problém, paní Van Dyneová?“

„No,“ řekla Susan, „popravdě řečeno to není jenom známý, ale můj bratr a nevím jistě, jestli smí používat

hotelový účet k soukromým účelům.“

„Slibuji, že mu nezpůsobíme potíže. Jen se pokoušíme zjistit o Adrianě, co se dá.“

„No dobře. Jmenuje se Michael Ramsden.“ Nadiktovala Milovi jeho telefonní číslo.

„Děkuju. A tady máte číslo na mě, kdybyste si ještě na něco vzpomněli.“

„Fakt mi to nedává smysl,“ řekl Bradley. „Ten, kdo ji zabil, musel být duševně chorý nebo tak něco.“

„To rozhodně,“ souhlasila Susan. „Adriana byla báječná, Lucas ji zbožňoval. Ani za nic mu neřeknu, co se

stalo.“

Michaela Ramsdena Milův telefonát zaskočil.

„Kdože?“ zeptal se. „Adriana Bettsová.“

„O té jsem v životě neslyšel.“

„Hmm,“ protáhl Milo. „To by znamenalo, že nám vaše sestra lhala.“

„Moment – zavolám vám z jiného telefonu.“ O chvilku později: „Jde o tu hospodyni?“

„Susan tvrdí, že jste si ji prověřil.“

„Jenom úplně základní věci, nic, co by se nedalo najít na internetu, takže bych ocenil, kdybyste kolem

toho nedělal humbuk.“

„Dělal jste to v pracovní době.“

„V polední pauze,“ ohradil se Ramsden. „A na osobním laptopu. Sestře to stačilo. Říkáte, že tu holku

někdo zabil?“

„Ano.“

„Páni,“ hvízdl Ramsden. „Nenašel jsem vůbec nic, co by nasvědčovalo, že by tak mohla dopadnout.“

„Byla úplně čistá?“

„Podle počítače jo.“

Z databáze zaměstnanců Kalifornské univerzity jsme se dozvěděli, že Donald Chang, M.D. se specializujena cévní chirurgii a Lilly Changová, Ph.D. je cytoložkou na onkologii. Donald byl zrovna na operačním sále. Lilly nám telefon zvedla.

„Adriana? To snad ne, to je hrozné. V Los Angeles?“

„Ano, doktorko Changová.“

„No,“ povzdechla si, „tím se to možná vysvětluje.“

„Co?“

„Že se na nás vykašlala. Aspoň jsme si to mysleli. Tedy ne hned od začátku, to rozhodně ne. Napřed jsme se báli, že se jí něco stalo, bývala vždycky naprosto spolehlivá, nikdy večer nikam nechodila. Ale asi předtřemi měsíci nám oznámila, že jde za kamarádkou, a už se nevrátila. Zavolali jsme na policii, prověřilipohotovosti, měli jsme o ni strach. Ale kde nic, tu nic a nebrala nám telefon, tak jsme dospěli k závěru, že nám dala vale. Pořádně jsme se naštvali, to vám teda řeknu. Oba celé dny pracujeme a najednou jsmeneměli, kdo by nám May pohlídal. Stěžovali jsme si u agentury a ta nám poskytla slevu na novou chůvu.“

„Co Adrianino auto?“

„Žádné neměla. Jezdila autobusem a chodila pěšky. To ji pochopitelně omezovalo, ale jak vám říkám,stejně nikam nechodila.“

„Až jednou odešla nadobro,“ podotkl Milo.

„Přesně tak,“ přitakala Lilly Changová. „Mrzí mě, co se jí stalo. A říkáte, že k tomu došlo v L. A.? Tam seodstěhovala?“

„Zmiňovala se někdy o L. A.?“

„Ne, nikdy.“

„Přes jakou agenturu jste ji sehnali?“

„Přes Veselá škvrňata. Hrozně se nám omlouvali.“

„Co se stalo s Adrianinými osobními věcmi?“

„Měla toho jenom málo, tak jsme to uložili do krabic. Pořád je tu máme – upřímně řečeno, úplně jsme na

ně zapomněli.“

„Rádi bychom si pro ně zajeli.“

„Jasně, jenom nám tu zabírají místo. I když fakt neměla skoro nic.“

„Mohli bychom se pro ně zastavit hned dnes?“

„Večer by to šlo. Řekněme po půl osmé. Do půl sedmé jsem v práci a pak chci uložit May do postýlky.“

„Jistě, doktorko Changová. A až k vám dorazíme, mohli bychom si zároveň popovídat s vámi a vaším

manželem?“

„Není moc o čem mluvit.“

„Asi ne, ale jde o vraždu, takže si musíme počínat důkladně.“

„Ovšem. Ale jestli chcete mluvit i s Donaldem, přijeďte ještě později – rozhodně ne před devátou, spíš až

kolem desáté.“

„Pracuje dlouho.“

„Kdyby jen dlouho,“ povzdechla si Lilly. „Spíš od nevidím do nevidím.“

Milo zavolal do agentury „Veselá škvrňata – specialisté na péči o děti“ a telefon mu zvedla žena jménemIrma Rodriguezová, která zněla, jako by ji bolelo břicho.

„Jo ta,“ přitakala. „Ta nás pěkně vypekla.“

„Jak to myslíte, paní Rodriguezová?“

„Mysleli jsme, že je na ni spolehnutí. Jaký malér ji potkal?“

„Smrt,“ řekl Milo.

„Prosím?“

„Někdo ji zavraždil.“

„Kristepane,“ zděsila se Rodriguezová. „To si snad děláte legraci.“

„Kéž by. Jak se u vás Adriana zaregistrovala?“

„Zavolala nám a poslala doporučení od předchozích zaměstnavatelů. Měla štěstí, že hned dostala tu práciu Changových. Byl to dobrá stabilní práce a fakt mě naštvalo, že se k nim zachovala tak ošklivě.“

„Jaká byla?“

„No,“ řekla Rodriguezová, „obvykle se s uchazeči scházím osobně, ale Adriana měla opravdu dobrádoporučení a podle všeho působila naprosto solidně, tak jsem se spolehla jen na to.“

„Od koho ta doporučení pocházela?“

„Moment.“

Chvíle ticha a pak se vrátila k telefonu: „Vlastně měla jenom jedno, ale skvělé. Od pana a paní Van

Dyneových z Portlandu v Oregonu. Někdo ji zabil? To by člověk vážně nečekal.“

Zavolal jsem Robin a varoval ji, že se buď vrátím hodně pozdě, anebo rovnou přespím v San Diegu.

Vysvětlil jsem jí proč.

„Chůva,“ zopakovala po mně. „Všechno se točí kolem malých dětí.“

„Vypadá to tak,“ přisvědčil jsem a představil si papírový řetěz z dětských kostřiček.

„Jestli se v noci vrátíš, tak mě vzbuď, i kdybys dorazil bůhvíjak pozdě.“

„Vážně to chceš?“

„Jo. Stýská se mi v posteli po tvých chodidlech. A po tom, jak se vždycky překulíš do nějaké krkolomné

polohy a já se natahuju a tápu, kde jsi.“

„Miluju tě.“

„Tak se to dá říct taky. A jeďte opatrně.“

Vyrazili jsme z policejní stanice ve čtvrt na šest. Než by Milo riskoval dopravní špičku na dálnici, radši

dojel po okreskách do Playa Del Rey a tam jsme se navečeřeli v nábřežní italské restauraci, která měla výzdobu přinejlepším na trojku, ale jídlo na jedničku.

„Řídit budu já, takže si klidně dopřej víno, asistente,“ nabídl mi Milo.

Oba jsme si dali kafe a v půl osmé jsem se cítil vybuzený, ale pořád jsem neměl nejmenší tušení, kdomohl chtít zabít ženu, která byla hotová světice. Když jsme najeli na dálnici číslo 405, Milo ztichl a já siposlechl, jaké mi kdo během dne nechal vzkazy.

V šest mi volala Holly Rucheová, omlouvala se, že zrušila naše sezení, a dožadovala se náhradního.

Nechal jsem jí vzkaz, že bezevšeho. O sto deset minut později jsme dorazili do La Jolly.

21. kapitola

Donald a Lilly Changovi bydleli jen kousek pěšky od areálu Kalifornské univerzity v masivním oplocenémobytném komplexu pojmenovaném Královské bydlení. Čtyřpatrové hnědo-béžové obytné domyobklopovala zelená příměstská čtvrť Torrey Pines, stejně jako většinu La Jolly až na místa, kde šplouchá o pláže modrý Pacifik.

Krásné prostředí, vlahý večer. Mnohem vlídnější podnebí než v Portlandu, i když jsem pochyboval, že seAdriana Bettsová přestěhovala za teplem.

Hledala si práci, která ji naplňovala – starat se o malé poklady jiných lidí.

To jsem znal.

Milo dojel k hlídači střežícímu vjezd do obytného komplexu. Ani mu nemusel ukazovat odznak, LillyChangová ho nahlásila jménem. Zaparkovali jsme na místě pro návštěvníky a šli pěšky kolem fontán,dlážděných kruhových objezdů, dokonale tvarovaných palem a borovic, stromů obsypaných rudými květya elegantních sametových trávníků.

Chvíli nám trvalo, než jsme našli správný dům, ale pak nás bez čekání pustili bzučákem dovnitř.

Když Milo zaklepal na dveře, přišla mu otevřít zrzka s tváří samá piha, které seděly na nose obrovskébrýle s modrými obroučkami a na sobě měla černé tričko a pytlovité zelené pláťáky. Byla bosa. Na tričkustálo: Možná působím líně, ale na buněčné úrovni makám jako šroub.

„Dobrý den, já jsem Lilly, pojďte dál. Donald se sprchuje, ale hned se k nám přidá.“

Doktorka Lilly Changová měřila necelý metr sedmdesát, byla hubená a kštice rusých vlasů se jí při chůzinatřásala. Zavedla nás do obýváku.

Navzdory luxusnímu exteriéru byl byt maličký, bíle vymalovaný, zaměnitelný se spoustou jiných.Originalitu nijak nezvyšoval fádní kuchyňský pult z imitace žuly a spotřebiče z matové oceli. Uzoučkýbalkón zešikma vyhlížel na hnědou zeď. Nábytek vypadal, jako by ho zachránili ze studentských kolejí.Výzdobu obstarával jen plakát s karikaturou lidského mozku. Pod obrázkem stálo: Software: Občas si ho nemusíte kupovat.

Ale žádné obrazy nebo další plakáty by se na stěny stejně nevešly, protože skoro každý kus místa zabíraly fotografie krásného šikmookého děcka s vlásky černými jako uhel. Na některých pózovala May Changová sama; na pobyt v záři reflektorů reagovala tu vyjukaně, tu rozjásaně. Na jiných seděla na klíně LillyChangové nebo proplešatělému Asiatovi, který vypadal, že mu táhne na čtyřicet.

Na černém umělohmotném stolku stála bílá umělohmotná dětská chůvička a tichnouce v ní praskalo. Nadstolkem visel největší portrét May, ve zlatém rámu.

„Vím, že jsme z ní uneseni až trochu moc,“ omlouvala se Lilly Changová.

„Je krásná,“ řekl jsem. „Kolik jí je?“

„Dvaadvacet měsíců. Je to naše sluníčko.“

Žmoulala si okraj trička. Měla takovou tu hladkou tvář, ze které se nedá snadno odhadnout věk. Ale

tipoval bych ji na něco málo přes třicet.

„Posaďte se prosím,“ vybídla nás. „Jak se vám jelo?“

„Jako po másle,“ řekl Milo.

„Moji rodiče bydlí v L. A., snažím se za nimi jezdit každých pět, šest týdnů. Občas je to na silnicích k

zbláznění.“ Usmála se. „I když vy si můžete vypomoct majáčkem.“

„To by bylo fajn, ale máme to zakázáno,“ řekl Milo.

„Jo tak. Dáte si kafe nebo džus?“ „Ne, díky, doktorko Changová.“

„Klidně mi říkejte Lilly.“

„Kde v L. A. bydlí vaši rodiče?“ zeptal jsem se.

„V Sherman Oaks.“ Zakřenila se. „Byla jsem typická děvenka z bohaté rodiny. Znáte tu zpovykanou

pakáž.“ Zase zvážněla. „Takže jste přijeli kvůli chudince Adrianě. Pořád nemůžu tu novinu strávit, je to hrůza.“

„To je,“ přitakal Milo.

„Můžu se zeptat, kde se to stalo?“

„V Cheviotském parku.“

„No teda,“ zavrtěla hlavou. „Naše rodina se tam chodila koukat o svátku čtvrtého července na ohňostroje.Působil na mě jako úplně bezpečné místo.“

„Taky obvykle je.“

„No teda,“ zopakovala. „Po tom našem telefonátu jsem se snažila rozpomenout, co bych vám ještě mohlaříct, abych vám pomohla. Napadá mě jenom to jedno a nejspíš je to úplná hloupost. Tak před čtyřmi, pěti měsíci s námi Adriana jela navštívit moje rodiče. Nabídli jsme jí na ten den volno, ale tvrdila, že honepotřebuje, že radši pojede s námi, aby byla k dispozici na hlídání, kdybychom si třeba s Donaldemchtěli zajít na večeři.“

„Nemohli by May v tom případě pohlídat vaši rodiče?“ zeptal jsem se.

„Jasně že mohli. Ale měla jsem pocit, že s námi prostě jet chce, tak jsem jí na to kývla. Máma mělanavařeno, takže jsme se nikam ven nechystali. Když to Adriana slyšela, zeptala se, jestli by mohla odejítona. Že by si ráda zašla na večeři s kamarádkou. Řekli jsme jí ,jasně, běž si to užít‘. Někam si zavolala akrátce nato pro ni někdo přijel a několik hodin byla pryč. Říkala jsem si, jestli se k nám schválněnepřipojila, protože si chtěla zajít na rande.“

„Přijel ji vyzvednout muž?“ zeptal se Milo.

„Nemám ponětí, vím jenom, že to auto bylo červené – pamatuju si to, protože ta barva přímo zářila anedala se přehlédnout ani skrz záclony. Hlavou mi běželo: Taková okázalost mi k Adrianě nejde – že bypřed námi tajila milence? Ale pak už si nikdy nikam nevyrazila. Tím myslím vůbec nikdy.“

„V jaké náladě se vrátila?“ zeptal jsem se.

„V normální,“ odvětila Lilly. „Nebyla rozrušená ani nadšená. Vždycky bývala dost uzavřená. I kdyžpopravdě řečeno, nevěnovala jsem jí ten večer moc pozornosti, protože jsem byla utahaná a nijak jsemse netěšila na dvě další hodiny jízdy po dálnici. Donald měl za sebou dlouhou službu, takže padal únavou, a Adriana neměla řidičák, takže řízení bylo na mně.“

„A zvládlas to na jedničku, zlato,“ ozval se ze dveří mužský hlas.

Od doby, kdy se nechal vyfotit s dcerou, si Donald Chang oholil hlavu a nechal narůst mohutný knír. Mělširoká ramena, štíhlé boky, napjatou kůži a bystré černé oči. Poupravil jsem odhad jeho věku o několik letdolů.

Potřásli jsme si rukou. Sotva se mě dotkl. Opatrnost chirurga. Čekal jsem to a dával jsem si pozor, abychmu ruku příliš nestiskl. Milo byl ještě opatrnější, v podstatě o něj jen zavadil prsty. Měl praxi za všechny tyroky, co žil s Rickem, který tomu říkal: „Nepoškrábej stradivárky.“

Donald Chang se posadil vedle manželky a položil jí ruku na koleno.

„Je hrozné, co se Adrianě stalo,“ řekl. „Byla tak milá. Ne moc společenská, ale to nemyslím nijak zle.Prostě mi připadalo, že kromě May nestojí o ničí společnost.“

„Až na ten večer v Sherman Oaks,“ upozornila ho Lilly.

„Kdy?“

„Jak jsme byli u našich a Adriana si někam vyrazila.“

„Jo tehdy,“ přikývl Donald. „Máš pravdu. Ale to bylo poprvé a naposled, ne?“

Přitakala.

„Takže ráda trávila čas s May, ale na povídání s dospělými ji moc neužilo,“ řekl jsem.

„Ale nepůsobila dětinsky,“ namítl Donald. „Brala život velmi vážně. Jen dávala přednost společnosti May, a

když šla May spát, stáhla se k sobě do pokoje.“

„Ne aby se vyhnula domácím pracím,“ dodala Lilly. „Během dne stihla krásně uklidit a všechno obstarat. I když jsme si ji na to původně nenajali – chtěli jsme si dvakrát týdně zvát hospodyni.“

„Jenže Adriana trvala na tom, že to není potřeba, že náš byt není velký a že všechno hravě zvládne,“

navázal Donald. „Nabídli jsme jí, že jí k platu přidáme tolik, kolik bychom platili té hospodyni, ale odmítla.Nechtěli jsme ji zneužívat, tak jsme naléhali, že si aspoň něco navíc vzít musí. Nakonec přistoupila na stodolarů týdně. Tím jsme hodně ušetřili. Takže nám vůbec nevadilo, že když usoudí, že má hotovo, zaleze si do pokoje.“

„S May si od prvního momentu báječně rozuměla,“ řekla Lilly. „Ale stejně jsme byli opatrní a rozmístili pobytě skryté kamery. Nahrávky rozptýlily všechny naše obavy. Byla tak trpělivá, laskavá a pozorná, že víc to ani nešlo.“

„Máte ještě ty nahrávky?“ zeptal se Milo.

„Bohužel ne. Měla jsem je na počítači v práci, a když jsem se ujistila, že je dobrá chůva, všechny soubory

jsem smazala a kamery jsme sundali.“

„Odmontovali jsme je, když byla Adriana s May na procházce,“ dodal Donald. „Nechtěli jsme, aby je našlaa myslela si, že jí nedůvěřujeme. I když ze začátku jsme vůči ní opravdu byli podezíraví. Důvěru si člověk musí vysloužit.“

„A Adriana si ji vysloužila,“ řekl jsem. „Vrchovatě,“ odvětila Lilly. „Byla celá zlatá.“

Stejný výraz použila i Susan Van Dyneová.

„Je k nevíře, že se někdo takový stane obětí vraždy,“ řekl Donald. „Máte tušení, kdo ji zabil?“

„Zatím ne, doktore Changu,“ odpověděl Milo. „Co dalšího mi o ní můžete povědět?“

Donald se obrátil k manželce. Ta pokrčila rameny.

„Kde spala?“ zeptal jsem se.

„Měla vlastní pokoj.“

„Mohli bychom se tam podívat?“

„Nic tam po ní nezůstalo, teď tam má věci nová chůva a už si šla lehnout.“

„Jak jste s ní spokojeni?“

„Je milá,“ řekla Lilly.

„Ale Adriana to není,“ dodal jsem za ni.

„Corinne je fajn a May už si na ni zvyká. Ale Adriana byla prostě ideální. Uměla to s dětmi jako nikdo.“ Donald doplnil: „Corinne se navíc moc nehrne do úklidu, takže nám teď nezbývá než si jednou týdně zvát hospodyni.“

„Mluvila Adriana někdy o sobě?“ zeptal jsem se.

„Moc ne,“ odpověděla Lilly. „Ne že by to přímo odmítala, ale… asi by se dalo říct, že vždycky uhnula.“

„Jak?“

„Odpověděla neurčitě, vzápětí změnila téma. ,Jejda, tamhle na stole jsem nechala flek.‘ A už ho běželautřít. Říkala jsem si, jestli za sebou nemá nějaké bolestné zážitky, třeba vztah, který ji ranil.“

„Fakt?“ podíval se po manželce Donald.

„Jo, miláčku.“

„Mně připadala prostě plachá,“ řekl. „Proč sis myslela, že ji něco ranilo?“

Lilly se usmála. „Neměla jsem k tomu žádný konkrétní důvod, byl to prostě jen pocit.“

„Připadalo vám, že ji něco trápí?“ zeptal jsem se.

Lilly se zamyslela. „Jako jestli byla v depresi?“

„V depresi, nebo jestli působila úzkostně, nebo třeba jen ustaraně.“

„Ne, to bych neřekla, vůbec nebyla náladová. Právě naopak, byla vyrovnaná, nikdy nezvýšila hlas. Jenommi připadalo, že si potrpí na soukromí, tak jsem to respektovala.“

„Neprojevovala emoce?“ zeptal se Milo.

„Ne, to bych taky neřekla. Prostě byla… Lepší výraz než vyrovnaná mě nenapadá. Pořád dobře naložená,vlídná, na nic si nestěžovala. Ale tu a tam – ne často – jsem ji přistihla s nepřítomným výrazem ve tváři.Jako by vzpomínala na něco smutného. Ale o nic dramatického nešlo, to zas ne.“

„Při nehodě na farmě přišla o snoubence,“ řekl jsem.

„Ach. Tak to možná bylo ono.“

Donald vzal Lilly kolem ramen. „Teda, miláčku, ty jsi přímo emoční detektiv. Já jen zírám.“ Dětská chůvička pípla. Oba Changovi se po ní ohlédli.

Ticho.

„Snad zase usnula,“ řekl Donald a naznačil, že drží palce.

„Víc vám o Adrianě vážně nepovím,“ řekla Lilly. „Chcete si zajít pro ty její věci?“

„Pro tu minihromádku,“ upřesnil Donald.

„Moc toho neměla?“ zeptal se Milo.

„Řeknu vám to takhle: všechno se vešlo do dvou krabic a z toho jedné malé. Na celý lidský život nic moc,

co?“

22. kapitola

Donald Chang s námi sjel výtahem dolů do podzemních garáží. Všude parkovaly vozy, vyjma části zadrátěnou brankou. Tam se nacházely sklepní kóje.

Chang odemkl branku a pak jednu kóji a poodstoupil od ní. „Ty dvě krabice vepředu jsou Adrianiny,

zbytek je náš.“

Milo vytáhl lepenkovou krabici na oblečení a pak ještě jednu menší, z téhož materiálu. Obě byly úhledněpřelepené izolepou a stejně úhledně popsané: Věci Adriany Bettsové.

„Netuším, co je vevnitř, balila to Lilly,“ řekl Chang. „Chcete je otevřít nahoře?“

„Ne, díky, odvezeme si je do L. A.“

„Aby se dodržely předepsané procedury a tak? Jasně. Hodně štěstí, pánové.“

Milo mu dal svoji vizitku. „Kdybyste si ještě na něco vzpomněli.“

Chang se popotáhl za knír. „O mrtvých jen dobré, ale mně připadala Adriana divnější, než ji líčí Lilly.“

„Proč, doktore Changu?“

„Moje žena vidí na každém jen to nejlepší, všechno si lakuje narůžovo. Mně přišla Adriana jako extrémní

samotářka, která nemá žádný život, jen se stará o May a uklízí jako divá.“

„Ale jednou ji přijelo vyzvednout červené auto,“ podotkl jsem.

„To byla výjimka. A výjimky většinou potvrzují pravidlo, ne?“

„Když se tehdy vrátila, působila normálně?“ zeptal se Milo.

„Ničeho neobvyklého jsme si nevšimli. Ale pochopte, že jsme Adrianu nezkoumali – soustředili jsme se na

to, aby May v klidu přečkala zpáteční cestu.“

Zase si popotáhl za knír. „Nechci Adrianu shazovat kvůli tomu, že byla nespolečenská – když jsem sestýkal na Yale s počítačovými experty, byla mezi nimi samotářů spousta. A rozhodně si nemůžu stěžovatna její práci. Jak vám říkala Lilly, Adriana byla přímo vzorová zaměstnankyně a s May si bezvadněrozuměla. Ale občas mi to vrtalo hlavou.“

„Co přesně?“

„Jestli je opravdu tak skvělá, jak se jeví. Protože takové typy už jsem viděl – lidi, co se zdají cílevědomí anaprosto oddaní svojí práci, jako by ani neměli osobní život. Většinu času bývají fajn, ale někdy jako by vnich něco explodovalo. Zažil jsem na odděleních akutní péče, jak se tihle zdánliví světci zčistajasnazachovali tak děsivě, že z toho běhal mráz po zádech.“

Když jsem pracoval jako psycholog na onkologickém oddělení Západní dětské kliniky, udělal jsempodobnou zkušenost. Dopracoval jsem se k závěru, že nejdůležitější otázka pro uchazeče o práci zní: Coděláte ve volném čase?

„Takže jste čekal, kdy dojde k explozi?“ zeptal se Milo.

„Ne, tak jsem to nemyslel, poručíku. To ani náhodou. Měl jsem Adrianu rád a líbilo se mi, že nám vneslado života pořádek. Jen jsem od přírody zvědavý.“ Usmál se. „A možná o všem až moc přemýšlím. Nechtěljsem vám tohle říkat před Lilly. Ta Adrianu přímo zbožňovala, a když se dozvěděla o její vraždě, strašně jito sebralo. Vím, že se vám asi zdála v pohodě, ale před dvěma hodinami brečela, byla k nezastavení. Máhrozně měkké srdce a ráda by věřila ve šťastné konce.“

„Zato vy jste podezíravější,“ konstatoval jsem.

„Možná jsem prostě bídák, co nikomu nevěří. Když se na nás Adriana ze dne na den vykašlala – tehdyjsme to tak aspoň brali –, Lilly to překvapilo, ale mě ani ne.“

„Myslel jste si, že se pod stresem sesypala,“ řekl Milo.

„Myslel jsem si, že je jako všichni ostatní: když se namane něco lepšího, tak se sbalí a jde.“ Chang sezase usmál, ještě širším úsměvem, ale o nic vřelejším. „Tak to v Kalifornii chodí, ne?“

Naložili jsme krabice do kufru auta a vydali se zpátky do L. A.

Milo vjel do rychlého pruhu, udržoval na tachometru sto čtyřicítku a hrbil se nad volantem s hlavouvystrčenou dopředu, jako by osobně čelil odporu vzduchu.

V Del Mar prohodil: „Adriana se vypravila na svoje jediný rande s člověkem v červeným bouráku. Takžemožná to SUV, co ho viděla naše malá Heather, s případem vůbec nesouvisí. Ale co s ním sakra souvisí?“

„Něco Adrianu přimělo jít do toho parku,“ řekl jsem.

„Něco ji přimělo přesídlit do L. A., amigo. Řekl bych, že šla za lepším, ale vykašlat se na Changovy kvůlipenězům jí nesedí k povaze.“

„Třeba ji nějaká kamarádka přesvědčila, že ji potřebuje. Kamarádka s děckem.“

„Že by v tom červeným bouráku neseděl milenec, ale mamina?“

„Mamina, která Adrianě zavolala a prosila ji o pomoc, protože ji něco vystrašilo. Jestli byl její strachpodložený, Adriana možná přišla o život, protože se nachomýtla k jeho příčině.“

„Padouch táta.“

„Monstrum první třídy. Zabil svoje dítě i jeho mámu a dětskou kostru si nechal jako trofej. Když se aledočetl o kostře, co se našla na zahradě Holly Rucheové, rozhodl se svůj suvenýr pohodit opodál. Mámu už

mezitím zlikvidoval, ale Adriana, která vůči němu byla od kamarádčina zmizení podezíravá, ho sledovala.

A on si jí bohužel všiml.“

Milo chvíli jel mlčky. „Parádní scénář. Jenom škoda, že absolutně nemám, čím ho podložit.“

„Máš Adrianiny osobní věci.“

„Kdyby v těch bednách bylo něco pikantního, tak by si toho Changovi – trénovaní pozorovatelé – určitě

všimli a zmínili se o tom.“

„Pokud strkali nos do cizích věcí.“ „To přece dělá každý, Alexi.“

„Ne lidi, co mají plné ruce práce.“

„No dobře. Zapálím svíčku důkazním bohům a pomodlím se, ať se v těch bednách najde nějaké žhavévodítko. Kdybych nebyl takový profík, zajel bych na nejbližší odpočívadlo a pustil se do hledání.“

„Takhle to pošleš rovnou do laborky?“

„Ani nápad,“ prohlásil. „Co jsem našel, to je moje, jenom si budu počínat podle předpisů.“

V 1:36 ráno jsme sjeli z dálnice na bulvár Santa Monica. Navzdory reputaci města nikdy nekončícíchvečírků chodí L. A. většinou spát brzo a zamlžené ulice byly tmavé a liduprázdné. To by mohlo lákatpochybné existence všeho druhu, ale Milova policejní vysílačka mlčela, velká služebna detektivů na stanici

skoro zela prázdnotou a žádná výslechová místnost nebyla obsazená.

Milo si vybral tu, ve které slzela Helene Johansonová, a přitáhl si do ní ještě jeden stůl, aby si vytvořilpracovní prostor. Postříkal desky stolů dezinfekcí, natáhl si rukavice, rozřízl větší krabici a vysypal její

obsah.

Oblečení. A další oblečení. Podíval se na dno a otráveně zavrtěl hlavou. Pro jistotu se oblečením probral.

Několikery nenápadné šaty podobné těm, ve kterých Adriana Bettsová zemřela, dvoje obyčejné džíny,sedm fádních blůz, bavlněné spodní prádlo, trička, tenisky, černé boty bez podpatku, laciné umělohmotné

sluneční brýle.

„Žádné hambaté hadříky, amigo.“ Milo oblečení očichal. „A žádný parfém. Ani stopy po tajném životě.Adriano, Adriano, holka jedna bláznivá.“ Na chvilku zavřel oči, jako by meditoval, pak je zase otevřel,sbalil oblečení zpátky do krabice, přelepil ji a vypsal štítek pro laboratoř.

V menší krabici byl hřeben, kartáček na zuby, jedlá soda, aspirin, modrý šátek a další oblečení: dvojekraťasy a štos bílých triček. Milo užuž chtěl strčit všechno zpátky, když vtom se zarazil a potěžkal trička.

„Nějak moc váží.“ Jedno po druhém je ohmatával, až se zarazil, vytáhl tričko z prostředka štosu a rozložilho. Uvnitř bylo album vázané v hnědé kůži, tak patnáct krát patnáct centimetrů, zajištěné mosaznou

sponkou.

„Vida, vida, milý deníčku.“ Sepjal ruce, jako by se modlil. „Otče náš, jenž jsi na nebesích, dej mi nějakýdůkaz, a příští neděli půjdu po bůhvíjak dlouhé době na mši.“

Odklopil špičkou prstu sponku. Když album otvíral, bylo vidět, jak mu na krku pulzuje tepna. Žádné deníkové zápisky, vůbec žádné texty. Jen tři pevné lepenkové stránky a na nich fotografiepřichycené průhlednými proužky.

Na první stránce byla Adriana Bettsová coby náctiletá, s chlapcem v přibližně stejném věku. Ozdobná

kurzíva hlásala:

Dwayne a já. Šťastné časy.

Dwayne Hightower byl obr, měl dobré dva metry a na váhu hodně přes metrák, hruď mohutnou jakobýček a silné krátké holé končetiny. Jeho obličej vypadal jako růžolící koláč orámovaný kudrnami v barvěmědi, jeho úsměv byl širý a otevřený jako prérie. Pózovali s Adrianou před balíky slámy, před stodolou,před cihlovou budovou a před zeleným traktorem s koly vysokými jako Adriana. Na každém snímkuDwayneova mohutná paže lehce spočívala na Adrianiných ramenou. Adriana mu dosahovala hlavou klokti. Držela se ho kolem bicepsu. Z jejich úsměvů sálala nachlup stejná nevinnost a stowattovásrdečnost, jako by ji od sebe okopírovali.

Druhá stránka začínala fotografiemi stejného rázu, ale končila záběry z Dwayneova pohřbu. Adriana včerných šatech s vlasy přísně staženými dozadu. Na očích měla laciné sluneční brýle, které jsme našlimezi jejím oblečením.

Na poslední stránce byly skupinové fotografie. Adriana na nich pózovala s dalšími mladými lidmi předkostelem z červených cihel. Byla to tatáž budova, u které předtím pózovala s Dwaynem. Chtěli tam mít

jednou svatbu?

Nikdo z dotyčných neměl jediné tetování, piercing nebo výstřední účes. Ty fotografie by klidně mohlypocházet z padesátých let. Srdce Ameriky, kam nedoléhají módní výstřelky.

Na některých záběrech postával nalevo od skupinky robustní bělovlasý šedesátník v obleku s kravatou.

Adriana stála na většině záběrů vzadu, i když nebyla moc vysoká. Ale na posledních třech pózovala vprvní řadě hned uprostřed, vždycky po boku téže ženy.

Mladé černošky se srdčitým obličejem a krátkými narovnanými vlasy. Byla nápadně hezká a elegantní, ikdyž na sobě měla fádní beztvaré šaty, které jako by vypadly z Adrianina šatníku.

Jediná čokoládová tečka ve vanilkovém moři.

Kosti z parku obsahovaly z matčiny strany afroamerickou DNA.

Ani jsem nemusel nic říkat. Milo utrousil: „Možná.“ Pak ukázal na muže v obleku. „To musí být ten pastor,

jak že se to jmenuje…“

„Reverend Goleman,“ připomněl jsem mu. „Církevní sbor Svatostánku života.“

Ohlédl se po mně. „Ty se všechno učíš nazpaměť?“

„Jen když mám pocit, že by to mohlo být důležité.“

„Tobě došlo, že je důležitý ten kostel? Proč jsi to neřekl?“

„Mohlo být ještě neznamená, že je,“ opáčil jsem. „Z něčeho se vodítko vyklube až časem.“ Znovu jsem siprohlédl fotografie s černoškou. „Adriana jí stojí blíž než komukoli jinému. Takže dejme tomu, že si byly

blízké.“

„Kámoška v červeném autě?“

„Podle toho, co jsme o Adrianě slyšeli, by jí mravní kompas nedovolil vykašlat se na Changovy, kdyby ktomu neměla vážný důvod. Pomoc blízké kamarádce by jako vážný důvod obstála.“

„Jestli ji vrah zabil, protože věděla, co neměla, proč pohodil tu dětskou kostru poblíž a riskoval, že si tydvě oběti někdo spojí?“

„Nechybí mu sebevědomí.“

„To si teda někdo vybral fakt perfektního tatínka,“ utrousil Milo. „Což mě vede zpátky k problému, který stím mám od začátku. Zneužívání dětí, dokonce i vražda, zabití ve vzteku – to se děje každou chvíli. Alepořád si neumím představit, že by si někdo, dokonce i psychopat, dal tu práci a pečlivě očistil a

navoskoval kostru vlastního potomka a pak ji odhodil jako smetí.“

Já si umím představit cokoli, takže občas prožívám v noci peklo. „Možná máš pravdu,“ řekl jsem. „Zevšeho nejdřív potřebujeme identifikovat tuhle ženu.“

Podíval se na hodinky. Byly skoro tři ráno. „Je ještě brzo budit reverenda Golemana v Idahu.“ Sebralfotoalbum a uložil ho do sáčku na důkazy. Obě krabice jsme odnesli do služebny a Milo je zamkl doskříňky. Pak zašel do své kanceláře a napsal e-mail do laboratoře. Opřel se na židli a zazíval. „Běž domů,pořádně se vyspi, dej pusu Robin a podrbej hafana. A ráno si dopřej něco dobrýho k snídani.“

„Ty domů nejdeš, co?“

„Vedle cel pro zadržené je místnost, kde se dá přespat. Půjdu si tam dát dvacet a za čtyři hodiny zavolámdo Boise. Doufám, že zbožný chlapík, jako je náš reverend, bude jaksepatří nápomocný.“

„Když už je řeč o zbožnosti, kam půjdeš v neděli na mši?“ rýpl jsem si.

„Cože? Jo tohle. Říkal jsem, že chci důkaz, ne jenom něco, z čeho by se případně mohlo vyklubat

vodítko.“

„Tak lacino to Všemohoucímu nedaruješ?“

„Jinak by si mě nevážil.“

23. kapitola

Zalezl jsem do postele krátce po půl čtvrté a dával si pozor, abych neprobudil Robin.

Překulila se ke mně, objala mě kolem krku a zamumlala: „Dobré ráno.“

„Tak úplně ráno ještě ne. Spi.“

Pootevřela jedno oko. „Něco nového?“

„Povím ti to, až se vzbudíme.“

„Už jsme vzhůru.“ Nadzvedla se na loket.

Zrekapitoloval jsem jí novinky.

„Mámy a děti,“ povzdechla si, odkulila se ode mě a během pár vteřin už zase pravidelně oddechovala.Když je rozrušená, občas mluví ze spaní. Tentokrát byla až do rozednění zticha. Vím to, protože jsem ji dlouho pozoroval.

V sedm jsem se sám od sebe probudil. Měl bych být zpitomělý nedostatkem spánku, ale místo toho jsembyl nabitý energií a dychtil se dozvědět, co Milo zjistil od reverenda Golemana. Čekal jsem, až mi zavolá, a když se mi do půl osmé neozval, mechanicky jsem oběhl svoje ranní kolečko, osprchoval se, oholil adonesl Robin do dílny kafe.

Zevnitř se neozýval řev pily ani bušení kladiva. Možná nespala tak tvrdě, jak jsem si myslel, a nevěří si snářadím.

Seděla na gauči, v podpaží Blanche jako světlý polštářek, a prohlížela si výpravnou publikaci o sbírcestarých kytar. Výsledek něčí celoživotní sběratelské vášně. Koupil jsem jí tu knihu loni k Vánocům.

„Hledáš inspiraci?“ zeptal jsem se.

„Kochám se. Vyspal ses aspoň trochu?“ „Jasně,“ zalhal jsem.

„Už se ti ozval Milo?“

„Ještě ne.“

Podal jsem jí hrníček. „Pojď ven,“ navrhla. Usadili jsme se u jezírka, házeli krmení kaprům koi, popíjeli kafe a mlčeli.

Po jedenácti minutách ukončil tu tichou napjatou sedánku Milův telefonát.

Na člověka, který se vůbec nevyspal, zněl Milo pozoruhodně energicky.

„Napřed špatné zprávy: reverend Goleman je na služební cestě. A teď ty dobré: je přímo tady v jižní

Kalifornii, účastní se kongresu ve Fullertonu. V poledne se staví u mě v kanceláři.“

„Řekl ti jméno té Adrianiny kamarádky?“

„Jo, ale je to komplikované. Takže na viděnou, až bude slunce přímo nad hlavou?“

„Jasně, nenechám si to ujít.“

Dorazil jsem s několikaminutovým předstihem a zastihl Mila, jak zamyká svoji kancelář. „Podle Golemana

se ta kamarádka jmenuje Qeesha D’Embová. Nikdo takový ale v žádných databázích není.“

„Falešné jméno? Že by něco skrývala?“

„Možná… Tamhleto vypadá na našeho klerika.“

Mířil k nám vysoký robustní muž v doprovodu drobné policistky.

„Teď už to nechte na mně,“ řekl Milo policistce a potřásl si s Golemanem rukou. Goleman měl na sobětmavomodrý oblek se světlerůžovými kostičkami. Bílé vlasy měl kratší než na fotografiích, po stranáchostříhané skoro na ježka a na temeni neposlušně rozježené. Byl mohutný, ale ne rozbředlý; rozhodně semu nenatřásaly špeky. Takový ten statný chlapík stavěný na hodiny práce za pluhem.

„Děkuji, že jste si na nás udělal čas, reverende.“

„To je samozřejmost,“ odvětil Goleman. Promluvil měkkým hlubokým hlasem, který se musí při kázáníchpříjemně poslouchat. Podal mi ruku. Měl masitou mozolnatou dlaň a nestiskl mi ruku o nic pevněji, nežbylo společensky nutné.

Milo ho zavedl do výslechové místnosti, ze které už zmizel dodatečně přinesený stůl.

Když se Goleman posadil, židle se pod ním úplně ztrácela. Povytáhl si kalhoty a ukázalo se, že pod nimi má vysoké pracovní boty.

„Dáte si něco k pití, reverende?“

Goleman se poplácal po břiše. „Ne, díky, poručíku. Snídal jsem v hotelu a zapil to vydatnou porcí kávy.

Měli tam švédské stoly a já to přehnal s tortillami a míchanými vajíčky. Jako obvykle.“

„To znám,“ přikývl Milo.

Goleman se pousmál. „My velcí chlapi se zdravou chutí k jídlu to nemáme snadné. Už si ani nedávám předsevzetí, protože nechci před Spasitelem v jednom kuse selhávat.“ Chtěl si přehodit nohu přes nohu, ale pak si to rozmyslel a zase ji postavil na linoleum. „Zpráva o Adrianě mě skutečně zarmoutila. Byla tobáječná dívka, neměla v sobě kouska zloby. A to neříkám jen jako její pastor – znal jsem ji osobně.

Chodila s mým synovcem.“

„S Dwaynem?“

Goleman stiskl rty. „Takže vy o něm víte.“

„Narazili jsme na něj, když jsme se o Adrianě snažili dozvědět víc.“

„Bylo to hrozné, prostě hrozné,“ řekl Goleman. „Práce na farmě je nebezpečná, ale člověka stejně zaskočí, když se něco takového stane… Nemám ani nejmenší pochyby, že Dwayne s Adrianou by se jinak vzali avychovali skvělé, laskavé děti.“ Hlas se mu zadrhl. „A teď truchlíme i nad Adrianou. Máte tušení, kdo toprovedl?“

„Ne, reverende.“

„Takovéhle utrpení je skutečnou zkouškou víry a já nebudu tvrdit, že jsem jí prošel bez zaváhání. Kdyžjsem se o Adrianě dozvěděl – řekla mi to její sestra, požádala mě, abych uspořádal zádušní mši –, hledaljsem víru marně.“

„To se v takových situacích stává, reverende,“ řekl Milo.

„Ano, poručíku. Ale přesně o tomhle víra je, nemyslíte? Uchovávat si ji, když jde všechno jako po másle,není žádná výzva.“ Goleman si zamnul dvojitou bradu. „A teď naznačujete, že se do potíží možná dostala i Qeesha.“

„O žádné Qeeshe D’Embové neexistují záznamy.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekl Goleman.

„Vy jste ji podezíral, že používá falešné jméno?“

„Počínala si dost tajnůstkářsky, ale vzhledem k okolnostem se jí to těžko dá mít za zlé, poručíku. Přišla knám před dvěma roky ve skupině lidí, kteří přežili ničivý požár v New Orleansu. Nešťastníci, co přestáliřádění hurikánu Katrina a vzápětí se museli dívat, jak jim domovy mizí v plamenech. Několik kostelů vnašem městě se složilo a ujaly se jich. Nám připadla Qeesha. Moc milé děvče. A usilovně se podílela nacírkevních činnostech. Když mluvím o náročných okolnostech, nemám na mysli jen ten požár. Přišla přiněm o dům a o matku, ale navíc ještě musela prchat před kýmsi, kdo ji terorizoval.“

„Jak ji terorizoval?“

„Domácí násilí,“ odpověděl Goleman. „Obtěžoval ji stalker. Ten člověk – mluvila o něm jen jako o Clydeovi – jí byl přímo posedlý a odmítal brát na vědomí ,ne‘. Tohle mi neřekla Qeesha, dozvěděl jsem se to odAdriany, když jsem vyjádřil znepokojení nad tím, že Qeesha nechce mluvit o svých strastech. Vyslovil jsem názor, že dusit to v sobě není dobré a že by si měla nechat pomoci, ale Adriana mi vysvětlila, že seQeesha vypořádává s více problémy než jen s požárem a že je toho na nic moc a nedokázala by se s tímsvěřovat.“

„Ale Adrianě se svěřila,“ podotkl jsem.

„Adriana jí otevřela svůj domov, rychle se sblížily. Stala se z nich nerozlučná dvojice, jen málokdy jsemvídal jednu bez druhé. Adriana byla naše nejlepší učitelka předškoláků a Qeesha jí dělala asistentku. Sdětmi jim to úžasně šlo. Pak jednou Qeesha nedorazila a Adriana mi řekla, že se odstěhovala do Kalifornie.“

„Utíkala před Clydem?“

„To netuším, poručíku. Adriana vypadala, že ji to taky zaskočilo. Qeesha se zřejmě vytratila bezvysvětlení.“

Totéž provedla Adriana Changovým. „Kdy to bylo?“

„Qeesha u nás nepobyla moc dlouho, takže už to budou skoro dva roky.“

„Reverende,“ řekl Milo, „když vyšetřujeme vraždu, musíme klást všemožné otázky. Říkal jste, že Adriana sQeeshou byly nerozlučná dvojice. Mohlo mezi nimi být víc než jen přátelství?“

„Jestli byly milenky?“ zeptal se Goleman. „To mě nikdy nenapadlo. Rozhodně tomu nic nenasvědčovalo. Ado našeho kostela chodí i gayové, nepředstavovalo by to pro ně stigma. I když někteří farníci by se na němohli dívat skrz prsty, to je pravda. Ale ne, nepřipadalo mi to tak. Ne že bych byl přes tyhle záležitosti expert.“

„Jaký ten váš kostel vlastně je?“

„Nehlásíme se k žádné konkrétní církvi a Písmo svaté si vykládáme dost fundamentalisticky. Pochopitelněmám na homosexualitu vlastní názor, ale nechávám si ho pro sebe, protože klademe důraz na víru,modlitbu, pečlivé studium Nového i Starého zákona a zejména pak na poctivou práci. V naší komunitějsou hlavní činy.“

„Dobročinnost?“ zeptal se Milo.

„Slovo dobročinnost naznačuje, že někdo prokazuje službu druhým. My se však domníváme, že dárce jeobohacen stejně jako obdarovaný. Vím, že to asi zní nabubřele, ale v praxi to funguje. Všichni členovékomunitě finančně přispívají a většina navíc vykonává nějakou prospěšnou práci. Náš svatostánek neníbohatý, ale ze všech sil se snažíme poskytovat pomoc a útočiště potřebným.“

Milo pokýval hlavou. „Mohli bychom se teď vrátit ke Clydeovi?“

„Kromě křestního jména o něm vím jen jediné a připadá mi to šokující: pracuje jako policista.“

„V New Orleansu?“

„Adriana to neupřesnila, ale předpokládám, že ano. Říkala, že právě proto se Qeesha tolik bojí – má pocit, že když je Clyde u policie, všechno mu projde.“

„Nasvědčovalo něco tomu, že Clyde Qeeshu našel?“

„Ne, poručíku,“ odvětil Goleman. „Mám si vaše otázky vykládat tak, že se domníváte, že Qeeshu rovněž

zabil?“

„Vyšetřování je teprve v počátcích, takže žádné domněnky nechováme, reverende. Měla Qeesha auto?“

„Ne. Všichni ti lidé z New Orleansu k nám dorazili v podstatě s prázdnýma rukama.“

„Umí Adriana řídit?“

„Jistě. Proč se ptáte?“

„Protože v Kalifornii neřídila.“

„Vážně ne?“ podivil se Goleman.

„Vážně ne.“

„Tak to vám neobjasním, poručíku. V Boise jezdila Dwayneovou dodávkou. Jeho rodiče – moje sestra a

švagr – Adrianu přesvědčili, ať si ji nechá. Když si sehnala práci v Portlandu, tak dodávku Tomovi a Nancy

vrátila a odjela autobusem. Popravdě řečeno, moje sestra nechtěla to auto ani vidět. Na zadním okněpořád mělo samolepku s logem Dwayneovy školy a Adriana nevyklidila z přihrádky v palubce jeho osobnívěci. Ale trvala na tom, že si ten vůz musejí vzít zpátky.“

„Proč vůbec z Boise odjela?“ zeptal jsem se.

„To mi neřekla,“ odpověděl Goleman. „Usuzoval jsem, že už toho na ni bylo moc.“

„Čeho?“

„Žalu, vzpomínek. Že potřebovala změnu.“

24. kapitola

Milo s Golemanem si vyměnili vizitky a Goleman si od Mila vyžádal slib, že mu dá vědět „až se to vyřeší“.

„Optimismus spravedlivých,“ utrousil Milo, když jsme se za ním dívali, jak se vzdaluje. Vrátili jsme se do kanceláře a Milo zavolal Delanovi Hardymu do Ladera Heights.

Delano, který před pár měsíci odešel do důchodu, býval Milův první parťák u policie v Západním L. A. a.

oddělení se rozhodlo spárovat dva outsidery – detektiva gaye s detektivem černochem. Fungovalo to dobře, dokud si Delova manželka nevymínila, že její muž nemá trávit dny s „někým takovým“.

Tatáž manželka teď Milovi zvedla telefon.

„Tady Milo, Marto. Máš tam někde Dela?“

„Milo, ráda tě slyším.“ Z hlasu jí přímo odkapával sirup. „Je venku na zahradě. Jak se máš?“

„Skvěle.“

„To je dobře. Všechno šlape jako hodinky?“

„Jako normálně, Marto.“

„To jsem ráda, Milo. Vydrž na drátě.“

Za chvíli se v telefonu ozval Del. „Čemu vděčím za tu čest?“

„Neworleanské záhadě. Ty zahradničíš?“

„No jo, no. Pleju jí záhony, fakt zábava,“ povzdechl si Hardy. „To víš, venkov.“ Přestěhoval se do

Kalifornie jako teenager, předtím vyrůstal v jedné z neworleanských čtvrtí, které později zpustošil hurikán

Katrina. Oddělení vyhlásilo sbírku na pomoc jeho příbuzným. Přisypal jsem pár set dolarů a Del mi osobně zavolal, aby mi poděkoval. Na Milův tisícidolarový příspěvek nepochybně zareagoval stejně.

„Tak s čím ti můžu pomoct, kamaráde?“

Milo mu pověděl o Qeeshe D’Embové a surovém policajtovi jménem Clyde.

Hardy řekl: „Moc konexí už tam nemám, snad jenom strejdu Raye. Není to můj opravdový strejda, ale kmotr – Ray Lhermitte. Pochůzkařil spolu s tátou a dotáhl to až na kapitána. Ale je o hodně starší než my,

Milo – ani nevím, jestli ještě žije.“

„Momentálně beru cokoli. Máš na něj telefon?“

„Počkej chvilku, najdu ti ho. A jestli chceš, tak ti umetu cestičku a brnknu mu napřed sám.“

„Díky.“

„Já bych měl děkovat tobě,“ řekl Hardy.

„Za co?“

„Že mě necháváš předstírat, že jsem jakžtakž užitečný. Být v důchodu je jako být pohřbený zaživa.“

Osmnáct minut nato zavolal Milovi kapitán Raymond Delongpre Lhermitte, toho času v důchodu.Hlubokým basem, který zněl chvíli chraplavě a chvíli vláčně jako med, ho vybídl: „Povězte mi, co ode měpotřebujete, synu.“

Milo mu vysvětlil, jak se věci mají.

„Předkládáte svou záležitost přesvědčivě,“ řekl Lhermitte. „Potíž vězí v tom, že tu máme nepěknéproblémy s korupcí. Odstartoval to hurikán a rozbouřené vody se ještě neuklidnily. Sice už jsem vdůchodu, ale nechci šťourat do vosího hnízda.“

„Já taky ne.“

„Jenže vyšetřujete vraždu, takže k čertu se vším ostatním.“

„Přesně tak.“

„Tak to má být,“ přitakal Lhermitte. „Popravdě řečeno by mi to mělo být fuk, pěstuju orchideje a lovím

nutrie, jenže se mi nedaří zpřetrhat vazby. Ani s oddělením, ani s mým krásným bláznivým městem. Lepší místo k životu neznám, ale občas se mi zdá, že jsme Všemohoucího něčím naštvali.“

„Máte to tam drsné,“ přisvědčil Milo.

„Takže to vaše děvče přežilo ten požár?“ řekl Lhermitte. „Byl hodně ošklivý, vypukl v hotelu a srovnal se zemí celý blok starých dřevěných domů. Jak že se jmenuje?“

„Qeesha D’Embová.“

„To mi zní jako pseudoafrická přezdívka, synu. Ne, nikoho s takovým jménem neznám.“

„Ani nečekám, že budete znát každého, pane.“

„Znám spoustu lidí,“ řekl Lhermitte. „Včetně Clydea Bordelona.“

„Toho policisty?“

„Bohužel. Nepěkný případ, zralý na psychiatra. Rád bych věřil, že při současných prověrkách by ho vůbecnepřijali, ale jeden nikdy neví. Nic není dokonalé.“

„Slouží pořád u sboru?“

„Ne, leží pod zemí. Zastřelili ho jeho vlastní bídně udržovanou služební pistolí na zahradě jeho vlastníhobídně udržovaného domu.“

„Kdy?“

„Před pár lety. Ten případ je pořád otevřený.“

„Máte nějaké podezřelé?“

„Kdyby jen nějaké – spoustu. U takové odporné existence není divu.“

„Jaké odpornosti konkrétně prováděl?“

„Clyde by se dal označit za člověka volných mravů. Tím nemyslím, že páchal sexuální prohřešky – ačkolikdybyste mi řekl, že souložil se stádem koz omámených kokainem, nezalapal bych po dechu úžasem,protože ten člověk byl prostě amorální a neohlížel se na pravidla. Ale oddělení ho podezíralo z prohřeškůfinanční povahy. Úplatky, vydíraní, únosy náklaďáků s cigaretami a alkoholem, spolupráce s kriminálnímiživly na nejrůznějších akcích. Takže už asi chápete, co myslím tou spoustou podezřelých.“

„A vyčníval mezi nimi někdo?“

„Jedno děvče,“ odpověděl Lhermitte. „Tanečnice, ne žádná zbožná dívenka. A nejmenuje se Qeesha, nýbrž Charlene Rae Chambersová.“

„Když říkáte tanečnice, tak… “

„Tak tím myslím striptérku. Říkala si Coco. Jako Coco Chanel, ta módní návrhářka. Pěkná dívčina, nebylazdejší, přišla odněkud z New Yorku. Tancovala u tyče v Deuces Wild, jednom zapadáku, kam Clyde ponocích rád chodil. Co tam začala pracovat, nechodil už nikam jinam.“

„Byl jí přímo posedlý?“

„Dalo by se to tak říct.“

„Proč byla hlavní podezřelá?“ zeptal se Milo.

„Protože byla poslední, koho s Clydem viděli, když byl ještě naživu, a protože se šuškalo, že jipronásleduje a nedá se odbýt. I když si stěžovala, že ji obtěžuje, svědkové ji viděli, jak k němu tu nocnasedá do auta a odjíždí s ním. Našim detektivům chvíli trvalo, než si s ní promluvili. Příliš mnohopodezřelých atakdále. Když se k ní konečně propracovali, už bylo pozdě hledat rezidua střelného prachu a navíc měla alibi. Clyde ji prý odvezl přímo domů, tam se osprchovala a šla spát. Dosvědčila jí tospolubydlící, taky tanečnice.“

„To není zrovna neprůstřelné alibi.“

„No ovšem, je docela dobře možné, že tu vraždu spáchala,“ přitakal Lhermitte. „Anebo tím někohopověřila. Osobně bych ale sázel přímo na ni. Dva dny po výslechu zmizela a nenechala svou novou adresu.“

„Rád bych vám poslal Qeeshinu fotografii.“

„Musel byste ji poslat obyčejnou poštou – tou, které moje vnoučata říkají šnečí. Nemám počítač ani fax,jenom pevnou telefonní linku s přístrojem starým jako já sám, takovým tím bakelitovým, na kterém sečísla vážně vytáčejí. Ale víte co, zavolám na oddělení a poptám se, jestli by vám někdo nepomohl.“

„Budu vám vděčný. Žila Charlene v místě toho požáru?“

„To netuším,“ odpověděl Lhermitte. „Ale taky se poptám.“

„Díky, pane.“

„Potěšení je na mé straně.“

Ještě než se z New Orleansu ozval detektiv jménem Mark Montecino s dotazem, na jaké číslo má poslatfax, Milo v národní kriminální databázi našel dvě fotografie Charlene Rae Chambersové. Černoška, stošedesát dva centimetrů, sedmačtyřicet kilo, hnědé oči a vlasy. Momentálně by jí bylo sedmadvacet.

Trestní rejstřík neměla nijak působivý – před pěti lety ji zatkli za prostituci a před čtyřmi za fyzickénapadení veřejného činitele, v obou případech v Brooklynu. V prvním případě ji propustili, ve druhém siodseděla čtyři dny ve vězení.

„Takže při tom napadení zřejmě žádnou velkou škodu nenapáchala,“ konstatoval Milo.

Dokonce i rozcuchaná a s vyjukaným pohledem byla Charlene Chambersová hezká.

„Vypadá vystrašeně,“ poznamenal jsem.

„Jo.“

Zapípal mu fax. Vylezla z něj novější fotografie pořízená v New Orleansu. Na té působila Charlene klidnějia byla přímo krásná. Mark Montecino připsal k fotografii vzkaz: Nežila blízko toho požáru.

Milo projel její jméno databázemi. Neplatila daně ani se nepřihlásila k sociálnímu pojištění v New Yorku,Louisianě, Idahu ani Kalifornii. Neměla řidičský průkaz ani registrované vozidlo – červené ani žádné jiné.

„Uprchla,“ konstatoval Milo, „ale ne kvůli strachu z Clydea. Bála se, že ji zatknou za jeho vraždu. Využiladobrých duší v Idahu, a jakmile se jí naskytla příležitost v L. A., zase se vytratila.“

„Vím, že je to stereotyp,“ řekl jsem, „ale New Orleansu není cizí vúdú a navoskované kosti by klidněmohly patřit k nějakým kouzlům.“

„Tak to zjistíme,“ otočil se Milo zpátky k obrazovce. „Já se poprvé za dlouhou dobu taky cítím přímokouzelně.“

25. kapitola

Na webstránkách o neworleanském vúdú jsme o navoskovaných dětských kostrách nic nenašli. Nejblížbylo snad jen to, že o Dni mrtvých se duchům Ghede přinášejí obětiny, mezi kterými se občas vyskytují i kosti.

Milo si vyhledal, kdy se svátek slaví. „Prvního listopadu. Takže to vůbec nesedí.“

„Lidi improvizují,“ namítl jsem.

„Že by si nějaký místní cvok vymyslel vlastní obětinu?“

„Něco si vymyslet je mnohem snazší a lukrativnější než studovat teologii. Náboženství ve stylu ,udělej sisám‘ v jižní Kalifornii frčí.“

„Další Charlie Manson? Paráda.“

„Pro zbožnou holku jako Adriana by černá magie představovala nejhorší možné kacířství. Ale Qeeshu to knějaké okultní skupině klidně táhnout mohlo, protože jí to připomínalo New Orleans. Kdyby jí to časemzačalo vadit a svěřila se Adrianě, že se chce trhnout, nepochybuju, že ta by se jí hrnula na pomoc.“

„Takže se shodneme, že si pro ni tím červeným autem přijela Qeesha.“

„Sehnat si neregistrovaný vůz jí nejspíš nedělalo potíže.“

„Staré kámošky na útěku před houfem zombíků.“

„Co když Qeesha během styků s tím houfem otěhotněla?“ nadhodil jsem. „A šílený čarodějnický tátanakonec ji i dítě zabil. Adriana se je vydala hledat a zaplatila za svoji loajalitu životem.“

„Odešla od Changových před třemi měsíci, ale někdo ji zastřelil teprve před několika dny. Co se dělo mezitím, Alexi? Že by ta banda cvoků oplývala bezmeznou trpělivostí? Nic nenasvědčuje tomu, že by Adrianudrželi někde pod zámkem. Na jejím těle nebyly žádné stopy po týrání a ty odřeniny od pout byly čerstvé.“

„Třeba si dávala pozor a nikdo si nevšiml, že špehuje. Až do té chvíle před několika dny.“

Milo si zamnul obličej. „Přímo to v duchu vidím.“

„Zombie v černých kápích, jak hrůzostrašně zpívají za svitu měsíce?“

„Ty mě teda začínáš děsit, člověče.“

„Copak jsi to nevěděl?“

„Co?“

„Že mám doktorát z psychologie. Stát nám uděluje licenci na čtení myšlenek.“

„Na co myslím právě teď?“

„Že jsi uprostřed říše divů a nemáš vůbec žádná vodítka.“

„Teda, člověče, jestli se tenhle případ někdy uzavře, tak spolu půjdem hrát na burzu,“ řekl Milo.

Na stole se mu rozdrnčel telefon.

„Mám novinky z laboratoře,“ hlásila doktorka Clarice Jerniganová. „Ta vaše oběť Adriana Bettsová byla

před smrtí omámená léky. Ne něčím ilegálním – v krvi měla vysokou koncentraci difenhydraminu. To jeběžné antihistaminikum, dává se do benadrylu.“

„Jak vysokou?“

„Ne smrtelnou dávku, ale dost na to, aby ji to pořádně omámilo anebo dokonce upadla do bezvědomí.“

„Takže ji někdo napřed uzemnil a pak zastřelil.“

„Přesně tak, Milo. Vidím to na pachatele, který si počíná promyšleně a vysoce metodicky. A jelikož její

vražda nejspíš souvisí s tou dětskou kostrou, máme zřejmě co dělat s člověkem, který z psychiatrického hlediska funguje mimo běžné normy. Mluvil jste už s Delawarem?“

„Jsem přímo tady, Clarice,“ ozval jsem se.

„Zdravím, Alexi. Tipovala bych to na duševně nestabilního sociopata nebo na někoho úplně vyšinutého, komu se daří nedávat svoje šílenství najevo. Ne nutně schizofrenika, možná člověka s občasnými

paranoidními bludy. Dává to smysl?“

„Dává, Clarice. Taky si říkám, že pachatel možná postrádá fyzickou sílu.“ „Myslíte, že proto ji omámil léky? Ano, je to možné. A co si myslíte o tom dítěti?“

„Krutost je slabé slovo.“

„Že já se vůbec ptala.“

Když Milo zavěsil, zeptal se mě: „Postrádá fyzickou sílu? Tím myslíš, že by to mohla být žena?“

„Ray Lhermitte považuje Qeeshu za možnou vražedkyni. Co když jí zachutnala moc a rozhodla se to ve své sektě dotáhnout na královnu?“

„Žádný čaroděj, ale zákeřná čarodějnice?“ řekl Milo. „To je úplně nový úhel pohledu. Že by Adrianu zabilaQeesha… Jaký by měla motiv? A proč by kvůli tomu Adrianu vylákala do L. A.?“

„Mohlo to nějak souviset s náboženstvím,“ odpověděl jsem. „Třeba se Adriana dozvěděla o sektě něcopobuřujícího. Rozlítila se a vyhrožovala, že půjde na policii. Tím by se vysvětloval ten difenhydramin.

Relativně humánní způsob, jak se zbavit někdejší kamarádky.“

„Proč ji střelila do hlavy? Proč ji prostě neotrávila?“

Na to jsem neměl odpověď.

„Qeesha coby sémě Satanovo…“ Milo zakroutil hlavou. „Skáčeme sem a tam jak žáby na plotně. Když nad

tím budeme ještě dlouho hloubat, nejspíš nás napadne sto dalších teorií.“

Vstal a povytáhl si kalhoty. „Ať tak či onak, potřebuju najít slečnu D’Embovou neboli Chambersovou, nebo

pod jakým jménem zrovna vystupuje.“

„Jestli jezdí neregistrovaným vozidlem, možná to mylně považuje za další bezpečnostní opatření,“

poznamenal jsem.

„Takže bychom se měli zaměřit na to auto – možná je kradené.“

„Zkus se na něj poptat lidí, co navštěvují ten park.“

„V noci je tam omezené parkování, takže se taky můžeme mrknout, jestli někdo nedostal pokutu. Jo, to

se mi zamlouvá, to se podobá normální policejní práci.“

Moe Reed a Sean Binchy se pustili do vyptávání mezi zaměstnanci parku, návštěvníky a obyvateli okolníchdomů, ale nic užitečného nezjistili. Oba se ptali na červená auta i na SUV.

Zatímco Milo projížděl seznam odcizených vozů, já jsem odešel na chodbu a zavolal Holly Rucheové.

„Doufám, že se na mě nezlobíte,“ omlouvala se. „Že jsem to zrušila.“

„Nepochybuji, že jste k tomu měla důvod.“

„Já… Vysvětlím vám to, až se sejdeme. Pokud mi dáte ještě šanci.“

„Jistě.“

„Takhle bez námitek? Měl byste čas zítra?“

Podíval jsem se do diáře. „V jedenáct hodin by to šlo.“

„Páni,“ řekla. „Vy nemáte zrovna práce nad hlavu, co?“

„Budu se těšit na viděnou, Holly.“

„Omlouvám se, to byla drzá poznámka.“

„Jak to jde s domem?“

„S domem?“

„Jak pokračuje renovace?“

„Jo tak. Moc nepokročila… Všechno vám povím zítra. Takže v jedenáct?“

„Ano.“

„Ještě jednou děkuju, doktore Delaware. Jste neuvěřitelně tolerantní.“

Vrátil jsem se do Milovy kanceláře. „Tu noc nedostalo žádné auto pokutu,“ hlásil. „A tohle jsou statistikykrádeží, není to tak hrozné, jak jsem čekal.“ Předvedl mi svoje poznámky. Za poslední rok došlo v L. A. k šestnácti tisícům krádeží aut. Z toho tři tisíce osm set padesát čtyři vozů zmizelo ve třech měsících, na které se zaměřil. V šesti stech třiceti třechpřípadech šlo o červené vozy. Osmadvacet z nich bylo odcizeno ve Westside. A deset z nich už se našlo.

Milo si sedl k telefonu a vyzpovídal detektivy vyšetřující osmnáct nevyřešených případů. V sedmi panovalo podezření na pojišťovací podvod; ke všem došlo v témže úseku čtvrti Pico-Robertson a krádeže nahlásiličlenové malého ukrajinského gangu. Mezi zbylými jedenácti auty bylo jedno ferrari v ceně čtyř set tisícdolarů odcizené v Palisades a jedno přibližně stejně drahé lamborghini, které se ztratilo v Holmby Hills.Zdálo se nepravděpodobné, že by Lilly Changová viděla některé z nich, protože jsou obě hodně nápadnáa vydávají nepřeslechnutelný hluk.

Krádeže obou exotických vozů vyšetřovala policistka jménem Loretta Thayerová. „Pokud ta vaše svědkyně neslyšela randál, co ho zaznamená i Richterova škála, tak to ani jedno z nich nebylo,“ prohlásila. „A nebylo to ani červené Porsche Turbo, které mi zrovna přistálo na stole a ještě není na seznamu.“

„Taková záplava rychlých červených bouráků?“ podivil se Milo.

„Zajímavé, co?“ řekla Thayerová. „Mám podezření, že všechny putují k nějakému zámořskému sběrateli,

nejspíš v Asii nebo na Blízkém východě.“

„Hračky pro dvanáctiletého synáčka nějakého ropného šejka, aby se s nimi mohl prohánět po poušti.“

„A já byla v tom věku vděčná za kolečkové brusle,“ povzdechla si Thayerová.

Milo Thayerové i dalším dvěma detektivům poslal e-mailem fotografie Charlene Chambersové neboli

Qeeshy D’Embové a požádal, ať je ukážou okradeným.

Thayerová mu za hodinu zavolala zpátky. „Bohužel ji nikdo nepoznává.“ „To byla ale rychlost.“

„Pomáhat a chránit, poručíku. A není od věci pracovat ve Westside, kde má každý počítač nebo iPhone.

Spojila jsem se s nimi elektronicky.“

Ostatní detektivové se mu během další půhodiny neozvali. Milo doháněl resty a já si na jeho počítači četlvýtahy z psychologických článků.

Milo se podíval na hodinky. „Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi to pátrání po kradených autech připadájako ztráta času. Třeba je neregistrované, ale není kradené. Anebo si to Lilly Changová pamatuje špatně avůbec nebylo červené. Co my víme, třeba to byla motorka. Nebo obytný vůz. Nebo třeba koňská bryčka.“

„Síla pozitivního myšlení,“ poznamenal jsem.

„Chceš slyšet něco pozitivního? Jdem na oběd.“

„Tam, co obvykle?“

„Ne, pro dnešek jsem vegan. Dělám si legraci.“

Zajeli jsme si na steak do naší oblíbené restaurace necelé dva kilometry od stanice, vychutnali si flák masa a vrátili se do kanceláře, kde už na Mila čekaly vzkazy od zbylých dvou detektivů. Nikdo zokradených Qeeshu nepoznal, ale detektiv druhé třídy jménem Doug Groot hlásil: „Jedna z mých obětí možná lhala.“

„Proč myslíte?“

„Podle obvyklých projevů,“ odvětil Groot. „Díval se všude, jen ne na mě, zareagoval příliš rychle, jako byto měl nacvičené. A měl jsem z něj od začátku divný pocit. Ukradli mu hezké vozítko, BMW řady 5 sespoustou vychytávek, bylo jen pár let staré a mělo málo najeto. Ale vůbec nepůsobil dojmem, že ho tosebralo. Říkal, co se za dané situace očekává, ale úplně bez emocí – zase jako by si to předem nacvičil.“

„Pojišťovací podvod?“ nadhodil Milo.

„Nahlásil to pojišťovně den poté, co jsem ho vyslechl.“

„Kdy to bylo?“

„Před devíti měsíci.“

„Jak mu to auto ukradli?“

„Z parkoviště, někdy během noci,“ odpověděl Groot. „Teoreticky to možné je, jeho dům nemá krytougaráž. Údajně ho měl zamčené a zajištěné alarmem, ale mluvil jsem se sousedy a nikdo alarm neslyšel. Aněco se mi na tom chlapovi nezdálo – dokonce mě to přimělo, abych si ho prověřil. Ale ani stopy ponějakém napojení na podvodníky, nemá v záznamech vůbec nic.“

„Jak se ten počestný občan jmenuje?“

„Melvin Jaron Wedd, se dvěma D na konci.“

„A něco na něm ve vás spustilo poplach?“

„Však to znáte, poručíku. Občas člověka přepadne divné tušení. Ale bohužel to nikam nevedlo. To auto

jsme nenašli.“

„Podle Loretty možná pěkné červené bouráky putují na Blízký východ.“

„Dva roky starý bavorák je pěkné vozítko,“ řekl Groot, „ale takhle atraktivní ne. To by odputovalo leda takdo Mexika nebo někam jinam do Střední Ameriky. Co já vím, třeba se v něm prohánějí vrahouni z Los Zetas.“

„Kde ten Wedd pracuje?“

„Někde v showbyznysu. Můžu se zeptat, proč vás to auto a ta Chambersová tak zajímají?“

„Možná je to zákeřná potvora,“ řekl Milo. „Nebo oběť. Anebo ani jedno a já roztáčím kola naprázdno.“

Groot se uchechtl. „To děláme v jednom kuse. Chcete o tom Weddovi další informace?“

„Sem s nimi.“

Milo si dělal poznámky, pak Grootovi poděkoval a zavěsil. Pár vteřin nato už měl vyhledaný Weddůvřidičák.

Melvin Jaron Wedd byl běloch, sedmatřicet let, sto osmdesát osm centimetrů, osmdesát šest kilo, hnědévlasy, hnědé oči, dioptrická vada zraku.

Na fotografii měl hranatý ruměný obličej, drobné oči, úzké rty, tmavé střapaté vlasy. Na sobě černé tričkos výstřihem do véčka. Brýle v černých obroučkách mu dodávaly vzhled typického intelektuála, kterývysedává s notebookem v kavárně Starbucks.

„Na čaroděje nevypadá,“ poznamenal Milo.

„Spíš na Clarka Kenta,“ přisvědčil jsem.

Projel Weddovo jméno databázemi, jestli se v nich náhodou něco neobjevilo od doby, kdy si hoprověřoval Groot. Žádný záznam v trestním rejstříku, jen nějaké pokuty za parkování, naposledy předtřiceti měsíci. Všechny včas zaplatil.

Milo si otevřel databázi motorových vozidel. „No to se na to podívejme,“ utrousil.

Wedd měl momentálně zaregistrovaný černý Ford Explorer, koupil si ho nový tři týdny po krádežičerveného BMW. „Docela by mě zajímalo, jestli si ho nechal zvýšit a jestli na něm má nablejskaný ráfky.“

Otevřel si internetový vyhledávač, našel fotku patřičně upraveného Fordu Explorer a poslal ji HeatherGoldfederové s dotazem, jestli takhle vypadalo SUV, které viděla.

Obratem přišla odpověď: Možná, nevím jistě, jak se máte?

Milo jí odklikl smajlíka.

Okamžitá reakce: Já taky, mějte se.

Milo zavolal na čísla Weddovy pevné linky a mobilu, která dostal od Groota, ale nikdo to nezvedal. Ani

záznamník.

„Náš chlapec si potrpí na soukromí,“ konstatoval. „Tak mu ho narušíme.“

Wedd bydlel západně od Barrington Avenue, kousek na sever od bulváru Wilshire. Oficiálně to bylasoučást Brentwoodu, ale ne to, co si člověk představí, když se řekne Brentwood.

I za nejnepříznivějších okolností maximálně čtvrt hodiny jízdy od Milovy kanceláře. Okolnosti ale bylypříznivé – Milo celou cestu sešlapával plyn až k podlaze. Dorazili jsme tam za osm minut.

26. kapitola

V padesátých letech přišlo někomu jako báječný nápad postavit přičáplou krabici s horním patrempřečuhujícím nad vybetonované parkoviště, nahodit ji uhrovitou tyrkysovou omítkou a vyzdobit nudnéprůčelí metr a půl vysokou zlatou hvězdou a nápisem Apartmány Jitřenka vyvedeným v téženepřehlédnutelné barvě.

O několik desetiletí později někdo usoudil, že zrenovovat tu šílenost je záslužný počin památkářské péče.

Když jsme zastavovali před bytem Melvina Jaroda Wedda, jeden malíř v bílé kombinéze zrovna nanovopozlacoval hvězdu a druhý opravoval puchýře na tyrkysové omítce.

„Přestupek, možná dokonce zločin,“ zamumlal Milo.

„Ty nemáš rád padesátá léta?“

„Záleží na tom, kterého století.“

„Netušil jsem, že se zajímáš o architekturu.“

„Já ne, Rick. Možná to nasávám osmózou.“

Vystoupili jsme z auta a prohlíželi si parkoviště, ze kterého se ztratilo červené BMW. Bylo na něm šestparkovacích míst a jedno zabírala zaprášená hnědá acura. Nikde jména nájemníků a dokonce ani číslodomu. Podle poštovních schránek u paty schodiště vedoucího nahoru do patra bydlel J. Wedd v čísle 3.

Do každého přízemního bytu se vstupovalo zvláštním vchodem z otevřeného zápraží. Byt číslo 3 bylvzadu. Jediné okno zakrývaly laciné rolety. U dveří stál hnědý umělohmotný květináč s uschlou rostlinou.Vedle něj se vršilo několik hromádek reklamní pošty. Milo stiskl zvonek. Zadrnčení připomínalo zakručení v žaludku.

Nikdo nepřišel otevřít. Milo zazvonil ještě jednou. A pak zaklepal mozolnatými klouby.

Otevřely se dveře vedlejšího bytu a vykoukla z nich hlava plná blonďatých dredů s tmavými kořínky arameno v černém tričku. Dobronzova opálená, větrem ošlehaná tvář byla zarostlá třídenním tmavýmstrništěm. Z napuchlých očí čišela ostražitost. Basový hlas se zeptal: „Vy jste od policie, co?“ a oči rázemzpřátelštěly.

„Ano, pane,“ odpověděl Milo.

„Mám bráchu poldu.“ Na podestu se vynořil metr osmdesát svalů, šlach a kůže spálené od sluníčka. Napřiléhavém černém tričku stálo: Mysli – zatím to ještě není ilegální. Pytlovité kraťasy s delfínyvyskakujícími z vody končily nad boulovitými koleny. Prsty bosých nohou měly ulámané nehty a zbytněléklouby. Nahromaděný vápník, přezdívaný ,surfařské uzly‘.

Když jsem přihlédl k pleti poničené sluncem, odhadoval jsem ho tak na pětatřicet. Kývl palcem kWeddovým dveřím. „Provedl něco?“

„Chceme si s ním promluvit.“ „Už dlouho se tu neukázal.“ „Máte tušení, kam odjel?“

„Bejvá pryč každou chvíli. Očividně má kde jinde přespávat.“

„Kdy jste ho viděl naposledy, pane…?“

„Robert Sommers.“ Zakřenil se, jako by ho vlastní jméno pobavilo. „Naposledy… Tak před čtrnácti dny?

Nemám moc přehled o čase. Jenom si hlídám, kdy je příliv a odliv.“

„Proháníte se na vlnách?“ zeptal se Milo.

„Kdykoli to jde,“ přikývl Sommers. „Vyhledáváte ty největší?“

Summers se usmál. „Na Peahi nejezdím, o tom si nechávám leda tak zdát. Naši bydlí v Malibu, tak si občas zajedu tam.“ Úsměv se mu rozšířil od ucha k uchu. „A taky jim vozím prádlo. Máma tvrdí, že se jípo mně pořád stejská.“

„Je fajn mít takovou svobodu.“

„Tvořím webovky, tak jsem dost flexibilní.“

„Slyšeli jsme, že Wedd pracuje v showbyznysu.“

Sommers si odfrkl. „To klidně může znamenat, že filmařům zajišťuje občerstvení.“

„Jak dlouho vedle něj bydlíte?“

„Já tu bydlím asi tři roky, ale on se sem přistěhoval později, tak před dvěma, dvěma a půl. Nemám s nímproblémy, nestrká nos do cizích věcí. Ale zrovna sympaťák není. Nikdy člověka nepozdraví první, a kdyžodpoví, zní to, jako by se k tomu musel nutit. Asi samotář. Brácha tvrdí, že to může avizovat nebezpečí,ale podle mě se tu nic nenormálního neděje.“

„Váš bratr je detektiv?“ zeptal se Milo.

„Dělá v Malibu šerifa, jezdí s hlídkovým vozem sem a tam podél pobřeží. Jednou mě zastavil a vyhrožoval,že mi dá pokutu. Odveta za to, kolikrát jsem ho jako kluk přepral.“

„Nakonec zůstal jen u varování?“

Sommers zaťal pěst a zasmál se. „Spíš jsem varoval já jeho.“

„Pamatujete se, jak panu Weddovi ukradli auto?“

„Tak kvůli tomu jste přišli? Už se našlo?“

„Ještě ne.“

„Škoda,“ řekl Sommers. „Ten bavoráček byl pěknej. Nekupoval bych si místo něj takový monstrum.“

„Myslíte Ford Explorer?“

„Jo, nadupanej Explorer s šílenejma kolama, černá barva, kouřový skla.“

„S šílenejma kolama?“ zopakoval Milo.

„Byly hrozně veliký,“ vysvětlil Sommers a načrtl rukama ve vzduchu obří kruh. „Chromovaný, široký,musely ho přijít na šílený peníze. A celý auto trůnilo na zvýšeným podvozku. Možná se ta vejška dalaregulovat hydraulikou, i když jsem ho nikdy neviděl, že by to dělal. Ale lidi si u auťáků potrpěj nanejrůznější ptákoviny.“

„Velká kola, zvýšený podvozek, černá barva. Soused je asi pořádný macho,“ podotkl jsem.

„Moje bejvalka říkávala, že když jste si svou mužností jistej, nepotřebujete to dohánět nabušenýmauťákem.“ Sommers se rozesmál. „Ale možná jenom nechtěla, abych se styděl za to svoje blbovozítko.“

„Tím myslíte tu hnědou acuru?“

„To je dost lichotivý označení,“ řekl Sommers. „Patřila uklízečce, co dělá u našich. Když si koupila novýauto, já se ujal týhle kraksny. Podezíráte Clarka z podvodu? Že se pokouší oškubat pojišťovnu?“

„Clarka?“

„Vypadá úplně jako Clark Kent a tváří se jako poslední spravedlivej.“

„Bere se vážně,“ nadhodil jsem.

„Jako by se chystal zaskočit si do telefonní budky a zachránit Metropolis,“ přikývl Sommers.

„S kým se stýká?“

„S chlapama ne, ale zato se spoustou holek. Většinou je spíš slýchám, než že bych je vídal.“

„Tenké zdi?“

Sommers se uchechtl. „Nevykládejte si to špatně, tamto nemyslím, to by aspoň byla sranda. Spíš měbuděj žvaněním. Ráno mi za zdí začnou cvrkotat ženský hlasy. Pracuju v různou denní dobu, protožemám klienty v Asii, tak se snažím urvat si spaní, kdy se dá. Ale když je tu Wedd, je to tu jak na holčičí koleji. A holky v jednom kuse melou pantem.“

Milo něco účastně zamručel a já vytáhl fotografii Charlene/Qeeshy. Byla upravená tak, aby nebylo poznat,že je to snímek pořízený při zatčení. Ale nespokojený výraz fotografované zůstal. „Viděl jste někdy s Weddem tuhle ženu?“ „V poslední době ne.“

„Ale dříve ano?“

„Jasně,“ přitakal Sommers. „Pamatuju si ji, protože to byla jediná černoška. A navíc těhotná. Říkal jsem si, páni, Clark si o sobě myslí, že je superhrdina, a přitom zapomněl kondom. Bylo mi jí trochu líto,

protože se tu objevovala a zase mizela – častěji než ostatní. A když tu nebyla, užíval si s dalšíma.“

„Kdy jste ji viděl naposled?“

„Hmm… tak před půl rokem? Už je to docela dlouho.“

„Zažil jste, že by mezi nimi někdy došlo ke konfliktu?“

„Jednou – možná když tu byla naposled – jsem slyšel prásknout dveře, a když jsem vykouknul ven, viděl

jsem ji, jak si to rázuje pryč, a pořádně rychle. Wedd za ní nešel a neslyšel jsem, že by se pohádali, tak nevím, jestli se to dá označit za konflikt. To je fotka ze zatčení?“

„Ano, Roberte,“ přisvědčil Milo.

„Ona něco provedla? Dělaj s Clarkem pojišťovací podvody s autama?“

„Chodila sem častěji než ostatní?“

„To rozhodně. Ty ostatní holky jsem vídal jednou, dvakrát.“ Sommers kroutil dredem v prstech. „Kdežto tuhle černošku jsem viděl tak… šestkrát, sedmkrát.“

„Wedd si potrpí na vztahy na jednu noc?“ zeptal jsem se.

„Vypadá to tak.“ Odfrkl si. „Playboy Clark.“

Milo mu ukázal fotografii Adriany Bettsové.

„Tak tu jsem v životě neviděl. Taky patří k tý bandě podvodníků? Vypadá podezřele.“ Nabral si do rukydalší dredy. „Když o tom tak přemýšlím, řekl bych, že na něj fakt měla vztek – ta černoška. Rázovala si topryč, jako by se nemohla dočkat, až vypadne. Možná za to mohly hormony. Těhotenský hormony. To sestalo mojí holce, když otěhotněla – byla čím dál podrážděnější, bylo to peklo.“

„Vy máte dítě?“

„Ne, šla na interrupci. Bylo to její rozhodnutí, chtěla radši studovat práva.“ Sommers pokrčil rameny.„Mně připadalo, že by to mohlo bejt fajn. Stát se tátou. Ale musela se rozhodnout sama.“

27. kapitola

Milo dal Sommersovi svou vizitku a požádal ho, aby mu zavolal, kdyby se Wedd objevil.

„Jasně,“ přikývl Sommers. „Ale jak už jsem říkal, moc tu nebejvá.“

Zkusili jsme obejít ostatní čtyři byty v budově. Ve třech nikdo nereagoval. Ve čtvrtém nám otevřela žena,

která za sebou vlekla kapačku na kolečkách. Do žil jí odkapávala jakási čirá, vazká tekutina. Pocuchané

šedé vlasy měla o odstín tmavší než tvář.

„Nezlobte se…“ Odmlčela se, aby nabrala dech. „Vůbec nechodím ven… Nikoho neznám.“

„Jdeme kvůli tomu zezdola, z trojky,“ řekl Milo. „Před nějakou dobou mu ukradli auto.“

„Aha, ten.“ Na čelistech se jí pohybovaly svaly. Nedalo se odhadnout, jestli je jí padesát nebo osmdesát.

„Lidi to… překvapilo.“

„Pročpak, madam?“

Dvakrát se nadechla a opřela se o zárubeň. „V noci… tu svítí… silná světla.“

„Takže kdyby někdo kradl auto, byl by nápadný.“

„Ano. Je to… zvláštní.“

S námahou se pokusila o úsměv. Uspěla a bylo poznat, že kdysi musela být krásná. „Ale… stává se to.“

Když jsme se vrátili do auta, Milo strčil klíč do zapalování, ale nenastartoval.

„Instinkt Grootovi napovídal správně. Ta krádež bavoráka je nejspíš podvod a z Clarka Kenta se námklube hajzlík s nějakou další zašívárnou. Myslíš, že je to ten náš taťka?“

„V jednom kuse si domů vodil ženy, ale jenom Qeeshu u něj Sommers viděl víckrát,“ řekl jsem. „Tonaznačuje, že nešlo o známost na jednu noc. Když ji Sommers viděl naposled, byla těhotná a vypadalanaštvaně. Že by na ni Wedd tlačil, ať si dítě nechá vzít? Jestli z něj ždímala peníze, mohlo ho to motivovat

k pojišťovacímu podvodu – obstará jí auto, takže ji na chvíli ukojí, a sám si za peníze od pojišťovny pořídí

nový bourák. Vylepšené SUV, zrovna jako to, které Heather tu noc viděla u parku.“

„Obhlížel si park, protože si potřeboval prošlapat terén, než se pustí do práce. Qeesha ho otravovala, takji zabil a dítě jakbysmet. A taky Adrianu, protože věděla příliš. Z Clarka se nám klube hajzl nakvadrát.“Milo se zamračil. „S čistým trestním rejstříkem.“

„Časově to sedí,“ pokračoval jsem. „Qeesha se odstěhovala z Idaha před dvěma lety, takže měla spoustučasu dát se dohromady s Weddem a otěhotnět. Přijde mi zajímavé, že Adriana za ní neodjela do L. A., ale

krátce poté se taky odstěhovala z domova. Podle reverenda Golemana potřebovala změnu. Možná jisetkání s Qeeshou inspirovalo – to, jak je Qeesha nezávislá. V kostele se starala o předškoláky, a tak sinašla práci u dětí: napřed u Van Dynesových, potom u Changových. San Diego není od L. A. daleko, takže

s Qeeshou zase navázala kontakt. Možná si pořídila tu poštovní přepážku, aby si mohly tajně dopisovat –taková malá lumpárna. Komunikovaly spolu, i když se osobně nestýkaly. To se změnilo před několikaměsíci, kdy ji Qeesha poprosila o pomoc a Adriana, která do té doby nikdy nikam nejezdila, se vydala sChangovými do L. A. Přibližně v tutéž dobu viděl Sommers Qeeshu těhotnou a nespokojenou. Co kdyžvytušila, že jí hrozí nebezpečí, dostala z Wedda strach a chtěla si sehnat pomocnou ruku? Anebosvědkyni.“

Milo si prohlížel dům. Malíři si zrovna dávali pauzu, seděli na obrubníku a jedli burrito. „Pořád mi nejdoudo hlavy ti brouci. A vosk. Jestli je Wedd náš pachatel, tak je to nelidská stvůra.“ Zavrtěl hlavou. „Ženskéna něj očividně letěly. Musí mít charisma.“

„Každou u něj Sommers viděl jen jednou nebo dvakrát…“

Milo se po mně podíval. „Ne, ne, nepouštěj představivost ze řetězu. Na to je ještě brzo.“

Nastartoval, ale zůstal stát na místě s levou rukou položenou na volantu. Prsty pravačky zatínal dokolene. Pak si zamnul tvář.

„Promiň,“ omluvil jsem se.

„Ne, to nic, teď se zase nevítanou představivostí nechávám unášet já. Co když to dítě nebyloneplánované, Alexi? Co když ho naopak chtěl? Pro nějaký úchylný rituál.“

Nezdravě bledá pleť mu zesinala ještě víc, takže byl bílý jako stěna. I mě zamrazilo.

„Panebože,“ vydechl, „co když si to děcko schválně vypěstoval?“

28. kapitola

U vjezdu na parkoviště před policejní stanicí stála žena. Vyčouhlá, samá ruka samá noha, s kudrnatýmižlutými vlasy. Na sobě měla červenohnědý kalhotový kostým s ramenními vycpávkami, jaké vyšly z módyuž před desetiletími. Nahlížela do papíru a kontrolovala přijíždějící vozidla. Na klopě měla připíchnutou legitimaci.

„Kontrolorka z magistrátu?“ zeptal jsem se.

„Za tohle se vyhazujou prachy z daní,“ utrousil Milo. Zařadil se za černobílý hlídkový vůz a něčísoukromou modrou corvettu. Žena nechala obě auta projet bez povšimnutí. Když zajel ke kódovémuzámku s klávesnicí Milo, podívala se po něm a zamávala papírem.

„Poručík Sturgis?“ přistoupila k okénku na straně řidiče.

„Další průzkum?“ zavrčel Milo. „Dneska ne.“ Začal vytahovat okénko vzhůru.

„Ne, počkejte!“ Její protest zněl spíš jako zapištění než jako výkřik. Kalhotový kostým měl barvunakládané červené řepy a byl z materiálu, který rozhodně nevyrostl někde venku na poli. Na očích mělabrýle s bleděmodrými plastovými obroučkami, tváře zvýrazněné příliš sytou tvářenkou, rty ne dost sytourtěnkou. Měla takovou tu kostnatou postavu, na které se neusazuje tuk. Nepůsobila mužsky, ale žensky taky ne.

Připlácla na zpola stažené okénko ruku. Na legitimaci měla fotografii, ale drobná písmena jsem nepřečetl.

Předvedla Milovi papír – celý ho zabírala velká barevná fotografie jeho samotného.

„Toho jsem nikdy neviděl,“ prohlásil.

„Ale no tak, poručíku.“

Zase okénko stáhl. „Co pro vás můžu udělat?“

„Přestaňte se mi vyhýbat.“ Odepnula si legitimaci a předvedla mu ji. „Kelly LeMastersová, Los Angeles

Times.“

Milo se neuráčil zareagovat.

„Tak vy na mě takhle?“ řekla. „No dobře, budu se vás doprošovat o každý drobeček. I když je to

absurdní, protože jsem z hlavních novin. Celý týden vám volám kvůli těm kostrám a vy se přede mnou schováváte, jako bych byla vaše bývalá, co se dožaduje zvýšení alimentů.“

Usmála se. „Tedy ve vašem případě spíš váš bývalý.“

„Vy jste ale komediantka,“ řekl Milo.

„Zkouším, co se dá,“ opáčila Kelly LeMastersová. Z jejího tónu bylo znát, že je na odmítání zvyklá, ale

stejně se s ním nehodlá smířit.

Za námi zastavilo auto, zbrusu nový chevrolet s mohutným černochem za volantem. Měl na sobě tmavý oblek s bílou košilí a červenou kravatou. Netrpělivě se mračil. Stiskl klakson.

Milo prohlásil: „To za námi je kapitán, takže už musím jet. Nevykládejte si to, jako že se vám vyhýbám.“

„Stejně byste se mi nevyhnul. Budu přímo tady, až budete vycházet.“

Přesně jak řekla, nehnula se ani o milimetr. Změřila si mě pohledem. „Tohle je ten psycholog. To on vám

poradil, ať se přede mnou schováváte?“

„Nikdo se před vámi neschovává. Nezlobte se, jestli to tak vypadalo.“

„Řečičky, řečičky, to vám nespolknu,“ odsekla. „Jste snad alergický na spolupráci s tiskem?“ Přejela mězrakem od hlavy k patě. „Perfektní dvojka, životem unavený detektiv z oddělení vražd a elegán cvokař.“Modré oči se přesunuly zpátky k Milovi. „Vymažte životem unavený, nahraďte slovem uválený.“

Zajel si rukou ke kravatě, která mu přes pupek visela nakřivo. Ta bezděčná reakce Kelly LeMastersovoupobavila. Zvesela se plácla do stehna. To už jsem hodně dlouho u nikoho neviděl. Rozhodně ne od poslední cesty mezi horaly v Ozarks.

„Těší mě, že jsem zábavný,“ ucedil Milo.

„Vidíte?“ opáčila Kelly LeMastersová. „Jste lidský. Máte svoje marnivůstky jako všichni ostatní. Tak proč semnou proboha odmítáte spolupracovat? Můžu z vás udělat hvězdu. Aspoň na chvíli – i to se počítá, ne?“

„Díky, ale nemám zájem.“

„Chcete se nechat dlouze přesvědčovat? Proč se bráníte slávě, Milo Sturgisi? Kromě toho, že jsteprůkopník otevřeného přiznání sexuální orientace, za což se vám nikdy nedostalo patřičného uznání, jstezatraceně dobrý ve svojí práci. Podle mých zdrojů jste za posledních dvacet let vyřešil mnohem víc vraždnež kterýkoli jiný detektiv. A skoro nikdo o tom neví, protože se tvrdošíjně vyhýbáte médiím. Jasně, občas se někde objevíte s nějakým úderným prohlášením, ale mnohem častěji necháte někoho z šéfů, ať sipřipíše zásluhy místo vás.“

„Ale jděte.“

„No dobře, jste gay verze Jimmyho Stewarta, ale proč mě k těmhle případům nechcete pustit? Kvůličemu? Smrdí mi snad z pusy?“

Naklonila se k němu a hlasitě vydechla. „Nesmrdí, co? Voní po mentolu.“ Ani mě neušetřila mentolovéhozávanu. „Dosvědčte mi to, doktore.“

Oba jsme se s Milem rozesmáli.

„Vidíte,“ řekla, „jsem zábavná. Tak mě odměňte, Milo Sturgisi.“

„Je to komplikované.“

„A co není?“ Rozhodila ruce. Na jednom z deseti kostnatých prstů se jí blýskl snubní prsten z bílého zlata.Nehty měla krátké, nenalakované. Až na snubní prsten neměla žádné šperky.

„Teď si potřeseme rukama?“ zeptal se Milo.

„To se ví,“ řekla Kelly LeMastersová. „Ať stvrdíme, že se z nás stali báječní kámoši, co jsou si navzájemužiteční.“

Od bulváru Santa Monica se k nám blížilo auto. Neoznačené, nablýskané, tak nové, že ještě nemělopoznávací značky. Milo naznačil LeMastersové, ať popojde od vjezdu na parkoviště kus stranou, a otočilse k přibližujícímu se vozu zády.

„Kdo je to?“ zeptala se LeMastersová.

„Na tom nesejde. Tady se bavit nebudeme.“

„Dobře,“ přikývla. „Tak kde? Co v té indické restauraci, co ji máte tak rád?“

Probodl ji pohledem. „Nechci, aby mě s vámi viděli někde, kde to mám rád. Bez ohledu na mentolověvoňavý dech.“

„Fajn,“ usmála se. „To znamená, že pro mě máte něco pikantního.“

„Nic vám neslibuju.“

„To říkají všichni.“

Zamířili jsme do obytné čtvrti jižně od policejní stanice. Milo s LeMastersovou šli bok po boku, já dvakroky za nimi. Párkrát jsme zahnuli za roh a pak se Milo zastavil před výstředním obytným domem. Mělbílou omítku, ne tyrkysovou, ale jinak se od Weddova občasného bydliště moc nelišil.

Že by to byl od Mila soukromý žertík? Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl na vtipkování náladu. Napřímilse v plné výšce, jak to dělá, když chce někoho zastrašit.

Jestli se právě o tohle snažil, na Kelly LeMastersovou to nezabralo. Vytáhla z kabelky propisovačku a psacípodložku a vybídla ho: „Tak spusťte.“

„Schovejte to, bavíme se mimo záznam,“ prohlásil Milo. „Pokud se teda na takové věci ještě pořád bere ohled.“

„Milo, Milo,“ povzdechla si. „Jestli mi všechno povíte mimo záznam, k čemu mi budete užitečný?“

„Možná budete v šoku, Kelly, ale být vám užitečný rozhodně nepatří mezi moje priority.“

„No ovšem, tam patří řešení ohavných starých vražd atakdále, atakdále. Ale víte stejně dobře jako já, žetyhle věci jdou ruku v ruce. Kolik případů, které jste vyřešil, by bylo ještě pořád otevřených, kdybysteneměl mediální publicitu, když jste ji potřeboval?“

„Já si svobodného tisku vážím. Ale mám svázané ruce.“

„Kým?“

„Je to mimo záznam?“

„Tahleta maličkost? Jistě.“

„Byrokracií.“

„To si snad děláte legraci,“ zavrtěla hlavou. „Tohle má být to šokující tajemství? S úředním šimlemválčíme všichni – nebo si myslíte, že moji zaměstnavatelé uctívají Listinu práv a neházejí mi klacky pod nohy?“

„Jsem rád, že máte pochopení.“

„Nemusíte mi vykládat, proč vám vaši stupidní zkorumpovaní šéfové zakázali mluvit o té druhé kostře – politika jako obvykle, Maxine Clevelandová a její nemovitost. Potkal jste se s ní někdy? Má v hlavě vymeteno a je úplně mimo, do Washingtonu by měla zapadnout přímo perfektně. To tutlání bylo naprostá

blbost, jak si tím pomohla?“ Kelly LeMastersová si sundala brýle. „Kvůli těm idiotům, co vám šéfují, mě předběhly pitomý studentský noviny.“

„Jestli si chcete stěžovat, dám vám pár telefonních čísel.“

„K čemu by mi to bylo?“

„Přesně to se vám snažím říct, Kelly. Je to jako mluvit do zdi.“

Měřila si ho pohledem. „Jste mazaný, co? No dobře, tak se prozatím budeme bavit mimo záznam, ale doufám, že v určitou chvíli to budu moct použít, a tím nemyslím v řádu měsíců.“

„Termín vám neřeknu.“

„Nechci termín, jenom chci, abyste byl rozumný.“ Zase si nasadila brýle. Něco si poznamenala na psací

podložku a držela ji tak, aby na ni nebylo vidět. Milo dělává totéž se svědky, zvyšuje tím napětí a staví se do dominantní role.

Ti dva by byli zajímavá dvojka.

„Definujte, co si představujete pod pojmem rozumný, Kelly.“

„Abyste používal selský rozum a nesmysly si nechal od cesty – nebo jak jinak to chcete definovat. Nebudu mlčet věčně a jen útrpně sledovat, jak tu záležitost rozebírá každý pitomec v televizi a na internetu.“

Založila si kostnaté ruce v bok. „Je vám to jasné?“ „Je.“

„Fajn.“ Nachystala si propisovačku. „Tak spusťte.“

„Schovejte to psací náčiní.“

„Vy mi nevěříte, že to udržím pod pokličkou?“

„Před chvílí jste mi naznačila, že trpělivostí zrovna neoplýváte.“

„Oba jenom mrháme časem,“ povzdechla si. „Tohle je k ničemu.“

„Tak co se dohodnout takhle: Jakmile pro vás budu něco mít, dám vám vědět.“

„Proč byste to dělal?“

„Protože máte pravdu,“ řekl Milo.

Změřila si ho. „Kecáte. Ale dobrý pokus.“

„Nekecám. Máte pravdu.“

„Vy uznáváte, že jste udělal chybu? Zkontroloval jste si v poslední době chromozom Y?“

„Kdyby bylo na mně, Kelly, pověděl bych vám toho spoustu a hned zítra by to mohlo jít do novin. Ne

proto, že by mi záleželo na vás a vaší práci, ale protože by to mohlo být v mém vlastním zájmu. Jenže kvůli tomu vašemu divadýlku na parkovišti si teď všechno, co napíšete, snadno spojí se mnou.“

„Já… Možná to ode mě byla blbost, ale copak jsem měla na vybranou?“

Milo pokrčil rameny.

„No tak dobře,“ podvolila se Kelly LeMastersová. „Nebudu si dělat poznámky a slibuju, že utajím vaši

totožnost.“ Zastrčila podložku a propisovačku zpátky do kabelky.

„A taky vypněte ten diktafon, co tam schováváte,“ řekl Milo.

„Jak… No jo, jste detektivní eso.“ Vytáhla diktafon a vypnula ho.

Vzal jí ho z ruky, vyndal z něj miniaturní cívku, strčil si ji do kapsy a teprve pak jí přístroj vrátil.

Naježila se. „To si hodláte nechat?“ „V zájmu nás obou.“

„Nechcete si taky zkontrolovat, jestli u sebe náhodou nemám atomově-laserovou čtečku myšlenek?“ „Ne, ty vyšly z módy ve dvacátém století. Tak co chcete vědět, Kelly?“

„Po tom všem vám ještě musím klást otázky? Prostě mi řekněte, co se zjistilo o těch dětských kostrách.“

„Ta první možná vůbec nesouvisí se zločinem.“

„Proč myslíte?“

„Nejsou na ní patrné žádné známky poranění.“

„Třeba to dítě někdo udusil nebo tak něco.“

„Možné je všechno, ale potřebuju důkazy.“

„Tělo pohřbené pod stromem důkaz je,“ namítla. „Kdyby to nebyl zločin, proč by ho někdo schovával?“

„Třeba to děcko zemřelo z přirozených příčin, ale někdo to chtěl ututlat.“

„Jaká smrt je přirozená pro dítě?“

„Choroba.“

„Proč to v takovém případě tutlat?“

„To kdybych věděl, Kelly. A možná se to nikdy nedozvím.“

„Proč jste takový pesimista?“

„To přichází s věkem.“

„Předpokládám, že jste vypátral tehdejší majitele toho domu.“

„Předpokládáte správně. Ale nikam to nevedlo.“

„Já vím,“ řekla LeMastersová. „Taky jsem si je prověřila. Našla jsem toho dědulu v Burbanku, co si hraje

na Johna Waynea, a nic jsem se od něj nedozvěděla. Ani od nikoho v Cheviot Hills. Ani od té holky, co serozpovídala do toho univerzitního plátku. Ta jenom omílala: ,Budu mluvit s poručíkem Sturgisem, s nikým jiným.‘“

„Síla tisku,“ rýpl si Milo.

„Jo, lidi nás přímo milujou. Takže mám to první děcko prostě pustit z hlavy.“

„Řiďte se tím, kam vás srdce táhne, Kelly. Jestli něco zjistíte, budu rád.“ Znělo to upřímně. Ale anislůvkem se nezmínil o Eleanor Greenové a velkém modrém Duesenbergu.

A já se ani jednomu z nich nezmínil o doktoru Jimmym Asherwoodovi.

„Tak, a teď k tomu pikantnějšímu,“ zavelela LeMastersová.

„Ani na té druhé kostře nejsou patrné žádné známky poranění. Ale usuzuju na vraždu – kvůli té ženě, co

se našla na druhé straně parku. Provedli jsme předběžnou analýzu DNA a ukázalo se, že to mrtvé dítě byla holčička.“

Kelly LeMastersová nehnula ani brvou. „Pokračujte.“

„Soudě podle zubů jí byly dva nebo tři měsíce.“

„To je všechno? A co ta žena?“

„Vás to vůbec netrápí?“ zeptal se Milo.

„Co?“

„To mrtvé děcko.“

Zaťala zuby a svaly na pažích se jí napjaly. „Vás ano?“

„To si pište.“

„No, mě taky. Takže tohle jsme si ujasnili – oba nás sice živí lidské utrpení, ale přesto jsme humánní.“Obrátila se ke mně. „Řekla bych, že o vás to platí taky – to s tím lidským utrpením. To vy jste ho naučilfígle, jak s někým vést psychologickou válku?“ Otočila se zpátky k Milovi. „Jestli mě to trápí? Řekněme totakhle: Mám jedno dítě a třikrát jsem potratila, než jsem se k němu dopracovala, takže ne, mrtvé děti měnijak nevzrušují a nepřipadají mi ani trochu zábavné. Co sakra ještě chcete vědět?“

„Omlouvám se,“ řekl Milo.

„Omluvu si strčte někam. Radši mi dejte nějaká šťavnatá sousta, na kterých si smlsnu.“

„Identifikovali jsme tu dospělou ženu. Její minulost ani v nejmenším nenasvědčuje tomu, že by mělazemřít násilnou smrtí.“

„Jméno,“ dožadovala se LeMastersová.

„Adriana Bettsová, původem z Idaha. Byla zbožná, žila naprosto počestně, živila se jako chůva.“ „Starala se o děti?“

„Ano.“

„Včetně nemluvňat?“ „Včetně těch.“

„A v tom nevidíte spojitost?“

„Teoretickou? Jistě, Kelly, ale vyslechli jsme její zaměstnavatele a jejich děti jsou naživu a nic jimneschází. Nikdo o ní neřekl křivé slovo.“

„Ze zbožných typů se často vyklubou pokrytci.“

„A z koho ne?“

„Copak, že byste byl pánbíčkář? Navzdory tomu, co církev prohlašuje o lidech jako vy?“

„Držme se případu, Kelly.“

„To mi nejde do hlavy,“ prohlásila. „Že by někdo byl zároveň katolík a gay.“ Zasmála se. „Teda pokud

nejste farář.“

„Vy jste katolička?“

„Kdysi dávno jsem bývala.“

„Těší mě, že nejste předpojatá.“

Zamračila se. „Jak hodláte s vyšetřováním pokračovat?“

„Těžko říct.“

„To vám tak budu věřit,“ opáčila. „Všichni tvrdí, že si počínáte metodicky a máte dobrou intuici, takže

vždycky něco vymyslíte. Tak ven s tím. Co máte v plánu?“

„Stejná odpověď, Kelly.“

Založila si paže na hrudi. „Svolila jsem, že rozhovor bude mimo záznam, a vy mě hodláte krmit

banalitami?“

„Protože nic jiného než banality nemám. Mohl bych vám předhodit pár věcí, po kterých byste hladověskočila a začala se za nimi zběsile honit. Ale mému případu by to nijak nepomohlo, naopak by mu mohloublížit, kdybyste otiskla mylné závěry.“

„Myslela jsem, že se snažíme o vzájemnou důvěru.“

„Taky že ano,“ řekl Milo. „Dosáhli jsme cíle?“

„Jakého?“

„Aby se z nás stali kámoši, co jsou si navzájem užiteční.“

„Ani jsme se k němu nepřiblížili,“ opáčila. „Slíbila jsem, že nechám všechno pod pokličkou, a vy jste mi neřekl ani ň.“

Milo nakrabatil čelo. „Povím vám ještě něco, ale musíte mi slíbit, že s tím nevyrukujete, dokud vám

nedám zelenou. Myslím to vážně, Kelly. Je to naprosto nezbytné.“

„No dobře, dobře. Tak o co jde?“

„I když Adriana Bettsová byla podle všeho počestná a zásadová, možná se zapletla se špatnými lidmi.“

„S jakými špatnými lidmi?“

„Nezakládá se to na žádných faktech,“ řekl, „ale možná patřili k nějaké sektě.“ „Nezakládá se to na faktech? Tak na čem?“

„Na dedukci.“

„Vaší, nebo Delawareově?“

„Mojí.“

„A vydedukoval jste to z té mrtvoly?“ zeptala se. „Byla nějak rituálně zohavená? Myslela jsem, že ji někdo prostě zastřelil.“

„Nezlobte se, ale víc vám prozradit nemůžu, Kelly.“

„Zbožná žena ve spárech satanistů? Podezíráte nějaké konkrétní magory?“

„Bohužel ne,“ odpověděl. „Budu muset tenhle svět propátrat a uvítal bych vaši pomoc.“

„Já o sektách nevím ani ťuk.“

„To jsme dva, Kelly.“

Uvolnila se. Oči se jí rozjasnily. „Že bychom měli tu čest s dalším Mansonem?“

„Doufám, že ne.“

„Tohle město je přímo cvokhaus,“ prohlásila. „Mohl byste to aspoň trochu zúžit?“

„Rád bych, Kelly. A musíte se postarat, aby se o tomhle našem hovoru nikdo nedozvěděl.“

„Jak už jsem říkala, chráním své zdroje.“

„Nemyslím po právní stránce – mám na mysli úplné zatmění.“ Přistoupil k ní o krok blíž. Černé obočí mu o kousek pokleslo. Tyčil se nad ní jako hora. Kelly LeMastersová ucouvla. Vetřel se jí ještě o kousek víc dojejího osobního prostoru. Snažila se to ustát, ale instinktivní strach z něčeho tak velkého a agresivního jizase přiměl ustoupit.

„Úplné,“ zopakoval. „Jestli to poděláte, už s vámi jaktěživ nepromluvím – a ostatní z oddělení taky ne.“

Ztišil hlas, takže mluvil pološeptem jako nějaký filmový padouch.

LeMastersová zamžikala. Přiměla se k úsměvu. „Vyhrožujete mi?“

„Jenom vám objasňuju příčinnou souvislost. A předhodím vám ještě jednu, abyste viděla, jak jsemvstřícný: Jestli dodržíte svou část dohody, tak budete první, komu dám vědět, pokud případ uzavřu.“

„Pokud? Ne až?“

„Vážím si vaší důvěry, Kelly. Každopádně všechny předběhnete. To vám slibuju.“

„Jaký náskok mi dáte?“

„Dost velký, abyste to všem natřela.“

„Můžete mi to zaručit?“ zeptala se. „Co vaši nadřízení?“

„Ať táhnou k čertu,“ zavrčel.

Z očí měl zelené štěrbiny.

Kelly LeMastersová se s ním ani nesnažila dohadovat.

Doprovodili jsme ji zpátky na Butler Avenue a hleděli za zmenšující se hnědočervenou tečkou, dokudnezahnula na bulvár Santa Monica a nezmizela nám z očí.

„Abych parafrázoval neodbytnou Kelly – co máš v plánu?“ zeptal jsem se.

„Proklepnu si pana Wedda. A ty se zatím vrať k normálnímu životu.“

„Ať už to znamená cokoli.“

„To znamená, že se máš mít hezky. Aspoň v rámci možností.“

29. kapitola

Holly Rucheová dorazila s šestiminutovým zpožděním. Došli jsme jí s Blanche otevřít. „Obecně nemám psymoc v lásce,“ řekla. „Ale uvažuju, že si nějakého pořídím. Kvůli dítěti.“

Nejhorší možný důvod. „Nemusí být s námi v pracovně,“ řekl jsem.

„Je to terapeutický pes?“

„Oficiálně ne, ale už si připsala takové zásluhy, že by měla mít nárok na doktorát.“

Holly se na Blanche zadívala. „Jak se jmenuje?“ „Blanche.“

„Je roztomilá… Skoro jako by se smála. Tak jo, ať jde s námi.“

„Je to na vás, Holly.“

„Nevadí mi to, vážně ne. Určitě je dobře vychovaná.“ Rozhlédla se po obývacím pokoji. „Máte to tadystylové. Potrpíte si na modernu, viďte?“

Když vám psychopat spálí váš první dům, začne vám jednoduchost vyhovovat.

Jen jsem se usmál.

„Bydlíte tu dlouho?“ zeptala se.

„Už nějaký ten pátek.“

„V téhle čtvrti vás to muselo přijít pěkně draho.“

„Půjdeme do mé pracovny.“

Když se usadila na opotřebovaném koženém gauči, omluvila se: „Promiňte mi tu poznámku, že vás dům

musel přijít draho. Nic mi do toho není. Asi jsem posedlá tím, kolik co stojí – zvlášť když jde o

nemovitosti.“

„Takže zařizování vašeho domu vázne?“ „Pořád to teprve probírám.“

„S Mattem?“

Propletla si prsty a sklopila zrak. „Hlavně sama se sebou.“

„Takže je to takový monolog.“

Pohladila se po břiše. Trochu přibrala a tváře se jí zakulatily. Vlasy měla stažené do praktického culíku ana čele kolem vlasové linie bylo vidět drobné pupínky. „To je částečně důvod, proč jsem přišla. Matt skoronení k dispozici. Fyzicky ani emocionálně. Nejspíš to jde ruku v ruce. Pořád pracuje.“ „Dřív tomu tak nebylo?“ Skousla si ret. Zpod víček se jí vydraly slzy a stékaly jí po tvářích.

„Asi bylo,“ řekla konečně. „A to je asi ta potíž. Nic se nezměnilo.“

Podal jsem jí papírový kapesník. Výrobci Kleenexu by mi měli platit provize. „Takže Matt odjakživa kladl důraz na práci.“

„Já si toho vážím, doktore Delaware. Je strašně zodpovědný a to je důležitá vlastnost, ne? Taky by mohl

být lenoch a flink.“ „Ovšem.“

„Připadá mu to mužné. Že nás umí zaopatřit. A asi je. Ne asi – určitě.“ „Právě to vás na něm přitahovalo,“ konstatoval jsem.

„Ano. Jak to víte?“ „Školený odhad.“

„Máte pravdu, hrálo to velkou roli. Prostě jsem… Asi byste měl vědět o mém otci. Přesněji řečeno o tom, že žádného nemám.“

Vyčkával jsem.

„Neznám ho,“ pokračovala. „A nejsem si jistá, že máma vůbec věděla, kdo to byl.“ Stiskla v prstechkapesník. „Těžko se mi o tom mluví…, ale musím být upřímná, co? Proč bych sem jinak chodila.“ Uvolnila zaťaté prsty a odhodila kapesník do koše. „Těhotenství mě přimělo přemýšlet o různých věcech, i když jsem se zařekla, že na ně nikdy myslet nebudu.“ „O vaší rodině.“ „Pokud se to tak dá nazvat.“ „Opravdová rodina to nebyla?“ „Jen já s mámou. A máma byla…“ Na chvíli se odmlčela. „Nemá cenu chodit kolem horké kaše – máma byla do větru. Měla dost uvolněnoumorálku. Vůči mně se chovala prostě jako máma, to zas jo, ale když o ní zpětně přemýšlím… Byla číšnicev baru. Netvrdím, že je na tom něco špatného, tvrdě dřela, poctivě se o mě starala a živila nás. Ale takysi… přilepšovala k platu bokem. Vodila si domů chlapy. Když jsem byla malá, přišlo mi to úplně normlní.Vždycky mě zamkla v pokoji se zásobou sladkostí a sušenek.“

Kousla se do rtu. „Ale stejně jsem je vídala. A slýchala. Chodili k nám všichni možní chlapi, různého věku,různých ras, prostě… Mluvila o nich jako o kamarádech. ,Teď si pěkně zalez do pokojíčku a dej si Kit Kat,zlato. Já se musím věnovat kamarádům.‘“

„A v určitou chvíli jste si uvědomila, že to normální není,“ konstatoval jsem.

„Došlo mi to, když jsem začala chodit do školky a viděla, jak žijí ostatní. Předtím jsme s mámou žily taktrochu v izolaci, bydlely jsme v karavanu. Nevykládejte si to špatně, měly jsme ho hezky zařízený a máma ho pečlivě udržovala, vysázela kolem kytky a dala k nim pítko pro ptáky, kam chodili vrabci a pěnkavy…Bydlely jsme hned u dobré čtvrti – žila tam pracující třída, slušní lidé, spousta nábožensky založených.Poměrně brzo jsem postřehla, že ostatní mámy se nechovají tak jako ta moje. Ale nikdy jsem jí nicneřekla, protože mě měla hrozně ráda, starala se o mě, kupovala mi hezké oblečení a dobré jídlo. Mělajsem totéž co ostatní děti, tak jak bych mohla být nevděčná?“

Zase jí vyhrkly slzy. „To jsem neměla říkat – že byla do větru. To ode mě byla fakt hnusárna.“

Další mezihra s kapesníkem.

„Už nežije, nemůže se bránit… Ale prostě mám pocit, že přišel čas na upřímnost, chápete? Že se musím postavit realitě čelem. Abych se líp vyznala sama v sobě.“

„Když se teď sama máte stát mámou.“

„Nechci být jako ona,“ prohlásila. „Tedy v některých ohledech ano – chci mít Aimee taky tak hrozně ráda, starat se o ni, dávat jí všechno. Proto jsem si vzala Matta, umí nás skvěle zaopatřit.“

„Když jsem s vámi mluvil u vás doma, říkala jste, že jste až doteď pracovala a budovala si kariéru.“

„To je pravda.“

„Snažila jste se o nezávislost.“

„Ano. No a co?“

„Takže i když vám na Mattovi imponuje, jak je vyzrálý a pilný, nechtěla jste se spoléhat jen na něj.“

„No… asi ano, máte pravdu. Chcete říct, že ze mě máma vychovala tvrďačku?“

„Chci říct, že jste schopná a přemýšlivá. Patří za to zásluhy i vaší matce? Částečně určitě, ale vy se

rozhodujete sama za sebe.“

„Jo, asi jo… Ale stejně mě to mrzí. To, co jsem o mámě řekla. Strašně se mi po ní stýská!“

Rozbrečela se a chvíli jí trvalo, než se zase zklidnila. „Umřela před třemi roky. Hrozně trpěla, doktore.Měla jsem na ni vztek, že odešla tak brzo, bylo jí jenom čtyřiapadesát. Pochopitelně to ode mě bylonaprosto iracionální a sobecké. Jsem prostě sobec, tečka. A neměla jsem o ní říkat tamto.“

„Chovala jste se k ní nehezky, dokud byla naživu?“

„Ne, ovšemže ne. I potom, co se musela odstěhovat do hospicu – měla ALS, Lou Gehrigovu chorobu –,jsem pro ni dělala první poslední. Bylo to strašné, protrpěla si tři roky. Platila jsem jí všechno, conepokrylo pojištění. Byla jsem v jednom kuse u ní. Mozek jí pořád fungoval, ale nic jiného ne, to na tombylo nejhorší. Na konci už mohla hýbat jen očima a já v nich pořád viděla lásku. Tak jak jsem o ní mohlaříct takovou hanebnost?“

„Ve vašem životě nastávají změny a je normální, že se vám vybavují staré pocity, Holly. Máte svoji matkuhrozně ráda, ale některé její počínání vám nahánělo strach a styděla jste se za něj. A nikdy dřív jste svojepocity nevyslovila nahlas. Je to naprosto v pořádku.“

„Je v pořádku takhle se o ní vyjadřovat? Říkat, že byla do větru?“

„Jsou to jen slova, Holly. Mnohem větší váhu mají vaše činy.“

Dlouhá odmlka. „Jste hrozně milý. Vaše žena má štěstí – jste ženatý?“

Jen jsem se usmál.

„Promiňte, nezlobte se, neměla bych strkat nos do cizích věcí.“

„O to nejde. Ale středem pozornosti byste měla být vy.“

Usmála se. „To je mi změna. Být za hvězdu. I když pro mámu jsem asi taky byla hvězda. Žádné další děti

neměla. Jeden omyl jí nejspíš stačil.“

„Víte jistě, že jste se narodila omylem?“

„Není to snad zřejmé?“

„Z vaší matky mám dojem, že si počínala cílevědomě.“

„Takže podle vás si mě pořídila úmyslně?“

„Narodily se jí snad omylem další děti?“

Žmoulala v prstech kapesník. Popotáhla se za ohon. „Možná na tom něco bude. Vždycky mi říkala, že

jsem to nejlepší, co ji kdy potkalo.“ „Nepochybuji, že mluvila pravdu.“

Holly se podívala po Blanche. Já jsem na Blanche kývl a ta se přikolébala ke gauči.

„Smí nahoru?“ zeptala se Holly.

„Jistě.“

„Jestli chceš, tak pojď ke mně, krasavice,“ vybídla ji. Blanche hladce vyskočila na gauč a přitulila se k ní, aby se nechala podrbat. Holly ji pohladila po záhybech kůže na krku. „Je taková heboučká. Jako plyšák.“

„Roztomilá jako hračka,“ přikývl jsem, „ale mnohem chytřejší.“

„Máte všecko, co si můžete přát,“ řekla Holly. „Dům, psa… Možná i manželku. Nezlobte se. Možná proto si

myslíte, že po mně máma přímo prahla. Ale co, beru to. A Aimee je rozhodně chtěné dítě a to je hlavní.

Můžu se vás na něco zeptat? Je lepší liberální výchova, nebo důraz na kázeň?“

„Záleží na dítěti.“

„Některé děti potřebují kázeň víc než jiné.“

Přisvědčil jsem.

„Matt ji rozhodně nepotřebuje – ten je sám od sebe nejukázněnější člověk, jakého jsem kdy potkala.“

„A co vy?“

„Já jsem v pohodě. Asi se o sebe umím postarat… Jsem zvědavá, jaká bude Aimee. Ne že bych na nipředem kladla bůhvíjaké nároky. Teda pochopitelně chci, aby byla krásná a chytrá – a zdravá, to jenejdůležitější. Aby byla zdravá. Takže vy říkáte, že ji mám napřed poznat a plánovat až podle toho.“

„Možná vůbec nebudete muset plánovat,“ řekl jsem.

„Ne?“

„Mnoha lidem stačí spolehnout se na instinkt.“

„Ale ne všem.“ „Co vaší matce?“

„Ta měla skvělé instinkty,“ ujistila mě Holly. „Přímo perfektní.“ Usmála se od ucha k uchu. „Hned je mi líp.Když jsem o ní řekla něco hezkého a vykompenzovala tím to předchozí.“

Přehodila si nohu přes nohu. „To jste měl v plánu, že jo? Nasměrovat mě k tomu, abych o ní řekla něco hezkého.“

„Jak už jsem říkal, Holly, plánovat občas není potřeba.“

„Znáte mě dobře, takže jste věděl, jak na to.“

„Vy sama se taky znáte dobře.“

„Asi ano, doktore Delaware.“ Položila si ruku na břicho. „Tohle je moje, patří to mně. Tím nechci říct, že

by Aimee nebyla samostatná lidská bytost – mluvím o celém tom procesu. Nosím ji v sobě, živím ji vlastním tělem. Žena potřebuje mít pocit, že jí to patří… Už se cítím mnohem líp. Když vás budu potřebovat, můžu vám zavolat?“

„Samozřejmě.“

„Na domě, rekonstrukci a všech těchhle materiálních blbostech už mi nezáleží,“ prohlásila. „Takové vlastnictví je mi úplně fuk.“

30. kapitola

Udělal jsem pár tuňákových sendvičů a odnesl je Robin do dílny.

„Dokonalý muž,“ okomentovala to, umyla si ruce od pilin a dala mi pusu. Usadili jsme se s jídlem k jezírku, bavili se o všem možném, jen ne o práci, a pak jsme se k práci vrátili. Blanche se rozhodla zůstat u Robin, ale aspoň mi olízla ruku.

„Ty diplomatko,“ řekl jsem jí.

Robin mi předvedla půlku sendviče zabalenou v ubrousku. „Jestli to nebude tím, že jí mám co nabídnout.“

„To je definice diplomacie.“

Seděl jsem v pracovně a vrtalo mi hlavou, čím se asi Adriana Bettsová živila v době mezi odjezdem ze San Diega a smrtí v parku.

Možná měla něco našetřeno a žila z toho. Anebo se zase uchýlila k tomu, co jí šlo nejlíp – k péči o cizíděti. Vytiskl jsem si kontakty na všechny zprostředkovatelské agentury v L. A., které nabízejí práci chův, au pair, vychovatelek a pomocnic v domácnosti.

Příští hodinu jsem lhal, až se mi od pusy prášilo – obvolával jsem jednu agenturu po druhé, tvrdil, že se u mě Adriana uchází o místo a že uvedla, že ji dotyčná agentura v minulosti zastupovala. Asi jsem bylpřesvědčivý, protože volaní se jeden za druhým spravedlivě rozhořčovali a ujišťovali mě, že si tonavymýšlela. Několik mi jich řeklo, ať jsem rád, že jsem tak brzo odhalil, co je za nestydatou podvodnici.Většina mi podsouvala, že mi nabídnou mnohem lepší uchazeče.

Po deseti nebo patnácti hovorech jsem si dal pauzu na kafe a zkontroloval si vzkazy. Volal mi soudce, aby mi poděkoval za „velmi užitečný“ posudek ohledně svěření dítěte do péče, a taky advokát, který pracoval na stejném případu. Třetí vzkaz byl od Holly Rucheové – ještě jednou mi zopakovala, jak je mi vděčná,ale nijak blíž to nespecifikovala.

Telefonní operátorka, se kterou jsem nikdy dřív nemluvil, se mě zeptala: „Nemáte doma náhodou puberťáky, doktore?“

„Proč se ptáte?“

„Protože se zdá, že si vás každý váží. Jestli mi řeknete, že si vás váží i vaši puberťáci, tak se k vám snad

sama objednám.“ Rozesmál jsem se.

„Ta vaše veselost mi jako odpověď stačí,“ prohlásila. „Žádné nemáte.“

Na seznamu už mi zbývaly poslední čtyři agentury. Muž, který mi zvedl telefon v té jménem Zlatýstandard v Beverly Hills, si mě vyslechl a mlčel.

„Znáte Adrianu?“ zeptal jsem se.

„Vydržte chvilku, prosím.“ Hluboký příjemný hlas.

Zatímco jsem čekal, prohlížel jsem si webovou stránku agentury. Byly na ní karikatury ve stylu dvacátýchlet znázorňující lokaje, majordomy, kuchaře ve vysokých bílých čepicích a služebné v krajkovýchzástěrkách a používala hranatý font ve stylu art deco. V záhlaví stálo tučným písmem: Špičkové klasickéslužby, ještě špičkovější klasická diskrétnost.

Možná právě kvůli diskrétnosti mě nechali sedm minut čekat na lince a pak se spojení přerušilo.

Vytočil jsem číslo znovu a ozval se mi záznamník. Obvolal jsem zbývající tři agentury, vyslechl si dalšídávku rozhořčení a pak jsem se ještě jednou vrátil ke Zlatému Standardu.

Nikdo mi to nezvedl.

Zkusil jsem si zjistit, co se o nich píše na internetu. Vyskočil mi jen jeden odkaz, článek z novin BeverlyHills Clarion, který byl možná placená reklama, anebo dílo nějakého nájemného pisálka. Agentura patřilaJackovi a Daisy Weathersovým, „někdejší herečce a muzikantovi, nyní podnikatelům v oblasti kvalitníchslužeb“, kteří se mohou pochlubit „znalostmi specifických potřeb zábavního průmyslu a vysokoškolskýmvzděláním v oblasti lidských zdrojů a osobního rozvoje“.

U Jacka to obnášelo magisterský titul z „univerzity“, o které jsem věděl, že je to továrna na udělovánídiplomů z korespondenčních kurzů. Daisyino vzdělání nebylo nijak upřesněno. Oba Weathersovi pózovalina doprovodné fotografii – bělovlasí, opálení, ve vzájemně sladěných růžových košilích a s úsměvy, kterédělaly reklamu kvalitní zubařině.

Ten medový hlas v telefonu klidně mohl patřit herci, takže jsem možná mluvil přímo se šéfem. Místoadresy uváděla agentura jen poštovní přihrádku v Beverly Hills 90211. Jižní konec města.

Nepotřebují kancelář, protože za patřičně důležitými klienty jezdí domů? Anebo člověk musí projít testem,než ho pozvou do elitního soukromého klubu? Jestli platí to druhé, tak jsem selhal na celé čáře. A jejichreakce možná nijak nesouvisí s Adrianou, jen předvedli pohrdání vůči plebejci, který nemá nic společnéhos velkým světem zábavního průmyslu a nezaslouží si jejich pozornost. Ale žádná jiná agentura tak podivně nezareagovala.

Zavolal jsem Milovi. „Zrovna jsem se ti taky chystal volat,“ řekl mi. „Už jsi jedl?“

„Měl jsem sendvič.“

„To je svačina, ne pořádné jídlo. Takže na našem obvyklém místě?“

„A snad bez reportérů v zádech.“

„Když je řeč o Lois Laneové, možná jsem stvořil monstrum. No nic, já už jsem na cestě, začnu jíst bez

tebe. Abych tě dohnal, když už jsi měl ten sendvič.“ Našel jsem ho u jeho oblíbeného rohového stolu v Café Moghul, jak tam trůní jako paša nad talíři sjehněčím, kuřecím, humry, kraby, masovými koulemi tak obřími, že by se jimi dal hrát baseball, obvyklýmivelehorami chlebu naan a zeleniny a miskami záhadných omáček.

Bylo by krásné, kdyby na světě vládla rovnováha a v Bombaji se zrovna nějaký detektiv ládovalhamburgery, smaženými kuřaty a pizzou. Poprvé za dobu, co do restaurace chodím, jsem ji viděl skoro plnou. U stolů seděli uniformovaní policisté i detektivové v civilu a na talířích se před nimi vršily štědré porce, ale ani náhodou se nemohly vyrovnathýřivé hojnosti na Milově oltáři.

„Zdá se, že se to tu ujalo,“ poznamenal jsem.

„Co se ujalo, je speciální obědová nabídka – všechna jídla za polovic.“

Všiml si mě detektiv, kterého znám, a zamával mi humřím klepítkem.

„Barbaři, co jdou po slevách,“ zabručel Milo.

Obrýlená majitelka restaurace mi donesla ledový čaj a čistý talíř. Vypadala utahaně.

„Máte tu rušno,“ poznamenal jsem.

Rozzářeně se podívala na Mila. „Dají na něj.“

„Věřte mi, že za to může ten leták, co jste nechala na stanici,“ bránil se.

Usmála se ještě víc. Byla přesvědčená, že mluví s božstvem, a nepochybovala, že skromnost náleží k jehobožským atributům.

„Tak co je nového, Mahátmo?“ vybídl jsem ho.

Předklonil se ke mně a snížil hlas. „Kelly se vrtá v archivech jako červotoč. Už mi poslala asi padesátstránek o vraždách novorozeňat, ale všechny jsou irelevantní. Já se mezitím soustřeďuju na Adrianu,Wedda a Charlene Chambersovou neboli Qeeshu D’Embovou. Prohledávám sektářské weby, ale nic mi k nim nepasuje. A nejsou nikde na fotkách.“

„Sektáři dávají na web propagační fotky?“

„Věř nebo nevěř, ale jsou na sebe pyšní. V podstatě je to jeden velký mejdan, spousta nahoty aomakávání. Nejpodivnější, na co jsem narazil, je banda, která uctívá Belzebuba a ukájí se tím, že po soběrozpatlává jídlo. Základní posvátnou obětinou jsou pečené fazole. Pochopitelně čistě vegetariánské.“

„Kdyby někdo prováděl opravdové špatnosti, tak by to neinzeroval,“ podotkl jsem.

Pokýval hlavou, spořádal půl talíře jehněčího, otřel si ruce a pusu a pak se rozhlédl kolem a nasadiluličnický tón: „Provedl jsem pěknou kulišárnu, kámo. Dal jsem ctěné paní LeMastersové telefonní číslo najistou Marii Thomasovou a řekl jí, že mi nebude ani v nejmenším vadit, když do ní začne hučet, že bypolicie měla zveřejnit vybrané informace.“

„Tím ,vybrané‘ myslíš, že je vybereš ty.“

„Co jiného?“

„A Maria tě z toho nebude podezírat?“

„Kelly jí řekne, že už má plné zuby toho, jak dělám obstrukce, a že se mě rozhodla přeskočit a zkusit to opatro výš. Jestli jí Maria dá zelenou, fajn. Jestli ne, tak o těch vraždách v parku stejně otiskne dalšíčlánek. Pochopitelně k mé krajní nespokojenosti.“

„Jsi vychytralost sama.“

„Jak Ledová královna do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Co se týče Wedda, nepovedlo se mi ho spojit sežádnou sektou, ale dozvěděl jsem se o něm pár věcí. Většinou mě zklamaly. Nejenže nemá záznam vtrestním rejstříku, ale podle domácího je vzorný nájemník, který vždycky platí včas a nikdy si na nicnestěžuje. Na rozdíl od našeho surfaře Sommerse, který se s platbami chronicky zpožďuje, v jednom kuse brblá a domácí ho považuje za feťáka. Takže netuším, jestli obstojí jako svědek. Taky jsem zjistil, žepřed čtrnácti dny se ve Weddově bytě měnily termostaty, dělníky pustil dovnitř domácí a bylo tam čisto, uklizeno, nikde nic neobvyklého.“

„Majitel domu musí nájemníky na takové věci upozornit předem, takže Wedd měl dost času, aby dal byt do pucu.“

„V tomhle případě Wedd domácímu volal ještě tentýž den a dal mu svolení. Prý to v bytě vypadalo, jakoby ho moc nepoužíval. To podporuje domněnku, že má ještě nějakou jinou zašívárnu. Získal jsem naWedda číslo mobilu a e-mail a jeho momentální zaměstnání, které uvedl ve formuláři.“

Vytáhl svoje poznámky. „Přes tři roky pracuje u společnosti jménem KAPD. Zajímavé na tom je, že kdotyčné firmě nelze dohledat adresu. Podle toho PD v názvu jsem si říkal, jestli nemarkýrujou policii –jestli to třeba není nějaká soukromá bezpečnostní agentura. Jenže jsem ji nenašel v žádném seznamufirem v tomhle okrese, a když jsem zavolal na telefonní číslo, které Wedd uvedl, automaticky mě topřepojilo na stejnojmennou firmu na Kajmanských ostrovech. A dočkal jsem se jenom pípnutí a pak sespojení přerušilo uprostřed věty. A když jsem se pokoušel najít adresu firmy na Kajmanech, pohořel jsem.“

„Na Kajmany se uchyluje spousta cizích bank,“ poznamenal jsem.

„To mě taky napadlo – že by mohlo jít o nějaké pochybné finanční machinace a zlobivá holka jako Qeeshaby v nich mohla mít prsty. Tak jsem zavolal Rayi Lhermittovi do New Orleansu, ale v životě o žádnéspolečnosti KAPD neslyšel.“

„Wedd tvrdil Sommersovi, že pracuje v showbyznysu. Taky mám momentálně v zásobě jednu hypotézu.“

Pověděl jsem mu o telefonátech do zprostředkovatelských agentur a o vyhýbavé reakci Zlatého standardu.

„Možná jsem mu jenom nebyl po hlase sympatický, ale intuice mi napovídá, že něco tají.“

Nějaký policajt nám přes restauraci ukázal vztyčený palec. Milo zavrčel: „Leze do zadku nadřízenýmu.“Pak se vrátil k tématu: „Zlatý standard, říkáš? Proč ne platinový? No dobře, dáme sbohem tomuhle stádu ovcí a mrknem se, co ten Zlatý standard kuje za pikle.“

Hodil na stůl peníze. Okamžitě k nám přispěchala žena v sárí a snažila se mu je vrátit. „Berte ten oběd jako provizi!“

„Věnujte to charitě,“ řekl jí Milo.

„Které?“

„Nějaké hodné a laskavé.“

„Tak jako jste vy.“ Milo odpochodoval.

„Takový báječný člověk!“ dodala za ním.

Jeden z policistů na ni zavolal: „Promiňte, ale mohla byste nám donést ještě trochu špenátu?“

31. kapitola

Cestou na jižní konec Beverly Hills mě něco napadlo. „Sommers tvrdil, že se s ním Wedd nebavil – tak jakvěděl, že pracuje v showbyznysu?“

„Není nad to se zeptat.“

Sommers telefon hned zvedl. „Dřív si nechával doručovat Variety.“

„Dřív?“

„Už nějakou dobu ne. A taky se nosil jako pětka do záložny. Naparoval se, jako by hlásal do světa ,já

znám důležitý lidi, kam se na mě hrabete‘. Proved těm holkám něco špatnýho?“

„Žádné důkazy tomu nenasvědčují, Roberte.“

„Tím chcete říct, že možná jo,“ odtušil Sommers. „No nic, jestli se tu ukáže, dám vám echo.“

Adresa agentury Zlatý standard nás zavedla k patrovému domu obloženému lososově narůžovělou žulou.

V přízemí sídlila firma Rychle a jednoduše – poštovní a balicí služby. Za přepážkou seděla mladá pohlednádívčina s laníma očima a liščí tváří. Její vlasy připomínaly rezavou tsunami. Potetované paže a ocelovýcvoček, který jí trčel z brady, napovídaly, že si z bolesti hlavu nedělá. A z diskrétností taky ne. „Kde bychom našli majitele přihrádky tři sta třicet pět?“ zeptal se Milo. „Běžte ven a nahoru po schodech.“ Takže jsem se s utajeným sídlem mýlil. Ale vůbec mi to nevadilo. „Jestli sídlí přímo tady, tak proč potřebují vaše služby?“

„Hmm… Že by proto, že mi to sekne?“

Milo přimhouřil oči, aby rozluštil dívčinu jmenovku. „To vidím, Cheyenne, to je k nepřehlédnutí. A ještě znějakého dalšího důvodu?“

Zatočila si cvočkem na bradě. O něco zadrhl, až zkřivila tvář, ale pak se pootočil dál. „Majitel budovynájemníkům neposkytuje poštovní schránky.“

„Jak to?“

„Nabídl nám to jako tahák, aby nás sem přilákal. Funguje to báječně, většina lidí si teď pronajímá přihrádky u nás. Mají ti seshora nějaký malér? Ani náhodou bych to do nich neřekla.“

„Proč?“ zeptal se Milo.

„Jsou… no… staří?“ Změřila si nás. „Tím myslím fakt staří.“

„Dědeček a babička.“

„Ale ne jako můj děda s babičkou. Ti jsou sto let za opicema.“

„Kdežto tihle ne?“

„Tihleti se oblíkaj stylově. I když usedle.“ „A mají ti manekýni nějaké jméno?“ „Manekýni?“ zopakovala po něm.

„Jak se jmenují, Cheyenne?“

Brnkla o cvoček nehtem. Zpod oceli vyskočila kapička krve a udělala se na ní drobná bublinka. Cheyenneji otřela jakoby nic. „Takže maj průšvih? Páni.“

„Vůbec ne, Cheyenne. Jenom si s nimi potřebujeme promluvit.“

„Jo tak. Jmenujou se Daisy a Jack. Ona hrávala v televizi a on byl muzikant.“

„To vám řekli?“

„Jo, a je to pravda, viděla jsem ji.“

„Kde?“ „V telce. V takovým tom starým filmu, co jsou tam kovbojové a jezdí se na koních. Hrála milenku hlavníhohrdiny.“ „Hlavního kovboje?“

„Jasan. Vysadil ji k sobě do sedla a dali si pusu. Seklo jí to.“

„A Jack jim k tomu hrál na kytaru?“ zeptal jsem se.

„Cože? Ne, ten hrával na trumpetu nebo tak něco. V televizním orchestru.“ „Vystupoval v nočních talk show?“

Nechápavý pohled. Kdybych šéfoval televizní stanici, která je vysílá, ztratil bych klidné spaní.

„A jakou firmu to Jack a Daisy nahoře vedou?“ zeptal se Milo. „Nemám ponětí.“

„Jaká jim chodí pošta?“

„To taky netuším.“

Usmál se na ni. „Vy si ji neprohlížíte?“

„Pošta chodí ráno,“ odpověděla. „Já sem přicházím v poledne. Proč si za nima prostě nezajdete nahoru,když se o ně tak zajímáte?“

„Jsou tam?“ „Netuším.“

„Dobře, díky, Cheyenne.“

„Možná přece jenom mají malér, co?“

Schody pokryté laciným modrým linoleem nás zavedly do haly bez oken, ze které vedly patery dveře.

Zpoza žádných se nic neozývalo. Sousedi agentury Zlatý standard nabízeli elektrolýzu, vázání knih, daňové služby a dárkové poradenství.

„Dárkové poradenství?“ zakroutil hlavou Milo. „Co to sakra je?“

„Možná ti řeknou, kdo byl hodný a kdo zlobil.“

„Za chvíli budeme mít i projímací poradenství. ,Otevíráme nové komunikační kanály.‘ No nic, tak si jdemepro fiasko.“ Zaklepal na dveře Zlatého standardu.

„Kdo je tam?“ ozval se zpoza nich mužský hlas.

„Policie.“

„Cože?“

„Policie. Otevřete prosím.“

Další „Cože?“, ale dveře se pootevřely.

Jacku Weathersovi od dob pózovaní pro Clarion přibyl krátký bílý knír a pár vrásek. Byl vysoký, dobřestavěný, tak mezi sedmdesáti a pětasedmdesáti, na sobě měl bílou polokošili, přes ni zelenou kašmírovouvestu, hnědošedé plátěné kalhoty a naboso obuté mokasíny z teletiny. Pleť měl snědou díkysamoopalovacímu krému, oči o pár odstínů tmavší. Na levém prsteníčku se mu třpytil snubní prsten celýpokrytý drobnými diamanty. Na jednom malíčku se blýskal prsten z bílého zlata se smaragdem, nadruhém výtvor z růžového zlata s masivním ametystem. Kolem krku měl překvapivě jemný zlatý řetízek.

„Policie?“ zopakoval. „Nechápu proč.“

Milo mu předvedl odznak. „Pustíte nás dál, pane Weathersi?“

„Mám snad na vybranou?“

„Jistěže máte.“

„Jacku?“ ozval se zevnitř ženský hlas. „Co se děje?“ Než Weathers stačil odpovědět, vynořila se žena zaním a otevřela dveře dokořán.

Daisy Weathersová byla o dobrých třicet centimetrů menší než její manžel, měla na sobě černouhedvábnou blůzu s žakárovým vzorem, krémové gabardénové kalhoty a červené lodičky na podpatku, zekterých vykukovaly precizně upravené nehty. Všude, kde se to dalo čekat, se třpytily očividně drahéšperky. Vlasy se jí stříbrně leskly. Její účes by se dal označit za kadeřnickou ódu na sněhové pusinky. Vledově modrých očích se jí zračila zvláštní nevinnost. Díky jemně tvarované drobné tváři si uchovala krásu i tak dlouho po záruční době.

„Jsou od policie,“ vysvětlil Jack Weathers.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravila Daisy. „Vybíráte na policejní bál? Přispíváme každoročně.“ Smyslný hlas.

Mrkla na nás.

„To zrovna ne, madam,“ odvětil Milo.

„Kvůli bálu by neposlali chlapy v oblecích, Daisy,“ řekl Jack. „Posílají skauty nebo kadety, nebo jak se jim říká.“

„Rozkošné kluky, a jsou čím dál větší,“ přikývla Daisy. „Co pro vás můžeme udělat, pánové?“

„Rádi bychom si promluvili o Adrianě Bettsové,“ řekl Milo.

Zatvářila se zmateně. „Netuším, kdo to je.“

Jackův výraz potemněl. Praštil se pěstí do dlaně. „Já to tušil. Jeden z vás předtím volal, že je to tak?

Kdybyste mi nechal číslo, zavolal bych vám zpátky.“

„Spojení se přerušilo a pak už jsem se vám nedovolal,“ řekl jsem.

Uhnul očima doprava. „Netuším proč. Telefony nám normálně fungují.“

„O co jde, Jacku?“ zeptala se Daisy.

„Stačilo, kdyby zavolali, tohle vůbec nebylo nutné.“

„Tvrdí, že volal.“

„Stačilo, kdyby to zkusil ještě jednou.“ Weathers byl možná zvyklý mluvit pravdu, protože lhaní mu mocnešlo. Během tří vteřin jsem zaznamenal nejmíň tři výmluvné signály: kousání do rtu, záškuby na čele apřešlapování z nohy na nohu. Pak ještě začal pohledem těkat všude kolem.

„Každopádně teď jsme tady, takže se nic nestalo,“ řekl jsem.

Milo udělal krok do dveří. Jack Weathers očividně zvažoval svoje možnosti a pak pokorně ustoupil stranou.

„Jaké jméno jste to zmiňovali, pánové?“ zeptala se Daisy Weathersová.

„Adriana Bettsová,“ odpověděl Milo.

„Měla bych tu osobu znát, Jacku?“

Oči se mu zúžily do štěrbin.

Vzala ho za zápěstí. Instinktivně ucukl. „Jacku? Co se děje?“

„Nic, zlato.“

„Takže pro tebe pracovala.“

„Pro nás nepracuje nikdo,“ prohlásil Jack. „My práci pouze zprostředkováváme.“

„Jackie? Už zase?“

Weathers odvrátil zrak.

„Jackie!“

„O nic nejde, Daisy.“

„Asi jde, když je tu policie.“

Tiše zaklel.

„Radši pojďte dál, pánové, ať si to vyjasníme,“ pozvala nás. Kancelář sestávala z jediné místnosti zařízené dvěma lacinými stoly a třemi tvrdými umělohmotnýmižidlemi. Holé béžové zdi připomínaly nemocniční pokoj. Jediné okno, zpola zakryté pokroucenou plastovouroletou, vyhlíželo do zadní uličky a na cihlovou zeď sousední budovy. Na jednom stole stál telefon,modem, počítač, tiskárna a fax. Na druhém sbírka porcelánových figurek – štíhlí dvořané s bílými parukami se oddávali plytkým radovánkám. Daisy k němu usedla a zvedla loutnistku v plesových šatech.

Přitom o ni cinkla jedním ze svých šesti prstenů a její manžel sebou škubl.

Usadil se za stůl obložený kancelářským vybavením a svezl se na židli, co nejníž to šlo.

„Povězte nám o Adrianě Bettsové,“ vybídl ho Milo.

„Udělej to, miláčku,“ přidala se Daisy.

„Měla dobrá doporučení,“ řekl Jack.

„Prověřil sis ji důkladně, Jackie?“

„Bylo to urgentní, Daisy.“

Popadla se za hlavu. „Porušils pravidla. Hrůza.“ Obrátila se k nám: „Můj drahý má srdce měkčí než přezrálou broskev.“ Znělo to jako citát z filmu.

„Když za mnou přijde někdo v nouzi, tak se mu snažím pomoct,“ řekl Jack.

„Opravdu je takový, pánové. Hrozně ráda bych na něj měla vztek, ale kdybyste ho znali, věděli byste, že

je zkrátka lidumil.“

„Jak si lidi obvykle prověřujete?“ zeptal se Milo. „Komplexně,“ odpověděl Jack. „Tak jako vy.“

„Jako my?“

„No… jako si prověřujete kandidáty, než je přijmete k policii.“ Usmál se – žalostný pokus o navozenípřátelského vztahu. „Abyste měli jistotu, že se pro tu práci opravdu hodí, ne? Každý ví, že beverlyhillská policie je ze všech nejlepší.“

„Vyřídím jim to,“ řekl Milo. „Já jsem od losangeleské.“

„Aha,“ hlesl Jack. „No, o vás to určitě platí taky. Dřív jsme v Los Angeles bydleli, u Hancockova parku,měli jsme tam krásný dům v koloniálním stylu s obrovskou zahradou, a tamější policie byla vždycky nápomocná.“

„To rád slyším. Takže u Adriany Bettsové jste obvyklou prověrku vynechal.“

Daisy si dlouze povzdechla. Jack po ní vrhl pohled, který by se dal vyložit jako varovný. Anebo vystrašený.

„Jak jsem říkal, bylo to urgentní.“

„Někdo ji nutně potřeboval?“ zeptal jsem se.

„To je naše práce,“ odvětil Jack. „Pomáhat potřebným.“

„A v případě Adriany Bettsové to byla potřeba pečovatelky k dětem?“

Neodpověděl.

Daisy řekla: „Ať jste, kdo jste, najít správné lidi je vždycky oříšek.“

Zadíval jsem se na Jacka. „Takže šlo o někoho důležitého. Ke komu jste Adrianu poslali?“

Zavrtěl hlavou.

„Pane Weathersi,“ pobídl ho Milo.

„Co se stalo?“ zeptal se Weathers. „Kategoricky odmítám uvěřit, že jde o něco závažného. Pyšním seskvělým odhadem na lidi a ta mladá dáma měla naprosto ryzí charakter. Byla zbožná a přinesla si dopis od pastora.“

Milo vytáhl fotografii Qeeshy. „A co tahle mladá dáma?“

„Tahleta?“ vyhrkla Daisy.

Jack se ji syknutím pokusil umlčet.

„Vůbec nechápu, o co tady kráčí,“ prohlásila. „Mohl by mi to někdo laskavě objasnit?“

Jack si založil paže na hrudi.

„Poslal jste Qeeshu D’Embovou tamtéž co Adrianu,“ konstatoval Milo.

Mlčení.

„A Qeesha se za Adrianu zaručila,“ dodal jsem. „Proto jste nepovažoval za nutné prověřovat si ji.“

„Za normálních okolností bychom si stejně každého prověřili,“ řekla Daisy. „Ale jestli to bylo urgentní…“

„Oni to chápou,“ umlčel ji manžel.

Trucovitě našpulila rty. „Jackie?“

„Nic víc vám neřekneme, pánové. Přinejmenším dokud se neporadíme s právníkem.“

„Vy chcete právníka kvůli úplně rutinním dotazům?“ zeptal se Milo.

„Ano, chceme.“

Daisy odložila figurku. Nebylo sice znát, že by se jí třásla ruka, ale figurka cinkla o desku stolu. „Neobviňujeme vás ze žádného zločinu, pane Weathersi,“ řekl Milo.

„I tak chci právníka.“

„Adrianu jste si neprověřili, ale Qeeshu ano.“

„O žádné Qeeshe jsem nikdy neslyšela,“ prohlásila Daisy. „Známe ji pod jiným jménem. Jak že se nám to představila, Jackie?“

Weathers zavrtěl hlavou a přitiskl si prst k ústům.

„Je krásná,“ řekla Daisy. „Jako bývají tyhlety černošky s velkýma tmavýma očima. Jak se jen jmenovala…

Mám dojem, že to začínalo na S, ale musela bych se podívat do…“

„Zmlkni, Daisy!“

Daisy Weathersová zůstala na manžela zírat. Jedna ruka jí sklesla na stůl. Druhou si seštípla tvář azatočila kůží v prstech. Do očí jí vyhrkly slzy.

„Promiň, zlato,“ omluvil se jí Jack.

Daisy popotáhla.

Obrátil se k nám. „Podívejte, co jste provedli. Běžte pryč.“

Vstal a ukázal na dveře.

„Jak si přejete, pane Weathersi,“ řekl Milo a taky se zvedl. „Ale jedna věc mě zaráží. Vaše podnikání jezaloženo na schopnosti správně odhadnout lidi. A říkal jste, že v Adrianině případě určitě nejde o nicvážného, protože měla ryzí charakter. Jenže podle všeho trefujete jenom každý druhý míček. V baseballuto možná stačí, ale při zprostředkovávání práce těžko.“

„O čem to mluvíte?“

„V jednom jste měl pravdu, ale v tom druhém ne. Ano, Adriana měla podle všeho velmi dobrý charakter.Ale jde o něco hodně vážného.“

„Co se stalo?“ dožadoval se Weathers.

„To vám poví váš právník. Až se sem vrátíme s beverlyhillskou policií vyzbrojenou soudním příkazem k prohlídce všech vašich záznamů.“

„To není možné!“ rozkřikl se Weathers.

„Jacku?“ užasla Daisy.

„Je to nejen možné, ale dokonce pravděpodobné,“ opáčil Milo.

„To, co říkáte, nedává smysl!“ rozhořčil se Weathers. „Tvrdíte, že Adriana měla dobrý charakter, ale přesto provedla něco… něco hrozného?“

„Ona neprovedla nic, pane Weathersi. Někdo provedl něco jí.“

„Je zraněná?“ zeptala se Daisy.

„Je mrtvá, madam. Někdo ji zavraždil.“

„Proboha, to ne!“

„Bohužel ano, paní Weathersová.“

„Já jsem ji vůbec neznala, najal ji Jack. Chudinka malá.“ Daisy se rozplakala. Působilo to upřímně, ale vtěchhle končinách si člověk nemůže být ničím jistý.

Jejímu manželovi oči ani nezvlhly.

„Tak co, povíte nám víc, pane Weathersi?“ zeptal se Milo.

„Ani za nic,“ prohlásil Jack Weathers. „Ani za nic na světě.“

32. kapitola

Postávali jsme u dveří, které za námi Jack Weathers zabouchl.

Zevnitř se linuly zvuky. Vysoký hlásek Daisy Weathersové, napřed plačtivý, pak naléhavý. Místo Jackovy reakce jen ticho. Zase Daisy, hlasitěji. Jackovo vyštěknutí, které ji umlčelo.

Pár vteřin na to opět jeho hlas, tišší, méně úsečný. Dlouhá promluva.

„Mluví do telefonu,“ zašeptal Milo. „Zatáhl do hry právníka.“ Odešli jsme.

Milo objel blok, otočil se a našel místo co nejdál od domu, odkud ale bylo na dům pořád vidět. Sice tam byl zákaz zastavení, ale dokud se neobjeví nějaký místní parkovací nacista, měli jsme dokonalé pozorovací

stanoviště.

„Čekáš, jestli Jack někam půjde?“ zeptal jsem se.

„Třeba jsem ho rozbrnkal natolik, že si dá s právníkem okamžitě schůzku. Pověsím se mu na paty a zjistím, s kým mám tu čest. Bez toho se mu nedostanu na kobylku.“

„S tím soudním příkazem to zkoušet nebudeš?“

„Ne. Co bych uvedl jako důvod?“

„Jackovo chování.“

„Že znervózněl? U psychologa by to možná obstálo, ale víš, kam mě s tím pošle soudce.“ Protáhl se apromnul si oko. „Ať to dopadne tak či onak, je odvařený. Jeho podnikání je založeno na důvěře a dobréimage a on najal jednu holku se záznamy v trestním rejstříku a další, kterou někdo odpravil. A kterou mudoporučila ta špatná. Prý že si lidi prověřuje…“

„A možná to není všecko,“ nadhodil jsem. „Prezentuje se jako hollywoodský insider, takže možná dohazoval práci i Weddovi. A dohodil ho stejnému klientovi jako Qeeshu a Adrianu. Někomu vlivnému,kdo si schovává peníze na Kajmanech a Weathers z něj má tak nahnáno, že hned běží za právníkem.“

„KAPD,“ poznamenal Milo.

„Zkusme zjistit, co jsou zač.“ „To se snáz řekne, než udělá.“

„Třeba ne.“

Vytáhl jsem mobil a stiskl tlačítko rychlé volby.

„Ahoj, miláčku,“ ozvala se Robin.

„Měla bys minutku na rychlý průzkum?“

„Čeho?“

„Slyšelas někdy o společnosti KAPD?“

„Ne.“

„Komu bys zavolala, kdybys potřebovala informace o nějakém velkém zvířeti ze světa showbyznysu?“

„O co jde, Alexi?“

Pověděl jsem jí to.

„Zajímavé,“ poznamenala. „Uvidím, co se dá podniknout.“

Většinu kytar a mandolín si u Robin objednávají profesionální muzikanti a sběratelé a dobře za ně platí.Pár jich skončilo v trezorech boháčů shromažďujících trofeje – šťastlivců, co se uměli správně narodit,realitních magnátů, počítačových géniů a filmových hvězd.

A malých ryb, které na filmových hvězdách zbohatly. Nepřemýšlím o své přítelkyni jako o někom zhollywoodských kruhů, ale nepopřu, že je to ona, koho zvou na všechny ty večírky, kam většinou nechodíme.

A osvědčila se i tentokrát. Za šest minut mi zavolala zpátky. „Mám, co potřebuješ.“

„To byla rychlost.“

„Zmáčkla jsem Brenta Dorfa.“

Dorf je hlavním mozkem velké agentury zaměřené na hledání talentů. Potkal jsem se s ním loni, když si knám přijel vyzvednout repliku kytary z osmnáctého století, kterou si doma hodlal pověsit na zeď. Kdyžzjistil, čím se živím, začal vzpomínat, jak studoval psychologii na Yale, a litoval, že se jí dál nevěnoval,protože jeho „hlavní vášní“ je prý pomáhat lidem. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří vykládají ovášních, jimi většinou neoplývají.

Brent mi připadal jako ideální typ na politikaření – kilometr široký a centimetr hluboký, schopný bodřetlachat na povel. Sypal z rukávu chytré vtípky a neuměl udržet pozornost. Šarm mu poněkud kazilybezvýrazné oči a krvelačný úsměv varana. Ale aspoň platil včas.

„Dorf KAPD zná?“ zeptal jsem se.

„Aby ne, miláčku. Ale Milovi to bohužel pořádně zkomplikuje život.“

Objasnila mi proč.

Přetlumočil jsem to Milovi.

„Aha,“ utrousil. A pak zaklel.

33. kapitola

Prema-Rani Moonová patřila k hollywoodské šlechtě. A jak tomu bývá i u skutečné šlechty, pojila se s tímsměsice privilegií a dekadence.

Dědeček Ricardo Moon (původním jménem Luna) byl nominován na Oscara, ale nezískal ho. BabičkaGreta byla úspěšnější – získala jednu sošku ze tří. A nejlepší skóre měl strýček Maximilián – proměnil obědvě nominace, kterých se za svou čtyřicetiletou kariéru dočkal.

Hvězda tatínka – Richarda mladšího – jasně zazářila, pak už jen poblikávala v sedmi snadno

zapomenutelných filmech a nakonec spadla do lepkavého oparu závislosti na heroinu. V poslední snazevyhrabat se z mizérie odjel Rick Moon do Kalkaty a uchýlil se do ašramu provozovaného guruem, ze

kterého se časem vyklubal násilník. Flirtování s východní filozofií ho vedlo k tomu, že dceru, svéhojediného potomka, obdařil hybridním indickým jménem – Prema je v sanskrtu označení pro lásku a Rani v

hindštině znamená královna.

Než holčička završila pátý rok života, veškeré zbytky náboženské víry se z otcovy pochroumané myslivytratily a ubydlel se v Montmartru u dívčiny matky, druhořadé modelky Chanelu, která se nejvícproslavila právě manželstvím s pohledným, ač zbědovaným americkým hercem.

V osmatřiceti Rick zemřel na infarkt způsobený kokainem. Lulu Moonová se dušovala, že se manželapokoušela resuscitovat. Pokud ano, bílý prášek, kterého se předtím dosyta našňupala, jí při resuscitacinijak nepomohl. O čtrnáct měsíců později ji pohřbili na hřbitově Pčre Lachaise vedle Ricka – podřezala sizápěstí, zatímco její dcera spala ve vedlejším pokoji.

Mrtvolu objevila právě Prema. Nikdo ji doma nevyučoval, a tak si nemohla přečíst pologramotný vzkaz narozloučenou, který podkopával matčino tvrzení, že studovala na Sorbonně.

Odvezli ji zpátky do Ameriky, k prarodičům do Bel Air. Jejich výchova spočívala v tom, že ji posílali z jedné

internátní školy do druhé, a Premě se nedařilo do žádné zapadnout. Označit jejich péči za mírněnedostatečnou by bylo slabé slovo. Ricardo s Gretou pořád občas hráli ve filmech a byla to dvojicetěžkých alkoholiků chorobně posedlých plastickými operacemi, kteří nejevili o děti sebemenší zájem –popravdě řečeno nejevili zájem o nikoho krom sebe samých. V době, kdy bylo Premě čtrnáct, už bylipermanentně naloženi v polské vodce a připomínali voskové figuríny vytvořené hodně nešikovnýmmodelářem. O dva roky později byli po smrti a z pubertální Premy se stala dědička jejichnezanedbatelného jmění, které pro ni spravovala soukromá banka v Ženevě.

Maximilánu Moonovi, který žil v Londýně a dočkal se pasování na rytíře, nezbylo než se neteře ujmout astát se jejím opatrovníkem. Poskytl jí dvoupokojové apartmá ve druhém patře svého sídla v Belgravii,Prema musela snášet jeho otřesné hraní na klavír a seznámit se se zástupem pohledných mladíků, kteréoznačoval za své „nejmilejší druhy“.

V šestnácti padla do oka naháněči talentů z velké modelingové agentury – všiml si té vysoké štíhléblondýnky s lícními kostmi jako vyřezanými skalpelem, rty jako zralá broskev a obrovskýma indigovýmaočima, jak postává v rohu na jednom z Maxových večírků s nezapáleným jointem v ruce. Okamžitě jí

nabídl kontrakt.

Prema se promenovala po přehlídkových molech coby věšák na šaty od Gaultiera, pronajímala sipodkrovní byt u Rue Saint-Germain a ani se neobtěžovala zajít se podívat na hrob rodičů. Díky pasivnímpříjmům z majetku a výdělkům z modelingu si mohla pravidelně dopřávat porce hašiše zvíci kostek mýdla;

kupovala si je od tuniských dealerů poblíž blešího trhu a dělila se o ně s ostatními vyzáblými

krasotinkami.

Apatie, se kterou vystupovala během Týdne módy, jí jen přidala na popularitě. Elle a Marie Claire sepředháněly, kdo s tou novou mladou senzací udělá rozhovor. Prema je odmítla a ze dne na den skončila s

modelingem, protože jí připadal „nudný a hloupý“. Vrátila se do Londýna, občas se družila s podobněznuděnými děcky, ale většinou o samotě pokuřovala trávu.

Jednoho dne strýček Max na chvíli ustal v masakrování Rachmaninova a navrhl své oslnivě krásné neteři,jestli se nechce přihlásit na univerzitu. Když se tomu vysmála, nabídl jí roli víly v Snu noci svatojánské,který zrovna uváděla Shakespearovská královská společnost a ve kterém on sám hrál Oberona.

Tuhle nabídku Prema přijala.

A zalíbilo se jí být někým jiným.

Zbytek patří do fanouškovských časopisů.

Donald Lee Rumples se narodil v Oklahoma City; jeho otec se živil jako pokladač potrubí a matka byla vdomácnosti a starala se o pět dětí. Byl od přírody hezký, ale chyběl mu jak sportovní talent, kterýmoplývali jeho bratři, tak studijní předpoklady, které vykazovaly jeho sestry, a tak v sedmnácti sekl seškolou a našel si práci jako údržbář, pak jako instalatér v balírně masa a nakonec se na to vykašlal, dojelstopem do L. A. a začal uklízet v bistru 7-Eleven na hollywoodské Western Avenue.

Téhle kariéře se věnoval čtyři měsíce, pak si sehnal prácí jako nosič golfových holí a po večerech uklízel vpizzerii v Brentwoodu. Tam černovlasý černooký klučina zametající drobky z feferonkové pizzy zaujal

manželku televizního producenta a ta mu nabídla místo sluhy ve svém honosném sídle v Holmby Hills.

Po roce chabě skrývaných pletek s onou poněkud korpulentní dámou si Donalda všimli, když servírovalpředkrmy na vánočním večírku svých zaměstnavatelů. Přesněji řečeno, všiml si ho castingový agent anabídl mu němý štěk v nízkorozpočtovém hororu.

Na place Rumples okamžitě padl do oka pomocné režisérce a hned následujícího dne se k ní nastěhovaldo jejího bytu ve Venice. Během několika týdnů se odtamtud propracoval do rezidence jejího šéfa vEncinu. A za několik měsíců se stal hračkou šéfa filmových studií v jeho sídle v Bel Air a ten mu obstaralagenta. Agent mu sehnal mluvenou roli v reklamě na psí žrádlo. Byla úspěšná, zvedla prodeje a Donalddostal roli v akčním filmu a nechal si oficiálně změnit jméno. Jeho tvář i postava se před kamerouvyjímaly přímo báječně, a když měl dost času, dokázal si i zapamatovat kus textu.

Akční film cílil na mladé kluky, ale slavil úspěch i u dospělých žen a marketingové průzkumy odhalily proč:

díky „mužnému, ale přitom citlivému“ černovlasému černookému rangeru Hemosovi, kterého hrál DonnyRader. Kdyby méně pohledný chlap huhňal tak jako on, pokládalo by se to za řečovou vadu, ale u něj toarmádě fanynek připadalo úžasně sexy.

K těm fanynkám patřila i Prema Moonová; tou dobou jí bylo čtyřiatřicet a byla už známá hvězda. Povolalasi přitažlivě huhňavého mladíka do svého sídla u kaňonu Coldwater. Donny se krátce předtím nastěhovalke své herecké společnici z nejnovějšího filmu, rozkošné béčkové herečce s IQ tykve, ale Premě byly jehozávazky ukradené. S „odzbrojující upřímností“ – jak to označil magazín People – popsala své námluvynásledovně: „Ten kluk byl čerstvé maso. Vrhla jsem se na něj jako dravec.“

Donny s ní začal bydlet. Hrnuly se mu čím dál větší a lepší role. Za dva roky už s Premou každý inkasovali

dvacet miliónů za film a propůjčili nový význam výrazu „vlivný pár“. Paparazziové si namastili kapsuprodejem momentek slavného dua. Donny s Premou přenesli svůj vztah i na plátno a společně si zahrálive třech filmech. Už první dva, stylové komedie, si vedly dobře a dystopická sci-fi Čarodějka utržilacelosvětově skoro dvě miliardy.

V sedmatřiceti Prema oznámila, že prahne po klidnějším životě, adoptovala sirotka z Afriky a další dva zAsie a stala se mluvčí nejrůznějších lidskoprávních organizací. Když promlouvala svým typickým smyslným

hlasem k zástupcům OSN, diplomaté byli celí nesví, protože se jim napínaly kalhoty v rozkroku.

Ve čtyřiceti přibrala do své „smečky“ ještě malou holčičku.

Donny Rader, o deset let mladší než jeho žena, zmizel ze světla ramp.

Šuškalo se, že dvojice má majetek v hodnotě tří set miliónů. Panovalo všeobecné přesvědčení, že o nichsvět ještě uslyší. Pisálek z Hollywood Reporter prohlásil, že „dohromady jsou víc než každý zvlášť“, a

přilípl jim přezdívku Premadonny.

A ta už jim zůstala. Jak by se mohla neuchytit?

„KAPD – Kreativní aura Premy a Donnyho,“ konstatoval Milo. „Zní to jako něco, co si člověk načmárá na

kraj sešitu, když se nudí ve škole.“

„Vedle neohrabaných malůvek vesmírných lodí,“ přikývl jsem. „Podle Robinina zdroje to bývala jedna zjejich holdingových společností, ale pak ji kvůli nějakým změnám v daňovém zákoně rozpustili.“

„Lord Donny, lady Prema, vrchol showbyznysového potravního řetězce. Jack musí nejspíš zobat prášky na

vysoký tlak.“

„Jestli pro ně Wedd pracuje, vysvětluje se tím, proč se moc nezdržuje ve svém bytě. Mají čtyřhektarovýuzavřený areál, určitě je tam i bydlení pro personál.“

Milův mobil zahrál „Uherskou rapsodii“. Ozvala se z něj Kelly LeMastersová: „Je mi vás líto. Že musíte

pracovat s tou potvorou.“

„Takže Maria byla šarmantní jako obvykle.“

„Maria patří k těm robotům, co si nalhávají, že jsou schopní samostatného myšlení.“

„Zakázala vám cokoli zveřejnit, co?“

„Zkusila to,“ řekla LeMastersová. „Pohrozila jsem jí, že něco otisknu děj se co děj a že vás budu

otravovat, i kdyby to mělo znamenat sledovat vás na každém kroku. Nakonec kapitulovala, přesně jak jstepředvídal. Slíbila, že vám zavolá, abyste si ujasnili, ,jaké informace lze uvolnit‘, a pak se mi ozve.“ „Dobrá práce, děvče.“

„Takže jsme kamarádi?“

„Společný nepřítel atakdál, Kelly.“

Cvak.

„Čtyřhektarový areál,“ zopakoval po mně. „Netušil jsem, že se zajímáš o filmové hvězdy.“

„Před pár lety mi zavolal nějaký člověk, který je zastupoval, aby domluvil sezení pro ,člena rodiny‘. Tvrdil,že neví, o koho přesně jde. Ptal jsem se, kdo jim doporučil právě mě, ale říkal, že to taky neví, že jenpostupuje podle pokynů. Zeptal se, jestli bych mohl přijít k nim domů. Řekl jsem, že bezevšeho, pokud mi

proplatí i čas strávený na cestě. Prohlásil, že peníze nejsou problém, a nadiktoval mi adresu. Zaujalo měto, a tak jsem si o nich něco málo načetl a našel si je na mapách Google. Následujícího dne dotyčnýzavolal mojí operátorce a sezení zrušil. Když jsem mu volal zpátky, abych se poptal proč, nikdo mi tonebral. Zkusil jsem to ještě jednou, ale zase nic.“

„Našli si někoho jiného?“

„Nemám tušení.“

„To mám štígro,“ prohlásil Milo. „Kdyby k tobě chodili – ať už rodiče nebo děti –, musel by ses kvůlilékařskému tajemství vzdát účasti na případu. Ale žádný kontakt, žádný kontrakt – takže si s tím nemusíšdělat hlavu, ne?“

„Ale kdyby mě někdo takhle vlivný chtěl zažalovat, udělá to stejně.“

„Takže chceš vycouvat?“

„Jasně, že ne.“

34. kapitola

Sledovali jsme budovu s žulovým obložením dalších devět minut a pak zavolala Maria Thomasová. „Právě jsem absolvovala protivný hovor s reportérkou z Timesů, která se chvástá, že se vám lepí na paty.“

„Kelly LeMastersová,“ přitakal Milo. „Olympijská medailistka v prudiboji.“

„Překáží vám při práci?“

„Jestli zajde dál, tak bude,“ řekl Milo. „Zatím mě jenom štve.“

„Vyhrožuje, že vás bude stíhat na každém kroku, dokud jí neposkytnete nějaké exkluzivní informace,“

řekla Thomasová. „A že jestli to neuděláte, najde si alternativní zdroje a vyrukuje s informacemi od nich.Oba víme, že alternativní zdroje objeví – na oddělení se to jenom hemží idioty, co neumějí držet jazyk za zuby.“

„A je to snad můj problém, Marie?“

„Teď ano.“

Milo zasténal. Otočil se ke mně, ukázal mi vztyčený palec a blaženě se usmál jako násoska po prvním

pořádném panáku.

„Nejlepší mi přijde ukojit ji tím, že jí naservírujete pár pečlivě vybraných soust,“ pokračovala Thomasová.

„To se vám snadno říká, Marie. Vás ta ženská nepronásleduje.“

„S tím nic nenadělám. Každopádně po vás chci, abyste se s ní co nejdřív sešel a poskytl jí informace v

rozumné míře.“

„Upřesněte, co myslíte rozumnou měrou.“

„V tuhle chvíli už jsou ty Maxineniny zpropadené realitní hrátky v háji, takže klidně operujte s tím, že k

vraždám došlo v Cheviot Hills,“ odpověděla Thomasová. „Dejte jí cokoli, co neohrozí vyšetřování.“

„Doteď jsem mlčel jako hrob,“ poznamenal Milo. „A najednou mám vyjít se vším na světlo.“

„Tomu se říká flexibilita,“ odtušila Thomasová. „A je to známka vnitřní síly, jen se zeptejte Delawarea.“

„Až se s ním uvidím, tak se ho zeptám.“

„Klidně si poslužte. A teď si dejte dostaveníčko s tou potvorou a pořádně si ji ohlídejte. Pokročil jste s tímpřípadem nějak?“

„Moc ne.“

„Tak to chce mlžit. Naservírujte jí hromadu žvástů s lákavou oblohou, to tyhle týpky od novin vždyckyochotně slupnou.“

Cvak.

„Netušil jsem, že Machiavelli byl Ir,“ poznamenal jsem.

Milo se rozesmál. „Co ty víš, kam všude se rozutekli Irové před Angličany.“ Vrátil se pohledem k BeverlyDrive. Před budovou Zlatého standardu zrovna zastavovalo auto.

Mercedes sedan se stříbrnou metalízou. Vystoupil z něj kudrnatý chlapík ve středních letech, oblečený vtmavomodrém obleku, a dálkově ho zamkl. Zamířil rovnou ke schodišti vedoucímu do patra a zmizel vbudově.

„Možná potřebuje dárkové poradenství, ale já čichám právníka,“ poznamenal Milo.

Nastartoval, udělal otočku, zajel za mercedes a opsal si poznávací značku. Pak pokračoval na jih do L. A.,přejel bulvár Pico, zahnul doleva na Cashio Street a tam zaparkoval a vyhledal si podle poznávací značky majitele vozu.

Floyd Banfer, bydlištěm na South Camden Drive v Beverly Hills.

Milo zavolal na informace a obstaral si na Banfera adresu do práce – advokát měl kancelář v Beverly Hillsna Roxbury Drive, jen kousek severně od bulváru Wilshire. „Jack spoléhá na místní,“ konstatoval. „Mám se tam vrátit a postavit se jim tváří v tvář, nebo si mám dopřát čas na rozmyšlenou a plánování? Osobně se kloním k taktice ,počkáme a uvidíme‘.“ „Mám dojem, že dobře víš, co dělat.“

„Promluvil mistr terapeut.“

Zamířili jsme zpátky na stanici. Milo minul služební parkoviště a zajel za moji sevillu. Tam zastavil, ale motor nechal běžet.

„Mám si posbírat bábovičky a jít domů?“ zeptal jsem se.

„Radši rovnou spláchnu tu schůzku s LeMastersovou. Vzal bych tě s sebou, ale nejspíš by udělala haló kolem toho, že se na vyšetřování podílí cvokař, a odhaduju, že o publicitu nestojíš.“

„A navíc bude lepší, když Kelly bude mít pocit, že se o tvoji pozornost nemusí s nikým dělit.“

„To taky.“

„Mám v mezičase něco podnikat?“

„Ukliď si v pokojíčku a nebuď hubatej na mámu. Co bys mohl podniknout, hm… Tak fajn, něco měnapadá: Zjisti, jak se dostanu do říše Premadonny, abych se tam porozhlídnul po panu Weddovi.“ „Třeba ani nebudeš muset,“ namítl jsem. „Jestli se tam zašil, dřív nebo později vyleze.“

„Mám to místo nechat sledovat?“ Vytáhl zápisník. „Pamatuješ si adresu?“

„Ne, ale najdeš to snadno. Stačí jet na sever po Coldwater Canyon Drive, uhnout na Mulholland Drive aasi po dvou kilometrech odbočuje doleva neznačená soukromá silnice, která vede k bráně.“

„Ty sis tam tehdy v rámci průzkumu zajel?“

„Jsem empirik.“

„A říkáš, že ti někdo volal jejich jménem? Byla by ironie osudu, kdyby to byl Wedd.“

„To teda jo,“ přikývl jsem.

„Už tě to taky napadlo, co?“

Popřál jsem mu hodně štěstí a vystoupil z auta.

„Ať žije Hollywood,“ zahalekal a odporoučel se.

35. kapitola

Zjistil jsem si tehdy před lety o Premadonny víc, než jsem Milovi řekl.

Po tom telefonátu jsem se probíral milióny internetových odkazů. Životopisy sepsané zkraje jejich kariérpropíraly spoustu špinavého prádla. Pozdější materiály byly samé marketingové žvásty, vypočítané naefekt stejně jako umělý smích v televizi.

Ukázky z filmů nenechávaly člověka na pochybách ohledně jejich fyzické dokonalosti. Renesanční umělecby se doprošoval a klidně by se i nechal mučit, aby se mu dostalo privilegia malovat je.

Prema Moonová působila dojmem slušné, občas dokonce dost dobré herečky, která umí zesílit nebopotlačit svoji sexualitu, jako by měla erotický reostat. O dětech padla jediná zmínka, v tiskové zprávě, kde

Prema ohlašovala přerušení herecké kariéry, „aby mohla být mámou na plný úvazek“. Donny Rader ji vrozhodnutí podpořil a označil ji za „ztělesnění mateřství, ženu, která chrání svoje děti jako lvice“.

Raderovo herectví bylo překvapivě monotónní. Zdálo se, že má v repertoáru jenom pomalé teatrálnímhouření očí a huhňavou výslovnost.

Muž, který mi telefonoval, mluvil nejdřív výrazně a úsečně, ale poměrně rychle přešel k mumlavé dikci.

Pustil jsem si pár videí a pochytil v Raderově řeči tytéž charakteristiky. Pokud nemluvil úplně stejně jakomuž v telefonu, tak přinejmenším hodně podobně.

Volal mi ustaraný otec kvůli potížím některého z dětí? A nechtěl, abych poznal, že je to on, protožecelebrity jeho významu by si neměly nic obstarávat samy?

Anebo měl k předstírání ještě nějaký další důvod?

Ať už volal kdokoli, nic neupřesnil, vybruslil z odpovědi, o které dítě jde, jen mě ujistil, že se to brzydozvím, a zavěsil. Bylo z něj znát napětí, což by mohlo naznačovat, že šlo o něco hodně znepokojivého.

Po skončení hovoru jsem si zadal do vyhledávače klíčová slova premadonny děti.

Milióny odkazů na rodiče, ale o dětech skoro nic.

Obrázkové vyhledávání mi nabídlo jeden snímek, který se virálně rozšířil po celém internetu – několikměsíců starý záběr pořízený v New Yorku, když si Prema s dětmi vyrazila na broadwayský muzikál od

Disneyho.

Zlatě zdobené stěny potažené rudým sametem potvrzovaly popisek, že záběr pochází ze vstupní halydivadla. Ale kromě Premy a dětí byla hala liduprázdná, což je u populárního představení zvláštní, a vládlov ní tlumené osvětlení až na kužel jasného světla namířený přímo na fotografované. Možná Premu s dětmi

pustili dovnitř v předstihu. Anebo je pozvali v den, kdy se nehraje, a naaranžovali je jako královskourodinu na Velázquezově obrazu.

Dlouze jsem si ten snímek prohlížel. Prema Moonová v konzervativním tmavém kalhotovém kostýmu,

který dával vyniknout záplavě zlatých vlasů, na něm pózovala za čtyřmi dětmi. Osvětlení lichotilo jejímusrdčitému obličeji, dokonalé bradě a víc než dokonalým lícním kostem.

Nejstarší chlapec, bylo mu tak deset, jedenáct, měl ebenovou pleť a měkké rysy, které evokovalySomálsko nebo Etiopii. Přibližně osmiletá Asiatka připomínající panenku a o trochu mladší vážný asijskýchlapec stáli každý z jedné strany kolem baculatého blonďatého batolete s našpulenými rtíky anaducanými andělíčkovskými tvářičkami.

Všechny děti na sobě měly bílé košile a tmavé kalhoty, takže vypadaly uniformně jako žáci z farní školy.Popisek neuváděl jména, hlásal jen „Prema a její kouzelný kvartet“.

„Kouzelný“ nebyl nijak přehnaný výraz, ta děcka byla přímo nádherná. Všechna s výjimkou batolete seprkenně usmívala. A všechna – zase s výjimkou batolete – stála v pozoru jako vojáci.

Prema obdařila fotografa slaboučkým náznakem úsměvu: jen mírně pootevřela plné rty, aby se toteoreticky dalo vykládat jako projev radosti. Oči ale nespolupracovaly; byly pronikavé jako laserové

paprsky a upírala je kamsi dozadu.

Žádný fyzický kontakt s dětmi; paže měla spuštěné podél boků.

Propátrával jsem dětské tváře a hledal cokoli, co by mi napovědělo, se kterým se mám setkat. Nedávaly

najevo skoro žádné emoce, což u dětí bývá znamením, že něco není v pořádku.

Když jsem vypínal počítač, přímo jsem hořel zvědavostí, na co za branami komplexu narazím.

A zvědavost mě neopouštěla ještě pár dní potom, co bylo sezení zrušeno. Pak se mi ale zaplnil diář a já

přesunul pozornost k obětem vražd a pacientům, kteří domluvené schůzky neodvolali.

Když jsem teď, po dvou letech, jel domů, znova se ve mně ta zvědavost probudila.

Internet tentokrát spolupracoval líp a nabídl mi několik set odkazů na děti, včetně jmen.

Kion, třináct let.

Kembara, jedenáct. Kyle-Jacques, osm.

Kristina, čtyři.

Ale zato jsem nenašel ani jedinou fotku. Snímek z divadla zmizel.

A pročítání odkazů mi přineslo jen zklamání. Ve všech se probíralo, jak horlivě Premadonny chránísoukromí svých potomků. Několik nespokojenců si stěžovalo, že „k rodičovství přistupují jako CIA“, alevětšina bloggerů, pisatelů ze stránek o celebritách i diskutujících podporovala jejich snahu nedopustit, aby

děti „semlel mlýn paparazziů“.

Co když ale mají k izolaci dětí i jiný důvod?

Milo se zaměřil na vypátrání spojitosti mezi sídlem na Mulholland Drive a Melvinem Jaronem Weddem.Moje myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem.

Uvařil jsem kafe, přidal do něj našlehané mléko a skořici a zanesl ho Robin do dílny.

S úsměvem odložila dláto. „Vida, stává se z toho tradice.“

Blanche nasávala vůni kávy, až se jí chvěl placatý čumáček. Nabídl jsem jí tyčinku se slaninovou příchutí,které si Robin nechává po ruce. Vzala si ji ode mě něžně jako vždycky a odťapkala do rohu, aby si ji tamv klidu vychutnala. Robin usrkla kávu a pochválila mě: „Dokonce jsi mi ji i vylepšil, ty jsi prostě kluk ze

zlata.“

„To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“

„Copak mi něco dlužíš?“

„Z kosmické perspektivy ti toho dlužím tunu. A jestli ještě jednou zavoláš Brentu Dorfovi, můžeš se těšitna další dávku nehynoucího vděku. Zeptej se ho, jestli bych si s ním mohl osobně promluvit oPremadonny. Pokud mi o nich nemá co říct, třeba by mě mohl odkázat na někoho jiného.“

„Ty je fakt z něčeho podezíráš?“

„Tak daleko jsem ještě nedospěl. Ale pracovala pro ně oběť vraždy a možná i hlavní podezřelý. A když ktomu přihodíš Qeeshu D’Embovou, která může být jak oběť, tak podezřelá, vznikne ti hodně zajímavý

koktejl.“

„Tajnosti za zamčenou branou,“ pokývala hlavou. „Anebo si jenom najali špatné lidi.“

„Možná,“ přitakal jsem. „Ale připomnělo mi to něco, co se stalo před dvěma lety.“

Pověděl jsem jí o odvolaném sezení a svém podezření, že mi volal osobně Donny Rader a snažil se, abych

to nepoznal. „Intuice mi napovídala, že mají v rodině nějaké vážné problémy. Teď si říkám, jestli třebanejde o dítě narušené natolik, že by ublížilo novorozenci.“

Odložila hrníček. „To je hrůza.“ „Jo, to je, a měli by proč to tutlat. Prema Moonová se vzdala kariéry a snaží se stylizovat do role oddanématky ochranitelky. Oba se o to snaží. Umíš si představit, jaký by mělo dopad, kdyby se provalilo, ževychovali vraha? I kdyby to mimino umřelo nešťastnou náhodou – třeba si děti jenom hrály a ono sepřitom nějak zranilo –, znamenalo by pro ně takové odhalení pohromu. Normální matka by šla na policii.Ale Qeesha D’Embová je zkušená podvodnice a možná se z toho snažila něco vytřískat. Víme, že mělakonflikt s Weddem; mysleli jsme, že šlo o mileneckou hádku. Ale co když Wedd dělá Premadonnypokladníka? V tom případě by mohlo jít o byznys.“

„Chtěla víc, Wedd řekl ne a ona je teď taky po smrti.“

Robin ťukala nehty o hrníček.

„Promiň, že ti kazím den,“ omluvil jsem se.

„To nic. A co ta údajná krádež auta, Alexi? Proč by se Premadonny snižovali k pojišťovacímu podvodu?“

„Možná Wedd improvizoval, aby si něco z úplatku strčil do kapsy.“

„Anebo za všechno může on a Premadonny jen mají smůlu, že ho zaměstnali. Co přesně pro ně dělá?“

„Nevíme. Agentura, která jim ho dohodila, se s námi odmítá bavit.“

„Vraždící dítě,“ pronesla zamyšleně. „Kolik těm dětem je?“ „Čtyři, osm, jedenáct, třináct.“

„Takže by šlo o to nejstarší.“

„Nejspíš.“

„Je to kluk, nebo holka?“

„Kluk.“

„Co o něm ještě víš?“

„Nic, všechny je uklidili z očí veřejnosti, doslova je zneviditelnili. Existuje spousta dobrých důvodů, pročděti schovávat před světem. A taky spousta špatných.“

„Třeba ochrana třináctiletého vraha.“

„Ochrana zvláštního světa, který stvořil třináctiletého vraha. Když narazím na neobvykle tajnůstkářskérodiny žijící v izolaci, skoro vždycky v tom hraje roli nějaká závažná patologie. Často jde o zneužívání moci

– stejně, jako k tomu dochází v sektách. Někdy si počínají prostě jen excentricky. Občas to ale vede k

hodně nepěkným koncům.“

Robin se napila kafe a odložila hrníček na stůl. „Tak dobře, zavolám Brentovi hned.“

„Díky, zlato. Řekni mu, že ho potřebuju, protože ví o všem, co se v Hollywoodu šustne.“

„Brent je přímo posedlý tím, že je pan Insider, takže je to správný přístup.“ Usmála se. „Ale to ty

pochopitelně víš.“

36. kapitola

Brent Dorf zrovna odjel na služební cestu do New Yorku. Jeho asistent nevěděl, kdy se vrátí, ale slíbil, žemu vyřídí vzkaz.

„Brenta to, o čem s ním chci mluvit, určitě bude zajímat,“ řekla Robin do telefonu. „Spoléhám na tebe, zlato.“

Zavěsila.

„Zlato?“ podivil jsem se.

„Charles je gay, ale rád flirtuje s holkama. Brent je taky gay, když už jsme u toho. Ale o holky se vůbec nezajímá.“

Zasmála se. „Zrovna jsem si představila, jak jdou s Milem na oběd do restaurace Grill on the Alley.“ „Oni tam pouštějí lidi v tesilkách?“

„Jenom každé druhé úterý.“ „Už jsme tam dlouho nebyli.“

„Teď máme o důvod víc si tam zajít,“ řekl jsem. „Co hned dneska?“

„Máš na to náladu?“

„Na večer strávený s tebou mám náladu vždycky.“

„Tím chceš říct, že jsi utahaný z přemýšlení.“

Řekl jsem jí, že tak jsem to vůbec nemyslel a že ji miluju, a vrátil jsem se do pracovny.

Večeře představovala vítaný dvouhodinový oddech, a když jsme z Grillu krátce po desáté odcházeli, cítiljsem se příjemně uvolněně. Vlahý a voňavý vzduch přímo vybízel k procházce. Hned za rohem odrestaurace je Rodeo Drive, a když se odtamtud večer vytratí turisti, je to místo k procházení jakostvořené. Vzali jsme se s Robin za ruku a míjeli výkladní skříně plné věcí, které si nikdo nemůže dovolit.Domů jsme dorazili v jedenáct.

Milování taky báječně posloužilo k odvedení myšlenek, jenže když je člověk závislý na rozkrýváníšpatností, dřív nebo později se do temných míst zase vrátí. Jak jsem ležel vedle pokojně spící Robin,hlavou se mi honily otázky, na které jsem neznal odpovědi.

Když se Robin ráno šla osprchovat, vzal jsem Blanche vyvenčit a cestou jsem u domovních dveří sebralnoviny. Prolistoval jsem je a našel další článek od Kelly LeMastersové o vraždách v parku.

Byl až na desáté stránce a měl jen nějakých pět set slov, ale povedlo se jí urvat místo nad přehybem.

Milo ji nalákal na pikantnosti, ale zřejmě se žádných nedočkala, takže jí nezbývalo, než se zaměřit nalidskou stránku věci – zamýšlela se nad záhadnou cestou osudu, která učinila ze vzorné zbožné dívkyoběť vraždy, a nad dopadem, jaký má dvojnásobná vražda na zámožné obyvatele Cheviot Hills.

Citovala Adrianinu sestru Helene a reverenda Golemana, ale jejich komentáře neodhalily nic víc nežvýslechy na policejní stanici. Zmiňovala „strašidelnou paralelu“ mezi smutnou záhadou „pohozené dětskékostry“ a kostmi, které se našly pod platanem na zahradě Matta a Holly Rucheových. Ani slovo o rodičíchnebo rasovém původu děcka.

Milovo jméno se objevovalo až v posledním odstavci, kde se psalo, že „případ mate i zkušeného detektivaz oddělení vražd“. Článek končil výzvou, ať se ozve kdokoli, kdo může poskytnout nějaké informace, auváděl číslo Milovy pevné linky.

Čekal jsem, že Milo bude mít celé ráno plné ruce práce se zvedáním telefonů, a tak mě překvapilo, kdyžmi v devět zavolal.

„Dáváš si pauzu od shromažďování tipů?“

„Tím jsem pověřil Mosese a Seana, já mám jiné starosti. Zrovna mi volal Floyd Banfer, právník JackaWeatherse. Chce se se mnou sejít – za hodinu a půl v Beverly Hills, v parku na rohu Rexford Drive.“

„Hned u radnice?“

„Jde předat nějaké papíry na policejní stanici, takže to prý má kousek pěšky.“

„Žaluje policii?“

„Jménem nějakého vyhozeného zaměstnance. Něco kvůli odškodnému. Ujišťoval mě, že bych proti tomuurčitě neměl námitky.“

„O čem si chce povídat?“

„To mi neřekl, ale je dost podrážděný, Alexi. To se mi u právníků líbí. Skoro to z nich dělá lidi.“

Dorazili jsme s Milem na místo v deset dvacet a usadili se na lavičce s výhledem na komplex státníchinstitucí. Původní budova radnice postavená ve třicátých letech je klenot inspirovaný španělskourenesancí. Komplex dalších budov, přistavěný o padesát let později, se pokusil o kombinaci dekorativníhoa moderního stylu a výsledkem je, že vedle radnice vypadá jako pěst na oko.

Od bulváru Santa Monica, po kterém se oběma směry hrnuly proudy aut, nás dělila štěrková cestička,řada čínských jilmů a trávník. Prošoural se kolem nás věkovitý muž opírající se o chodítko, doprovázenýurostlým pečovatelem. Pak kolem proklusala trojice Arabek v teplákových soupravách, štěbetající vperštině. A vzápětí je všechny předběhla mladá žena, která by mohla předvádět prádlo pro Victoria’sSecret, kdyby firma trochu zvedla svoje standardy. Tvářila se utrápeně.

Přímo před námi se tyčila tři metry vysoká a skoro dva metry široká hrbolatá hromada chromu.

„Co to sakra je?“ zeptal se Milo.

„Umění ve veřejném prostoru.“

„Vypadá to, jako by měl tryskáč zažívací potíže.“

V deset dvacet šest vyšel Floyd Banfer z policejní stanice, přešel přes ulici a zamířil k nám. Když dorazil,byl zardělý v obličeji, ale usmíval se; podsaditý chlapík s hlavou jako burák, jasně modrýma očima a bílýmroštím na bradě, jakému Milo přezdívá „teroristická bradka“.

„Jste tu přesně včas,“ zaburácel. „Rád jednám s profesionály.“ Měl hluboký hlas jako zvon.

Napřáhl k nám ruku. „Floyd Banfer.“

„Milo Sturgis. A tohle je Alex Delaware.“

Potřásli jsme si rukama. Banferův stisk byl o malinko pevnější, než se sluší, paži měl napjatou a v očíchostražitý výraz. Tvář mu neopouštěl úsměv, s nímž nás přivítal, jako by ho k ní měl přilepený. „Krásnéráno, viďte?“

„Od Beverly Hills by člověk ani nic jiného nečekal.“

Banfer se uchechtl. „To byste se divili.“ Na sobě měl tentýž tmavomodrý oblek jako včera, trochu lesklý,ze směsi vlny a hedvábí. K němu světlemodrou košili a růžovou kravatu značky Hermčs s drobnýmvzorkem. Bylo mu tak mezi padesáti a pětapadesáti, prořídlé hnědé vlasy mu pableskovaly do rezava, jakse to u obarvených často stává, a vyzařoval podivnou směsici dobré nálady a úzkosti. Jako by ho těšilobýt v napětí.

Milo mu pokynul, ať si mezi nás sedne na lavičku.

„Nemohli bychom se radši projít?“ navrhl Banfer. „Z té hrůzy, co ji vydávají za umění, se mi dělá nanic arád si trochu protáhnu tělo.“

„Bezevšeho.“

Vykročili jsme západním směrem. Štěrkové cestičky by neměly být prašné, ale špičky Banferových černých polobotek během pár vteřin zešedly. Po každých pár metrech si je otíral zezadu o kalhoty, aniž vypadl ztempa chůze. U Crescent Drive jsme se museli zastavit a počkat, až nic nepojede. Zpoza rohu se vynořilcyklista s helmou na hlavě, řítil se přímo na nás a Banfer mu musel uhnout z cesty.

„To je vyloženě proti zákonu,“ prohlásil, aniž ho opustil úsměv. „Sem cyklisti nesmějí. Nechcete se za nímpustit a napařit mu pokutu, poručíku?“

Milo Banferovi neprozradil svou hodnost. Takže Banfer se předem připravil.

„To by mi museli mnohem líp platit.“

Banfer se zase uchechtl. „Chcete vědět, proč jsem si vyžádal tuhle schůzku?“

Odmlčel se a zpomalil, jako by skutečně čekal na odpověď.

Šli jsme s Milem mlčky dál.

„Zaprvé děkuju, že jste mi vyšli vstříc,“ pokračoval Banfer. „Mám tenhle týden práce nad hlavu, takže

kdybychom se nemohli sejít hned, muselo by to počkat.“

„Nemáte zač, pane Banfere. Tak co máte na srdci?“

„Klidně mi říkejte Floyde. Začnu od toho, co je nabíledni: Jack Weathers je slušný člověk.“

Milo mlčel.

„Vyděsili jste ho, jak jste k němu tak zničehonic vtrhli,“ řekl Banfer.

„To jsme neměli v úmyslu.“

Banfer zase přidal do kroku. „Věc se každopádně má takhle: Oba s Daisy jsou slušní lidé, naprostopočestně podnikají, poskytují druhým dobré služby. Věděli jste, že oba byli v showbyznysu? Většinou seobjevovali v televizi. Jack byl muzikant a hrál v seriálu Havaj 5-0 a taky v pár dílech seriálů Gunsmoke aMagnum. Daisy celé roky vystupovala v show Lawrence Welka. Později Jack podnikal v realitách ve Valley a Daisy vyučovala tanec – než se dala na hereckou dráhu, bývala tanečnicí, vystupovala s MarthouGrahamovou, znala se s Cyd Charisseovou, měla skutečný talent.“

„Zajímaví lidé,“ řekl Milo.

„To bych řekl.“

Pár kroků jsme šli mlčky. Minula nás skupinka mladých Arabek oděných v černém veluru a ověšenýchperlami a diamanty, se sluchátky iPodů v uších.

Banfer pokračoval: „Snažím se vám vysvětlit, že jsou naprosto počestní a upřímní, celý život tvrdě pracují.Ani jeden z nich se nenarodil do bohaté rodiny, našli díru na trhu a dokázali ji zaplnit. Naštěstí se jim dařía mohou pomalu pomýšlet na odchod do důchodu. I když netuším, jestli do něj půjdou, je to na nich.“

„To dává smysl.“ „Co?“ zeptal se Banfer.

„Že se musejí sami rozhodnout, kdy chtějí odejít do důchodu.“

„Jistě. Ovšem. Já se vám jen pokouším objasnit, že se bavíme o slušných lidech.“

„Věřím vám, Floyde.“

„Dobře. A pokud nevíte, jak to v showbyznysu chodí, tak vám to vysvětlím – všechno se zakládá na

hierarchii. Představte si to jako takovou přesně strukturovanou pyramidu. Jak se vám bude dařit, závisí natom, koho znáte, a všechno se může lusknutím prstu změnit.“ Zastavil se, aby nabral dech. „Ale pročvám to vykládám, žijete v L. A., jste profíci, určitě to víte.“

Došli jsme ke Canyon Drive. Prošel kolem nás bezdomovec, šoural se, co noha nohu mine, a silně páchl. Banfer nakrčil nos. „Už nemáme žádné zákony proti potulce. Mám k tomu rozpolcený postoj – na jednustranu bych byl rád, kdyby se o ně někdo postaral, na druhou je nemůžou prostě sebrat z parku, jakojsem to viděl v Evropě v osmdesátých letech, když jsem ji jako student procestoval s batohem na zádech.

Připadalo mi to jako útok úderných oddílů.“ Milo se výmluvně podíval na hodinky. „Dost bylo okolků?“ řekl Banfer. „No ovšem.“

Ale žádným dalším moudrem nás neoblažil a kus jsme šli beze slova.

Na půl cestě k Beverly Drive se Milo zeptal: „Co přesně pro vás můžu udělat, Floyde?“

„Přijmout informace, které vám chci poskytnout, a naložit s nimi, jak je třeba.“

„Tím chcete říct co?“

„Je potřeba, aby Jack a Daisy zůstali stranou jakéhokoli kriminálního vyšetřování a jejich klient – ten, o

nějž jde – se nedozvěděl, co prozradili policii.“

„KAPD,“ konstatoval Milo. „Kreativní aura Premy a Donnyho.“

Banferovi se zachvěla brada. „Takže vy už to víte. V tom případě chápete, jak se věci mají.“ „Trávíte hodně času u soudu, Floyde?“

Ta otázka Banfera zaskočila a celý se napjal. „Když je to potřeba. Proč?“

„Jen mě to zajímá.“

„Chcete mi naznačit, že mluvím rozvláčně? Že bych porotu unudil k smrti? Žádné strachy, vedu si dobře.

Zacházím až moc do podrobností? Možná ano, nejspíš ano. Protože jsem Jackovi a Daisy slíbil, že se o tuhle záležitost postarám, a udělám všechno pro to, abych neselhal. Jsou to skvělí lidé.“

„Který z nich je váš příbuzný?“

Banfer zrudl. „Proč si to myslíte?“

„Kvůli vaší neobyčejné horlivosti, ale omlouvám se, jestli jsem střelil vedle.“

„Choval bych se stejně, i kdyby šlo o jakéhokoli jiného klienta, poručíku.“ Kratičká odmlka. „Ale když to

musíte vědět, tak Jack se oženil se sestrou mojí matky. Po její smrti si pak vzal Daisy. Takže Daisy je moje nevlastní teta, ale beru ji jako vlastní, protože ji mám moc rád, je to báječná žena.“

„Působila velmi mile.“

„Jack je taky moc milý.“ „Nepochybuji o tom.“

„Takže přistoupíte na dohodu?“

„Záleží na tom, co mi chcete nabídnout.“

„Chci vám nabídnout pravdu, poručíku Sturgisi – smím vám říkat Milo?“

„Klidně.“

„Tohle může být velice jednoduchá záležitost, Milo, pokud ji nebudeme zbytečně komplikovat. Já vám

poskytnu informace a vy s nimi při vyšetřování naložte, jak uznáte za vhodné, jen do toho nezatahujte

Jacka s Daisy.“

„Nemám nejmenší zájem komplikovat jim život, Floyde, ale musím k vám být upřímný. Jestli mají důležité informace, je možné, že se ty informace dostanou do soudního spisu.“

„To není pravda,“ odsekl Banfer. „Stačí, když je označíte za důvěrné zdroje, a bude vystaráno.“

„To udělat můžu, ale nemůžu vám zaručit, že žalobce v určitou chvíli nebude chtít znát jejich totožnost.“

„Pokud se to stane, tak mu prostě řekněte ne.“

„Takhle to nefunguje, Floyde.“

„V tom případě… máme problém.“

„Pokud Jack a Daisy odmítnou spolupracovat, můžete mít problémů ještě víc. Určitě vám nemusímvykládat, jaké nepříjemné právní prostředky má státní zástupce k dispozici.“

„Budu proti nim bojovat, proti všem do posledního.“

„Tím k Jackovi a Daisy zaručeně přitáhnete pozornost.“

Banfer sklopil hlavu a zrychlil.

„Celé tohle divadýlko je jen kvůli tomu, aby se na ně Premadonny nenaštvali?“ zeptal se Milo.

„Naštvat se je slabé slovo,“ prohlásil Banfer. „Znamenalo by to exkomunikaci. Umíte si představit, jak jsou

ti dva vlivní?“ „První liga.“

„Kdyby jen to.“ Banfer zdvihl ruku nad hlavu, jako když si děcko hraje na letadlo. „Jsou ještě o kilometry výš. Je to jako naštvat anglickou královnu.“

„Pokud vím, tak královna ještě nikoho neexkomunikovala.“

„No dobře, možná jsem to s tím příměrem trochu přehnal,“ uznal Banfer, „ale až tak moc zase ne. Jestli se provalí, že Jack porušil zásadu důvěrnosti, mohlo by ho to profesionálně i finančně zničit.“

„Jack a Daisy podepsali dohodu o mlčenlivosti?“

Banfer se zamračil. „To je naprosto běžné, když jednáte s klienty na téhle úrovni.“

„Možná, ale my už beztak víme, že Jack poslal Adrianu Bettsovou pracovat k Premadonny, a jsme si téměř jisti, že práci u nich dohodil i dalším dvěma lidem, které s Adrianinou vraždou pravděpodobně něco spojuje. Četl jste dnešní Timesy?“

„Jistě,“ přitakal Banfer. „Proto jsem vám zavolal.“

„Ta reportérka prahne po čemkoli, co jí můžu předhodit. Zatím jsem ji pokaždé odpálkoval, ale to se můžezměnit.“

„Vyhrožujete, že totožnost mých klientů zveřejníte?“

„To vy jste mě požádal o schůzku, Floyde. Já vám jen vysvětluju, jak se věci mají.“

Banfer zaťal zuby. „Poručíku Sturgisi,“ pronesl, jako by tu hodnost slyšel poprvé v životě, „nestudoval jstenáhodou někdy práva?“

„Beru to jako lichotku, i když nevím, jestli bych měl. Odpověď zní ne – jen tu a tam něco pochytím při práci.“

„Jste prohnaný, Milo, takového jsem vás nečekal. Popravdě řečeno, většina policistů, se kterými se setkávám, nejsou zrovna intelektuální velikáni.“

„Setkáváte se s hodně policisty?“

„Vyřizuji dost zaměstnaneckých sporů, zastupoval jsem několik vašich kolegů z oboru a zjistil, co jsou zač.

Jejich dlouhodobé cíle většinou nesahají za novou motorku a dovolenou na Havaji.“

„Ach, ta praštěná děcka v uniformách.“

„Mínil jsem to jako kompliment. Vy mi připadáte jiný. Pečlivě plánujete.“

„Kompliment beru a vážím si ho, Floyde. Tak co byste mi chtěl povědět, když se Jackovi s Daisy pokusím

zajistit nezranitelnost?“

Banfer se zastavil, chytil si bambulovitou špičku nosu a zakroutil jí. Trhaně oddechoval. „Radši si někam sedneme.“

37. kapitola

Lavičky v Beverly Hills jsou složité výtvory z černého krouceného kovu s předělem uprostřed, takže nanich těžko mohou sedět víc než dva lidé. Milo Banferovi pokynul, ať se posadí nalevo. Mně mírnýmpokývnutím naznačil, ať si sednu vpravo.

Sám zůstal stát, takže se nad námi tyčil.

Prošel kolem nás další bezdomovec, klopýtal a rejdil očima sem a tam.

Banfer poznamenal: „Tady nejspíš načerpali inspiraci pro ten film – Somrák z Beverly Hills. Pochopitelně

realitu přikrášlili, ale tak už to v Hollywoodu chodí… No nic, zpátky k tématu. Jack a Daisy jsou…“

„Báječní lidé. To už víme, Floyde.“

„Lidé s pevnými etickými zásadami,“ opravil ho Banfer. „Jack udělal pár chyb, jistě, ale v jádru jsou oba

velmi mravní, takže si s nimi nemusíte dělat starosti.“

„Chybou bylo kupříkladu to, že si Adrianu Bettsovou neprověřil.“

Banfer si zamnul spánky. „Když člověk jedná s lidmi, nevystačí si s fakty, Milo. Jack se naučil dát na svou

intuici a Adriana Bettsová na něj působila jako skrznaskrz slušná mladá žena.“

„Navíc šlo o naléhavou záležitost,“ doplnil jsem.

Banfer mlaskl. „Údajně.“

„Vy o tom pochybujete?“

„Jackovi zavolal jistý člověk zaměstnaný v komplexu. Člověk, kterého tam sám před nějakou dobouposlal. Řekl mu, že klienti potřebují co nejrychleji další pečovatelku k dětem, ať ji Jack sežene obratem.Ta žena… ten člověk znal někoho, kdo by skvěle vyhovoval a měl patřičné vzdělání i praxi. Jack by udělalpro druhé první poslední, začal s tímhle podnikáním, aby lidem pomáhal sehnat, co potřebují. Připadalomu to jako ideální řešení.“

„Já v tom nevidím problém, Floyde,“ řekl Milo. „I kdyby si Adrianu prověřil, zjistil by, že je čistá jak lilium.“

Banfer si přehodil nohu přes nohu a povytáhl si ponožku výš na holém lýtku. „To rád slyším.“

„Na druhou stranu, pokud tím člověkem, který ji doporučil, byla Qeesha D’Embová, tak to situaci poněkud komplikuje.“

„To jméno mi nic neříká.“

„A co Charlene Chambersová?“

„Taky ne.“

Milo vytáhl fotografii.

Banfer celý schlípl.

„Tak pod jakým jménem ji znáte, Floyde?“

„Představila se Jackovi a Daisy jako Simone Chambordová. Pod tím jménem si ji prověřili a nic na ni nenašli.“

„Kdy ji zaměstnali?“ „Před třiadvaceti měsíci.“

Tudíž krátce poté, co odjela z Boise. „Jakou práci jí našli?“ zeptal jsem se.

Ta otázka Banfera překvapila. „Péči o děti, co jiného.“ Poklepal prstem na fotografii. „Když jste tenhlesnímek Jackovi ukázal, zpanikařeně mi volal a já si dotyčnou trochu prověřil sám. Podle čísla sociálníhopojištění, které uvedla, když žádala o práci. Skutečně patří jisté Simone Chambordové, jenže té jedevětaosmdesát a žije v domě důchodců v New Orleansu. Zavolal jsem tam a bylo mi řečeno, že paníChambordová už pět let trpí pokročilou Alzheimerovou chorobou.“

„Jack s Daisy to nezjistili, když si ji prověřovali?“

„Zaměřili se na relevantní kritéria. Trestní rejstřík, dluhy.“

„No ovšem,“ poznamenal jsem, „pokročilý Alzheimer člověku úspěšně brání v páchání trestné činnosti.“

Banfer zakroutil hlavou. „Je nabíledni, jaké důsledky by to mohlo pro Zlatý standard mít, ale oni to nemysleli zle.“

„Vaši klienti poslali podvodnici, aby šla dělat chůvu k dětem filmových hvězd, a další žena, kterou poslali tamtéž, je po smrti,“ poznamenal Milo. „Jo, to by teda mohlo mít důsledky.“

„Není to nic v poměru ke všem těm skvělým lidem, které Jack s Daisy našli skvělým klientům.“

Pronesl to asi tak přesvědčivě, jako by recitoval slib věrnosti gulagu.

„Člověka bohužel posuzují jen podle posledního vystoupení,“ podotkl jsem.

Banfer si povzdechl. „Radil jsem Jackovi, ať trpělivě vyčkává, jenže pochopitelně je jako na trní. A aby toho nebylo málo, Daisy o ničem nevěděla.“

„Naštvaná manželka, to je malér,“ utrousil Milo.

„To ano. Mimochodem, zkontroloval jsem si i číslo sociálního pojištění slečny Bettsové, ale zdá se, že tam je všechno v pořádku. Nebo mi něco uniklo? Přijdou mi s Chambordovou jako hodně nesourodá dvojice.“

„Na Adrianu jsme žádnou špínu nenašli,“ řekl Milo.

„To novorozeně, co se našlo v parku…, ta kostra…, jak to s nimi souvisí?“

„Zatím nevíme, Floyde. Právě proto jsme si chtěli promluvit s Jackem a Daisy.“

„O tom vám rozhodně nemají co říct.“

„Qeeshu – Simone – zaměstnali před třiadvaceti měsíci. Co Adrianu?“

„Nedávno. Podle Jacka tak tři, čtyři měsíce zpátky.“

„Nemohl by to upřesnit?“

Banfer mlčky upíral zrak přímo před sebe.

„On ty dokumenty zničil?“ zeptal se Milo.

„O tom se s vámi nemohu bavit.“

„Váš klient zlikvidoval potenciální důkazy. Jestli jste mu to poradil, mohou vás obvinit z maření výkonu spravedlnosti.“

„O tom se s vámi taky bohužel nemohu bavit.“

Banfer se po Milovi podíval. Ten se na něj zamračil a Banfer se zase odvrátil. „Uvažte ale celou záležitostv širším kontextu – jsem vstřícnější, než bych za daných okolností musel.“

„Jaké okolnosti tím myslíte, Floyde?“

„Nikdo nebyl z ničeho obviněn, jednáte jen na základě domněnek, lovíte naslepo a ani já, ani můj klientnejsme povinni cokoli vám říkat. Přesto jsme se dobrovolně rozhodli spolupracovat, protože výkonspravedlnosti mařit nechceme. A co se týče dokumentů, nevím o žádném předpisu, který by drobnýmpodnikatelům přikazoval schraňovat hromady nepotřebných papírů.“

„No dobře,“ řekl Milo.

Nenadálé přepnutí do vstřícného, přátelského tónu. Banfer se zase odvážil navázat s ním oční kontakt.

Milo se usmál.

„Jsem rád, že jsme konečně dosáhli shody,“ poznamenal právník. „Já taky. A co kdybychom si teď promluvili přímo s Jackem?“

„Považujete to za nutné?“

„Kdyby ne, tak bych o to nežádal, Floyde.“

Banfer si znovu povzdychl a vytáhl mobil. „Ahoj, to jsem já… Jak se dalo čekat… To jsem jim řekl… Stejněs tebou chtějí mluvit… Zůstanu tady, neboj… Klidně, nemáš přece co skrývat… Radši dřív než později,Jacku, ať to máme z krku… Jsme v parku mezi Beverly Drive a Camden Drive… Tak jo.“ Ukončil hovor a spohledem upřeným na projíždějící auta řekl: „Za chvíli tu bude.“

Jack Weathers měl na sobě modrý kašmírový blejzr, bílou košili, kalhoty v barvě holubičí šedi a modrésemišové mokasíny se zlatými přezkami. Kdyby chtěli přeobsadit Gilliganův ostrov, báječně by se hodil naroli Thurstona Howella III. Tedy až na poraženecky svěšená ramena, kruhy pod očima a vrásky, které semu od našeho setkání před čtyřiadvaceti hodinami prohloubily.

Šoural se jako unavený stařec.

Vstal jsem a uvolnil mu místo vedle Banfera. Weathers zaváhal.

„Udělejte si pohodlí, Jacku,“ vybídl ho Milo.

Weathersovi se chvěla brada. Bělma očí měl protkaná růžovými žilkami. Dokonalou manikúru mu kazilo několik do krve rozedřených záděr.

Ztěžka se posadil a Banfer mu poreferoval, co už víme. Když chtěl, dokázal mluvit stručně a k věci.

Jack Weathers si propletl prsty a klopil zrak ke svým kolenům.

„Povězte mi všechno, co si pamatujete o té ženě, která se vám představila jako Simone Chambordová,“

vybídl ho Milo.

„Jak se jmenuje doopravdy?“ zeptal se Weathers.

„Co kdybyste kladení otázek přenechal mně a soustředil se na odpovědi?“

Weathers prudce vzhlédl.

„Pověz jim, co chtějí, a dají ti pokoj, Jacku,“ řekl mu Banfer.

Weathers mlčel. Skupinka mladých Arabek se vracela zpátky a pohled na jejich hezky tvarovaná pozadí

jako by Weatherse trochu vzpružil.

„Hezká holka – černoška, ale s dost světlou pletí,“ odpověděl. „Připadalo mi, že je celá žhavá prosadit se u filmu.“

„Kvůli tomu, jak vypadala?“

„A taky kvůli tomu, jak se chovala.“

„Jak se chovala, Jacku?“

„Temperamentně,“ odpověděl Weathers. „Skoro až teatrálně.“

„Jako by vystupovala v roli.“

„V tomhle městě vystupuje v nějaké roli každý. Ale na ní mi připadalo všechno tak nějak přehnané.“

Prohlížel si Mila. „Vy jste taky hotový herec v hlavní roli.“

„Takže jste si o Simone myslel, že aspiruje na herečku.“

„Ale měla náležitou kvalifikaci pro péči o děti. Zkušenosti, doporučující dopisy.“

„Od koho?“

„Od předchozích zaměstnavatelů.“ „Co takhle nějaká konkrétní jména?“ „Nepamatuju se,“ řekl Weathers.

„Co kdybyste se podíval do dokumentace?“

„Nemám ji.“ Weathers se začervenal. „Pravidelně ji obměňujeme.“

„Aby se vám nehromadily papíry.“

Floyd Banfer si třel jednu nohu o druhou.

„Přesně tak,“ řekl Weathers.

„No dobře,“ kapituloval Milo, „ale když se u vás ucházela o práci, určitě jste si její doporučení ověřoval.

Pamatujete si, co byli ti lidi zač a co vám řekli?“

„Ne, mám uchazečů spousty a nijak se to nevymykalo normálu.“

„Podnikání se daří.“

„Přinejmenším někdy,“ odvětil Weathers. „Mohu vám říct jen tolik, že jsem si ji prověřil.“

„Děvče aspirující na herečku,“ zopakoval Milo. „Takových asi vídáte spoustu.“

„Myslím, že v té práci vidí začátek filmové kariéry. Nebo v to aspoň doufají.“

„Jenže ono to nefunguje?“ zeptal se Milo.

„Naopak se jim to vymstí.“

„Jak to?“

„Když si Hollywood někoho zaškatulkuje jako pomocnou sílu, bere ho tak už napořád.“

„A vnímá takové lidi jako podřadné?“

„Jako podřadné ne,“ odvětil Weathers. „Ale jako obyvatele jiného světa.“

„Donny Rader začínal jako nosič golfových holí a sluha u producenta.“ „Tak aspoň zní oficiální verze.“

„Není to pravda?“

Weathers se ušklíbl. „Já netuším, co je pravda a co ne. Všechny verze neznám.“

Floyd Banfer dodal: „Hlídají si tok informací. Dozvídáme se o nich jen to, co si přejí.“ „Hvězdy,“ doplnil Milo.

„Všichni mocní.“

„Takže vy klidně najímáte lidi, kteří ve své práci vidí zkratku k herecké kariéře,“ konstatoval jsem. „Když respektují své postavení a odvádějí požadovaný výkon, tak proč ne,“ řekl Weathers.

„A Simone svoje postavení respektovala?“

„Nedoneslo se nám, že by s ní byly sebemenší potíže.“

„A pokud víte, tak u Premadonny pořád pracuje.“

„Ano.“

„Co si o ní ještě pamatujete?“

„Byla moc hezká,“ řekl Weathers. „Mimořádně atraktivní. Takovým svěžím mladistvým způsobem. Měla

skvělou postavu… A taky se s ní příjemně povídalo, tvrdila, že miluje děti, ukázala mi knížku o vývoji a výchově dětí, kterou zrovna měla rozečtenou.“

„Takže jste ji najal jako chůvu.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Weathers. „Jako pečovatelku k dětem.“

„Jaký je v tom rozdíl?“

„Hlavně v platu. Když klient trvá na chůvě jako takové, najímáme Britky, které studovaly na tamníchspecializovaných školách. Mají potřebné znalosti, ale občas bývají poněkud upjaté. Některým klientům tovyhovuje. Jiní dávají přednost uvolněnějšímu přístupu.“

„Kupříkladu Prema Moonová a Donny Rader.“

„Vypadá to tak.“

„Kolik dalších lidí jste k nim poslal?“

„Nepamatuju se,“ řekl Weathers.

„Zkuste hrubý odhad,“ vybídl ho Milo.

Weathers se podíval na Banfera. Ten přikývl. „Hrubý odhad? Tak pět, šest.“

„Na jakou práci?“

„Myslím, že na práci v domácnosti. Jako hospodyně. Teď už to neděláme, nemůžeme soupeřit sagenturami, které se na to specializují a inzerují ve španělských novinách. Ale dřív ano. Takže jsme jim poslali několik hospodyní.“

Obrátil se k Banferovi: „Všechno v pořádku?“

„Zatím ano, Jacku.“

„Dělá vám starost závazek mlčenlivosti, který si Premadonny vymiňují?“ zeptal se Milo. „To si pište, že ano,“ řekl Weathers. „Je hrozně striktní.“

„Na rozdíl od…“

„Od méně striktních.“ Banfer se usmál vlastní vytáčce.

„Jen mě dovzdělejte, pane právníku.“

„Není v tom nic složitého, Milo. Obvykle se uplatňuje zákaz mluvení s médii, zákaz vydat knihu a

podobně. Ale v tomhle konkrétním případě je zakázáno pronést o Premadonny v podstatě cokoli přihovoru s kýmkoli. Je to právně závazné? Nejspíš ne, ale kdyby se to někdo rozhodl otestovat, mohl by sipořádně naběhnout. Jack vám každopádně řekl všechno, co o té Chambordové a slečně Bettsové ví.“

„Tak se přesuneme k dalšímu tématu.“ Milo vytáhl zvětšeninu Weddovy fotografie z řidičského průkazu. Ve tváři Floyda Banfera se neobjevil ani záblesk poznání.

Jack Weathers vyhrkl: „Do prdele.“

38. kapitola

Floyd Banfer položil ruku na Weathersův kašmírový rukáv. „Tomu jste dohodili práci taky?“

„Kdo je to, Jacku?“ zeptal se Milo.

Weathers si mačkal dlaně. „Jeden člověk… M. J.“

„Melvin Jaron Wedd,“ konstatoval Milo. „Kdy jste ho k Premadonny poslali?“

Weathers něco zamumlal.

„Mluvte nahlas, Jacku.“

„Před třemi roky. Přibližně.“

„Na jakou práci?“

„Správce domácnosti,“ odpověděl Weathers. „Už jsem mu předtím našel tutéž práci jinde.“

„Komu spravoval domácnost dřív?“

„Jedné saúdské rodině s ohromným sídlem v Bel Air. Poslal jsem ho tam tak před čtyřmi, pěti lety.“

„A předtím?“

„To je všechno. Neměli s ním žádné potíže – myslím ti Arabové. Odstěhovali se zpátky do Rijádu.“

„A vy jste ho poslal k Premadonny.“

„Ano, ano.“

„Kdo si ho vyžádal?“

„Obchodní manažer.“

„A to je kdo?“

Weathers zalétl očima doprava. „Ne přímo manažer, nějaký jeho asistent.“

„Anebo asistent asistenta,“ poznamenal Floyd Banfer.

Weathers si ho nazlobeně změřil. „Tak to u lidí na téhle úrovni chodí.“

„Kdo je jejich obchodní manažer?“ zopakoval Milo.

„Firma Apex Management. Pracuje pro celou řadu vysoko postavených lidí.“

„Co si pamatujete o Melvinu Jaronovi?“

„Prostě uchazeč o práci…,“ řekl Weathers. „Mám dojem, že měl zkušenost s vedením účetnictví. Tohojsem si prověřil jaksepatří. Co je s ním za problém?“

„Možná nic, Jacku.“

„Možná nic, ale nosíte u sebe jeho fotku?“

„Narazili jsme na jeho jméno.“

„Co tím chcete říct?“

„Že jsme narazili na jeho jméno.“

Weathers mávl rukou. „Radši to ani nechci vědět. A můžu už jít a pokusit se vydělávat si na chleba?

Nejsem státní zaměstnanec, nemám zajištěný důchod a příplatky za přesčasy.“

„Jasně,“ řekl Milo. „Přeju hezký den.“

„Vážně?“

„Pokud nám nemůžete povědět ještě něco.“

„Nemůžu. Nemám, co bych vám pověděl, o čem bych vám poreferoval ani co bych před vámi tutlal.

Pracuju v odvětví služeb – hledám pomocné síly pro klienty, kteří potřebují někoho do domácnosti. Co ti lidé dělají, když si je klienti najmou, to už je jejich věc.“

Zapřel se o předěl uprostřed lavičky, zvedl se na nohy a zapnul si blejzr. Banfer taky vstal a vzal ho zarameno. Weathers jeho ruku překvapivě vztekle setřásl. „Na práci se ještě necítím – pojď, Floyde,zajdeme si někam na snídani. Na sendvič nebo na bagetu, to je fuk.“

Zase byl praktičnost sama.

Banfer si poklepal na rolexky. „Promiň, mám schůzky.“

„Jsi pořád v jednom kole,“ povzdychl si Weathers. „Všichni jsou v jednom kole, já bych měl být taky.“

Odšoural se pryč.

„Má potíže s vysokým tlakem,“ řekl Banfer. „Doufám, že mu ten stres neublíží.“

Milo na něj mrkl. „To zní, jako byste se připravoval na občanskoprávní žalobu.“

„Není to žádná legrace, poručíku. Už jsme skončili?“

Ani nečekal na odpověď a zamířil parkem pryč. Proti němu poklusávala pěkně rostlá běžkyně. Ani se po ní

nepodíval.

Milo se posadil na lavičku. „Ráno jsem to vzal kolem té soukromé příjezdovky. Je pod dohledem, přesně,jak se dalo čekat. Podle záznamu v katastru má ten komplex čtyři a půl hektaru a oficiálně jsou to třiparcely, všechny zaregistrované na holdingovou společnost Prime Mayfair. Pokoušel jsem se ji vystopovat, ale skončil jsem ve slepé uličce u nějaké kancelářské krysy v Apex Managementu.“

„Zamotává se nám to čím dál víc,“ konstatoval jsem.

Vyhledal si telefonní číslo na Apex Management. Několikrát ho přepojili. Nakonec jen zavrtěl hlavou azavěsil.

„Odpálkoval mě nejposlednější nejpodřadnější nejbezvýznamnější pucflek, co přisluhuje nejuťápnutějšísekretářce. Ale i kdybych se proboxoval k někomu výš, stejně by mi neřekli ani popel. A Weathers námtím svým ničením dokumentů taky nijak nepomáhá. Chceš se vsadit, že až se nasnídá, spálí i tyWeddovy? A já jsem sice na Banfera pouštěl hrůzu, ale popravdě řečeno s tím nic nenadělám.“

„Aspoň se ti potvrdilo, že všichni tři pracovali spolu.“

Nakopl nohu lavičky. Zase vytáhl Weddovu fotografii a civěl na ni. „Potřebuju si s tímhle princátkempromluvit z očí do očí, jenže dostat se do toho komplexu je asi stejná fuška jako dočkat se pozvánky naoscarovou párty.“ Usmál se. „Ricka na ni jednou pozvali. Za to, že sešil dcerušku nějakýho velkýhoproducentskýho zvířete, co opilá nabourala s Aston Martinem do zdi.“

„A šli jste tam?“

„Ne, oba jsme byli ten večer v práci… No nic, vymyslím, jak ten komplex sledovat. Ale napřed ještějednou projdu park a poptám se, jestli si zaměstnanci nebo návštěvníci něco nepamatují.“

Zavolal Reedovi a Binchymu, jestli se na výzvu Kelly LeMastersové neozval někdo s nějakým věrohodným tipem. Neozval. Ani na anonymní policejní linku.

„Nechceš si zajít na snídani?“ zeptal jsem se. „Na sendvič nebo na bagetu?“

„Ne, dík, už jsem jedl.“

To ho nikdy dřív neodradilo.

„Tak hodně štěstí,“ popřál jsem mu.

Z domova jsem zavolal doktoru Leonardu Coatesovi.

Byli jsme s Lenem spolužáci na vysoké a rok jsme spolu pracovali na Západní dětské klinice. Já tam pakzůstal na onkologickém oddělení, kdežto Len si v Beverly Hills otevřel soukromou praxi.

Najal si agenta a zanedlouho ho začali citovat v populárních časopisech. Během krátké doby měl mezipacienty spoustu celebrit a za několik let už sídlil v nejvyšším patře budovy na Roxbury Drive a šéfovalhoufu dalších psychologů. A trpěl závažnou formou hollywoodské sepse.

Je to progresivní stav, taktéž známý jako zhoubný syndrom „chci být viděn“, který vede k silné závislostina publicitě, k posedlosti sebou samým a narkóze slávou.

Ta závislost dohnala Lena k tomu, že napsal neužitečnou populárně psychologickou knížku, začal propagovat nesčetné léčebné metody v různých televizních pořadech a reality show a byl přímo posedlýtím, aby ho vyfotili na exkluzivních večírcích ve společnosti lepých krasavic. Byl vysoký a štíhlý, s pečlivěudržovanou bradkou, a střídal jednu ženu za druhou. U čtvrtého manželství jsem přestal jeho vztahypočítat. Měl dvě děti – o dvou jsem aspoň věděl – a při těch řídkých příležitostech, kdy jsem je viděl,vypadaly obě deprimovaně. Naposledy jsme na sebe s Lenem narazili na charitativní akci ve prospěchjedné nemocnice. Nepřetržitě se usmíval a rozhlížel se po lidech okolo a přitom si mi dlouze stěžoval:„Nevděční spratci. Zrovna jako jejich matky, geny se prostě nezapřou.“

Jeho operátorka mě požádala, ať počkám na lince. Z nahrávky se na mě hrnula upoutávka na „skvělou novou knihu doktora Coatese Jak získat životní rovnováhu“.

Operátorka se mi zase ozvala, zrovna když končilo seznámení s obsahem první kapitoly. Jednou větou by se dal shrnout jako „zastav se a dej si pauzu“. Netušil jsem, že Len holduje poklidnému životnímu stylu.

„Nezlobte se, ale doktor je momentálně zaneprázdněný,“ hlásila mi operátorka. „Vyřídím mu váš vzkaz.“

„Jak se vede knize?“ zeptal jsem se.

„Prosím?“

„Té nové knize od doktora Coatese.“

Zasmála se. „Já tady jenom sedím v předsíňce a zvedám telefony. Poslední, co jsem četla, byl účet od operátora.“

K mému překvapení mi Len zavolal za devět minut.

„Ahoj, Alexi! Jsem rád, že ses mi ozval. Jak se máš?“

„Dobře, Lene. Co ty?“

„Nevím, kde mi hlava stojí, ani na chvíli si nevydechnu. Ale copak mám jinou možnost? Stagnovat? Jsme jako žraloci, viď? Potřebujeme být pořád v pohybu.“

„Gratuluju k nové knížce.“

„Slyšels tu propagační nahrávku, co? Uvidíme, jak se jí bude dařit. Přepočítávám si výdělek na hodinovousazbu za dobu strávenou psaním. Zatím je to míň než deset babek za hodinu, ale agentka mě ujišťuje, žeje to teprve začátek. Snaží se mě dostat do talk show, tvrdí, že to s lidmi umím jako kouzelník, takuvidíme. Kvůli čemu voláš?“

„Co víš o Premě Moonové a Donnym Raderovi?“

Okamžik zaváhání. „Proč se zajímáš o takové lidi?“

„O hollywoodské existence?“

„O povrchní existence,“ opáčil. „To je moje teritorium, snad mi do něj nelezeš, Alexi?“ Zasmál se. „Dělámsi legraci – jestli o ně stojíš, máš je mít. Ale musíš uznat, že já se na takovou práci hodím líp, protože oba víme, že mám hloubku asi jako kaluž uprostřed srpna. Kdežto ty… Neříkej mi, že ses zaprodal,Alexandere. Vždycky jsem tě bral jako svůj životní vzor.“

Smích – hluboký, hlasitý, který se příjemně poslouchá.

„Podceňuješ se, Lene.“

„Ale kdeže. Poznej sám sebe – tak zní moje první zásada. A zrovna jsem si koupil nový bourák, kabriolet Audi R8. Má úžasný kompresní poměr, je to fáro jedna báseň a věř mi, že jsem si na to nevydělalposloucháním ufňukaných mamin. Ty máš pořád toho starýho cadillaka, co?“

„Jo.“

„To jsi celý ty. Ztělesnění loajálnosti a solidnosti. Ale možná z něj jednou bude ceněný veterán.“

„Možná.“

„Tak proč se tak znenadání zajímáš o hollywoodské božstvo?“

„Znáš se s nimi?“

„Kdyby jo, myslíš, že bych o nich mluvil? Ne, osobně se s nimi neznám, ale po všech těch letech… Jak toříct… No dobře, řekněme, že kdyby mi někdo tvrdil, že mají na nočním stolku Prousta, tak bych si myslel, že ho používají jako podšálek.“ „Nejsou zrovna intelektuálové.“

„To mezi touhle sebrankou není nikdo,“ rozohnil se. „Jsou to genetické zpotvořeniny – dvounozí cirkusovíčoklíci, co se umějí naučit nazpaměť pár replik. Sedni, lehni, k noze, předváděj emoce. I když jim dápříroda do vínku inteligenci, jsou příšerně nevzdělaní, takže stejně nemají v hlavě vůbec nic. Jedna ženská – jméno ti pochopitelně neřeknu – přišla za jedním z mých lidí kvůli problémovému děcku. Ale teprvepoté, co ji odmítl zaříkávač psů. Proč šla nejdřív za ním? Nejspíš aby se dostala do televize. Ale námtvrdila, že všichni tvorové jsou přece stejní – no pochopíš to? K napravení všeho prý stačí správné vibrace.“ Rozesmál jsem se.

„Jasně, je to sranda,“ řekl Len. „Jenže jde o pětiletý děcko s takovou hromadou problémů, že by to vydalona tlustospis – a máma s ním zachází jako s mopslíkem. Každopádně s Premou ani s Donnym se neznám,ale slyšel jsem, že on má IQ hluboko v podprůměru a za šéfa je ona. A teď se tě ještě jednou zeptám: Proč se o ně zajímáš?“

„Ujmi se mě jako terapeut, Lene.“

„Prosím?“

„Potřebuju, aby to zůstalo důvěrné.“

„Jasně.“

Pověděl jsem mu o odvolaném sezení před dvěma lety a o tom, jak jsme na Premadonny narazili při

současném kriminálním vyšetřování.

„Páni. Už chápu, proč mám zamknout pusu na tři západy,“ řekl. „Ale i když nechám etiku stranou, nebylo by nejmoudřejší popudit takové lidi proti sobě.“

„To jsou tak vlivní?“

„Tak už to v tomhle městě chodí, Alexi. Tys tu nevyrůstal, viď? Jsi z nějakých zdravějších končin daleko odtud – z Nebrasky nebo z Kansasu?“ „Z Missouri.“

„To vyjde nastejno. Já se narodil v Beverly Hills, můj táta byl letecký inženýr. Filmová studia byla už tehdyvlivná, ale prim hrála letadla a rakety – skuteční lidé vyráběli skutečné věci. Kdežto teď se tu produkujíjenom sračky. Takže hodně štěstí.“

„Říkals, že Donny není žádný génius a otěže třímá v rukou Prema.“

„Prý je skoro retardovaný – pardon, mentálně hendikepovaný. A když ženská žije s blbečkem, tak jínezbývá než vzít věci do vlastních rukou, ne?“

„Vypadá na ideální manželku pro politika.“

„Ha! Tady to máme – ten kousavý ostrovtip, kterému Alexander občas holduje. Bavilo mě, když jsi hopředváděl ve škole. Hned jsem se cítil o něco míň provinile, že jsem takový cynik. A vůbec mě to tenkrátve škole bavilo. A když jsme spolu pracovali na Západní dětské klinice, tak taky. Museli jsme dřít jakgalejníci, ale věděli jsme, že ta práce má smysl, a to bylo fajn, co říkáš? A nikdy jsme netušili, co přinese další den.“

„To máš pravdu.“

„Jednou jsme třeba šli na oběd, pamatuju si to, jako by se to stalo včera – měli jsme na tácech tuňákovýsalát a kafe a konečně jsme si chtěli na deset minut vydechnout, a najednou ti zapípal pager, ty seszatvářil divně a beze slova jsi zmizel. A když jsme pak na sebe narazili, vykládal jsi mi, že otec nějakéhopacienta přišel na onkologii s pistolí a tys ho hodinu přemlouval, ať ji odloží.“

„Staré dobré časy,“ řekl jsem.

„To teda jo, člověče. Tím spíš, že jsem spořádal i ten tvůj salát.“ Rozesmál se. „To byly doby – zavolalicvokaře a ten se s problémem vypořádal, tečka. Dneska by propukla hromadná panika, proběhla bypředpisová, zbytečně drastická akce a někdo by přišel k úrazu. Taky jsem v pár takových případechzasahoval. Krizové intervence, o kterých se nedozvěděla živá duše, protože dopadly úspěšně. Skvělá doba to byla.“

„To byla, Lene.“

„Jenže člověk se musí smířit s realitou a přizpůsobit se, co? Ten svůj kabriolet přímo miluju. Kolik máš na tom svým cadillaku najeto?“

„U třetího motoru jsem to přestal počítat.“

„Tohle je víc než loajalita, to je nebetyčná věrnost. Dobře děláš. A rád jsem si s tebou popovídal,kamaráde, musíme si spolu někdy zajít na oběd.“

39. kapitola

Procházel jsem stránky s drby o celebritách a proklikával odkazy na články, kdo kde Premu Moonovou nebo Donnyho Radera zahlédl.

Až do doby před čtyřmi, pěti lety jich bylo všude plno – chodili do klubů, na premiéry, zvláštní projekce,charitativní akce a po nákupech. Přijímaly je hlavy států. Ale z posledního roku a půl jsem našel jen dvaodkazy a v obou případech se Prema objevila na veřejnosti sama – jednou na sympoziu Rady pro světové záležitosti, které se týkalo hladomoru v Africe, a jednou na slavnostním obědě organizace Pryč s hladem,kde jí udělili čestné uznání.

Nadešel čas, abych znovu zaangažoval svoji spojku do pozlátkového světa. Robin si zrovna zametalaponk. V koši se jí kupily podložky, které používá, když něco natírá šelakem. Opodál visela flamencová kytara, aby oschla.

„Paráda.“

„Za pár dní mi ji budeš moct vyzkoušet.“

„Tomu se říká pracovní výhody,“ usmál jsem se. „Máš nějaké cestičky, jak kontaktovat paparazzie?“

„Někteří moji klienti je mají určitě.“

„A mohla bys někomu z nich zavolat?“

„Chceš něco vyhrabat na superhvězdy?“

Pověděl jsem jí, že v poslední době zmizeli veřejnosti z očí.

„Stáhli se do ústraní, protože se u nich dějou nepravosti? No dobře, zkusím Zenitha,“ svolila. „Už není na

vrcholu, ale pořád se stýká s velkými zvířaty a navíc momentálně chodí s herečkou z toho seriálu o

doktorech a fotografové se můžou přetrhnout, aby si nafotili její dekolt.“ Zenith Streak, vlastním jménem James Baxter, tvrdil, že „o těchhle volovinách“ nic neví, ale spojil Robinse svým agentem a ten ji odkázal na manažera jiné rockové hvězdy. Po třech dalších telefonátech měla vruce telefonní číslo na paparazziho jménem Ali, kterému chvíli mazala med kolem pusy a pak mi hopředala.

Představil jsem se mu.

„Nazdárek, tak o co kráčí?“ zahalekal s blízkovýchodním přízvukem.

„Poslední dobou není nikde ani stopy po Premadonny.“

Hlas mu poskočil o oktávu výš. „Vy se s nima znáte?“

„Ne. Jenom by mě zajímalo proč.“

„Jo tak, člověče. Štvou mě, to vám teda řeknu.“

„Proč?“

„Proč asi… Protože nikde nejsou, chápete?“

„Takže si nezafotíte.“

„Jíst se musí a oni jsou vydatný sousto. My je neotravujem, jsme jejich kámoši s objektivem.“

„A netušíte proč…“

„Bejvali bájo, člověče. Přesný jak hodinky – zavolali a pak se křenili, mávali, křenili, mávali. A my cvakali,

cvak, cvak, a inkasovali prašule. A utráceli.“ „Takže se to odehrávalo v jejich režii.“ „Cože?“

„Bylo to předem připravené.“

„Jasan. Co jste si myslel?“

„Fotil jste někdy jejich děti?“

„Ne, jenom je. Pech – víte vy, kolik bych shrábnul za mrně? Vyfoť sladký děťátko, pracháčem jseš

zakrátko.“

„Máte tušení, proč už nevolají?“

„Jsou cvoci.“ „Jak to?“

„Nevolaj, tak musej bejt cvoci. Když nejste vidět, jako byste nebyl. Takže vy jste druhá polovička někoho od muziky?“

„Jo.“

„Znáte se s Katy?“

„Bohužel ne.“

„S Taylor?“

„Ne.“

„S Adamem, s Justinem? Nebo třeba aspoň s Christinou? A co s Bonem? Jestli znáte kohokoli, šábnu se s váma o vejvar.“ „Nezlobte se, ale…“

„Takže vy se neznáte vůbec s nikým, člověče?“

Rozhodl jsem se pro filozofickou odpověď: „Moc ne.“

„V tom případě se nemáme o čem bavit.“

„Vážně si hrajou na schovávanou,“ konstatovala Robin. Pak se uličnicky usmála. „Anebo se zkrátka

rozhodli žít prostým životem.“

„Pěstovat vlastní zeleninu a chovat superinteligentní organický dobytek. Na mlíko.“

„A nezapomeň na ručně šité šaty z konopí.“

Oba jsme se rozesmáli. Snažil jsem se smát upřímně.

Zatímco jsem byl v dílně, volala mi Holly Rucheová. Zavolal jsem jí zpátky; čekal jsem, že z ní euforie z

prvního sezení opadla, jak se to často stává.

Ale když mi telefon zvedla, přímo z ní sálalo nadšení. „Hrozně vám děkuju, doktore Delaware. Za to, co

jste dokázal.“

Netušil jsem, co by to mělo být, a tak jsem jen řekl: „Jsem rád, že se vám daří dobře.“

„Přímo báječně. Matt se rozpovídal. Opravdu si se mnou povídá – ne jen takové to ,ahoj, jak ses měla‘jako dřív.“

„To je skvělé, Holly.“

„Ukázalo se, že potřeboval, abych mu otevřeně řekla, že si povídání s ním vážím. Protože rodiče ho odmluvení zrazovali, táta mu dokonce vtloukal do hlavy, že děti by mělo být vidět, ne slyšet. No věřil bystetomu? Ale já jsem mu řekla, co si myslím. A on se mi otevřel. Já jemu taky. Svěřila jsem se mu, co mětrápí. Překvapilo ho hlavně to s mámou. Ani se nedivím, vůbec jsem o ní nemluvila, dokud jste měnepopostrčil správným směrem. Matt mě poslouchal a nekritizoval. Zajímalo ho to. A pak mi pověděl osvém dětství. A pak… nějak se to všechno posunulo na úplně novou úroveň. Mám pocit, že mám věci pod kontrolou, že zvládám těhotenství. Že jsem paní vlastního života.“

„To je přímo výborné, Holly.“

„Bez vás bych to nesvedla, doktore Delaware.“

Při mojí práci by měl být člověk vůči pochvalám od pacientů imunní, protože má pomáhat druhým, ne si honit ego.

Ale k čertu s tím, stejně mě to potěšilo. „Opravdu si vážím toho, že jste mi to pověděla, Holly, děkuju.“ „Za málo,“ řekla. „A měl byste na mě ještě minutku?“

„Copak?“

„Jde o to, co… co se stalo tomu miminku. Ještě nic nezjistili, viďte? Četla jsem o tom druhém chudáčkovia bylo mi z toho úplně nanic. Obrečela jsem to.“

„Je mi líto, Holly, ale policie zatím nijak nepokročila.“

„Tak strašně starý případ je asi těžké vyřešit. Nejspíš vám to nijak nepomůže, ale… Ta schránka, tamodrá nemocniční krabice. Bůhvíproč mi to leželo v hlavě. Že někdo strčí miminko do něčeho takového.“

Zadrhl se jí hlas. „Možná mě budete mít za blázna, ale zkusila jsem ji hledat na internetu a nakonec jsemji našla. Přesně takovou nabízejí sběratelům na webstránce StareVeci.com. Je z té samé nemocnice – zeŠvédské – a prodejkyně ji označuje za přenosný bankovní sejf. Prodává i jiné, z jiných nemocnic. Zavolala jsem jí a ona mi vysvětlila, že dřív se takové schránky používaly jako bezpečnostní opatření, když donemocnice vezli hotovost. Než se objevily obrněné vozy, ve kterých se dají peníze klidně převážet jen v pytlích.“ „To je zajímavé.“

„Mohlo by to být důležité?“

„Momentálně je cenná každá informace.“

„To je dobře. V tom případě nelituju času stráveného brouzdáním po internetu. Na shledanou.“

Otevřel jsem si stránku, o které mluvila. Tatáž modrá schránka. Ale nic víc mi to neprozradilo.

Na dveře pracovny zaťukala Robin. „Máš ještě hodně práce?“

„Ne, můžeme si vyrazit za zábavou.“

Dívala se na můj monitor. Vysvětlil jsem jí, oč jde.

„Nenapadlo by mě, že nemocnice operují s hromadami hotovosti,“ poznamenala.

„V téhle se jako na běžícím pásu prováděly potraty, když byly ještě nezákonné. A když je něco ilegální,

koukají z toho velké peníze.“

Zavřel jsem stránku.

„Tak jo, vyrazíme za zábavou,“ řekla. Ale beze stopy nadšení.

Vzal jsem ji kolem ramen. „No tak, život je krátký, tak ať si ten náš užijeme. Co bys řekla muzice?“

„Proč ne.“

„Kouknu se, kdo vystupuje v Catalině… Tady máme program… Jane Monheitová.“

„Tu mám ráda,“ řekla Robin. „Jestli ještě mají lístky, tak jdem.“

Jane Monheitová zpívala hezky, doprovodné kapele to šlapalo, jídlo v klubu nebylo špatné a pár skleniček

whisky, kterou jsme ho spláchli, nám přišlo vhod. Když jsme se vrátili domů, zamířili jsme rovnou do postele a já brzo usnul a spal jsem celých sedm hodin,což nemám ve zvyku. Vzbudil jsem se s bolavou hlavou a vzápětí mi ji zavalila slova a výjevy. V pracovně mě přivítal pípající mobil a blikající kontrolka na záznamníku.

Dva telefonáty, v ani ne minutovém odstupu. Stiskl jsem na záznamníku tlačítko pro přehrání vzkazů.

Ozval se Milův hlas: „Našel jsem našeho klučinu Wedda. Brnkni mi.“

„Sturgis.“

„Gratuluju.“

„Napřed si poslechni, jak se věci mají.“

40. kapitola

Melvina Jarona Wedda našli na sedadle spolujezdce v jeho vylepšeném černém Fordu Explorer. V levémspánku mu zela díra po střelné ráně. Soudě podle velikosti šlo o zbraň velké ráže. A soudě podle stopstřelného prachu ji schytal hodně zblízka, i když se zbraň asi nedotýkala hlavy.

Opěradlo sedadla bylo potřísněné kusy mozku. Mezi koleny měl pytlíček marihuany. Na podlaze se muvedle levé boty blýskal skleněný bong. Když Wedd schytal kulku, sjel na sedadle níž a ocitl se napůlvsedě, napůl vleže, v poloze, která by zaživa byla dost nepohodlná.

Ústa měl dokořán, oči zavřené, povolily mu svěrače. Hniloba a mračna hmyzu prozrazovaly, že tu leží spíš

dny než hodiny.

Technička jménem Gloria mu zrovna prohledávala kapsy. Našla peněženku, vytáhla z ní řidičský průkaz,kreditní karty a osmdesát dolarů v hotovosti. Milo ale nepotřeboval doklady, aby zjistil, co je mrtvý zač.Krátce po šesté ráno mu v e-mailové schránce přistála zpráva, že se našel Weddův explorer, po kterém

bylo vyhlášeno pátrání. Tou dobou byl online už hodinu a „ládoval do sebe k snídani plané žvásty“.

Krev v autě nasvědčovala tomu, že k vraždě došlo uvnitř. Vůz stál v klidné uličce za staveništěm východně

od kaňonu Laurel. Byla to dobrá čtvrť. Milo jednou nedaleko odtud řešil případ učitelky, která se našlazavražděná ve vaně plné suchého ledu.

Na parcele stál velký honosný dům obestavěný lešením. Z omšelého dřeva a zaschlých pramínků rzi podhřebíky bylo znát, že se tu už dlouho na nic nesáhlo. V zadní části pozemku nechal majitel vzrostléeukalypty. Nebyly zastřihávané, takže některé větve visely až k zemi a plazily se po ní jako přerostléstřapaté housenky. Částečně vůz clonily, ale kdyby na parcele někdo pracoval, okamžitě by si ho všiml.

„Ten dům zabavili kvůli nesplácení hypotéky?“ zeptal jsem se.

„Jo, loni,“ přisvědčil Milo. „Wedda našel chlapík, co chodí kontrolovat majetek banky. Původně to tupatřilo milým starým manželům z Denveru, přestěhovali se sem, aby byli s vnoučaty, chtěli si postavitdům snů, ale zkrachovala jim čistírna, která je živila. Pověřil jsem poldy v Denveru, ať je vyslechnou. Vživotě o Weddovi neslyšeli a jsou přímo antisepticky čistí. A s vyšetřováním Adrianiny vraždy se můžu jít

klouzat, protože starej dobrej Melvin už mi nic nepoví.“

Gloria na něj zavolala jménem. Došli jsme k ní, ale zůstali jsme stát v odstupu, abychom nemuseli čichat

puch rozkladu.

„Tohle měl v kapse, Milo. V náprsní.“

Předvedla nám kartónek zápalek, bílý, nepotištěný. Takový, jaké se dávají v obchodech ke krabičce

cigaret.

„Palivo k tý marjánce,“ konstatoval Milo.

Gloria kartónek rozevřela. Už v něm nebyly žádné nepoužité sirky, jen ohořelé pahýlky. A na vnitřní stranuvíčka někdo něco načmáral modrou propisovačkou. Drobným nahuštěným psacím písmem. Milo si nasadil brýle na čtení, navlékl si rukavice a vzal si kartónek od Glorie. Četl jsem mu přes rameno.

Vinen.

Gloria se zeptala: „Můžu si zkusit zaspekulovat?“

„Jasně.“

„Kdyby se u něj našla zbraň, dalo by se to brát jako vzkaz na rozloučenou. Ale jelikož očividně jde ovraždu, buď se kvůli něčemu užíral výčitkami svědomí a napsal to sám, anebo si někdo jiný myslel, že byměl za něco pykat.“

„Už jste mu prohledala všechny ostatní kapsy?“

„Dvakrát. Dokonce jsem se mrkla i do spodního prádla.“ Nakrčila nos. „Ale oddanost práci má své meze.

Tušíte, čím by ten pan Wedd mohl být vinen?“

„Než se semlelo tohle, tak jsem pár teorií měl.“ Milo pokrčil rameny. „Ještě něco zajímavého?“

„Sedadlo řidiče je nastavené tak, že by to Weddovi při jeho výšce mohlo vyhovovat. Takže buď seděl za

volantem a pak si přesedl, anebo je pachatel přibližně stejně velký. Ta marjánka a bong mají nejspíš

naznačovat, že šlo o drogovou párty. Ale bez sirek? A nikde žádný popel ani jiné zbytky.“

„Připadá vám to schválně narafičené?“

„Buď narafičené, anebo je někdo vyrušil, než se párty rozjela. Pohyboval se Wedd v takových kruzích?“

„Pokud ano, tak o tom nevím,“ odpověděl Milo. „Ale já toho vůbec moc nevím.“

Popošel dál od zdroje pachu. S Glorií jsme ho následovali. „Udělám, co se dá, aby byl co nejdřív hotový

rozbor DNA z toho pytlíčku a bongu,“ slíbila. „Uvidíme, jestli se najde nějaká cizí. A viděl jste ty otisky

prstů, co se povedlo sebrat v autě. Už odešly do laborky a možná se na vás usměje štěstí.“

„To je moje prostřední jméno,“ utrousil Milo.

„Štěstí?“

„Ne. Možná.“

Dorazil odtahový vůz, aby odvezl SUV. Z okolí se začínali scházet sousedé a uniformovaní policisté je skamennými výrazy římských legionářů odháněli a ani se je nesnažili uklidnit.

Milo se díval za mrtvým, kterého v bílém pytli odváželi na nosítkách. „Melvine, Melvine, takže teď je ztebe taky oběť.“ Obrátil se ke mně: „Vzhledem k tomu, že se u něj vystřídaly zástupy ženských, mohla homít v zubech spousta manželů a milenců.“ Zase se otočil k mrtvému: „Tisíceré díky za ten tvůj nevázaný

život, kámo.“

„Umíš si představit, že by Wedd nasedl do auta k rozzuřenému manželovi?“ namítl jsem. „A nechal hořídit?“

„Kdyby na něj dotyčný namířil pistolí? Klidně. Anebo ho odpravila nějaká holka, které dal košem. Víš, cose říká – kam se hrabe peklo na odmítnutou ženskou.“

„Musela by to být hodně vysoká holka.“

„Takových v Kalifornii je. Copak tobě se žárlivost jako motiv nelíbí?“

„Je to běžný motiv.“

„Ale ty máš lepší nápad.“

Pověděl jsem mu o svém rostoucím podezření ohledně Premadonny, jen jsem vynechal, že by mohlo jít oagresivní děcko.

„Strašidelný zámek v kaňonu Coldwater?“ řekl. „Proč by oddělali dva anebo dokonce tři zaměstnance,Alexi? Zneužívají děti a pak mordují personál, aby ho umlčeli?“

„Když to podáš takhle, tak to zní dost praštěně.“

„Ne, ne, já beru všechny výplody tvojí plodné mysli vážně, jenom mě to kapku zaskočilo. No dobře, nechmě, ať si to přeberu. Nelíbí se ti, že izolují děti od světa. Třeba už je všeobecná pozornost unavovala avyděláno mají dost, tak si řekli, vykašlem se na to.“

„Třeba,“ řekl jsem.

„Ale…“ „Žádné ale.“

Stiskl si dvěma prsty kůži nad nosem, takže se mu ještě prohloubila vráska, kterou tam vyryl čas. „Míttakové persóny jako podezřelé, to by teda byla radost. Upřímně doufám, že se pleteš.“

„Zapomeň, že jsem o tom vůbec mluvil.“

Mobil mu zatrylkoval Čajkovského. „Dobře, díky,“ řekl do něj a schoval ho zpátky do kapsy. „V autě senašly otisky dvou lidí: Wedda a ještě někoho, kdo není v databázi. Ty neidentifikované se našly nařidičově straně palubní desky, Weddovy na zavírání kufru a uvnitř kufru. Takže se mi zdá, že naše filmové

hvězdy v tom prsty nemají.“

„Jak to?“

„Že by někdo v tomhle postavení vlastnoručně řídil auto? Spíš to provedl nějaký hajzlík, kterého Weddnaštval. Ne že by to měnilo něco na tom, že vraždy Adriany a toho děcka čím dál víc vychládají.“

Zamířil k SUVu, tam se zastavil a pak se zase vrátil. „To odvolané sezení tehdy před lety… Máš tušení, comělo to dítě za problém?“

„Volající mi ani neřekl, o které dítě jde.“

„No dobře, tak jsou extrémní tajnůstkáři. A možná příšerní rodiče – u pracháčů, kterým všichni zobou zruky, by nebylo divu. Ale od toho je ještě dlouhatánská cesta k vraždám – nehledě na to, že tu pořádmáme Qeeshu s jejími záznamy v trestním rejstříku a nejspíš už jednou vraždou na triku. A Wedda, cospáchal pojišťovací podvod, a Adrianu, která možná vedla tajný život. Smíchej tyhle přísady a vůbec se

nedá odhadnout, co z toho vznikne.“

„Zločinecký guláš,“ řekl jsem.

„Myslíš si o mně, že si tu možnost schválně odmítám připustit. No jasně. Ale copak sám netvrdíš, že

popírání může být užitečné?“

„Miluju, když mě někdo cituje.“

„Cituju buď tebe, nebo Bibli a na to, abych vyrukoval s Písmem svatým, se momentálně necítím dost

zbožně,“ opáčil. „Pojď, doprovodím tě k autu.“

41. kapitola

Sklon k obsesím a úzkost dokážou člověku pořádně znepříjemnit život. Ale podle mě představují i značnouevoluční výhodu.

Představte si jeskynní lidi obklopené predátory. Nervózní, nesnesitelně vybíravý Och se pořádně nevyspí, protože v jednom kuse myslí na tvory, co v noci brousí kolem. Každou chvíli se budí, v puse má jako napoušti a srdce mu divoce buší.

Pohodář Uch usne, sotva složí hlavu, a užívá si sladké sny. Jednoho dne se ale neprobudí, protože nějakýmasožravec rozžvýká jeho srdce na karbanátek a zbytek ještě kouřících vnitřností slupne jako zákusek.

Přehnaně rozvinutá schopnost soustředění, která umí být požehnáním i prokletím, mi pomohla uniknout zrodinné situace, která by mě jinak dál ničila a nakonec možná i zabila. A ostražitost, to neustálé ohlíženípřes rameno, mi od té doby nejednou zachránila krk.

Takže trochu poklidu klidně obětuju.

Milo měl pravdu, popírání může být za určitých okolností užitečné, ale momentálně mi nepřipadalo jakonejlepší přístup, a když jsem dorazil domů, přímo jsem prahl nedočkavostí něco podniknout.

Strávil jsem hodinu u počítače a další dvě u telefonu. Mluvilo se mi do něj čím dál snadněji, jak jsemzískával praxi, ale nebylo mi to nic platné. Pak jsem přeřadil na jinou rychlost a najednou všechno zapadlo do sebe.

Ve čtyři odpoledne jsem se v ocelově šedém italském obleku s bílou rozhalenkou a v hnědých mokasínech potloukal po nároží Linden Drive a bulváru Wilshire.

Na dokonale upraveném beverlyhillském chodníku vládl čilý ruch, takže bylo snadné vmísit se mezichodce, dokolečka obcházet sem a tam a předstírat, že si prohlížím výlohy.

Sevillu jsem zaparkoval na veřejném parkovišti. První dvě hodiny jsou zdarma, aby si nakupující mohlinerušeně užívat konzumu.

Já ovšem neměl v úmyslu cokoli kupovat; naopak jsem hodlal něco prodat. Nebo vyměnit, podle toho, jak se situace vyvine.

Společnost Apex Management sídlila v třípatrové cihlové budově ze čtyřicátých let, která vypadala, jakoby ji dříve obývali doktoři a zubaři. Před pár měsíci jsem četl, že městská rada Beverly Hills si chcedošlápnout na lékařské ordinace, protože – světe, div se – přitahují houfy nemocných, kteří zabírají parkovací místa a neutrácejí jako turisti.

Přívěsky zábavního průmyslu jako Apex naopak rozhýbávají kšefty v nóbl restauracích a přitahují mediálnězajímavé osoby a paparazzie. A pochopitelně nic takového jako špatná publicita neexistuje.

Zrovna jsem civěl na přehlídku úchylně drahých kašmírových svetrů a hlavou mi táhlo, jestli kozy, kteréna ně věnovaly srst, teď netrpí krutou zimou, když vtom se z vyřezávaných dubových dveří Apexu vyhrnula první várka lidí.

Tři muži něco přes dvacet a přes třicet, pak čtyři další, všichni v italských oblecích, rozhalenkách amokasínech. Uniforma lidí pracujících v téhle branži. Přesně do té jsem se snažil trefit.

Po chvilce vyšel muž a dvě ženy v kalhotových kostýmech šitých na míru a po nich dvě mladší ženy vestejném oblečení, jen v levnější verzi. Sotva se za nimi zavřely dveře, otevřel je další člověk – zmoženěvyhlížející postarší chlapík v zeleném stejnokroji údržbáře.

Tři minuty nato se vynořila moje kořist.

Táhlo mu na třicet, byl vysoký, na hlavě hustou hřívu světlehnědých vlasů s blond melírem. Na nose mu

seděly intelektuálské brýle s černými obroučkami, širší než jeho bledá kostnatá tvář. Na fotografiích z firemního vánočního večírku měl brýle s kovovými rámečky.

Pózoval kapku stranou od kolegů, z čehož jsem vyvodil, že bude samotář.

Přání se mi splnilo: šel sám, vypadal utahaně a nesoustředěně.

Ideální kořist.

Zastavil se a upravil si oblek. Měl ho černý s tenoučkými růžovými proužky a úzkými klopami. Dobře mu

padl, ale pohled zblízka odhalil, že je z podřadného materiálu a humpolácky ušitý. Z platu druhořadého asistenta si člověk kvalitní krejčovinu nepořídí.

Když jsem k němu došel, všiml jsem si, že mu z límečku košile leze nit. Ts, ts.

Šli jsme proti sobě, ale on klopil oči k chodníku a vůbec si mě nevšiml. Teprve když na něj padl můj stín, zvedl hlavu, cukl sebou leknutím a pokusil se mě obejít.

Zastoupil jsem mu cestu. „Kevine?“ „Znám vás?“

„Ne, ale znáte firmu JayMar, dodavatele laboratorních potřeb.“

„Cože?“

V ruce spuštěné podél těla jsem držel průkaz policejního konzultanta a teď jsem ho zvedl, ale jenom okousek, aby stěží přečetl to, co jsem nezakrýval palcem.

Předvedl jsem mu působivý znak policejního oddělení, ale zakryl jsem svoje jméno a pochybnou funkci.

„Vy jste od policie?“

„Mohl byste mi věnovat chvilku času, Kevine?“

Poklesla mu čelist, takže měl pusu dokořán. A dokořán se v tu chvíli otevřely i dubové dveře a vyplivly

další formálně oblečené osazenstvo, muže i ženy, nadšené, že jim skončila pracovní doba. Šli směrem k nám a řehtali se.

„Čau, Keve,“ zahalekal jeden.

Moje kořist mu mávla.

„Jim můžu ten průkaz ukázat taky,“ poznamenal jsem.

Zaťal zuby. „Nedělejte to.“

„Je to na vás, Kevine.“ Vrátil jsem se k výloze plné svetrů na bulváru Wilshire, předstíral, že dělám něco s

mobilem. a poočku ho sledoval.

Kolegové ho obklopili. Jedna žena mu něco řekla a ukázala kamsi přes bulvár. Posmutněle se usmál a zavrtěl hlavou. Kolegové zamířili pryč, rozjuchaní jako koledníci. Přešli ulici a zanořili se do restaurace v přízemí prosklené kancelářské budovy.

El Bandito Grill.

Z poutače křičelo Šťastná hodina!!!

Pro Kevina Dubinského moc šťastná nebyla.

Čekal jsem na něj. Šoural se, co noha nohu mine, jako by zvažoval, jestli má jinou možnost. Na žádnou

asi nepřišel, a tak si sundal brýle a přidal do kroku. Kráčel na nohou připomínajících chůdy a pokupoval

brýlemi v ruce.

Když ke mně došel, zamumlal: „Tak o co jde?“

„Co kdybychom si popovídali za chůze?“ navrhl jsem.

„O čem si chcete povídat?“

„Taky si můžeme promluvit přímo tady, Kevine.“ Vytáhl jsem okopírovaný objednávkový list.

Laboratorní potřeby JayMar, Chula Vista, Kalifornie.

Před čtyřmi měsíci si u nich někdo objednal pět set brouků kožojedů a sadu chirurgického náčiní včetně

pilky na kosti.

Trvalo mi, než jsem ty informace sehnal. Jeden marný telefonát za druhým; pokaždé jsem zmínil adresu

komplexu v kaňonu Coldwater a spustil: „Potřeboval bych kopii své objednávky kožojedů…“

Nikde to nezabralo. Pak mi došlo, že jsem udělal chybu. Takovíhle lidé si nevyřizují záležitosti sami. Kdyžjsem to zkusil s dodací adresou firmy Apex Management – bylo jí skladiště v Culver City –, na sedmýpokus jsem uspěl a obratem obdržel fax s objednávkovým listem.

V kolonce ,zákazník‘ stálo jméno Kevin Dubinsky.

Facebook a LinkedIn mi pak dodaly všechno, co jsem o něm potřeboval vědět. Ať žije kyberprostor.

Kevin odvrátil od papíru zrak. „No a? Mám to v popisu práce.“

„Přesně tak, Kevine. Právě o vaší práci si s vámi chci popovídat.“

„Proč?“

„Kupujete masožravé brouky a skalpely často?“

„Myslel jsem, že je to…“ Zmlkl uprostřed věty.

„Že je to co?“

„Nic.“ Hořce se ušklíbl. „Za myšlení mi neplatí.“

„Platí vám naopak za nemyšlení?“ Ticho.

„Možná byste měl přehodnotit svoje priority, Keve.“ „Mám nějaký malér?“

„Jen pokud nebudete spolupracovat.“

„Na čem?“

„Otázky budu radši klást já.“

„Stalo se něco?“

„Nechodím za lidmi, abych s nimi tlachal o přecházení na červenou, Keve.“

„Do prdele… Tak co se stalo?“

„Jak už jsem naznačoval, čím míň toho budete vědět, tím líp.“

„Do prdele.“ Olízl si rty a zamířil po bulváru na východ. Rázoval dlouhými kroky, ale já s ním držel tempo.

Mám praxi za všechny ty roky s Milem.

„Povězte mi o té objednávce,“ vybídl jsem ho.

„Detaily si nepamatuju.“

„Kupujete, co se vám řekne, patří to k vaší práci.“ „Právě to je moje práce. Tečka.“

„Jste asistent.“

„Jo, je to blbá práce, já vím. Ale potřebuju se něčím živit, jasný?“

„Když vám zavolají, tak…“

„Dostávám instrukce e-mailem, ne po telefonu.“

„Nakupte brouky.“

„Objednávám všechno možné. Za to mě platí.“

„Obstaráváte pro komplex Premadonny veškeré nákupy?“

„Ne, jenom…“ Zavrtěl hlavou.

„Jenom věci, u kterých se nemá objevit jejich jméno?“

Ticho. Hádal jsem špatně. Hodlal jsem to později zkusit znovu.

„Kolikrát jste objednával brouky a nože?“ „Jenom jednou.“

„A nepřišlo vám to zvláštní?“

„Dumat nad něčím je ztráta času.“

„Máte plné ruce práce,“ pokýval jsem hlavou. „Pěkně vás honí.“

„Jak jsem říkal, potřebuju se něčím živit.“

„A kdo ne?“

Zastavil se. „Vy to nechápete. Já se na nic neptám a nemám dovoleno na otázky odpovídat.“

„Na jaké?“

„Na žádné. Nikdy. To je pravidlo číslo jedna. Pravidla dva až deset nařizují řídit se pravidlem číslo jedna.“

„To zní, jako byste citoval šéfa.“

Mlčení.

„Soukromí je pro Premadonny extrémně důležité,“ poznamenal jsem.

„Takoví jsou všichni.“

„Hvězdy?“

„Můžete jim tak říkat.“

„Jak jim říkáte vy?“

„Bohové.“ Svěsil koutky. Jeho výraz přetékal opovržením. Podobné čišelo z hlasu Lenu Coatesovi.

Tím se mi báječně otevřela skulina.

„To je zvláštní, Keve, člověk by čekal, že prahnou po pozornosti.“

„Stojí o ni, to jo. Ale chtějí si diktovat podmínky.“ Pomalu, dlouze se nadechl. „Jsem v háji, už jsem vám

toho vyžvanil moc.“

„Asistent,“ zopakoval jsem. „To může znamenat cokoli.“

Kevin Dubinsky vydal přiškrcený ochraptělý zvuk, který se smíchu moc nepodobal. „Znamená to poskok,děvečka pro všechno. Víte, kolik mi platí?“

„Málo.“

„Míň než málo.“ Zasmál se.

Odolal jsem nutkání vytáhnout mu z límce uvolněnou nit a řekl jsem: „Takhle to v Hollywoodu chodí.Bohové dřepí na Olympu a poddaní se pachtí.“

„To si pište.“

„Takže vám nestojí za to, abyste se kvůli nim dostal do průšvihu, Kevine.“

„Musím si něčím vydělávat na chleba.“

„Jsem diskrétní. Povězte mi o své práci.“

„Co vám mám povědět? Prostě objednávám, co je potřeba.“

Těkal očima sem a tam. Nadešel čas oprášit otázku, které se vyhnul. „Neobjednáváte pro celý komplex,“

poznamenal jsem. Skousl si ret.

„Nakonec to stejně zjistíme, Kevine. Nemá cenu, abyste si komplikoval život tím, že si vás zaškatulkujemejako někoho, kdo nespolupracuje.“

„Já vám fakt nemůžu pomoct. Prosím.“

„Pro koho jste to svinstvo nakoupil?“

Mlčení.

„Taky můžeme předpokládat, že jste si ho nakoupil pro vlastní potřebu, a pak to teprve bude zajímavé,“

poznamenal jsem.

„Pro ni – stačí? Já nakupuju jenom pro ni, on má svého vlastního otroka.“

„Koho?“

„Jak to mám vědět? Já jenom dělám, co se mi řekne.“

„Nakupujete jí věci, když nechce, aby se daly vystopovat k ní.“

„Nakupuju jí věci, aby si neušpinila ruce tím, že by se chovala jako normální člověk.“ Zasmál se a poklepalsi na kapsu kalhot. „Mám na její nákupy černou kartu Centurion. Takže se můžu dnes a denněpředvádět.“

„To musí být zábava.“ „Ne, je to otrava.“

„Nakupuje nudné věci?“

„Nudné a drahé.“ Gestem naznačil, že si strká prst do krku a dáví.

„Vy je objednáte, odešlou se do Culver City, ale doklady odejdou jinam, takže i kdyby se jí někdo hrabal v

popelnici, nezjistí, co si kupuje.“

„O tohle jde možná taky,“ řekl. „Ale nedejbože, aby něco udělala vlastnoručně – to je podle mě hlavnídůvod.“

„Nakupujete i potraviny a tak?“

„Ne, to jí obstarává personál v komplexu.“

„Tak co obstaráváte vy?“

„Speciální nákupy.“

„Tím se myslí co?“

„Cokoli, co si zamane.“

Obešli jsme půl bloku a pak se zase zastavil a odtáhl mě k výloze. Na figurínách, které by musely přibrat,aby se daly označit aspoň za anorektičky, visely černé kusy oděvu, snad kabáty. Z prázdných bílých tváříčišel smutek. Pohřební nálada určitě báječně zvedá prodeje.

„Něco vám povím, abyste si uměl představit, jak se věci mají,“ řekl Kevin. „Jednou pro ni Apex narafičilscénu, aby si mohla normálně natankovat benzín jako obyčejní smrtelníci. Nebyl jsem u toho, mám tojenom z doslechu. Vybrali si benzínku v Brentwoodu, zaplatili majitelům, aby jim ji na den dali k dispozici,a nastavěli tam takový ty stříbrný fólie, co je používají fotografové, aby nebylo vidět, co se kde děje. Dalijí auto, co vypadá obyčejně, ne jako její normální, a ona se tvářila, že tankuje.“

„Aby z toho vznikla taková ta reportáž předvádějící, že hvězdy jsou jako my,“ konstatoval jsem.

Další opovržlivý úšklebek. „Trvalo jí přes pět pokusů, než zvládla správně zastrčit hadici do auta a nabratbenzín. Neměla ponětí, jak se to dělá.“

„To je neskutečné.“

„Celý její život je neskutečný. Tak na co potřebovala ty brouky?“

Jen jsem se usmál.

„Jo, chápu, mám sklapnout a spolupracovat.“ „Procházejí vaše nákupy revizí?“

„Každý měsíc kontroluje prudič z účtárny každou pitomost. Kdybych si neoprávněně naúčtoval tužku, takjsem v háji. Holku z vedlejší kóje, která nakupovala pro – nemůžu vám říct pro koho –, vyrazili kvůliflaštičce laku na nehty.“

„Surovost,“ přitakal jsem. „Jakou nejdražší věc jste pro ni kdy koupil?“

„Tak to si pamatuju přesně. Podíl na Gulfstreamu 5. Bylo to loni, vyšel na sedmimístnou sumu a k tomuse měsíčně platí pěkná pálka za údržbu. A ona s ním vůbec nelítá.“

Hvízdl jsem.

„Přesně o tohle jde, člověče. Dělat věci, co si nikdo jiný nemůže dovolit, protože jste bůh. Jednou si najdu normální práci.“ „Jak dlouho už jste v Apexu?“

„Něco málo přes tři roky. Začínal jsem jako poslíček. Nosil jsem obálky od jednoho dementního šéfa kedruhýmu, chodil jim pro oběd a podobný blbiny. Když jsem do firmy nastoupil, doufal jsem, že to budejenom na čas. Že si něco našetřím a budu se moct vrátit do školy.“

„Co jste studoval?“

„Co myslíte?“

„Herectví.“

Uchechtl se. „Detektivní práce vám jde. Jo, byl jsem jako všichni ti pitomci, co se hrnou do L. A. – myslel

jsem si, že když jsem na střední exceloval a učitel divadelní výchovy mě vynášel do nebes, tak se mipovede… usídlit se na Olympu.“ Potřásl hlavou. „Bydlím v zavšivený díře v Resedě, jen tak tak vyjdu splatem a teď po mně jdou poldové. Možná bych se měl vrátit domů a vystudovat něco pořádnýho. Třebana realitního makléře. Nebo jak hrát online poker.“

Natáhl se, aby mě vzal za rukáv, ale v poslední chvíli se zarazil a zase ruku spustil. „Nepotopte mě, člověče. Jenom jsem dělal, co se po mně chtělo.“

„Jestli je to tak, nevidím důvod, proč byste měl mít potíže, Kevine.“

„Nemyslím potíže s váma, myslím v práci. Kvůli pravidlu číslo jedna.“

„Udělám, co je v mých silách, abyste zůstal mimo.“

„Teď me děsíte.“

„Proč?“

„Tohle může znamenat cokoli.“

„Znamená to, že potřebujeme jeden druhého, Kevine.“

„Jak to?“

„Vy nechcete, abych o vás mluvil, a moji šéfové by neviděli rádi, kdybyste se komukoli zmiňoval o tomhlerozhovoru, protože by to mohlo narušit probíhající vyšetřování.“

„Nebojte se, ani nepípnu.“

„V tom případě spolu zůstaneme zadobře.“

Podal jsem mu ruku a Kevin mi jí potřásl. Měl vlhkou dlaň.

„Děkuju, že jste si na mě udělal čas, Kevine.“

„Věřte mi, že budu držet jazyk za zuby. Ale můžu se vás na něco zeptat? Jenom kvůli sobě.“

„Na co?“

„Provedla s těma věcma něco špatnýho? Myslel jsem, že to chce pro děti, na pokusy do přírodopisu nebo tak. Pořád jim něco nakupuje.“

„Slyšel jste někdy o Laceyho zákonu?“ zeptal jsem se.

„Ne, o co v něm jde?“

„O ochranu ohrožených druhů.“

„Tak o tohle kráčí? Ti pitomí brouci jsou nelegální?“

„Chránění.“ Přitiskl jsem si prst ke rtům. „Stejně tak jako tenhle rozhovor. Mějte se hezky, Kevine.“

„Vynasnažím se,“ odvětil. „Bude to fuška, ale vynasnažím se.“

42. kapitola

Příštího rána po hovoru s Kevinem Dubinským jsem se oblékl do tepláků, trička a běžeckých bot, na hlavujsem si narazil kšiltovku s logem týmu Dodgers a před osmou jsem byl nachystán k odchodu. Přihnala seke mně rozesmátá Blanche, protože usoudila, že nadešel čas na procházku.

„Promiň, zlato, ale ne,“ musel jsem ji zklamat. Pro útěchu jsem jí dal plátek slaniny; smutně si hoprohlédla a teprve pak se do něj uráčila zakousnout. Odnesl jsem ji k Robin do dílny a vyrazil ven.

Projel jsem Beverly Glen, zahnul doprava na Mulholland Drive a minul hasičskou stanici u kaňonuBenedict. Cestou jsem zastavil a sebral větev, která se ulomila ze starého platanu a dobře mi padla doruky. Projížděl jsem mezi krásnými kopci postříbřenými rosou až k místu, kde se otevírá kaňon Coldwater.

Asi o kilometr dál odbočovala z Mulholland Drive soukromá silnice ke komplexu Premadonny.

Minul jsem ji a asi po třech kilometrech jsem zajel na prostor za krajnicí, kde by se sice nemělo parkovatdelší dobu, ale já tam auto stejně nechal. S klackem v ruce jsem vyrazil pěšky zpátky.

Nad hlavou se mi hádaly veverky a skřehotaly vrány; když se člověk zaposlouchal, doléhalo k němunesčetně různých zvířecích zvuků. Zahlédl jsem srnu okusující suchou trávu, polekala se a odběhlasměrem k monstrózní škatulovité rezidenci zabírající značnou část výhledu. Narazil jsem na vysušenoumrtvolku krásně červeno-žlutě zbarvené korálovky. Podle velikosti byla mladá, ale neměla na sobě žádnéznámky poranění. Občas tvorové prostě umřou.

Šel jsem dál, odpichoval se klackem jako vycházkovou holí a doufal, že vypadám jako turista na procházce. Na procházení byl den jako stvořený, pokud tedy člověk ignoroval vozy, které proti němu tu atam svištěly a na pěší se ani v nejmenším neohlížely. Idioti za volantem se vybavovali do telefonu, psali textové zprávy a jeden se dokonce za jízdy holil, takže to chvílemi bylo docela dobrodružné. Nejednou jsem se musel přimáčknout ke skále, aby mě auto nerozmašírovalo.

Šel jsem vyrovnaným tempem, ťukal si klackem do kroku a tvářil se, že jsem v turistickém sedmém nebi.To v L. A. působí divně. A co je divné, toho si lidi v L. A. nevšímají.

Když jsem dorazil k cíli, našel jsem si stinné místo na protější straně silnice, odkud jsem měl výhled navjezd do komplexu. Diskrétní cedule upozorňovala na zákaz vstupu. Asi deset metrů za ní přehrazovalapříjezdovku elektrická brána. K bráně vedla úzká silnička pokrytá omšelým šedivým asfaltem, který bymísty potřeboval zazáplatovat, a stíněná vavříny a neupravenými fíkusy. Z houští pomrkávalo odhozenéplastové víčko z kelímku na kávu. Komplex byl příhodně odstrčený a okolí působilo kapku zpustle, takženic nenasvědčovalo, že se kousek odtud nachází něco jako Buckinghamský palác.

Šel jsem dál a rozhlížel se, jestli je to tu pod policejním dohledem. Nikde jsem nikoho neviděl, možná toMilo ještě nestačil zařídit.

Neozval se mi od chvíle, kdy jsme se rozloučili na místě činu, kde zemřel Melvin Wedd. Nejspíš prohledáváWeddův byt a pátrá po nejbližších příbuzných, prostě provádí běžné detektivní úkony.

Komunikace s Weddovou rodinou bude praktické cvičení z přetvářky – snaha vykutat na oběť nebolimožného podezřelého špínu, skrytá pod rouškou utěšování. Milovi to jde dobře, viděl jsem ho přitommnohokrát. Pak vždycky utrousil něco o síle pozitivního pokrytectví.

Šel jsem o kilometr dál, tam jsem se otočil a při zpáteční cestě si příjezdovku prohlédl znovu. Zopakovaljsem to ještě několikrát a za celou dobu jsem nepotkal žádného dalšího pěšího.

Říká se, že chůze je nejlepší druh pohybu; kdybychom dost chodili, nepotřebovali bychom běhat nebo semořit v posilovně. Když jsem se vracel k seville, moje nohy už se začínaly vzpouzet a odhadoval jsem, žejsem nachodil nejmíň patnáct kilometrů.

Rozhodně jsem učinil zkušenost. Tělesnou i duševní.

Když už jsem byl skoro doma, zavolala mi Robin. „Brent je zpátky ve městě a přímo hoří touhou si s tebou popovídat.“

„Nemůže se dočkat, až splní povinnost slušného občana?“

Rozesmála se. „Spíš neslušného. Nemůže je ani cítit, Alexi. To ho cituju slovo od slova. Víš, kde teďzrovna obědvá?“

„Ve Spagu?“

„V Grill on the Alley. Tomu se říká karma, co?“

„Když jsem tam byl naposled, měl jsem mnohem pohlednější společnost.“

„Ale zdaleka ne tak informovanou, zlato. Tak hodně štěstí.“

Po večerech bývá v Grillu příjemně. Zato v době oběda puká restaurace ve švech a hučí to v ní jako v úle; nahrne se do ní hollywoodský testosteron a boxy se zaplní ctižádostivci prahnoucími po kariéře, tvůrcikariér i boháči, kteří už mají vystaráno. Všechny barové židličky jsou obsazené, ale nikdo se neopíjí.Armáda číšníků v bílých sakách, kteří už viděli všechno, co se vidět dalo, kmitá sem a tam a přináší aodnáší talíře. Občas se přihrnou turisti a další naivkové, kteří si myslí, že se dostanou dovnitř bezrezervace, a nakupí se u dveří jako imigranti hledající azyl. Trojice hostesek působí upřímně provinile,když ty nezasvěcence posílá pryč.

Můj sportovní ohoz stěží odpovídal zdejším oděvním standardům, ale z úsměvu ženy za pultíkem by točlověk nepoznal. „Co si přejete?“

„Mám tu schůzku s Brentem Dorfem.“

„Ovšem.“ Povytažením obočí přivolala číšníka a ten mě zavedl ke stolu na jižní straně restaurace,odcloněné přepážkou.

Daleko od těch, kdo si přejí vidět a být viděni; Brent nepatřil k elitě.

Hrbil se nad salátem Caesar a házel ho do sebe, jako by včera bylo pozdě. Ani když mě uviděl, neustal v jídle. Ve skleničce měl poslední milimetr bílého vína.

„Dáte si koktejl? Nebo chardonnay jako pan Dorf?“ zeptal se mě číšník a podal mi menu.

„Ledový čaj,“ odvětil jsem. „A taky salát Caesar.“

„Bez krutonů a s dresinkem zvlášť jako pan Dorf?“

„Ne, klidně s krutony i s dresinkem. A nevadí mi ani ančovičky.“

Číšník se souhlasně usmál, jako by ho těšilo, že konečně má někdo rozum.

„No jo, hubeňourům přísun kalorií navíc nevadí,“ poznamenal Brent.

Byl štíhlejší než já, čímž vynikly jeho vrásky a propadlé tváře. Hlavu měl dohola a protáhlý basetí obličej

oholený tak precizně, že mě napadlo, jestli si náhodou nezašel na epilaci elektrickou jehlou. Když jsme seviděli naposled, měl nejmíň o deset kilo víc a nosil pod spodním rtem mušku.

„Vy taky nejste zrovna obézní, Brente,“ podotkl jsem.

„Fikaný střih oblečení – radši mě nechtějte vidět nahého.“ Podíval se na nádobku s dresinkem, zvažoval,co s ním, a nakonec ho odstrčil. „Trápí mě tlak.“

„Tlak v práci?“

„Ne, vysoký krevní tlak.“

„Vypadáte dobře, Brente, vážně.“

„Všechno je relativní,“ opáčil. „Nabalil jsem si osmadvacetiletého tanečníka s postavou MichelangelovaDavida – prostě dokonalost sama.“ Povzdechl si. „Dušuje se, že mě miluje, ale oba víme, že si jen chce vživotě přilepšit. A tím ,oba‘ nemyslím sebe a Todda, ale nás dva tady. Když jste ten expert přes duševní zdraví.“

Číšník mi donesl čaj.

„A jak se má vaše úžasná druhá polovička?“ zeptal se Brent.

„Skvěle.“

„Robin, Robin… Odjakživa mi připadala unikátní. Kočka, která umí používat nářadí? To je prostě sexy.“

„To vám nebudu vyvracet, Brente.“

Víčka mu poklesla a zpola zakryla duhovky barvy bláta. Rozhlédl se kolem, pak se ke mně naklonil a snížil hlas. „Takže vy byste si rád poslechl něco o Lancelotovi a Guinevře.“

„Cokoli, co mi můžete povědět.“

„To je legrační,“ podotkl. „Já myslel, že mi o nich něco povíte vy.“

„Jak to?“

„Protože jsem je za vámi poslal. Doporučil jsem vás. Takže jsem si myslel, že teď o nich budete vědět první poslední.“

„Takže to jste byl vy?“ podivil jsem se. „Odvolali to, vůbec jsme se nesešli.“

„Jo tak,“ pokýval hlavou. „Na to oni jsou experti.“ „Na odvolávání?“

„Na nedodržování slibů.“ Mírně se rozmáchl napjatou rukou a zavadil přitom o skleničku, až se překotila.Ta trošička vína se vpila do ubrusu a nenapáchala žádnou škodu, ale Brent ucukl, jako by uhýbal před lavinou. Nervózní typ.

Když nám přispěchal na pomoc číšník, vyštěkl na něj: „Nic se nestalo, radši mu doneste jídlo.“

„Ano, pane.“

Upil jsem čaje a Brent se rozhlédl po okolních stolech. Nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Takže jste se nesešli,“ konstatoval. „No, mě pořádně vypekli, proto na ně milerád nakydám špínu. Alenapřed mi povězte, proč se o ně zajímáte.“

„To nejde.“ „Nejde to?“

„Nezlobte se, Brente, ale vážně vám nemůžu nic říct.“

„Óóó, velké policejní tajemství? Musí to být něco pořádně pikantního, když si ten polda povolal vás.“

Zamrkal na mě. „Další O. J. Simpson? Nebo něco ještě lepšího?“

„Tak daleko ještě nejsme. Doufal jsem, že se dostaneme blíž díky vám.“

„Já mám dávat a vy si budete brát?“ Zasmál se. „Jste přesně jako Todd.“

Číšník mi donesl salát. Brent si z něj vzal ančovičku, přežvýkal ji a spolkl. „Tlak mi teď nejspíš strhne

světový rekord, ale je to mňamka.“

„Tak co vás vedlo k tomu, že jste je odkázal na mě?“

„Dojednával jsem kšeft a přišla na to řeč. Když padla zmínka o dětském psychologovi, vzpomněl jsem si

na vás.“

„Jaké potíže měli?“

„Jak to mám vědět? Já s nimi vůbec nemluvil.“

„Vaši lidé jednali s jejich lidmi. A vy jste si pak zašel na oběd.“

„Ha, ha, ha. Jo, máte pravdu, přesně tak to bylo. Ale šlo o vysoko postavené lidi. Lidi, kteří jsou

oprávněni činit rozhodnutí. Dotáhli jsme to do takhle pokročilého stádia, takže jsem si myslel, že mám ten

kšeft v kapse.“

Přejížděl ukazováčkem po prázdné skleničce. Ujišťoval se, že má pevnou ruku. „Mám doma vinný sklep,“prohodil. „Je v něm o dvanáct set láhví víc, než kdy vypiju, a Todd se alkoholu ani nedotkne.“

„Starosti bohatých.“

„Už je to tak… No nic, prostě tehdy někdo zmínil, že shánějí terapeuta, a já řekl, že někoho znám.“

„A mělo jít konkrétně o dětského terapeuta.“

„Hmm,“ zamyslel se. „Myslím, že ano, ale je to už dávno… Před dvěma roky?“

„Tak nějak.“

Zalétl očima k baru a díval se, jak dovnitř vchází čtveřice mužů v oblecích s rozhalenkami. A vmokasínech. Zamával jim, ale pak toho nechal, protože si ho nevšimli. Anebo ho ignorovali. Zanořili se do rohového boxu. Brent dopil posledních pár kapek vína.

„Ani vám nenaznačili, o jaký problém se jedná?“

„Ne-e.“ Pořád se rozhlížel kolem.

Jedl jsem salát a Brent tu a tam toužebně pokukoval po ančovičkách. „Upřímně řečeno, moc jsem o tom

tehdy nepřemýšlel, Alexi. Soustředil jsem se na ten kšeft. Navíc po mně takové věci někdo chce v jednom

kuse.“

„Abyste mu někoho doporučil?“

„Doktory, zubaře, chiropraktiky, maséry. Patří to k mojí práci.“

„Znát správné lidi.“

„Umět je správně spárovat, vědět, kdo se hodí ke komu. Říkal jsem si, že vy byste jim mohl vyhovovat – máte ty správné papíry a nejspíš nic nepokaňháte.“

Usmál jsem se. „Díky za propagaci, Brente.“

„Jenže to odvolali, říkáte? To mě fakt nepřekvapuje.“

„Proč vycouvali z toho vašeho kšeftu?“

„Nebyl můj, byl to plán titánů, těch nejvyšších z nejvyšších, mohlo vzniknout něco obrovského. A já tomu

elegantně umetl cestičku, a kdyby to vyšlo, měl bych vystaráno do konce života.“

„Kasovní trhák?“

„Kasovní trhák na milióntou, Alexi. Akce, romance, fůra dějových linií, potenciál prodávat tuny reklamníchpředmětů a točit donekonečna další a další pokračování. Mohla to být největší věc, jakou spolu ti dva kdynatočili, nesrovnatelně větší než Síla vášně a ta srágora, co vydělala desetimístnou částku. Tady by vylítlyzisky do astronomických výšin. A co je horší, vsadil jsem na to svoji pověst, přímo svoji duši. Všechnobylo hotovo, smlouvy nachystané a vypilované do posledního detailu. Jen platby právníkům přišly na víc,než kolik vydělá kdejaký film. Už chyběly jenom podpisy a kolem podepisování mělo být pořádné haló –tiskovka, focení. A oni si to den předtím rozmysleli.“

„Proč?“

„Copak lidi jejich kalibru musejí udávat důvod?“ Bouchl pěstí do stolu. Sklenička nadskočila, ale zachytil ji.„Mám tě, ty potvoro.“

Mávl na číšníka a přikázal mu: „Odneste ji, štve mě.“

„Jistě, pane.“

Brent měl v koutcích úst bublinky slin. Zkřivil prsty jako drápy a naznačil, jak jimi drásá vzduch. „Dal jsem do toho všechno, Alexi. Celý rok jsem nepřijal žádného jiného klienta, odmítal jsem i zvučná jména aspousta lidí se na mě kvůli tomu zlobí. Všechnu práci jsem předával ostatním agentům ve firmě. A poté,co jsem… Když ten kšeft vybouchl, moji údajní přátelé a kolegové si pochopitelně nechali všechno ostatnípro sebe. A mně nezbylo nic, musel jsem začít od nuly a s důvěryhodností jsem na tom hůř než politici.Všecko se změnilo. Přesunuli mě do jiné kanceláře. Tipoval byste, že do větší? Nedělejte to.“ Dlouze sipovzdechl. „Ale zase šplhám nahoru, dnes a denně dělám pokroky.“

Odstrčil talíř stranou. „Byl to dokonalý plán, na každé schůzce šlo všechno jako po másle. Vycouvat z takpitomého důvodu? S tím ať na mě nikdo nechodí.“

„Neříkal jste, že žádný důvod neuvedli?“

„To že jsem říkal? Ne, neříkal. Řekl jsem jenom, že lidi jako oni nemusejí důvody uvádět. Ale udělali to.Prý to odpískali kvůli rodinným záležitostem. A bylo to potom, co jsem je odkázal na vás, tak kde byl sakra problém?“

Víčka mu ještě trochu poklesla. „K něčemu se vám přiznám, Alexi. Nějakou dobu jsem byl paranoidní apodezíral vás. Jestli jste jim nenavykládal nějaké cvokařské bláboly – že mají trávit víc času s dětmiatakdále, atakdále – a jestli se všechno nepodělalo právě kvůli tomu. Nějaký čas jsem… jsem ohledně vás měl dost ošklivé myšlenky. Pak mi došlo, že blbnu, a že jestli nepřestanu, tak se úplně zcvoknu.“

Natáhl se přes stůl a popleskal mě po ruce. „Budu k vám upřímný – byl to jeden z důvodů, proč jsem se s vámi chtěl sejít. Abych zjistil, co se tenkrát stalo. A místo toho zjistím, že vy nemáte ani potuchy anaopak chcete něco zjistit ode mě. To je fakt psina. Ironie osudu. Ha, ha, ha. A oni lítají v nějakémprůšvihu. To je dobře. Jsem rád. Ať shnijou v pekle.“

„Jací jsou po lidské stránce?“

„Co byste asi tak řekl? Bezohlední sobci a narcisové, on je dement, ona je megera, co chce mít všechno pod kontrolou. Snad nebaštíte ty kecy, že jsou supermáma a supertáta? To je jenom fasáda, u takovýchhle lidí je všechno jenom fasáda. Slyšel jste ho někdy mluvit? Huhly, huhly. Tohleto se dneskavydává za Jamese Deana. Vítejte v mém světě.“

Přistoupil k nám číšník. „Dáte si ještě něco, pánové? Kávu?“

„Ne, přineste nám účet,“ poručil Brent.

Zaplatil jsem ho.

„Dobrá duše,“ pochválil mě Brent.

43. kapitola

Když jsem zavolal Milovi, byl zrovna u koronera.

„Právě jsem se koukal, jak Weddovi vytáhli z hlavy kulku z pětačtyřicítky – jestli najdem zbraň, tak budem mít předčasný Vánoce. V bytě neměl ani ťuk, jenom matraci na podlaze a v koupelně léky, co koupíš bezpředpisu. Zápolil s pálením žáhy a bolestmi hlavy a teď obojí předal mně. Posbírali jsme otisky, poslalimatraci a léky do laborky, našli jednoho příbuzného – Weddova bratra, je to takový kovbojský týpek zMontany, Wedd odtamtud pochází. Ten kovbojíček se s bráchou Melem už roky neviděl a vražda hojaksepatří šokovala. Mel byl prý vždycky ten divočejší, ale jeho by ani ve snu nenapadlo, že by bráchamohl skončit takhle.“

Zarazil se, aby nabral dech.

„Byl divočejší, ale na záznam v trestním rejstříku to nedotáhl,“ poznamenal jsem.

„Zamlada měl pár drobnějších prohřešků – projížďky bez řidičáku, zlomyslné kanadské žertíky, výtržnosti,párkrát se zapletl do rvačky. Záznam v rejstříku nemá, protože šerif byl jeho strejda – vždycky Melaodvedl domů a táta ho spráskal řemenem. Pak Mel tátu přerostl a rodiče na výchovu v podstatě rezignovali.“

„Kdy se přestěhoval do L. A.?“

„Před deseti lety, brácha s ním od té doby nebyl v kontaktu. Nepřekvapilo ho, že Mel zamířil do Hollywoodu. Jediné, co prý Mela ve škole bavilo, byl divadelní kroužek – vždycky dostával hlavní role, uměl zpívat jako Hank Williams, imitovat Johna Waynea, Clinta Eastwooda, kohokoli dalšího, na koho si vzpomeneš.“

„Něco pro tebe mám. Možná by se to dalo označit za pokrok.“

Pověděl jsem mu o objednávce zboží od firmy JayMar, o hovorech s Kevinem Dubinským a BrentemDorfem. Lena Coatese jsem vynechal, protože ten měl všechno jen z druhé ruky.

„Skalpely a brouci,“ zopakoval Milo. „A objednala si je ona.“

„Přibližně v době, kdy se to dítě narodilo. Možná to mělo chudák spočítané, ještě než opustilo dělohu.“ „Tohle musím strávit… Máš čas? Za hodinu u mě v kanceláři?“

Když jsem jel na policejní stanici, zavolal mi Len.

„Alexi, nemůžu ti říct, kde jsem k tomu přišel, tak se prosím tě neptej.“

„Jasně.“

„Ten klient, co jsme se o něm bavili, se po odvolané schůzce s tebou přece jen obrátil na jinéhoterapeuta. Ale omezilo se to jen na jedno sezení, takže asi má odpor k psychologům obecně. Neber si toosobně.“

„Díky za ohleduplnost, Lene.“

„Vždyť já vím, že taky máme svoje city, a nikomu se nelíbí, když dostane košem.“

„Souhlas. Takže jedno sezení – kvůli čemu?“

Odkašlal si. „Můžu ti říct jenom tohle a nechtěj po mně prosím tě nic víc: Klient dorazil pozdě, nedokázal

se vymáčknout, o co mu jde, a odešel ještě před koncem.“

„Problém se soustředěním,“ konstatoval jsem a myslel na hlas Donnyho Radera v telefonu a na jeho pověst pologramotného hlupáka.

Jenže pak se Len podřekl a moji teorii zboural. „Byla nervózní… Chci říct, že z nějakého důvodu panovala

u klienta nervozita a nedokázal se vyjádřit. Nikam to nevedlo, takže nevím, jak by ti to mohlo pomoct,

Alexi.“

Byla. Ženský rod.

„Asi máš pravdu, Lene. Díky.“

„Bez ohledu na policejní vyšetřování nesmíš tohle nikomu říct, Alexi.“

„Rozumím, Lene. Máš moje slovo.“

„To je dobře… Přijímáš ještě pacienty?“

„Moc často ne.“

„Ptám se, protože občas mě práce zahltí. Jsou to zajímavé případy, žádný opruz, ale prostě nestíhám a

hodilo by se mi mít někoho v záloze.“

„Ještě navíc k tvým lidem.“

„Jsou to ještě děti, Alexi. My jsme veteráni. Měl bys zájem?“

„Kdyby šlo o krátkodobé záležitosti a jen čas od času, tak by to snad šlo.“

„Taky máš spoustu práce.“

„Občas se nakupí.“

„Zaměstnává tě hra na Sherlocka? Uvažovals někdy, že by ses zaprodal televizi? Vydalo by to na slušný

seriál.“ „Nemám zájem.“

„Vůbec tě to neláká?“

„Radši žiju v poklidu.“

„No, zauvažuj o tom, hned bych ti ho produkoval. Neostýchej se.“

Po zbytek cesty za Milem jsem přemýšlel o tom, že sezení nejspíš dojednal Donny Rader, pak na nějdorazila Prema Moonová, přišla pozdě, odešla předčasně a nedovedla vysvětlit, o co jde.

Nervózní ustaraní rodiče? To by s chladnokrevnými vrahy dětí nešlo moc dohromady. Něco tu nehraje.

Dumal jsem nad tím, když vtom mi zavolal Milo. „Už jsem skoro u tebe,“ ohlásil jsem mu.

„Změna plánu.“

Vysvětlil mi jaká. Najel jsem na dálnici a zamířil do centra.

44. kapitola

Náčelník se rozhodl schovávat všem na očích a svolal schůzku do Paláce štěstí, čínské restaurace velkéjako stadión, kde podávají ulepené rýžové míchaniny, přemaštěné smažené nudle a mořské plodyneznámého původu.

Vzduch tu byl vlhký párou, linoleum ošoupané nesčetnýma nohama, které po něm během několikadesetiletí prošly. Na stěnách – kde se střídala červená, zelená a další červená – se vyjímaly vystouplépanely se zlatými draky, ptáky, rybami a netopýry v nadživotní velikosti. Čínské znaky kolem možná i něco znamenaly. Všechny klenuté jídelny praskaly ve švech, tísnily se v nich stovky strávníků a mezi nimikmitali obstarožní číšníci v černých polyesterových oblecích, jaké nosíval Mao, a se zlatými čapkami sestřapcem na hlavách. Pobíhali sem a tam, jako by jim šlo o život.

Ve srovnání se zdejším lomozem bylo v Grillu ticho jako v klášteře. Pokud ve způsobu rozesazení hostůpanoval nějaký kastovní systém, nedovedl jsem ho rozluštit, a když Milo požádal hostesku, ať honasměruje k náčelníkovu stolu, užasle se na něj podívala jako na slabomyslného.

„Rezervace nepřijímáme. Máme osm místnosti.“

Pustili jsme se do hledání a nakonec náčelníka zahlédli u malého stolu uprostřed šesté místnosti, plnéstrávníků zabraných do jídla. Bělovlasému muži s knírem, v černém obleku s tenkým proužkem, bíléhedvábné košili s naškrobeným límečkem a šedo-žluto-šarlatové kravatě, která křičela do světa čím víc,tím líp, nikdo nevěnoval pozornost.

Když jsme od něj byli asi deset metrů, všiml si nás, přestal si čínskými hůlkami ládovat do pusy nudle,otřel si ústa a napil se černého piva.

Rozhlížel jsem se po jeho tělesné stráži, až jsem o čtyři stoly dál uviděl dva svalovce s ledovýma očima,kteří předstírali, že se zaujatě věnují talířům s čímsi hnědým.

„Posaďte se. Objednal jsem žebírka, pikantní steak, rýži s garnáty a nějaký smažený výtvor z kuřete –doufám, že do toho nešoupnou i pařátky.“ Podíval se na Mila. „Vy sníte všechno, o tom nepochybuju.“Přejel pohledem ke mně: „Vaše tělesná konstituce to taky vydrží?“

„Jistě.“

„Dneska jste nějak vstřícný, doktore. Že by to bylo měsíční fází?“

Už celé roky se pokoušel nalákat mě k práci na plný úvazek a vytrvale dával najevo rozmrzelost nad tím,že se mu to nedaří.

Zase se pustil do jídla a kmital hůlkami jako pletacími jehlicemi. S excelentní pohybovou koordinacídomanévroval obří dávkou nudlí pod knír. Rozžvýkal je, zapil pivem a rozhlédl se kolem. „Vypadá to tu jako ve stodole.“

Jeden z věkovitých číšníků nám donesl pivo a čaj a hned zase odspěchal.

„Píchl jste do vosího hnízda,“ řekl mi náčelník.

„Díky tomu je život zajímavější.“

„Pro vás možná. No dobře, tak mi to stručně shrňte. A když říkám stručně, tak myslím stručně. Vy – ne

Sturgis. Ten už mi po telefonu sdělil hlavní body a pořádně mi zkomplikoval život.“

„Přinejmenším tři lidé, kteří žili v komplexu Premadonny, se stali obětí vraždy,“ řekl jsem.

„Tři?“ podivil se. „Já myslel, že jenom ta chůva a ten chlap – Wedd.“

„Plus to nemluvně nalezené v parku.“

„Jo tak,“ přitakal. „Fajn, pokračujte. Proč myslíte, že se v kouzelném zámku dějí nekaloty?“

„Před pár lety mi zavolal jistý člověk a žádal mě o pomoc. Myslím, že to byl Donny Rader a…“

„Proč myslíte, že to byl on?“

„Podle toho, jak mluvil.“ „Jako blbec.“

„Nezřetelně,“ upřesnil jsem.

„No dobře, potřeboval cvokaře pro ty svoje spratky. To u herce není žádný překvapení. Co dál?“

„Domluvil jsem si s ním sezení, ale odvolal ho. Tehdy jsem se nad tím nijak nepozastavoval. Ale když jim teď umřela pečovatelka o děti, anebo dokonce dvě, začal jsem přemýšlet o jejich rodinné situaci a zkusilzjistit, co se dá. Popravdě řečeno skoro nic, v podstatě se odřízli od světa. Dřív se rádi předváděli naveřejnosti. Všemožně se propagovali. Ale teď zmizeli. Nechodí mezi lidi, neklábosí se o nich na internetu a přibližně v době, kdy mi odvolali to sezení, na poslední chvíli vycouvali z velkého filmového projektu,údajně z rodinných důvodů.“

„Třeba se jim nelíbil scénář.“

Číšník se vrátil a bez cavyků nám hodil na stůl talíře. „No tak jsou příšerní potížisti,“ pokrčil ramenynáčelník. „Co je na tom tak zvláštního?“

„Ze zkušenosti vím, že extrémně izolované rodiny bývají živnou půdou psychopatologie. Tři lidé, kteří s nimi měli co do činění, jsou po smrti. To není samo sebou.“

„Ale nic na ně nemáte, doktore.“

„Donedávna bych musel uznat, že ne. Pak jsem se ale dozvěděl, že Prema Moonová si koupila masožravé brouky a chirurgické nástroje. Přibližně v době, kdy se narodilo to dítě.“

„Předveďte mi důkaz.“

Vytáhl jsem objednávkový list a začal vysvětlovat, jak celý proces nákupu funguje.

Uťal mě v půli věty. „Mají poskoky i na utírání zadku. To je mi ale šok.“ Nasadil si brýle, přečetl si

objednávku, zamračil se a strčil si ji do vnitřní kapsy saka.

Milo řekl: „Teď už nám chybí jenom včelí vosk. Kdybychom měli přístup k jejich…“

Náčelník ho mávnutím umlčel. „Brouci. Mrcha úchylná. Kde přesně jste k tomu přišel, doktore?“

„Volal jsem dodavatelům, předstíral, že jsem z Apexu, a žádal je o kopii objednávky. Nakonec jsem se

trefil.“

„Hodláte nám naúčtovat čas, který jste tím strávil?“

„To mě nenapadlo.“

„Vy to snad vážně děláte pro zábavu.“

„Prostě jsem zvídavý.“

„Jak dlouho vám trvalo najít toho správného dodavatele?“

„Pár hodin.“

„Vy jste ale vytrvalec.“

„Občas ano.“

„A podvodník… Radši si ani nepředstavuju, co by se stalo, kdyby se toho chopil nějaký umanutý právník.Kdyby vás považoval za spolupracovníka policie, nejspíš by prohlásil, že jste neměl oprávněný důvod, atudíž jste pátral nelegálně. Což jsou kecy, ale u soudců člověk nikdy neví. Kdyby vás považoval zacivilistu, bušil by do vás při křížovém výslechu zleva zprava, ani nemluvě o žalobě pro narušení soukromí – kterou by proti vám vznesli lidi, proti kterým jste takhle maličký. Jestli se to stane, rozlučte se s klidným životem. Tihle lidi jsou jak vláda, vyhlásí vám válku. Jste ochotný to riskovat?“

„To zní, jako byste mě od toho odrazoval,“ podotkl jsem.

Odložil hůlky. „Umím uvažovat v dlouhodobém horizontu, Alexi.“ Bylo to poprvé, kdy mě oslovil jménem.

„Tím se odlišuju od devadesáti devíti procent populace. Dokonce i od té na Harvardu.“

Rád zmiňoval Břečťanovou ligu a nikdy se neopomněl pochlubit, že má diplom z nejbřečťanovější univerzity ze všech.

„Považujete za chybu, že jsem tu informaci zjistil?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že by se to mohlo vyvrbit dost šeredně.“

„Pro to, co se stalo tomu nemluvněti, je ,šeredné‘ slabé slovo.“

Zamračil se na mně. „Rytíř na bílém koni.“ Vzal do ruky žebírko a začal ho okusovat; hltal maso,

chrupavky i tuk. „Dejte si taky, Sturgisi. Děsí mě, když se necpete. Je to, jako by se Země přestala otáčet.“

Milo si nabral na talíř trochu smažené rýže.

„Na žebírka dneska nemáte chuť, poručíku?“ zeptal se náčelník.

„Tohle mi stačí, pane.“

Náčelník se ušklíbl. „Chcete si uchovat nezávislost? Jestli vám to dodává pocit dospělosti, tak si poslužte.“

Obrátil se ke mně: „Je to pořádná patálie.“

Sáhl po dalším žebírku a zase ho ohlodal až na kost.

„Udělal jsem ještě něco…,“ spustil jsem.

„Ještě něco? Prokristapána, vedete snad vlastní vyšetřování?“ Zajel očima k Milovi. Ten měl sklopenou

hlavu a ládoval se rýží.

Náčelník se otočil zpátky ke mně. „Co?“

Pověděl jsem mu o své ranní procházce. „Z celebrit se žádná neukázala, ale zjistil jsem, že je tam pořádně rušno. Během tří hodin jsem viděl přijíždět skupinu sedmi údržbářů, člověka s donáškou potravin,

opraváře domácích kin a instalatéra. Zapsal jsem si jejich poznávací značky…“

„Proč?“

„Napadlo mě, že takhle by se tam dalo dostat…“

„Že by se Sturgis vydával za zahradníka nebo instalatéra? Habla espańol, Sturgisi? Poradíte si s ucpaným

dřezem? Já jo, můj táta byl instalatér, o letních prázdninách jsem se hrabal po lokty hluboko v cizím sajrajtu. Dělal jste to někdy, Sturgisi? Brodil jste se v hovnech boháčů?“

„Dělám to každou chvíli,“ opáčil Milo.

„Vaše práce vás nebaví?“

„Přímo ji miluju. Ale prostě je, jaká je.“

Náčelník vypadal, že si odplivne. „Don Quijote a Sancho Panza… Takže vám jako psychologovi připadá

mazané vetřít se do hradu společně s čeládkou, co tam slouží, doktore? A až se dostanete dovnitř, tak prostě chcete čenichat kolem a doufat, že zakopnete o nějaký pádný důkaz?“

„Doufal jsem, že zahlédnu vyjíždět Moonovou, Radera nebo některé z dětí. Ale když jsem viděl ten

dopravní ruch, napadlo mě, že by se toho dalo využít.“

„Kdyby Moonová nebo Rader vyjeli, tak byste se jim pověsil na paty.“

„Diskrétně.“

Tvář mu potemněla. „Doktor všeuměl. Neumíte náhodou taky mluvit se zvířaty?“

„Jestli jsem zašel moc daleko, tak se omlouvám.“

„Moc daleko?“ Rozesmál se. „Přinejmenším na Aljašku. Který den z té rezidence vyvážejí odpadky?“

„Zjistím to,“ řekl Milo. Poodešel ke dveřím a vytáhl mobil.

Náčelník se zase pustil do žebírek a pak okusil steak. Dvěma prsty vytáhl z rýže baculatého růžového

garnáta. „Vy nemáte hlad, doktore?“

„Upřímně řečeno mám.“ Vzal jsem si žebírko. Bylo mastné a výborné. „Jsou jako vy,“ prohodil náčelník.

„Prosím?“

„Ta žebírka. Nezdravá, ale člověka uspokojí. Gratuluju. Sturgis se s tím moří, ale užitečné informace jste zjistil vy.“ „On…“

„Nemusíte ho hájit, vím, jaký je, vím, že je ve svojí práci dobrý – že je asi to nejlepší, v co můžu doufat.Vy jste úplně jiný živočišný druh. Štvete mě, aniž byste se snažil. A nutíte mě přemýšlet nad tím, jaké byto na oddělení bylo, kdyby všichni byli prudce inteligentní a přímo psychoticky zaujatí. Ale neříkejte to Sturgisovi, ranil byste jeho city.“

Jedli jsme mlčky až do Milova návratu.

„Odvoz odpadků bude za dva dny, pane.“

„Buďte u odpadních pytlů dřív než popeláři, Sturgisi. Vemte si pohodlné oblečení a přivezte dostkontejnerů, aby se do nich všechno vešlo. A ať vás přitom nikdo nevidí. Vyzobejte všecko, na čem bymohla být DNA, a pošlete to do laborky, ať to porovnají s těmi dětskými kostmi. Třeba je ta Qeeshapořád naživu a opadávají z ní buňky – když najdeme tužku na obočí, tampón nebo cokoli, co ji s těmikostmi spojí, budeme o krok dál. A taky budeme vědět, kolik přesně máme obětí – že dvě, a ne tři – abudeme ji považovat za vražednici, co odpravila vlastní dítě.“

„Analýza DNA chvíli potrvá,“ poznamenal Milo.

„Urychlím to, jak se dá.“

„A do té doby…“

„Do té doby s těmi svými génii dělejte to, co se povedlo tady doktorovi, i když je netrénovaný civilista –mějte to místo pod dohledem a postarejte se, ať nikdo nevidí vás. Jestli se objeví Prema, Donny neboQeesha, sledujte je. Nenápadně. Představte si to jako svádění, ne jako znásilnění, Sturgisi.“

„Chápu, pane.“ Milo se začal zvedat.

„Kam jdete?“ „Zpátky do práce.“

„Tohle je taky práce. Bavit šéfa. Tak mě nezklamte, chci vidět pořádnou konzumaci kalorií.“

45. kapitola

Bavení šéfa spočívalo ve čtvrthodině téměř bezeslovné žranice. Náčelník měl navzdory své štíhlé postavěohromný apetit. Dočista obral všechna žebírka a vyzobal z rýže všechny garnáty a teprve pak si odhrnulmanžetu a podíval se na hodinky. Dvojice svalovců se jako na povel zvedla a zamířila k nám. Náčelník vstal a zapnul si sako.

Shlédl na Mila: „Kdo za tuhle hostinu zaplatí?“

„Jestli chcete, tak…“

„Dělám si legraci, Sturgisi, já nevykořisťuju pracující. Ani teoretiky, doktore.“

Hodil na stůl bankovky. „Zůstaňte tu, jak dlouho chcete. Ale vy koukejte do deseti minut vypadnout, Sturgisi, a vrátit se k tomu, za co vás město platí.“

Závodní chůzí se odporoučel, než k němu došli jeho poskoci.

Milo se zadíval na přebranou rýži. „Považovali by to tvoji hollywoodští kamarádíčci za úspěšnou schůzku?“

„Moji kamarádíčci?“

„No tak kontakty.“

„Záleží na tom,“ opáčil jsem, „jestli by se film točil, nebo ne.“

Vyšli jsme z restaurace a zamířili k parkovišti na protější straně Hill Street.

Milo poznamenal: „Sice se tvářil, že máme případ dobře rozjetý, ale mám dojem, že chce akorát dřepět

na zadku a čekat.“

„Proč jsi mu volal?“

„Nevolal jsem jemu, zavolal jsem Marii. Poslechla si mě, zavěsila a dvě minuty nato mi zavolala jeho

sekretářka a oznámila mi, kam mám jít na oběd.“

„Určitě ví, že nemůže odkládat nevyhnutelné donekonečna,“ namítl jsem.

„Ale rozhodně se o to bude snažit. Takže když teď víme, že si Prema objednala ty brouky a chirurgické

nástroje, jakou máme teorii?“ „Možná šlo o eliminaci konkurence.“ „Tím myslíš co?“

„Samička zlikviduje potomstvo jiné, aby si uchovala dominanci a eliminovala konkurenci u žádoucíhosamce. Velké kočkovité šelmy a primáti to dělají každou chvíli. A tam, kde existuje polygamie, to dělají i lidi.“

„A tátou toho děcka je Donny?“

Přitakal jsem. „Filmová hvězda. A k tomu si představ atraktivní mladou manipulátorku.“

„Jo, recept na malér. Takže Donny se zapletl s Qeeshou – nebo Simone, nebo jak se jmenuje –, ale Prema si ho přesto chce udržet?“

„Prema se chce vyhnout veřejnému ponížení.“

„Manipulátorka…,“ zamyslel se. „Jestli to tak je, myslíš, že Qeesha otěhotněla úmyslně?“

„Možná. Mít dítě s Donnym Raderem by jí značně vylepšilo životní úroveň.“

„Kdyby se jí povedlo přežít.“

„Možná chtěla víc než jenom štědré alimenty. Možná si myslela, že se jí dokonce povede nahradit včelí

královnu. Jenže ta to bohužel zjistila a chopila se iniciativy. Tím by se vysvětlovalo, proč byly ty kostizpracované tak surově – rozebrala konkurenci na kousky, chladnokrevně přetvořila problém v laboratorníexponát. Taky to mohlo sloužit jako varování Donnymu. Koukni se, čeho jsem schopná, když se ocitnu v ohrožení.“

„Jak do toho zapadá Wedd?“

„Pořád mi připadá jako kandidát na Adrianina vraha – i když byla Adriana zdrogovaná, neumím sipředstavit, že by si s ní Prema sama poradila, odvezla ji do parku a tam zastřelila. Weddovo auto navícsvědkyně viděla poblíž místa činu. Wedd se možná zbavil i Qeeshy – tomu se říká výkonný manažer.Jenže v určitou chvíli začal sám být postradatelný.“

„Včelí královna potřebovala odstranit svědka.“

„Je vysoká,“ pokračoval jsem, „takže by jí mohlo vyhovovat nastavení sedadla v tom jeho SUVu. Přimět Wedda, aby ji někam odvezl, by jí určitě nečinilo potíž. Obskakovat ji měl v popisu práce. A místo činu

není moc daleko od jejich komplexu. Stačí jet kousek kaňonem Laurel a pak pár kilometrů po Muholland Drive. Pro člověka v dobré tělesné kondici by neměl být problém vrátit se pěšky.“

„Zastřel chlapa, vrať se příjemnou procházkou domů, zacvič si pilates,“ pokýval hlavou Milo.

„A možná cestou zahoď zbraň.“

Zavolal Seanovi Binchymu a dal mu pokyn, ať hledá kolem Mulholland Drive mezi kaňony Laurel a

Coldwater pistoli ráže pětačtyřicet.

„Qeesha je protřelá podvodnice,“ pokračoval jsem. „Určitě postřehla narůstající napětí v komplexu.

Zavolala Adrianě a požádala ji o pomoc, protože se svého snu nechtěla vzdát. Doufala, že když tam vydrží

až do narození dítěte, Donny si k potomkovi vytvoří vztah a bude ji chránit.“

„Bzz, bzz, včelí královna bzučí kolem a příživnice má nahnáno,“ přitakal Milo.

Došli jsme k seville. Milo ukázal na svůj vůz o kousek dál. „Pojedu za popeláři.“

„Kdy začneš komplex sledovat?“

„Až ukořistím odpadky. Proč?“

„Mám docela rád pěší turistiku,“ řekl jsem. „Hezky protáhne tělo.“

Měřil si mě. „No, máme přece svobodu pohybu. Doufám, že ti bude přát počasí.“

Příštího dne v devět ráno jsem byl zpátky v kaňonu Coldwater, s batůžkem na zádech. Uvnitř jsem měl

miniaturní dalekohled, dvě láhve vody a něco málo k jídlu.

Kdyby si mě někdo všiml, vůbec by to nepředstavovalo problém, právě naopak. Jsem ten chlapík, co odstavuje cadillac za krajnicí a statečně čelí svištícím autům ve jménu zdravého pohybu.

Taky jsem měl s sebou společnost – vedle mě spokojeně poklusávala Blanche na krátkém růžovém

vodítku, které si šetří pro veřejná vystoupení. Hlídal jsem, aby nevběhla do vozovky, a Blanche rychlepochopila, co se po ní chce, cupitala mi těsně u nohy a udržovala se mnou tempo. Oddychovala hlasitě, ale bez námahy.

Když chcete vypadat neškodně, nic vám neposlouží tak dobře jako pes. Tím spíš malý a roztomilý – a není nic roztomilejšího než francouzský buldoček.

A žádný francouzský buldoček se v roztomilosti nevyrovná Blanche.

Na druhou stranu Blanche není setr ani retrívr, takže mi bylo jasné, že i když je příjemně chladno a mám s sebou spoustu vody, budu muset procházku přizpůsobit jejím krátkým nožkám.

Vjezd do komplexu jsem zahlédl v devět osmnáct. O šestnáct minut později jsem si mobilem natočil, jak dovnitř vjíždí dodávka z obchodu s bio potravinami. Za osm minut zase vyjela.

Krátce před desátou si totéž kolečko dala dodávka z čistírny, pak se půl hodiny nic nedělo. Usadili jsme se

s Blanche na stinném bezpečném místě opodál. Oba jsme se napili. Já jsem snědl energetickou tyčinku,Blanche rychle, ale úhledně spořádala mléčnou kost, delikátně si odříhla a pak fascinovaně pozorovalakvětiny, mouchy, motýly, včely a mandelinky. A malé letadlo, které nad námi přeletělo.

V deset čtyřicet sedm jsme se vrátili k vjezdu do komplexu. Pár vteřin nato kolem nás projela bíládodávka Ford Econoline se zatmavenými skly. Nikde na ní nebylo žádné číslo, takže nevypadala na taxík.Nebylo na ní vůbec nic. Zahnula na příjezdovku ke komplexu a já vytáhl dalekohled.

Z okénka se vynořila ruka a stiskla tlačítko u brány. Zatímco řidič čekal, až mu otevřou, povedlo se mi spomocí dalekohledu rozluštit drobná písmenka kolem poznávací značky.

Nahoře bylo telefonní číslo začínající předvolbou 323.

A dole stálo Všude dobře, doma nejlíp – domácí vzdělávání.

Brána se otevřela a dodávka vjela dovnitř. Zavolal jsem na telefonní číslo, které na ní stálo, záznamník mipotvrdil, kam jsem se dovolal, a informoval mě o poslání společnosti: Zaměřujeme se na specializované vzdělávání a výuku v terénu, které rozšíří a obohatí poznatky azkušenosti dětí vzdělávaných doma. Výuku poskytují absolventi špičkových univerzit.

Jestlipak k tomu patří i anatomie a forenzní antropologie?

Devět minut poté, co dodávka zajela dovnitř, se zase vynořila a zamířila na jih. Jedno okénko bylopootevřené. Zahlédl jsem za ním prokmitnout dětský obličejík, ale vzápětí okénko vyjelo nahoru.

Výuka v terénu.

Že by si děti vyjely na školní výlet?

Popadl jsem Blanche do náruče a rozeběhl se zpátky k seville.

46. kapitola

Zahlédl jsem dodávku, jak se vzdaluje po Coldwater Canyon Drive. Mezi námi jely jaguar a porsche a skvěle mě kryly. Vnořili jsme se do Beverly Hills.

Dodávka zahnula doprava na Beverly Drive, kdežto ostatní vozy pokračovaly dál. Pomalu objížděla Coldwater Park.

Park byl malý, ale hezký, s potůčkem, hřištěm a úhledně sestříhanými trávníky. Hemžila se v něm spoustadovádějících dětí a maminek s kočárky. Prima místo, kde by se zabavil nejmladší z potomků Premadonny – ta malá blonďatá holčička. Ostatní děti by se nejspíš nudily. Na druhou stranu, tyhle děti ven moc častonechodí. Možná jsou pro ně houpačky a skluzavky úžasné povyražení.

Jenže dodávka park bez zastavení minula. Ohromné vily ustoupily malým malebným domkům na úzkýchparcelách a silnici zastínil baldachýn starých rozvětvených stromů. Na vozovce se začaly objevovatvýmoly. Působilo to tu spíš zašle než luxusně, podobně jako v té části Beverly Glen, kde bydlím.

Po každých pár vteřinách se objevovaly značky omezující rychlost na dvacet kilometrů v hodině azpomalovací prahy. Dodávce to nečinilo sebemenší potíže, neploužila se ani tou dvacítkou a před každýmprahem zastavovala. Držel jsem se za ní, co nejdál to šlo, aniž bych ji ztratil z očí, a nechal jsem mezi nás vjet zahradnickou multikáru. Tak jsme pokračovali dva kilometry, pak dodávka uhnula doprava, zatímco zahradníci jeli po Beverly Drive dál.

Teď už jsem věděl, kam má namířeno. Na místo, kde se báječně zabaví všechny věkové skupiny.

Franklin Canyon Park je kousek divočiny jen pár minut jízdy od strojenosti a zběsilého ruchu města. Přesdvě stě padesát hektarů nezkrocených křovin, vysokánských cedrů, borovic a dubů, protkaných stezkamipro pěší, s třpytivým jezerem uprostřed jako třešinkou na dortu. O něco menší rybník je plný kachen,želv, okounů a střevlí.

Znám to tady, protože jsem sem brával svého předchozího francouzského buldočka, když s ním začali šítvšichni čerti. Ten černý rošťák jménem Spike byl rozený průzkumník. Ale při jeho náklonnosti k drůbeži bylo lepší vyhýbat se rybníku s kachnami.

Říká se, že v horních částech parku se potulují smečky toulavých psů, ale my je nikdy neviděli. Zato jsmevídali čipmunky, veverky, skunky, ještěrky a hady, včetně chřestýšů, kteří Spikeovi nestáli za pozornost.Párkrát jsme si vyslechli vzdálené sborové vytí kojotů. Měl jsem co dělat, abych Spikea udržel a zabránilmu jít si to s těmi drzouny vyřídit.

Blanche jsem sem nikdy nevzal, protože jí ke spokojenosti bohatě stačí vyrazit si na krátkou procházku, motat se kolem Robin a konzultovat se mnou moje pacienty.

Jak jsme jeli po hrbolaté horské silničce ke vchodu do parku, napřímila se a tázavě naklonila hlavu kestraně.

„Všechno je jednou poprvé, fešando.“

Auta nemají v parku moc možností, kam jet, takže jakmile dodávka zmizela uvnitř, mohl jsem si dovolitdržet se v odstupu. Zajel jsem za krajnici, posbíral ze zadního sedadla sevilly dalších pár věcí a strčil si jedo batůžku.

Pak jsem zaparkoval na hlavním parkovišti, obdélníku uježděné hlíny ohraničeném plůtkem a po pás vysokou trávou. Nikde žádné další vozy.

Vzal jsem Blanche na vodítko, hodil si batůžek na záda a vykročil po cestě lemované duby. Hned zazatáčkou jsem zahlédl dodávku – přesně tam, kde jsem ji čekal.

Nad oploceným údolím s jezerem. Jen kousek od rybníka.

V tuhle denní dobu nebylo v parku moc lidí. Právě o to osazenstvu dodávky nejspíš šlo. Po cestě seploužila stará paní a pomáhal jí ošetřovatel. Zahlédl jsem několik dalších pejskařů. Blanche od všechsklízela úsměvy a žena venčící dlouhosrstého jezevčíka se dokonce zastavila na kus řeči a položila mi párobvyklých pejskařských dotazů.

Byla milá, ale jezevčík se zdaleka tak přátelsky netvářil a začal vrčet a blafat. „Ticho, Jeníčku,“ okřikla ho.

Blanche ke mně zvědavě vzhlédla a z očí jí koukalo Co má ten ťulpas za problém?

Jeníček po ní skočil.

„Ty zlobivče,“ pokárala ho majitelka neupřímně. Jezevčík zaštěkal. Žena s úsměvem podotkla: „Páni, ta

vaše je ale tichounká,“ a šla dál, shovívavost sama.

Přesunul jsem pozornost k dodávce. Zepředu vystupovali dva lidé.

Napřed řidič, vlídně působící mladík něco přes dvacet s tváří zarostlou strništěm, v modré košili, džínách a

teniskách. Vyndal z vozu tašku na kolečkách.

Ze sedadla spolujezdce se vynořila stejně oblečená a přibližně stejně stará dívka s brýlemi a kudrnatými vlasy. Nesla pestrobarevnou plátěnou tašku, tak těžkou, že ji musela přidržovat oběma rukama.

Muž otevřel zadní dvířka vozu a natáhl dovnitř ruku. Chytila se jí asijská dívenka připomínající panenku,

vystoupila a narovnala si přetočené popruhy růžového batůžku. Měla na sobě žluté tričko, levandulověfialové kraťasy a tenisky v barvě růžové žvýkačky, ze kterých vykukovaly okrajkované ponožky. Dlouhéčerné vlasy měla stažené stříbrnou gumičkou.

Za ní z dodávky vyskočil mladší Asiat, a když přistál na nohou, máchl pěstí do vzduchu. Dívenka serozesmála. Klučina měl ježaté vlasy a na černém batůžku drobné bílé flíčky, nejspíš lebky. Bílé tričko muviselo přes zelené kraťasy, dlouhé a pytlovité, jaké nosí skateboardisté.

Jako další vystoupil starší chlapec, drobný a štíhlý s pletí v barvě uhlí. Věděl jsem, že je mu třináct, aleještě se u něj neprojevila puberta a jeho hubené údy připomínaly lékořicové pendreky. Na purpurovékošili a žlutých saténových basketballových šortkách měl logo týmu Lakers. Na nohou černé, stříbrně zdobené sportovní boty.

Kembara.

Kyle-Jacques.

Kion.

Mladší chlapec se začal s Kionem pošťuchovat. Kion mu prohrábl vlasy, máchl rukama ve vzduchu auskočil před bratrovým výpadem.

„Je po tobě!“ křikl Kyle-Jacques.

Kion si ukázal ohnutými palci na hruď a ušklíbl se s výrazem po kom – po mně?

Kyle-Jacques poskočil, obrátil se k sestře a začal ji taky provokovat. Podívala se na něj asi tak, jak sesoucitní bohové dívají na hříšníky. Chvilku to vypadalo, že se zklidnil. Pak se ale vymrštil do vzduchu avydal skřek, který by nezasvěcení mohli považovat za pokřik studenta bojových umění. Dopad ho vychýlil z rovnováhy, komicky klopýtl, zamával rukama ve vzduchu a jen tak tak se mu povedlo udržet se nanohou.

„Špičkový kop, Kyle,“ okomentoval to zarostlý mladík.

Kion s Kembarou se rozchechtali.

Kyle-Jacques se zatvářil kysele, ještě párkrát poskočil a pak zůstal nehybně stát, jako by dostal injekci sedativ.

„Tak, bando, jdeme se učit přírodopis,“ zavelel mladík. „Julie, bereme s sebou všechny, nebo se Berušce

pořád nechce?“

„Mrknu se.“ Julie zmizela za dodávkou a za chvilku se zase vynořila a vedla za ruku drobnou blonďatou holčičku.

Čtyřletá Kristina na sobě měla bílou blůzu, baletní sukýnku z růžového šifónu a třpytivé sandálky, které prozrazovaly, že si oblečení vybírala sama. Zamnula si oči a zívla.

„Jsi ospalá, Beruško?“ zeptala se jí Julie. „Chceš, abych tě nesla?“

Začala Kristinu zvedat, ale ta se vzpouzela. Julie toho nechala. Kristina fňukla.

„To bude dobrý, Beruško, jenom se potřebuješ probrat,“ chlácholila ji Julie. „Chceš vidět želvy?“

Holčička zavrtěla hlavou.

„A co kačenky? Pamatuješ na ty legrační s červenou hlavou?“

Mlčení.

Kristina si sedla na zem.

„A už je to tady zase,“ poznamenal Kion. „Drama.“

„S Beruškou je to drama vždycky,“ řekla Kembara. Kyle-Jacques předváděl boxerské výpady.

„Same?“ obrátila se Julie k muži.

Sam pokrčil rameny. „Jestli si potřebuje odpočinout…“

„No tak jo, Beruško,“ kapitulovala Julie, „běž si lehnout zpátky do auta, dovedu tě tam.“

Kristina se rýpala špičkou boty v zemi.

„Takže, vy ostatní,“ obrátil se Sam ke starším dětem, „Julie se postará o Berušku a my půjdeme zkoumat

prvoky a další báječné věci.“

Julie si podřepla ke Kristině. Holčička ji ignorovala. Jen něco nespokojeně zamručela.

Zpoza dodávky se vynořila další žena. Vysoká, štíhlá, v plandavé teplákové soupravě a se širokým

slamákem, který jí stínil tvář. Došla ke Kristině, sklonila se k ní a podala jí ruku. Kristina zavrtěla hlavou. Žena ve slamáku ji zvedla. Kristina se k ní přitulila. Žena jí něco řekla. Kristinaneodpověděla, ale pak se zahihňala. Žena ji pošimrala na bradě a dala jí pusu na tvář. Pak jí něžně otočilahlavu, dala jí pusu na druhou tvář a na víčka. Kolébala ji v náručí. Řekla jí ještě něco a Kristina přikývla.

„Dráááááma,“ zatrylkovala Kembara.

Žena k ní s Kristinou v náručí došla a opusinkovala ji stejně.

Kembara si odfrkla, ale tvářila se potěšeně.

Žena trochu zvedla hlavu, takže jsem jí pod slamákem zahlédl spodní půlku obličeje.

Půvabně tvarovanou, s pusou rozesmátou od ucha k uchu.

Postavila Kristinu na zem a vzala ji za ruku.

„Už je načase, aby ses taky učila, Beruško. Uvidíš, že tě to bude bavit.“ Kristina zvažovala svoje možnosti. Pak přikývla.

A vyrazili.

47. kapitola

Poslouchal jsem zpola odvrácený od dodávky a jejího osazenstva a předstíral, že se plně soustředím na psí záležitosti.

Blanche vykonala potřebu stejně úhledně jako obvykle; napřed dlouze očichávala zem, až si našla nejlepší místo, a pak tam odložila přirozené výměšky. Když skončila, symbolicky je zahrabala hlínou. Mezi věcmi,které jsem strategicky posbíral ze zadního sedadla, byl i igelitový pytlík na psí hovínka, tak jsem ho teďostentativně vytáhl a použil. A nejbližší odpadkový koš jsem měl hned u dětí. Karma.

S pytlíkem nápadně v ruce jsem přidal do kroku a minul skupinku. Žena ve slamáku už zase nesla Kristinuv náručí. Julie za sebou táhla tašku na kolečkách, Sam se potýkal s tou bez nich.

Když jsem se dostal před ně, jeden z chlapců, nejspíš Kyle-Jacques, poznamenal: „Prima pes.“

„Vypadá jak gremlin,“ řekla Kembara.

„Je to buldok,“ vysvětlil Sam. „Vyšlechtili je k boji s býky, ale to bylo už dávno, dneska se chovají jakodomácí mazlíčci.“

Kyle-Jacques podotkl: „Tendlecten by s ničím bojovat neuměl.“

„Tenhleten,“ ozval se nový hlas, dospělý, ženský.

Povědomý. V jiném kontextu by mohl znít smyslně. Ale teď jsem z něj slyšel jen jemnou mateřskou výtku.

„No jo, no,“ řekl Kyle-Jacques.

S předstihem jsme došli s Blanche k rybníku.

Po hladině plavaly desítky kachen a další se čvachtaly u břehů. Kruhy, které se objevovaly na hladině,prozrazovaly, že voda je plná ryb. Na březích se vyhřívaly želvy velké jako talíře. Nad hladinu senebezpečně nakláněl starý strom, kterému pomalu uhnívaly kořeny. Na jeho seschlém kmeni se slunilařada menších želv. Byly poskládané jeden lesklý krunýř vedle druhého jako mariňáci na přehlídce, hlavy anohy měly zatažené dovnitř. Vypadaly jako nějaké exotické houby vyrůstající ze dřeva.

Za rybníkem stály dvě lavičky stíněné platany a duby. Na jednu jsem si sedl, položil si batoh k nohám,zvedl Blanche a posadil ji vedle sebe. Sledování, jak za okénkem auta ubíhá svět, procházka a vykonánípotřeby ji vyčerpaly. Přitulila se mi ke stehnu, položila mi zploštělou hlavičku do klína a pak jí spadla víčka a začala pochrupovat.

Hladil jsem ji po krku, až se jí dech zklidnil. Sladké sny, fešando.

Skupinka dorazila k rybníku, zrovna když jsem z batůžku vytahoval další strategický předmět – nejnovějšíčíslo Mezinárodního žurnálu o dětské psychologii a psychiatrii. Hlavní článek se věnoval novému průzkumu toho, jak děti reagují na hospitalizaci. Před lety jsem tohle téma studoval. Na článek jsem se těšil.

Střídavě jsem si četl a vyhlížel přes horní okraj časopisu. Sedmičlenná skupinka se zastavila u stromuobsypaného želvami. Sam na ně ukázal a začal dětem něco vykládat; mávl na Julii a ta se k výkladupřipojila. Děti – včetně Kristiny – zaujatě poslouchaly. Kion s Kembarou stáli bez hnutí. Kyle-Jacques bylneposednější; došel ke stromu a natáhl se pro želvu.

Julie mu stiskla paži a zarazila ho.

Na něco se jí zeptal a Julie ho postrčila k želvám o kousek blíž a ukazovala mu cosi na krunýři.

Kyle-Jacques přikývl a ucouvl.

Sam otevřel tašku na kolečkách, vyndal z ní deku a rozprostřel ji na zem. Pak vytáhl mikroskop a opatrně

ho postavil doprostřed deky. Vzápětí následovala síťka, naběračka a umělohmotná nádobka. A dřevěná krabička, uvnitř které se to zalesklo, když odklopil víko. Sam cosi vytáhl a přidržel proti slunci.

Sklíčka do mikroskopu.

Julie něco řekla. Tři starší děti si sundaly batůžky, položily je na zem a začaly rozepínat. Kristina se pořád

držela za ruku ženy ve slamáku.

Teď se všichni vytasí s nejmodernějšími, nejnadupanějšími tablety, pomyslel jsem si. Děti vytáhly kroužkové bloky a propisovačky.

Vedle jak ta jedle, chytráku. Jako už tolikrát.

Julie cosi vykládala a Kion, Kembara a Kyle-Jacques seděli se zkříženýma nohama kolem a dělali sináčrtky a poznámky. Sam došel kolem netečných želv ke břehu rybníka a nabral sběračkou vodu. Přelil jido nádobky, uzavřel ji víčkem a donesl k mikroskopu.

Chvíli šachoval se sklíčkem s kapkou vody, až ho konečně zasunul na místo. Než skončil, Kristina byla celánatěšená; vyvlékla se ženě a postavila se k učiteli. Sam mikroskop zaostřil a posunul okuláry blízko ksobě, aby dívčinu drobnému obličejíku vyhovovaly.

Kristina se do nich podívala a pak rozzářeně vzhlédla. Zase se sklonila k mikroskopu.

Žena ve slamáku jí cosi řekla. Kristina se posadila k sourozencům. Julie jí podala psací podložku a zelenou pastelku.

Žena o kus poodešla, pak se zastavila a zavolala za ní: „Už je všechno v pohodě, Beruško?“

Kristina ji ignorovala.

„Beruško, sednu si tamhle,“ ukázala na volnou lavičku.

„Jo, mami!“

Dál jsem si četl a žena se posadila jen kousek ode mě. Vyndala z kabelky knížku. Nejšťastnější batole vdomě.

Začetla se do ní. Já si četl taky. Párkrát se podívala po Blanche, která už byla vzhůru a poklidně si hovělavedle mě.

Držel jsem časopis tak, aby bylo vidět název.

Sklonila se zpátky ke knížce. A pak se zase podívala po Blanche.

Předstíral jsem, že se soustředím na časopis. Přečetl jsem si kus hlavního článku, pak už jsem ho jen přejížděl pohledem. Od dob, kdy jsem pracoval v nemocnici, se toho moc nezměnilo.

Blanche se protáhla, seskočila z lavičky na zem a protáhla se ještě jednou.

„Dobrýtro, Šípková Růženko.“ Olízla mi ruku a otřela se o mě hlavičkou.

„No nejsi ty potvůrka roztomilá?“ oslovila ji žena.

Blanche se na ni zakřenila.

„Nezlobte se, ale musím se zeptat: Ona se na mě usmála?“

„Když je jí někdo sympatický, tak to dělá.“

„Je úžasná. Někteří psi vypadají, že se smějí, ale působí to úplně jinak – spíš jako varování. Kdežto tahle…, to je teda něco.“

„Díky.“

Okraj slamáku se nadzvedl, takže se mi naskytl pohled na celou tvář pod ním.

Nebyla nalíčená. Nepotřebovala to. Měla klasickou symetrickou tvář, nad kterou kamera přímo jásá. Zpodslamáku se jí vysmeklo pár pramínků jemných vlasů, ale většina jich zůstala zastrkaná uvnitř. Měla je teďv barvě myší hnědi; zachvívaly se jí ve větru a otíraly se o dlouhou půvabnou šíji.

Každý by ji poznal.

Ale já si hrál na krále nedovtipů. Pousmál jsem se na ni a vrátil se ke čtení časopisu. Vyrušil mě dusot běžících nohou.

Kristina utíkala k matce. „Pozor, Beruško, nezakopni.“ „Mami, mami, mám šmeka!“

Předvedla jí hnědou ulitu.

„Je tam vevnitř vážně šnek, Beruško, nebo je prázdná?“

„Prázdná.“

„Takže šnek odešel z domečku.“

„Co?“

„Ulita je šnečí domeček. Možná si tenhle šnek šel najít jiný.“

„Co?“

Žena jí dala pusu na tvář. „Je to krásná ulita.“

„Je to šmek… Jéé, pejsek!“

„Cizí pejsky nesmíš otravovat, Beruško.“

„Já si ho chci prohlídnout!“

Zaklapl jsem časopis. „Mně to nevadí.“

„Vážně ne? Nechceme vás obtěžovat.“

„Vážně ne. Jmenuje se Blanche a má děti ráda.“

Ruku v ruce k Blanche došly. Ta si jako na povel sedla. Kristina ji pohladila po hlavičce.

„Takhle to má radši.“ Položil jsem Blanche ruku pod bradu. Kristina mě napodobila. „Přesně tak,“ pochválil

jsem ji a Blanche jí ruku olízla. Kristina se zahihňala a zase jí ruku přistrčila.

„To stačí,“ řekla její matka. „Poděkuj tomu hodnému pánovi, Beruško.“

Kristina začala Blanche hladit. Mrskala ručkou čím dál rychleji, až ji skoro plácala. Matka ji vzala za zápěstí

a stáhla jí ruku dolů.

Blanche jí olízla buclaté prstíky.

Kristina zapištěla.

„Blanche,“ poznamenala žena. „Jako v té divadelní hře – Tramvaj do stanice touha.“

Usmál jsem se. „Má ráda společnost cizích lidí.“

Žena se rozesmála. „To vidím. Skvělá povaha. Není nad to.“ Kristina předvedla Blanche ulitu a zvolala: „Šmek!“

Blanche se usmála.

Kristina se s smíchem odběhla.

„Nezlobte se, že jsme vás vytrhly ze čtení,“ omluvila se žena.

„Je hrozně roztomilá,“ řekl jsem.

Sjela očima k časopisu. „Vy jste psycholog?“

„Ano.“

„Já zrovna čtu něco podobného – počkejte.“

Plavně, elegantně došla k sousední lavičce. Vrátila se s knížkou o batolatech.

„Já vím, že je to populární čtivo. Ale řekl byste mi, jestli je k něčemu?“

„Je,“ ujistil jsem ji. „Toho autora znám.“

„Vážně?“

„Po škole jsme spolu byli na praxi na Západní dětské klinice. Ale vaše holčička už není batole.“

„Já vím,“ řekla. „Jen se ráda dozvídám nové věci.“ Spustila ruku s knížkou podél boku. „Na té klinicejsem… Strávila jsem tam nějakou dobu. Ne se svými dětmi, to díkybohu ne. Jenom jsem tam… pomáhala.Před lety, když jsem děti ještě neměla.“

„Je to dobrá klinika.“

„To ano… Děkuju, že jste Kristině půjčil Blanche.“

Natáhla k fence ruku. Měla dlouhé elegantní prsty s čistými, nenalakovanými nehty.

„Společenský život, to je její,“ řekl jsem.

Blanche s graciézností Meryl Streepové jako na povel zavrtěla zadečkem.

Žena se zasmála. „To vidím. Mimochodem… nemáte u sebe vizitku?“ Jednu jsem jí dal.

Přečetla si jméno a vykulila oči.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se.

„Ne, jenom… totiž… já vím, že to bude znít praštěně, ale před pár lety mi vás někdo doporučoval.“

„Svět je malý,“ řekl jsem.

„Omlouvám se, je to trapné – to sezení se tehdy zrušilo. Dala jsem na radu někoho jiného, kdo mi

doporučil jiného psychologa. Moc mi nepomohl.“

„Občas si klient s psychologem prostě nesednou,“ řekl jsem.

„My jsme si nesedli ani trochu. Poslyšte, nechci vás do něčeho tlačit, ale nemohli bychom to přece jen

ještě jednou zkusit? Myslím to sezení.“

„Jistě.“

„Vy jste teda laskavý, to se hned tak nevidí,“ řekla. „A šlo by to brzy?“

Vytáhl jsem z batůžku diář a nakrabatil čelo.

„Máte plno, je mi to jasné,“ konstatovala.

Zaklapl jsem diář. „Na zítřek mi jeden klient odřekl, ale je to brzy ráno – v půl deváté. Nevím, jestli by vám to vyhovovalo.“

„Jistě. To by šlo.“ Podívala se na vizitku. „Nemáte tady adresu.“

„Pracuju z domova. Adresu vám nadiktuju.“

Vytáhla z kabelky iPhone a poznamenala si údaje do něj. „Takže v půl deváté ráno. Moc vám děkuju, doktore Alexandere Delaware. A teď už bych se asi měla vrátit ke svojí smečce.“

Potřásli jsme si rukou. Měla suchou kůži a ruka se jí nepatrně chvěla.

„Mimochodem, já jsem Preem,“ řekla.

„Rád vás poznávám.“

Obdařila mě miliónovým úsměvem a odspěchala za dětmi.

Tvářil jsem se, že si dál čtu, a dal jsem Blanche mléčnou kost. „Zasloužila by sis kaviár, ale nic lepšího tu

nemám.“

Když kost spořádala, zvedli jsme se k odchodu. Prošli jsme kolem dětí, učitelů a Premy Moonové, kteří se všichni skláněli nad nádobkami, sklíčky, listy a ilustrovanými učebnicemi.

Prema mi zamávala a pak předvedla Kembaře list. „Podívej se na něj – je trojlaločný.“

„No jo, mami,“ pronesla holčička znuděně.

„Je hezký, ne?“ „Jo, je.“

„A znamená to, že má tři laloky – vidíš, tyhle kulaté výběžky.“ „Mami, já si teď potřebuju něco zakreslit.“

48. kapitola

Stačí se nějakou dobu potloukat po L. A. a člověk potká herečky. Já jsem jich nejspíš viděl víc nežprůměrný zdejší obyvatel, protože pár slavných zadků zahřívalo omšelý kožený gauč v mé pracovně aobčas zajdu s Robin na některý z těch večírků, o kterých si většina lidí myslí, že musejí být fantastické, ale ve skutečnosti se na nich člověk div neukouše nudou.

Zjistil jsem, že krása na stříbrném plátně je ošidná. Občas se omezuje právě jen na plátno a veskutečném životě spatříte úplně všední tvář, která se mimo dohled kamery zavírá jako poplašená mořskásasanka. Jindy fyzická dokonalost snadno překlene propast místa a času.

Prema Moonová seděla na gauči a její oblečení hlásalo do světa je mi to všechno úplně fuk – hnědétenisky, volné džíny a plandavý svetr s výstřihem do véčka, který byl původně smutně béžový a vybledldo přímo tragické šedi. Háčkovaná kabelka byla o odstín tmavší a kolem bambusových uch se třepila.

Prema byla stejně jako včera nenalíčená. V umělém osvětlení vypadaly její vlasy ještě myšovitěji než vparku. Sahaly jí sotva k ramenům a neměla je rovně zastřižené. Buď si je vlastnoručně opižlala doma,anebo to byl výstřední sestřih, který tak měl působit.

Pokud holdovala botoxu, tak už na kúře hezky dlouho nebyla. Čelo, místo nad kořenem nosu i okolí úst jíbrázdily jemné vrásky. Kůži pod očima měla napuchlou. Krásné indigově modré duhovky působily pohasle.Vřele, ale smutně.

Byla úchvatná.

Dorazila přesně na čas, přijela v malém šedivém mercedesu se zatmavenými skly a rozvrzanými brzdami.Došli jsme jí s Blanche otevřít. Prema se sklonila a pohladila ji. „Ahoj, princezno.“ Rozhlédla se poobýváku a okomentovala ho, jako to dělají skoro všichni: „Máte to tu pěkné, doktore Delaware. Takovépříjemně odstrčené.“

„Díky. Tudy.“

V pracovně se Blanche přikolébala Premě k nohám a zůstala u ní sedět.

„Ona je terapeutický pes?“

„Může být,“ odvětil jsem. „Ale stejně tak může počkat venku.“

„Ne, to bych jí neudělala… Pojď sem, zlato, buď tady s námi.“

Když se Prema posadila na gauč, působila v něm drobně, jak se to hubeným lidem s vysoko posazeným

pasem stává. Sklonila se k Blanche a podrbala ji za ušima. „Nechci porušit nějaká pravidla, ale nemohla by si sednout nahoru ke mně?“

Tiše jsem mlaskl. Blanche vyskočila na gauč a přitulila se k Premě.

„Ty jsi ale šikulka,“ pochválila ji Prema.

Posadil jsem se a vyčkával – klidný, trpělivý terapeut. Zajímalo by mě, jestli člověk s její hereckou

průpravou dokáže tu přetvářku prokouknout.

Měl jsem za sebou neklidnou noc, čtyřikrát jsem se vzbudil, hlava mi třeštila a myšlenky uháněly jako o závod. Nevěděl jsem, jestli můžu věřit vlastnímu úsudku.

Nezatáhl jsem Milův případ do bažiny, kde klesne ke dnu?

Jak řeknu Premě, že jsem ji sledoval, aniž bych ji vyděsil natolik, že ode mě uteče?

V pět ráno jsem vylezl z postele, dopotácel jsem se do pracovny a udělal si poznámky.

Když jsem si je o hodinu později přečetl, přišly mi jako hromada žvástů.

Ať už se to vyvine jakkoli, byl jsem od chvíle, kdy mi Prema vkročila do dveří, vázán lékařským

tajemstvím. Takže možná Milovi nebudu k ničemu.

Logisticky mi to moc nevyšlo; nečekal jsem, že to takhle dopadne. Doufal jsem, že se mi naskytne příležitost pozorovat děti. Nepočítal jsem s tím, že v dodávce bude i Prema.

I když vlastně to není tak docela pravda.

Právě pro případ, že by se údajná zlá královna přece jen objevila, jsem si s sebou vzal Blanche a psychologický časopis, dvě dokonalé vábničky.

I tak jsem ale čekal, že spolu maximálně prohodíme pár zdvořilostních frází. A že třeba odpozoruju něco,

o čem pak budu moci Milovi poreferovat.

Jenže můj důmyslný plán zafungoval až příliš dobře.

A mýlil jsem se v tolika věcech…

Prema Moonová dál hladila Blanche. Rozhlédla se po reprodukcích na zdech. Nasadila si neforemné brýlea luštila moje diplomy, pak brýle zase schovala do kabelky.

„Je tu útulno,“ řekla. „Přesně takhle si člověk představuje ordinaci terapeuta. Jak by měla vypadat. Utamtoho doktora – toho, co jsem ho navštívila místo vás – to působilo chladně a neosobně. Přímo z tohokřičelo vůbec mi na lidech nezáleží. A byl pěkně drahý – mimochodem, kolik si účtujete vy?“

„Tři sta dolarů za pětačtyřicet minut.“

„Ve srovnání s ním jste z laciného kraje.“ Odpočítala bankovky a položila je na stolek. „Tady to působívlídně. Upřímně.“

Hrála si s pramínkem vlasů. Jeden vlas jí vypadl a sklouzl na koleno. Vzala ho mezi palec a ukazováček achtěla vyhodit do koše, ale přilepil se jí na prst. Mnula ho, dokud nespadl. Chvíli to trvalo.

„Jak vidíte, jsem trochu kompulzivní.“ Usmál jsem se.

Prema mi úsměv oplatila. Těžko z něj vyčíst nějakou emoci. Mona Lisa oproti ní byla vtělení přímočarosti.

„No dobře,“ řekla, „při terapii by člověk měl být úplně upřímný, viďte?“

„Tak upřímný, na kolik se cítí.“

„Copak existují různé stupně upřímnosti?“

„Dá se odstupňovat, co o sobě odhalíte,“ odvětil jsem. „Aniž by vám to moc vadilo.“

„Aha. Asi máte pravdu. Koneckonců všichni jsme pro ostatní lidi cizí, jen pro sebe samé ne – právě proto

je vaše práce tak zajímavá, snažíte se tu propast přemostit.“ Zavrtěla hlavou. „Tohle asi nedávalo smysl.“

„Dávalo, a dokonale.“

Zalétla pohledem zpátky k lejstrům na zdi. Blanche se k ní přitulila ještě blíž. „Já jsem domácího mazlíčka nikdy neměla. Ani nevím proč.“

„Máte čtyři děti,“ řekl jsem. „To člověka pořádně zaměstná.“

„Neměla jsem ho ani v dětství. Kdybych si o něj řekla, tak jsem ho mít mohla. Mohla jsem mít cokoli. Ale já si nikdy neřekla.“

Zamžikala. „Tak dobře, nadešel čas na upřímnost. Neodvolala jsem tehdy to sezení kvůli tomu, že mi doporučili někoho jiného. Bylo to kvůli vám. Kvůli té vaší další práci. Chápete, co tím myslím?“

„Policejní případy.“

„Přesně tak. Někomu nepřipadalo nejmoudřejší, aby se člověk jako já stýkal s doktorem, který se zabývá takovými záležitostmi. Neporadil mi to nikdo z mých blízkých – prostě jen člověk, kterému platím za

opatrnost.“

Na moment se odmlčela. „Ale teď jsem přece jen tady. Což mě vede k další dávce upřímnosti, doktoreDelaware. Od chvíle, kdy jsme včera zahnuli na Beverly Drive, jsem měla podezření, že nás sledujete.“

Chvilku mi trvalo, než jsem to strávil. „Měla jste podezření, ale neznepokojilo vás to.“

„Kdybych byla sama, nejspíš bych se otočila a zapadla zpátky domů. Ale byly se mnou děti a plánovalijsme ten výlet tak dlouho dopředu… Sice jsem měla podezření, ale jistě jsem to nevěděla, a tak nemělocenu plašit je a kazit jim den. Čekala jsem, jak se zachováte, až dorazíme do parku, a vy jste prostě šelvenčit psa a nevšímal si nás, tak jsem usoudila, že jsem se pletla, že jste prostě jenom pejskař. Když jsme pak seděli u rybníka, chytře jste mě ignoroval, ale dal jste si záležet, abych si všimla toho vašehočasopisu. Ani tomu jsem nepřikládala velkou váhu. Pak jsem si ale přečetla vaše jméno na vizitce arozpomněla se. A taky se mi vybavilo, jakou další práci děláte, a začalo mi to vrtat hlavou.“

Zakroutila si silnějším pramenem vlasů. Do klína jí z něj vypadly další vlasy, ale neobtěžovala se je vyhodit.

„Ale přesto jsem tady,“ konstatovala.

„Rád bych vám pomohl,“ řekl jsem jí.

„S čím?“

Vzpomněl jsem si na Holly Rucheovou a odvětil: „Abyste se stala paní svého života. Konečně.“

„Vážně?“ řekla, jako by ji to pobavilo.

A pak se rozbrečela.

Podal jsem jí krabičku papírových kapesníků a láhev vody. Otřela si oči, napila se. Čekal jsem na její

otázky.

Hned tou první mě překvapila. „Co si myslíte o té mojí smečce?“

„Působí jako báječné děti.“

„Jsou poklad, doktore Delaware. Čtyři ryzí diamanty. Neberu to jako vlastní zásluhu, ale aspoň jsem je

nezkazila.“

„Premo, jeden můj kamarád říká, že štěstí pramení z toho, když si člověk přičítá veškeré zásluhy anepřipouští si vinu.“

Tleskla. „To se mi líbí… Ale občas bývá těžké oddělit zásluhy od viny, nemyslíte? Poznat, co je skutečné aco není. Když jsem ještě bývala středem pozornosti, lidi, kteří mě v životě nepotkali, měli vyhraněný názorna všechno, co jsem dělala. Jeden den jsem pro ně byla bohyně, druhý den ztělesnění všeho zla.“

„U celebrit je tahle směsice lásky a nenávisti normální,“ řekl jsem. A jako už stokrát během posledních dní jsem myslel na to, s jak jedovatým opovržením o ní mluvili Brent Dorf a Kevin Dubinsky. Len Coates, který by měl být schopen střízlivějšího úsudku, protože ho učili, že má analyzovat fakta, a ne fámy, se sní nikdy osobně nesetkal.

Nikdo z nich se s ní nesetkal.

„Nestěžuju si,“ řekla. „Patří to ke hře. Ale dřív jsem přemítala, odkud se všechna ta špína bere. Lidivšechno vědí tak jistě. Údajní experti mě obviňovali, že náhodně vpadávám do sirotčinců a uplácímvedení, abych si mohla vybrat nejroztomilejší děti. Jako by vybudovat rodinu bylo stejně snadné jakovybrat si psa v útulku. Anebo ještě hůř – že se svojí armádou podnikám nájezdy na vesnice ve Třetímsvětě a kradu nemluvňata chudým.“

Mluvila v jednotném čísle.

Objala se pažemi. „Ve skutečnosti jsem procházela běžnými procedurami, prověřovali si mě. Já si ty dětitaky prověřovala, tak úplně nezištná zase nejsem, zapomeňte na všechny ty kecy, co se o mně takyvykládaly – jaká že jsem světice. Ti pitomci diplomati z OSN mě prezentovali jako druhou Matku Terezu.Matka jsem, ale s malým m. Nechtěla jsem nevyléčitelně nemocné nebo mentálně postižené dítě.Nechtěla jsem se nechat zaskočit špatnými zprávami. Uráží vás to?“

„Vůbec ne.“

„Byla jsem připravená vypořádat se s tím, co přinese život – ale proč si ho zbytečně ztěžovat víc, než je nutné?“ „To dává smysl.“

„Člověk si přece může zpříjemňovat život, jak jen to jde. Dopřávat si pocit, že si štěstí zaslouží.“

Zmuchlala v ruce kapesník. „Neměla jsem ponětí, jaké to bude. Vytvořit rodinu. I za nejlepších okolnostíje to pořádná výzva. I když uděláte všechno správně, není to žádná procházka růžovým sadem, člověk do toho musí investovat spoustu času a osobního nasazení, pochybovat sám o sobě. Sebevzdělávat se.Nestačí načíst si knížky, nepřijde to samo od sebe a nemůžete tím pověřit ostatní. Tak jsem se rozhodlaudělat všechno správně a od základu jsem změnila svůj život.“

Natočila se přímo ke mně. „Tomu se říká hloubková sebeanalýza, co? Jenže co já tehdy věděla? Nejsemžádná hospodyňka. Do kuchyně mě radši nepouštějte – pokud vám záleží na vašem zažívacím traktu, takmě od ní naopak držte co nejdál. A vím, že mám štěstí, že můžu platit druhým, aby za mě dělali věci,které dělat nechci. Ale vychovávat moje děti? Tím myslím doopravdy? To je na mně.“

Usmála se. „Nejsem žádná mučednice, netvrdím, že jsem se kvůli nim všeho vzdala. O nic jsem nepřišla,naopak jsem všechno získala. Dnes a denně dávají mému životu smysl, od práce jsem se toho nedočkala.Když si teď představím, že bych měla recitovat cizí promluvy, zvedá se mi z toho žaludek.“

Mlčel jsem.

„Myslíte si o mně, že jsem podivínka, co trpí syndromem vyhoření?“

„Myslím si, že jste se posunula v životě dál.“

„Ať už to myslíte vážně nebo ne, hezky se to poslouchá. Nezlobte se, občas bývám cynická.“ Dál sikroutila vlasy a další jí padaly do klína. „Takže na vás děti udělaly dobrý dojem?“

„Ano.“

„Čekal jste rozmazlené spratky?“

„Nevěděl jsem, co bych měl čekat, Premo.“

„Ale no tak, doktore Delaware, jen se přiznejte – něco jste přece čekat musel. Bláznivá hollywoodská

máma, bláznivé potomstvo? Ale věřte mi, že bych to nedopustila. Nestrpím, aby měly takové dětství jako já. Nevěřím – odmítám věřit, že jsme odsouzeni k opakování svinstva, kterým jsme si prošli.“

Moje vlastní mantra. Když mi je mizerně, aspoň si gratuluju, že jsem neskončil jako Harry Delaware.

„Kdybych s vámi nesouhlasil, nedělal bych tuhle práci,“ odvětil jsem.

Premě Moonové zase vyhrkly slzy. Zmačkala kapesník tak důkladně, že jí úplně zmizel v sevřené pěsti.

„Sama nevím, proč o tom mluvím. Proč mám pocit, že se před vámi potřebuju ospravedlnit.“

„V takovéhle situaci je normální, že máte pocit, že vás druhá strana hodnotí.“

„Sledoval jste nás. Musel jste k tomu mít důvod. Co se děje?“

„Snažím se o vás a vaší rodině dozvědět víc. Moc se mi to nedaří, protože jste zmizeli z veřejného života.Když se rodiny izolují, často je to kvůli vážným problémům a na ty jsem měl podezření i v tomhle případě.Teď už vím, že se snažíte mít svůj život pod kontrolou a soustřeďujete se na to, abyste ochránila děti. Z

dobrého důvodu. To víte líp než kdokoli jiný.“

Skousla si ret. „Skvělý monolog, doktore. Mohl byste se živit mojí někdejší prací. Ale pořád jste mineodpověděl na otázku.“

„Potřebujete pomoc, Premo. Víte to. Proto jste tady.“

Rozevřela dlaň a dívala se, jak se kapesník rozbaluje, jako rozvíjející se květ na zrychleném záběru. Zaseho zmačkala. „Možná jste ke mně upřímný. Doufám, že ano. Ale u herců – u těch dobrých – si člověknikdy nemůže být jistý. U takových, jako jsou Meryl, Jack, Judi. Nebo Larry Olivier – toho jsem v dětstvíznávala, vždycky na mě byl hrozně hodný. Ale když se rozhodl, že si zahraje na někoho jiného? Pakhodně štěstí. A možná je to tak i s vámi, doktore Alexandere Delaware.“

„Herečka jste vy, Premo.“

„Já? Já jsem fušer. Vydělala jsem si závratné bohatství díky účinkování ve sračkách.“

„Myslím, že se podceňujete.“

„Vůbec ne, doktore Delaware. Vím, co jsem, a jsem s tím smířená.“ Klouby prstů měla bílé a lesklé jakoslonovinu. „Jak dlouho už se o nás snažíte dozvědět víc?“

„Trochu jsem si toho zjišťoval, už když se mělo konat to první sezení. Protože to probíhalo zvláštně – tenčlověk, co mi zavolal, se vyjadřoval vyhýbavě, ani mi neprozradil, kdo má být pacient. Předpokládal jsem,že jde o některé z dětí, tak jsem se o nich snažil zjistit, co se dá. Moc toho nebylo, ale našel jsem fotku.Vás a dětí ve vstupní hale divadla v New Yorku. Děti působily sklesle. Nervózně. Vy jste stála za nimi. Apůsobila jste duchem nepřítomně. Nevypadalo to jako portrét spokojené rodiny.“

Oči jí zaplály. „To byla příšerná fotka, nemáte ponětí, kolik času a peněz mě stálo, aby ji stáhli.“

„Jsem rád, že jsem ji viděl, než se vám to povedlo. Teď už ji chápu mnohem líp.“

„Co tím myslíte?“

„Tehdy jsem nepoznal, jaká emoce se za tou fotkou skrývá. Báli jste se – všichni.“

Napjala se. „Proč bychom se báli?“

„Ne proč – spíš koho.“

Zavrtěla hlavou. Zavřela oči. Sjela na gauči níž, takže se zdála ještě drobnější.

„Podle mě,“ pokračoval jsem, „jste všichni měli strach z člověka, který to fotografování zařídil. Z někoho,

komu na dětech nezáleží, ale neváhá je využít.“

Otevřela oči. Nabraly nový odstín indiga – hluboký, žhnoucí. „Děsíte mě.“

„Mýlím se?“

Její mlčení mi dalo jasnou odpověď.

„Mluvíte o péči o děti v jednotném čísle,“ dodal jsem. „Používáte zájmeno já, ne my. Staráte se o něsama. A máte k tomu dobrý důvod.“ Zkřížila si paže na hrudi. Blanche jí olízla ruku. Prema se ani nehnula. Pevně svírala rty. Zlobila se. Bál jsem se, že jsem ji ztratil.

„Ať děláte, co děláte, on je odmítá,“ pokračoval jsem. „Musí to být těžké, vypořádat se s takovou bezcitnou lhostejností. Pro vás jsou vaše děti všechno. Copak on nevidí, jak jsou úžasné? Copak nechápe,jak je báječné být rodič? Ne, nechápe. A teď se bojíte ještě víc než dřív, a právě proto jste za mnoupřišla. Kvůli tomu dalšímu, co dělám.“

Vymrštila se na nohy a vyběhla z pracovny. V půli chodby se zastavila a máchla velkou kabelkou, jako bychtěla nabrat setrvačnost a použít ji jako beranidlo.

Ze židle jsem na ni snadno viděl, a tak jsem zůstal sedět.

Ruka s taškou jí znehybněla. Ramena se jí zdvíhala. Vrátila se a zůstala stát ve dveřích opřená o zárubeň.

„Panebože,“ vydechla. „Co to povídáte…“

Pak se vrátila na gauč.

49. kapitola

Zase zavrtěla hlavou. Vypadlo jí dalších pár vlasů. Jako by se kousek po kousku rozpadala. Objala se. Celáse chvěla. Všech deset prstů se jí míhalo jako Rubinsteinovi nebo Rachmaninovovi.

„Jestli je vám tu těsno, můžeme si povídat venku,“ navrhl jsem jí.

„Jak víte, že je?“

Protože vypadáte jako zvíře v kleci.

„Střelil jsem naslepo,“ odvětil jsem.

Řekl jsem Blanche, ať zůstane v pracovně, a uplatil ji mléčnou kostí.

„Klidně může jít s námi,“ řekla Prema.

„Potřebuje se vyspat.“ Skutečný důvod: chtěl jsem eliminovat rušivé prvky. A snížit pocit pohodlí.

Odvedl jsem Premu přes kuchyň a po zadních schodech do zahrady. Zastavil jsem se na skalnatém břehu

jezírka. Vodopád zurčel. Nebe bylo jako vymetené.

„Je tady úžasný klid,“ konstatovala Prema. „Aby člověka povzbudil ke zpovědi?“

„Nejsem kněz.“

„Není snad tohle nové náboženství?“

„Bůh ke mně nepromlouvá.“

„Jenom Freud?“

„Ten už se mi taky hezky dlouho neozval.“ Posadil jsem se na dřevěnou lavičku čelem k vodě. Hemžily se v ní ryby.

„To jsou ti japonští kapři – koi?“ zeptala se Prema. „Krása.“

Rozhlédla se po zahradě. Robininu dílnu stínily stromy a keře. I přes zurčení vodopádu bylo slabě slyšet

řev pásové pily.

„Co je to za zvuk?“

„Žena, se kterou žiju, vyrábí hudební nástroje.“

„Vyjde ven a uvidí mě?“

„Ne.“

„Vycvičil jste si ji, že když máte pacienty, nemá vystrkovat nos?“

„Když zajde dovnitř, bývá to na celé hodiny.“

„A co když přece jen vyjde?“

„Tak hned zase zajde.“ „Jak se jmenuje?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Promiňte,“ omluvila se Prema. „Prostě jenom… Jsem přehnaně nervózní. Tohle je… Já nevím, co to je.

Nevím, co mám dělat.“

Otevřel jsem nádobu s krmením pro ryby a hodil jim hrst granulí.

Dívala se, jak jedí. „Tomu se říká zdravá chuť k jídlu,“ utrousila.

Dlouho mlčela. Jelikož se zdálo, že s tím nehodlá hned tak přestat, vybídl jsem ji: „Povězte mi, co vám

nahání strach.“

„Proč bych měla?“

„Přišla jste sem.“

Napřáhla ruku ke krmení pro ryby. „Můžu?“ Nabrala si hrst granulí a házela je do vody jednu po druhé.

„Líbí se mi ta stříbrná. Je taková elegantní.“

„No dobře, tak začnu já. Vypadá to, že lidi, co pro vás pracují, umírají z nepřirozených příčin.“

Rozmáchla se a mrštila do jezírka zbytkem granulí. Ryby se s chutí ládovaly. „Lidi? Vím jenom o Adrianě.

A i o té vím jenom díky tomu, že jsem to viděla v televizi. A pořádně mě to vyděsilo.“

„Kontaktovala jste policii?“

Dlouhá odmlka. „Odpověď znáte. Nekontaktovala. Protože nevím, s čím bych jim mohla pomoct.

Pracovala pro mě jen krátce. Skoro jsem ji neznala.“

Nic jsem na to neříkal.

„Co myslíte tím ,lidi‘?“ naléhala. „Děsíte mě.“

„Napřed Adriana, pak Melvin Jaron Wedd.“

Přitiskla si ruku k ústům. „Cože? Mel? Ne! Kdy?“

„Před pár dny.“

„Panebože, to ne… Co mi to tu povídáte?“

„Před několika dny ho někdo zavraždil. Byl dobrý zaměstnanec?“

„Cože?“

Zopakoval jsem otázku.

„Jo, jasně, byl skvělý. Vražda? Co se stalo?“

„Byl spolehlivý? Byl dobrý organizátor?“ „Ano, ano, obojí. Copak na tom záleží?“

„K tomu všemu měl talent ještě na něco,“ řekl jsem. „Uměl napodobovat cizí hlasy.“

„Cože? Jo, myslíte tohle – jasně, bavil děti tím, že imitoval postavičky z kreslených filmů. No a co?“

„Taky skvěle napodobil Donnyho. Když mi z vašeho pověření volal a domlouval to sezení.“

„Cože?!“

„Myslel jsem, že mi volá Donny. Ale byl to Mel, viďte?“

„Zaúkolovala jsem Mela, ať vám zavolá,“ připustila. „Ale o tohle jsem ho nepožádala.“

„Tak asi improvizoval.“

„Proč by to dělal?“

„Myslel jsem, že mi to objasníte vy.“

„Neobjasním, protože nemám ponětí.“

„V tom případě zkusím hádat, Premo. Udělal mu to naschvál. Neměl ho v lásce, protože věděl, co jeDonny zač. A věděl, že by Donnyho nepotěšilo, že jste se rozhodla poradit s dětským psychologem. A takho napodobil – byla to od něj taková drobná zlomyslnost.“

Prema civěla na vodu.

Pokračoval jsem: „Neřekl mi, o které dítě jde, protože nešlo o žádné. Děti pomoc nepotřebovaly, vedly sidobře. Za daných okolností.“

Podívala se na mě. Oči měla vlhké. „Dělám, co je v mých silách.“

„Já vám věřím. Ale pořád zůstává hlavní otázka: Proč jste se se mnou chtěla sejít? Jsem dětskýpsycholog, takže nešlo o terapii pro vás. Tudíž zbývá nějaká rodinná záležitost.“

Neodpověděla.

„Že by šlo o rozpadající se manželství?“ nadhodil jsem. „A starostlivý rodič se chtěl dozvědět, jaký dopadto bude mít na děti? A jak ho co nejvíc umenšit?“

Schovala tvář do dlaní.

„Vám záleží na všech a na všem,“ řekl jsem. „Kdežto Donnymu je všechno fuk. Vy jste odjakživa chtěladěti, on ne. Přesvědčovala jste samu sebe, že až uvidí, jak jsou roztomilé, změní názor. Jenže nezměnil,úplně se od nich odřízl. A ony to vědí. Právě proto bylo to fotografování v divadle tak stresující. Byl tojeho nápad, bylo to poprvé, kdy projevil o rodinu zájem, takže určitě měl nějaký postranní motiv. Co s tou fotkou chtěl dělat? Využívat ji při propagaci?“

Rozhodila ruce a neohrabaně máchla pěstmi. „Čert ho vem! Bylo to kvůli stupidnímu filmu! Dostal hlavníroli – měl hrát tátu.“

„Role přímo na tělo.“

Hořce se zasmála. „Role starostlivého taťky nešiky, co je přímo k pomilování. Nechápu, kterého pitomce to napadlo.“

„Žádný další Občan Kane, co?“

„Byla to slátanina na kvadrát. Příšerný scénář, příšerné obsazení, ale měl to být jeho komediální debut,mělo mu to otevřít plejádu nových možností.“

Vstala, udělala pár kroků, pak se vrátila.

„Chtěl tu fotku prodat časopisu People a pořádně si namastit kapsu. Mě se nezeptal, protože věděl, cobych mu řekla. Prostě to na mě vychrlil, když jsme jeli z letiště do města. Dal řidiči instrukce, ať jedepřímo do divadla. Jeho agent zaplatil za pronájem vstupní haly, abychom ji měli k dispozici. Celý ten výletměl být vzdělávací – chtěla jsem dětem ukázat Metropolitní muzeum umění, planetárium. Překvapilo mě,když se nabídl, že pojede s námi. Naivně jsem doufala, že třeba konečně přichází k rozumu. A on na měvyrukoval s tímhle! Čekal, že mu budou hodiny pózovat před objektivem. On a děti, my oba a děti… Chtěl po nich, aby vyskakovaly do vzduchu, objímaly ho a pusinkovaly! Prostě nechutnost. Zamázla jsem to.Od začátku se držím zásady, že se děti nebudou k ničemu zneužívat. Ani kvůli jeho blbinám, ani kvůlimým. Dobře to věděl, a najednou hodlal pravidla porušit. Protože mu někdo zaplatil, aby se s
tal tátou.Snažil se mě k tomu donutit, ale neustoupila jsem. Ošklivě jsme se chytili, radši jsem odvedla děti dolimuzíny, ať počkají tam. Když jsem se vrátila do divadla, byl pryč. Odjel zpátky na letiště, najal si letadlodo Vegas, zůstal tam několik týdnů a flámoval. Já jsem se snažila užít si výlet s dětmi, jak se dalo.Pronajali jsme si velký útulný byt na Sutton Place, měli tam dveřníka a ochranku a bylo to v klidnémzastrčeném koutě. Povedlo se mi děti vzít na pár míst, aniž jsme upoutali pozornost. Ptaly se, kam odjel.Řekla jsem jim, že mu není dobře, ale pochopitelně poznaly, že lžu. Snažila jsem se s ním spojit, abych sis ním promluvila, doufala jsem, že to třeba nějak vyřešíme. Nezvedal mi telefon. Pak mi poslal textovku sfotkou, na které byl on a nějaké… holky. Zcela názorně mi dal najevo, že se mu po mně nestýská.“

Tvář jí potemněla. „Po tomhle jsme se jeden druhému ještě víc odcizili.“

„Taťka k pomilování,“ zopakoval jsem po ní. „Ten film si nevybavuju.“

„Vůbec ho nenatočili.“

„Jak to?“

„Možná jim došlo, že jako herec stojí za starou belu?“ Pokrčila rameny. „Takhle to v showbyznysu chodí,většinou platí, že sliby jsou chyby.“ Okopávala špičkou boty kameny kolem jezírka.

Bylo načase, abych ji trochu pošťouchl. „Pověděla jste dětem, že je Adriana mrtvá?“

„Ovšemže ne!“

„Tak jak jste jim vysvětlila, že zmizela?“

„Řekla jsem, že odjela na dovolenou. Stejně na tom záleží jenom Berušce. Adriana měla na starosti ji,ostatní děti někoho takového nepotřebují.“

„Chůvu.“

„Ani ne chůvu. Prostě jsem chtěla člověka, co na Berušku dohlídne, když já nemůžu.“

„Čtyři děti,“ poznamenal jsem. „To asi dá člověku pořádně zabrat.“

„Zvládám to.“ Popotáhla. „Nic na světě bych nedělala radši.“

Vytáhl jsem z kapsy složený papír. Rozložil jsem ho a předstíral, že čtu.

Prema se tvářila, že si mě nevšímá. Ale už hezky dlouho neměla hereckou praxi a nepovedlo se jí udržetzvědavost pod pokličkou. „Co je to?“

Podal jsem jí papír. Zašátrala v tašce a vytáhla brýle. Přečetla si objednávkový list adresovaný dodavatelilaboratorních pomůcek JayMar. Tedy tu kopii, kterou jsem si nechal u sebe. „Brouci? Skalpely? O co jde?“

„Přečtěte si jméno příjemce, Premo.“

„Kdo je to?“

„Člověk, který pro vás nakupuje různé věci prostřednictvím společnosti Apex Management. Výhradně pro vás.“

Poklesla jí čelist. „Cože? To je absurdní. Já o téhle firmě v životě neslyšela! Brouci? Skalpely? Pilka na kosti? O co sakra jde?“

Snažila se mi papír strčit zpátky, ale já měl ruce složené v klíně. „Kevin Dubinsky objednal všechny ty věci pro vás.“

„Nákupy mi vyřizuje Mel.“

„Takže když jste chtěla něco koupit, řekla jste Melovi a ten instruoval Kevina?“

„Kdo je Kevin? Já žádného Kevina neznám. A všechno se to odehrává po e-mailu.“

„Takže jste poslala Melovi e-mail a ten ho předal…“

„Tohle nedává smysl.“ Znovu si objednávku přečetla. „Kožojedi – to zní odporně. Proč bych si pořizovaladomů brouky? Platíme deratizérům, aby nás brouků zbavovali. Loni jim trvalo dva dny, než zlikvidovalivosí hnízdo. Kyle-Jacques má na včely a vosy alergii.“

„Kožojedi nejsou škůdci, Premo, jsou to brouci používaní ke zvláštním účelům.“

„Jakým?“

„Živí se masem. Oberou ho rychle a dočista. Vědci je používají k očišťování kostí.“

„To je nechutnost! Proč bych si něco takového pořizovala?“

Ruce se jí třásly. Papír šustil.

Poskytl jsem jí skvělou příležitost vyrukovat s věrohodným vysvětlením, ale ona se jí nepokusila využít.

Tihle brouci, no ovšem. Už jsem málem zapomněla, byla to součást přírodovědného projektu. Snažím se

učit děti přírodovědu, včera jste to viděl na vlastní oči.

Zase zopakovala: „Brouci? Skalpely?“ Zbledla. „Chcete mi naznačit, že někdo očistil Melovy kosti? Nebo

Adrianiny? Panebože…“

„Mela někdo zastřelil a nic dalšího s ním neprováděl. Adrianu jakbysmet. Má ještě někdo povoleno kontaktovat vaším jménem Kevina Dubinského?“

„Říkám vám, že žádného Kevina Dubinského neznám. Když člověk žije jako já, tak… prostě úkoluje druhé,nevyřizuje věci osobně.“

„Kdo má přístup k vašemu e-mailu?“

„K soukromému účtu nikdo. Stejně ho moc nepoužívám, snažím se počítači vyhýbat, protože internet ledatak zanese hlavu pitomostmi. Ráda si čtu. Knížky. Škole jsem moc nedala, tak to teď potřebuju dohnat.Abych nebyla před dětmi za hlupáka – už teď vědí věci, které já nevím. Hlavně Kyle, ten je přeborník přes matematiku.“

„Máte i jiné e-mailové účty?“

„No jistě, pro domácnost,“ přitakala. „Ale netuším, kolik lidí k nim má přístup a kdo přesně je používá – já

ne. Zařizovala nám je počítačová firma. Na vyřizování každodenních záležitostí.“

„Používají se ty účty k nákupům věcí?“

„Jídla, toaletního papíru. Ne brouků!“

„Kolik lidí máte v personálu?“

„Celkem? Jestli myslíte úplně všechny včetně těch, co k nám chodí jednou za čas – jako jsou zahradníci a lidi na údržbu bazénu nebo deratizéři –, tak to sama nevím, u nás se pořád někdo o něco stará nebo něco

opravuje.“

„Kdo všechno žije přímo v komplexu jako Mel?“

„Bývalo to k zbláznění, mívali jsme hotovou armádu,“ odpověděla. „Když jsem přestala pracovat, začalajsem to omezovat. Mel má – tedy měl – na starosti v podstatě veškerý provoz. Mívala jsem osobníasistentku, ale před pár lety jsem ji propustila. Lidi si většinou pořizují osobní asistenty jen z toho důvodu, že se bojí být sami – já si to naopak užívám.“

„Má nějakou asistentku Donny?“

„Má. V jednom kuse se střídají. A vždycky jsou to mladé holky. Ale neřeknu vám, ani jak se jmenuje taposlední, žijeme totiž… Kromě toho u nás bydlí už jenom hospodyně. Imelda, Lupe a Maria – potřebujutři, aby udržovaly dům v čistotě, je s tím spousta práce. Všechny jsou hrozně milé. Zbožné dámy,sestřenice. To je všecko. Jo, a ještě kuchařka. Vaří nám zdravě.“

„A Adriana.“

Vyhrkly jí slzy. „A Adriana. Taky byla zbožná. Měla u postele Bibli a občas jsem ji vídala, jak se modlí. Mě samotnou na tohle neužije, ale uznávám to. Chcete říct, že ji i Mela zabil tentýž člověk?“

„To se zatím neví,“ odpověděl jsem. „Přijmete někoho místo Adriany?“

„Nevím, jestli je to potřeba, Beruška je čím dál samostatnější. Víc komunikuje, tráví víc času s ostatními.“

„Máte osobní šoféry?“

„Mívali jsme dva, jednoho pro něj, jednoho pro nás ostatní, ale bylo to rozhazování peněz, nejezdíme venčasto. Tak jsem si začala najímat přepravní službu.“

„Donny si řidiče ponechal?“

„Ne… Myslím, že ne.“

„Jistě to nevíte?“

Vydechla. „Nežijeme spolu.“ „Kde bydlí?“

„Hned vedle. Na sousedním pozemku. Vlastně je to všechno jeden pozemek, před lety jsem ho koupila už takhle celý, ale původně to byly tři samostatné parcely. Chtěla jsem ho upravit jako jednu velkounemovitost, jenže pak… pak se situace změnila. Já s dětmi bydlím na největší parcele, má skoro třihektary, je tam hlavní dům, nějaké další budovy, tenisový kurt, bazén a tak.“

„A Donny?“

„Ten si zabral menší, má asi hektar. Ta nejmenší nemá ani půl hektaru. Nestojí tam žádné budovy, nikdo tam nechodí.“

Vrazila mi objednávkový list. „Vezměte si to zpátky, děsí mě to.“

Strčil jsem si papír zpátky do kapsy. „Když jste se doslechla o Adrianě, mluvila jste o tom s někým?“

„Ne.“

„Ani s Melem?“

„Proč bych s ním o tom mluvila?“

„Když spolu lidi pracují, tak se spolu baví.“

„S Melem jsme to nedělali.“

„Nebavili jste se spolu?“

„Bavili jsme se, když bylo o čem. Nevykládejte si to špatně, nechovala jsem se k němu jako snob, aleprostě nejsme – tedy nebyli jsme – kamarádi. Kamarád je někdo, kdo vás má rád kvůli vám samotným.Mel by se na mě okamžitě vykašlal, kdybych mu neplatila.“

Smutně se pousmála. „Nemám kamarády, doktore Delaware. Jenom lidi, kterým platím.“

Vzpomněl jsem si na ženy, které Robert Sommers vídal chodit k Weddovi do bytu, a zeptal jsem se: „Co Melův milostný život?“

„Nevím o tom, že by nějaký měl.“

„Neměl partnerku?“

Usmála se. „Mel byl gay.“ „Jak to víte?“

„Přímo od něj. Jak jsem říkala, když bylo o čem mluvit, tak jsme spolu mluvili. Jednou vypadal rozčileně,tak jsem se ho zeptala, co se stalo, a on mi to pověděl. Musím říct, že by mě to vůbec nenapadlo,nepůsobil jako homosexuál. Svěřil se mi tehdy, co ho trápí – má, tedy měl, bratra, nějakého kovbojskéhomacha, se kterým se už hrozně dlouho neviděl, protože se od rodiny odřízl. Teď chtěl… jak jen to říkal,vzkřísit… chtěl vzkřísit jejich vztah, ale bál se, že když bratr zjistí, jak se věci mají, tak to naopak budedefinitivní konec. Proč se na jeho milostný život ptáte?“

„Když se někdo stane obětí vraždy, bývá užitečné vědět o jeho soukromých vztazích.“

„Pokud Mel nějaké měl, tak jsem o nich nevěděla. Proč jste mi ukázal tu objednávku brouků?“

„V parku, kde zabili Adrianu, se našlo ještě něco. Kostra dvouměsíčního dítěte. Kterou očistili právě brouci kožojedi.“

Zalapala po dechu, vydala dávivý zvuk, předklonila se. „S tím mě spojujete? To je šílenost.“ Zaťala siprsty do vlasů. „To snad není pravda!“

„Kdo by to na vás mohl chtít narafičit, Premo?“

„Nikdo.“

„Ještě něco,“ dodal jsem. „Poté, co ty kosti někdo očistil, natřel je včelím voskem.“ Popadla mě za paže. Podívala se mi zpříma do očí. Zaječela.

Vymrštila se na nohy a couvala přede mnou, jako bych měl infekční chorobu. Rozeběhla se k domu,doběhla až ke schůdkům, ale nevystoupala po nich.

Místo toho začala přecházet po zahradě. Rychle, robotickými pohyby rázovala sem a tam a škubala sipřitom vlasy. Mohli by to s Milem společně trénovat.

Když zahradu obešla po deváté, rozeběhla se dozadu, kde trávu stíní vzrostlé stromy. Opřela se o kmenmé nejstarší sekvoje a křečovitě se rozplakala.

Zrovna když jsem se rozhodl, že za ní půjdu, napřímila ramena, nadechla se a vrátila se na lavičku.

„Ten park, kde ji našli…, tedy kde je oba našli. Jestli v televizi zmiňovali jeho název, tak jsem hopřeslechla, začala jsem zprávy pořádně vnímat, až když padlo Adrianino jméno. Byl to Cheviotský?“

„Jak to víte, Premo?“

„Prostě to vím.“ Stiskla si oběma rukama kolena a neohrabaně se předklonila. Jako by se chystala skočit z útesu.

Jenže neměla kam se rozletět. Zůstala nehybně sedět. Zasténala. „Já vím všechno možné.“

50. kapitola

Milo seděl za stolem v kanceláři. „Co že jsi udělal?“

„Začalo to jako sledování,“ odvětil jsem. „A pak se to rozvinulo dál.“

„Pověděl jsi jí všechno?“

„Jen tolik, abych k ní prorazil.“

„A teď jste bezva kamarádi.“

„Není pachatel.“

„Víš to jistě.“

„Klidně bych si na to vsadil.“

Ticho.

„Potřebuješ ji a ona momentálně věří, že potřebuje tebe,“ řekl jsem.

„K čemu?“

„Abys ochránil její děti.“

„Z ďábelské princezny se nám stala světice?“

„Podívej se na to takhle: vyhneš se přehrabávání odpadků,“ řekl jsem.

„Přišla k tobě sama? Nikde v keřích nečíhají paparazziové?“

„S tím už skoncovala.“

„Je z ní teď úplně obyčejná holka. Tvoje nová nejlepší kámoška.“ „Rád s tebou tlachám, ale teď bych spíš potřeboval, abys sem přijel.“ Něco zamručel. Uslyšel jsem bouchnout dveře. „Už jsem na cestě.“

„Hodnej kluk.“

„Jsme pomalu na vymření.“

Vrátil jsem se do pracovny, nalil Premě bylinkový čaj a nechal ji, ať si hraje s Blanche a povídá si se mnoučistě teoreticky o výchově dětí. Pak jsem jí zase začal klást otázky.

Nevzpouzela se, bez odporu mi odpovídala. Vtom zazvonil zvonek.

Zamžikala. „To je on? Vážně je to potřeba?“

„Je.“

„Já jsem se s policií dostala do kontaktu jen jednou v životě – v Londýně nás zatkli za kouření hašiše vparku. Byli jsme banda bohatých spratků, všichni jsme měli konexe, takže jsme vyvázli s varováním.“

„Teď máte konexe taky.“

„Že by?“

„Premo, nepřišla jste sem jen tak zbůhdarma, měla jste k tomu důvod.“ Zvedl jsem se. „Jste připravená?“

Pomalu vstala, trošku zavrávorala a zavěsila se do mě.

„Červený koberec se nekoná,“ zašeptala. „Ale jdeme.“

Stručně jsem je navzájem představil. Oba působili obezřetně. Když si potřásali rukou, Prema sevřela

Milovu dlaň v obou svých, jako by chtěla kontakt prodloužit. Milo jí nabídl jenom prsty a brzo se odtáhl.

Zavedl jsem Premu k pohovce v obýváku a posadil se vedle ní. Milo si sedl do křesla naproti nám. Na sobě měl oblek, ve kterém ho vídám už celé roky – zelenohnědý pytel z hrubé příze, s bílou košilí a blátivě

modrou kravatou, kterou by nerozveselil ani prozac.

Jedno se na něm ale přece jen změnilo – ulízal si vlasy. Metrákové děcko chystající se ke svatému přijímání.

„Vypadáte přesně tak, jak by měl vypadat polda,“ poznamenala Prema.

„A vy vypadáte přesně tak, jak by měla vypadat filmová hvězda,“ opáčil Milo.

„Myslela jsem to jako kompliment, poručíku. Uklidňuje mě to.“

„Přijímám ho.“ Ve tváři měl neproniknutelný výraz. „Co pro vás mohu udělat, paní Moonová?“

Obrátila se ke mně.

„Prostě mu všechno povězte,“ vybídl jsem ji.

Nadechla se. „Tak dobře…, dobře… Donny Rader kouří dýmky z mořské pěny.“

„Hm.“

„Víte, co je mořská pěna?“

„Nějaký kámen.“

„Nerost, co ho moře vyplavuje na pláže a lidi si z něj vyřezávají dýmky pěnovky. Donny jich má celouřadu, ani nevím kolik. Kouří v nich trávu, ne tabák. Každou chvíli ho popadne sběratelská vášeň a začneněco shromažďovat; miluje věci. Mně to připadá prostě jako hamižnost. Třeba auta – má jich nejmíňdeset, i když jimi skoro nikam nejezdí. A má víc oblečení než já.“ Mačkala si ruce. „Taky sbírá ženy. Ale do těch vod se pouštět nemusíme.“

„Zdá se, že váš manžel vede rušný život, paní Moonová.“

Zkřivila tvář.

„Má ještě jinou sbírku,“ dodal jsem.

„Ano,“ přitakala. „Má skříň plnou střelných zbraní. Když jsme ještě žili spolu, donutila jsem ho, aby je

zamykal do sejfu. Zaplatila jsem mu ho. Kvůli bezpečnosti dětí.“

„A kde jsou ty zbraně teď, paní Moonová?“

„U něj doma.“

„Vy nežijete v jednom domě?“

„Ne. Bydlí na sousedním pozemku. Před lety jsem je koupila všechny, ale využívám jenom část.“

„A jak víte o té skříni plné zbraní?“

„Viděla jsem ji. Už je to déle, v poslední době se moc… Držím se u sebe doma a on taky.“

„Kdy jste tedy tu skříň viděla?“

Hruď se jí zdvíhala. „Tak před půl rokem, přesně si to nepamatuju.“

„Šla jste ho navštívit?“

„Navštívit ne, splnit povinnost. Potřebovala jsem, aby podepsal daňové přiznání, co nám vypracovaliúčetní. Žít jako my je pěkně komplikované; můžeme sice delegovat spoustu práce jiným, ale v určitýmoment musíme papíry aspoň podepsat. A všechny finanční dokumenty dostávám do ruky já, protože onby se na ně vykašlal.“

„Takže asi před šesti měsíci…“

„Klidně to mohlo být sedm, osm, anebo taky pět, vážně nevím. Pamatuju si, že byl ještě v posteli a mělvšude kolem bordel jako obvykle. A byla tam s ním ženská. Řekla jsem jí, ať na chvíli odejde. Aby mohlpodepsat daňové přiznání. Ta skříň je v šatně, do které se vstupuje přímo z ložnice. Dveře do šatny bylydokořán. Pistole se tam válely i volně na poličkách. A dlouhé pušky měl opřené o zeď. Vypadla jsem odtamtud, hned jak to šlo.“

„Ohrožoval vás někdy střelnou zbraní?“

„Zatím ne.“

„Ale myslíte si, že by se to stát mohlo.“

„V tuhle chvíli vůbec nevím, co si mám myslet, poručíku.“

„Pokud jde o ty pěnovky…,“ nadhodil jsem.

Milo tázavě povytáhl obočí.

„Jistě, ty pěnovky,“ přikývla Prema. „Ty krásné pěnovky… Sběratelům hrozně záleží na tom, aby kouřením získaly správnou barvu. Aby se z bílé zbarvily do jantarova. Kvůli tomu se po vyřezání natírají. A majitelépak nátěr čas od času obnovují.“

Křečovitě si stiskla ruce. „Natírají se včelím voskem, poručíku.“

Milo našpulil rty. „Hmm.“

„Přesněji řečeno potravinářským včelím voskem. Donny Rader musí mít na všechny ty svoje pěnovkyohromnou spotřebu, protože ho nakupuje v jednom kuse. Když jsme ještě žili spolu, vídala jsem ty zásoby u něj v dílně. Vyrábí všechno možné – ptačí budky, popelníky. Moc mu to nejde.“

„Viděla jste ho pracovat s včelím voskem?“

Přikývla. „Jednou mě zavolal, ať se jdu dívat, jak opečovává dýmku. Chtěl se předvést. Rozehřál vosk,natřel ji, počkal, až vychladne a pak ji vyleštil. Asi před měsícem si objednal dalších šest balení vosku. Vím to, protože to nešlo přes jeho nákupčího – poskoka v Apexu, naší manažerské firmě, každý tam mámesvého. Vlastnoručně si objednal vosk přes internet. Použil moji kreditku, takže zásilka skončila u mě nastole. Přišla z potravinářské firmy, tak jsem si napřed myslela, že je to pro kuchařku a že někdo něcopopletl a použil moji soukromou kartu místo karet určených na provoz domácnosti. Když jsem ale balíkotevřela a viděla, co je uvnitř, zavolala jsem mu, ať si pro to dojde. Sešli jsme se u brány jeho parcely.Zeptala jsem se ho, proč si to objednal na moje jméno. Nevypravil ze sebe pořádnou odpověď, byl mimo, zhulený trávou nebo bůhvíčím. Jako obvykle.“

„Řekl vám aspoň něco?“

„Zamumlal cosi, že nemohl najít vlastní kartu. Tomu bych klidně věřila, pořád něco ztrácí. Sice se tímnevysvětlovalo, proč si ten vosk neobjednal přes Apex, ale netlačila jsem na něj, vždyť šlo jenom o vosk,tak proč dělat z komára velblouda. A upřímně řečeno, čím míň jsme spolu v kontaktu, tím líp. Pustila jsem ten incident z hlavy a vzpomněla si na něj až dneska, když jsem zjistila, že si na moje jméno koupil ještěněco dalšího. Tenhle nákup ale uskutečnil přes mého nákupčího v Apexu, nejspíš mu napsal z mojí emailové adresy a koupil… ty příšernosti.“

„Víte, že ten nákup uskutečnil on, protože…“

„Protože já to nebyla, poručíku. Očividně se snaží zahladit stopy. Tím, že uvrhne podezření na mě.“

Milo si ji měřil.

„Vím, že to zní bláznivě, poručíku, ale jestli chcete, klidně půjdu na detektor lži. Nikdy v životě jsemnekoupila žádné brouky ani chirurgické nástroje. Ani včelí vosk. A nikdy v životě jsem nikomu neřekla, aby je koupil za mě. Klidně si prověřte všechny počítače u mě doma, včetně mého osobního. Určitě na to máte specialisty.“

„Víte jistě, že si koupil ten včelí vosk po internetu?“

„Jak jinak?“

„Třeba si ho objednal telefonicky.“

Zamyslela se nad tím. „Máte pravdu, to se taky nedá vyloučit… No tak klidně prověřte i naše telefonnívýpisy, mám spoustu telefonních linek, jen si poslužte a zkontrolujte všechny. A pak udělejte totéž u něj a uvidíte, co zjistíte.“

Milo si sroloval kravatu až k límci a pak ji pustil, takže se zase rozvinula. „Máte tušení, na co by váš manžel potřeboval brouky a chirurgické náčiní?“

Zaťala ruce v pěst. „Musím to říkat nahlas?“

Obrátila se ke mně.

Obdařil jsem ji výstavním úsměvem terapeuta.

„No dobře, takže asi musím. Mám strach, že to má něco společného s tím chudáčkem děckem v parku. A když už jsme u toho – ten park. Jak už jsem říkala doktoru Delawareovi, než jste sem dorazil, Donny

Rader má k tomu místu vazbu. Pracoval jako nosič golfových holí na hřišti, co je hned vedle. V dobách, kdy byl ještě nula.“

Milo se malinko předklonil. „To je velice zajímavé, paní Moonová. Díky, že jste nám to řekla.“

„Mám snad na vybranou, poručíku? Očividně se mě snaží zničit.“

„Takže vy věříte, že váš manžel…“

„Můžu vás o něco poprosit, poručíku? Neříkejte mu tak. Je můj manžel jenom formálně.“

„Takže vy věříte, že pan Rader má něco společného s tím dítětem v parku.“

„Nevím, jak jinak si to vysvětlit. Naložil s těmi kostmi stejně jako s těmi svými stupidními fajfkami. Tedy

poté, co na ně vypustil ty příšerné brouky.“

„Máte ponětí, proč by něco takového dělal?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Není typ člověka, kterému záleží na druhých, spíš naopak. Ale ani ve snu by mě

nenapadlo, že… Přinejmenším ne do chvíle, než mi doktor Delaware řekl o tom včelím vosku.“

„Takže netušíte, jaký motiv by pan Rader mohl mít?“

Já se jí chtěl zeptat na totéž, ale Milo dorazil, než jsem to stihl. Oči se jí zalily slzami. „Něco mě napadá. Ale asi to nedává smysl.“

„Co?“

„Nemá to logiku. Aspoň z hlediska normálních lidí,“ řekla. „Copak se taková věc dá vůbec vysvětlit?“

„O co jde, paní Moonová?“

Zatáhla se za vlasy. „Tohle je… dokonce i na něj… Povězte mi jedno, poručíku. Bylo to dítě černé?“

Milo pohlédl na mě. „Proč by mělo být černé, paní Moonová?“

„Protože jediné mimino, které u mě žilo od doby, kdy povyrostla Beruška – moje nejmladší –, bylo černé.Jeho matka pro nás pracovala. Porod přišel rychle, takže se narodilo v jejím pokoji v domě pro personál.Pochopitelně mě to šokovalo. Jednoho dne je těhotná, druhého dne ji vidím s děckem. Přivedla ho nasvět bez pomoci. Přesněji řečeno ji – byla to holčička. Chtěla jsem je odvézt do nemocnice, ale odmítla to, tvrdila, že je v pořádku. Přišlo mi to šílené, ale stála si na svém a vážně vypadala, že jí nic není. Jen toděcko bylo dost malé. Ale ne extrémně malé, jako by bylo nedonošené. Zdálo se, že všechno je, jak má být, až na tu krev a svinstvo na posteli.“

Zamračila se. „Porodila u mě doma.“

„Kdy to bylo?“

„Asi tak… před čtyřmi měsíci?“

„A co se dělo pak?“

„Ta holčička byla nádherná – maličká, roztomilá, pořád v dobrém rozmaru. Cordelia. Tak ji matkapojmenovala. Dala jsem jí volno, ať se o dítě může pořádně starat. A taky nějaké oblečky po Berušce. Adětskou postýlku. A ona se mi odvděčila tím, že bez rozloučení zmizela. Aspoň jsem si to myslela – že sena mě prostě vykašlala. Ale teď…“

„Teď si myslíte, že se stalo něco horšího.“

Neodpověděla.

„Paní Moonová, proč by pan Rader chtěl ublížit zrovna tomuhle dítěti?“ zeptal se Milo.

Dlouhé mlčení.

Pak se Prema zeptala: „Mohli byste provést test DNA?“

„Proč?“

„Aby se zjistilo, kdo je otec.“

„Myslíte si, že by jím mohl být pan Rader.“

Zúžila oči. „Vím, co je zač. Ale že by mohl být až takový hajzl, jsem netušila.“

„A co je zač?“

„Přitahuje jako magnet všechno, co má vagínu. A nehraje si na pana Nedostupného.“

„Takže máte podezření, že matka toho dítěte a pan Rader spolu…“

„To není podezření, vím to. Jednou jsem ji zahlédla, jak k němu po skončení pracovní doby jde. Po

setmění. V minišatech. Neměla k tomu důvod, pracovala pro mě. Hlídala moje děti.“

„Zmínila jste se jí o tom?“

Zavrtěla hlavou. „O nic nešlo, s ním spí každá. Je to stejně běžné jako napít se vody.“

„Jeho promiskuita vám nevadí.“

„Zezačátku – když jsme spolu začali chodit – mi pochopitelně vadila, a hodně. Ale později? Právě naopak.Aspoň mi dal pokoj. Ale jestli jsem ho podezírala, že ji přivedl do jiného stavu? To ne, protože se to nikdydřív nestalo. A netvářila se tak, jak se tváří všechny.“

„Nastávající matky?“

„Ne,“ odsekla. „Vagíny na volné noze, které si myslí, že ho ulovily. Když se to stane, nasadí takový typický

samolibý úsměv. Už jsem kvůli tomu vyházela asistentky, kuchařky i hospodyně. Ne že bych žárlila. Ale když někomu platím, nenechám si líbit, aby to na mě zkoušel s tímhle úsměvem.“

„Takže matka toho dítěte se tak neusmívala,“ konstatoval Milo.

„Usmívala se hezky, jako to dělají těhotné. Je to čistě ženská záležitost, poručíku.“

Pohladila si rukou břicho. Vyhrkly jí slzy. „Aspoň jsem to slyšela… Ne, ne, zapomeňte na to, neprosím se osoucit, mám svoji smečku, jsou celí zlatí, mám je ráda, jako bych je sama porodila.“

Vyskočila na nohy, doběhla ke dveřím, rozrazila je a vyběhla ven.

Zvenčí nebylo nic slyšet.

Milo se po mně podíval. Zvednutou dlaní jsem ho zarazil.

Prema se za minutu vrátila. Stoupla si mezi nás.

Doprostřed jeviště.

„Posaďte se prosím,“ ukázal jí Milo k pohovce.

„Vím, že jenom děláte svoji práci,“ řekla, „ale zatíná se to přímo do živého.“

51. kapitola

Milo k ní došel, vzal ji kolem ramen a dovedl ji zpátky k pohovce.

„Mrzí mě to, paní Moonová, opravdu mě to mrzí. Nevím, jestli vám to zlepší náladu, ale věřte, že pomáháte dosáhnout spravedlnosti. Pro to dítě i pro ostatní.“

Prema mlčela. Milo si přesedl na židli blíž k ní. A ještě si židli o kousek popotáhl.

„Ošuká všechno, co se hýbá,“ utrousila Prema. „Je to pro něj taková další sbírka. Proto jsem si jako správce domácnosti najala chlapa. A proto mi hospodyně dělají zbožné dámy přes šedesát.“

„Myslíte si, že Donny Rader to dítě zabil.“

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že by byl něčeho takového schopný. Vím, že mu na dětech ani za mák

nezáleží. Ale… asi je schopný ledačeho, když je to v jeho vlastním zájmu. Nejspíš mu začala znepříjemňovat život – tlačit na něj.“

„Chtěla peníze?“

„Peníze, anebo citový závazek – prostě něco víc. Něco vám povím: dát jí velké peníze by pro něj nebyla

žádná hračka. Nemá k financím přístup. Dostává kapesné, protože je dement.“

„Co si mám představit pod pojmem velké peníze?“

„Jakoukoli částku vyšší než deset tisíc dolarů měsíčně. Kdyby takové peníze potřeboval, musel by si o ně

říct mně. Anebo začít prodávat ty svoje nesmysly.“

Zadívala se na Mila. „To nejspíš bude ten motiv, poručíku. Byla hamižná, dala mu nůž na krk.“ Celá schlípla. „Ale toho děcka je mi fakt líto. Jak umřelo?“

„To není jasné.“ „Co tím myslíte?“

„Na kostře nejsou patrné žádné známky poranění.“

„Na kostře…,“ zopakovala. „Proč by to dělal?“ Otočila se ke mně. „Co je tohle za šílenost, doktore

Delaware?“

Pokrčil jsem rameny.

„Ta žena – jak se jmenovala?“ zeptal se Milo. „Simone. Simone Chambordová.“

Ukázal jí fotografii Qeeshy D’Embové pořízenou při zatčení. Na téhle nezamaskoval číslo, které měla na krku.

Prema pootevřela ústa, takže rty vytvořily ovál. „Ona spáchala nějaký zločin?“

„Má záznam v trestním rejstříku.“

„Panebože, jsem já ale pitomá. Tvrdila mi, že pracovala jako pomocná učitelka, že má zkušenosti s

předškoláky. Tvrdila mi to i agentura, přes kterou jsem ji najala, aby mi hlídala Berušku, když byla ještě

batole.“

Dál si prohlížela zatýkací fotografii. „Chcete mi říct, že jsem svěřila Berušku kriminálnici?“

„Bohužel, paní Moonová.“

„Takový pitomec jako já se hned tak nevidí.“

„To se může stát každému.“

„Nebylo na ní vůbec nic podezřelého. Chovala se k Berušce hrozně mile a Beruška ji měla ráda – a tanepřilne hned tak k někomu. Já si ji oblíbila taky. Když otěhotněla a už práci nezvládala, slitovala jsem senad ní a najala dalšího člověka.“

„Adrianu Bettsovou.“

„O té mi pro změnu řeknete, že vyvraždila celou svoji rodinu?“

„Ne, paní Moonová. Počestná holka, co chodila do kostela. Jak se Simone vycházela?“

„Dobře. Proč?“ Otřásla se. „No jasně – zabil ji taky, takže to spolu souvisí.“ Zamnula si obličej. Tímhle i

tím svým nervózním přecházením působila jako Milovo dvojče. „Tak jak to bylo s Adrianou?“

„Doufal jsem, že mi o ní něco povíte vy.“

„Nic nevím. Adriana byla… Nepřišlo mi na ní nic zvláštního. Ale já jsem měla ráda i Simone.“ Zasmála se.

„Když si jen vzpomenu, jak jsem jí v těhotenství pomáhala – dávala jsem jí oblečení a knížky, povzbuzovala ji, ať se zbytečně nestresuje.“

„Adrianu jste najala, aby jí ulehčila od práce.“

„Ano.“

„Přišla jste s tím nápadem vy, nebo Simone?“

„Já. Využila jsem služeb té samé agentury. A když se Simone vypařila, Adriana po ní převzala všechnu práci. A vedla si skvěle. Ale pak se na mě taky vykašlala. Anebo jsem si to aspoň myslela.“

„Pokoušela jste se zjistit, proč odešla?“

Rozhodila ruce. „Žiju hekticky, lidi se u nás střídají každou chvíli, neumíte si ani představit, jak je těžké

najít spolehlivé pracovní síly.“

„Jako byl třeba Mel Wedd,“ nadhodil Milo. „Pracoval pro vás i pro pana Radera?“

„Byl správce domácnosti a technicky vzato tvoří domácnost všechny tři pozemky. Ale úkolovala jsem ho

já.“

„Jak vycházel s panem Raderem?“

„Nevážil si ho. Nebo mi to aspoň tvrdil.“

„Proč?“

„Kvůli tomu, jak se Donny chová.“

„Kvůli té jeho promiskuitě?“

Bubnovala prsty. „Kvůli promiskuitě, kvůli tomu, že je v jednom kuse zhulený, že se vyhýbá odpovědnosti.

A hlavně kvůli tomu, že se nestará o děti. To Melovi připadalo jako nehoráznost.“

„Pan Rader se od dětí úplně odřízl?“ zeptal se Milo.

„Aby se od nich odřízl, musel by je napřed vzít na vědomí, poručíku. On se choval, jako by neexistovaly.

Jak to má člověk dětem vysvětlit?“

Dotkla se prsty úst. „U někoho s takovým přístupem asi není až tak divné, že je schopný dítěti ublížit.“

„Vraťme se na chvíli k Melu Weddovi,“ řekl Milo. „Máte tušení, proč by pan Rader zabíjel jeho? Pokud to

tedy udělal on.“

Další nahrávka na smeč, pokud námi manipulovala. A zase jí nevyužila. „Ne, nic mě nenapadá.“

Milo se podíval po mně.

Pokrčil jsem rameny. Je to pořád na tobě, kamaráde.

„Podílel se pan Wedd nějak na jeho aktivitách se ženami?“ zeptal se.

„Mel? Proč se na to ptáte?“

„Vídali ho ve společnosti různých atraktivních žen. Ty ženy chodily k němu do bytu. Včetně Simone

Chambordové.“

„Chcete říct, že Mel dělal tomu hajzlovi pasáka?“ „Anebo měl na starosti finance.“

„Jaké finance?“

„Platil těm ženám, když s nimi pan Rader skončil. Pokud jde o Simone Chambordovou, té možná dokonceobstaral auto. Červené BMW. Dřív patřilo jemu, ale nahlásil jeho krádež a později v něm viděli Simone Chambordovou.“

„To už je na mě moc. S čím dalším na mě ještě chcete vyrukovat, poručíku?“

„Tohle už je všechno.“

„Šílenost,“ zavrtěla hlavou. „No dobře. Tak co s tím provedeme?“

52. kapitola

Plán byl logický, pečlivě propracovaný a ve své jednoduchosti elegantní.

Dokonce i náčelník to neochotně uznal, ale s přípodotkem: „Pokud budete mít štěstí, Sturgisi.“

V půl deváté ráno, dva dny po mém sezení s Premou Moonovou, projela zase její bytelnou branou

dodávka s učiteli.

Narychlo se naplánoval celodenní výlet do Mořského světa v San Diegu. Dětem se tam loni líbilo a prosilyPremu, že se tam chtějí vrátit. Doteď to vždycky odbývala klasickým rodičovským: „Jasně, někdy tam zase zajedeme.“

V půl osmé ráno oznámila čtveřici malých rozespalců: „Překvápko!“

„Jak to, mami?“

„Protože Sam s Julií říkají, že vám učení báječně jde.“

„Aha.“

„To je super.“

„Kdy jedeme?“

„Teď hned, všichni se oblečte. A Sam s Julií vás pak vezmou do mexické restaurace a budete moct zůstatvzhůru dlouho do večera.“

Děkovali jí. A Beruška se usmívala od ucha k uchu.

V deset čtrnáct na příjezdovku zahnula hnědá zablácená dodávka dodge. Po projetí toutéž branouzabraňující v přístupu na soukromou silnici lemovanou stromy se musela drápat přes tři sta metrů nahorudo kopce, než dorazila k vjezdu do komplexu. Nahoře se silnice větvila na tři a každou přehrazovalazábrana ze starých mohutných dubových trámů stlučených kovářskými hřebíky, opatřená komunikačnímzařízením.

Milo podle instrukcí zajel k bráně nalevo a stiskl tlačítko. Zatímco jsme čekali, až se brána otevře, zahlédljsem černé skleněné oko pomrkávající z větví borovice. Kamera mířila na Preminu bránu. Další shlížela nabránu Donnyho Radera. Možná si namontoval vlastní bezpečnostní systém. Anebo Premě záleželo na jeho počínání víc, než připouštěla.

Upozornil jsem na kamery Mila. Nevzrušeným přikývnutím mi naznačil, že už si jich taky všiml.

Ozvala se čtyři pípnutí a brána se hladce otevřela. Prokodrcali jsme dovnitř. Hnědou dodávku jsme sivypůjčili z policejního parkoviště zabavených vozidel. Laciné samolepky na bocích hlásaly Instalatéři.Telefonní číslo pod tím bylo tak drobným písmem, že se zdálky nedalo přečíst. A kdyby na něj někdopřece jen zavolal, hovor by se okamžitě přerušil.

Já seděl vepředu na sedadle spolujezdce. Za mnou si hověl technik jménem Morry Burns a trávil cestuhraním sudoku. Vzadu v dodávce se kupilo vybavení, které si s sebou přivezl – včetně skládacího vozíku.Za Burnsem seděl psovod Tyler O’Shea a vedle něj funěla fenka nečistokrevného retrívra jménem Sally.

„Jak se hafance vede?“ vyzvídal Milo.

„Bezvadně,“ odpověděl O’Shea. „Je rozená pracantka.“

„Tomu se říká pravá americká pracovní morálka.“

„Kam se na ni hrabou ti lenoši, co si nechávají říkat lidi, poručíku.“

Prema Moonová na nás čekala na parkovišti západně od domu. Mělo skoro půl hektaru, bylo úhledněvydlážděné, ohraničené balvany a od domu ho clonila řada nízkých keřů. Vešly by se na něj desítky vozů,ale momentálně tam parkovaly jen čtyři obyčejné sedany. Tři měly na nárazníku samolepku s logemkřesťanské televizní stanice vysílající ve španělštině. Čtvrté mělo poznávací značku na přání, na které stálo BONBON.

Vpovzdálí bylo vidět dům – na vyvýšeném místě trůnila růžovobéžově omítnutá stavba ve středomořskémstylu, které se docela dařilo vypadat starobyle. Okna se leskla jako kusy slídy. Po zdech šplhala ruděkvetoucí buganvílie jako stružky krve tekoucí proti směru gravitace. Barva omítky skvěle ladila s nápadně modrým nebem.

Kolem stálo několik menších staveb ve stejné barvě a stejném stylu, jako by kolem sebe hlavní budovaroztrousila štěňata. Na severní straně se tyčila hradba cypřišů, která clonila výhled dál. Vzadu za domembylo vidět černo-zelenou nakupeninu divoce rostoucích jehličnanů, platanů, eukalyptů a dubů.

Když jsme vystoupili z dodávky, Prema k nám došla a předala nám štůsek papírů. Měla na sobě přiléhavéčerné džíny, černé tričko s krátkým rolákem a červené semišové boty bez podpatku. Vlasy stažené tenkoučernou gumičkou se jí ve slunci leskly. Lehce se nalíčila – rtěnka, řasenka, oční stíny.

Byla úchvatná zase trochu jinak. „Dobré ráno,“ pozdravil ji Milo.

„Dobré ráno, poručíku. Zrovna jsem volala dětem, už jsou na půl cestě do San Diega, měly by se vrátit nejdřív v osm nebo v devět večer. Je to dost času?“

„Budeme se snažit,“ ujistil ji Milo. Představil jí Morryho Burnse.

„Těší mě,“ řekla mu.

Bez odpovědi postavil na zem dva kovové kufříky a vrátil se do dodávky pro vozík. Pak se zanořil dovnitř ještě jednou a vynesl ven několik ještě nesložených lepenkových krabic. Došel k Premě. „Řídíte odněkud všechny počítače?“

„Jestli máme něco jako centrálu? Myslím, že ne.“

„Myslíte, anebo to nevíte?“

Prema zamžikala. „Ne, nic takového tu nemáme.“

„Kolik máte celkem počítačů?“

„To bohužel nevím, nezlobte se.“

„Máte automatizovanou domácnost? Řídicí systém, co ovládá světla, spotřebiče, domácí kino a ostatní hračky?“

„Nějaký systém máme, ale nevím, jestli jsou do něj zapojeny i počítače.“

„Ukažte mi svůj osobní počítač. Vezmeme to od něj.“

„Hned teď?“

„Máte snad něco lepšího na práci?“ Burns začal nakládat věci na vozík.

Milo ukázal na papíry v Premině ruce.

„Vytiskla jsem vám telefonní záznamy za posledních šest měsíců,“ řekla. „Ze všech linek, které jsou na

jeho pozemku.“

„Z pevných linek i z mobilů?“ zeptal se Burns bez ohlédnutí.

„Ano.“

„Používají vaši zaměstnanci taky soukromé mobily?“

„Určitě ano…“

„Pak to nejsou všechny linky.“ Zase se zanořil do dodávky.

„To máte asi pravdu,“ uznala Prema. „Jenom jsem vám chtěla pomoct.“

Z vozu vystoupil Tyler O’Shea se Sally.

„Pes?“ podivila se Prema.

„Zatímco se budete s detektivem Burnsem zabývat technikou, policista O’Shea prozkoumá se Sally

pozemek,“ vysvětlil Milo.

O’Shea, mladý mužný svalovec, na Premu nepokrytě zíral. Když se zmohl na oční kontakt, rozzářil se jako vánoční stromeček.

Prema mu úsměv opětovala. O’Shea se začervenal.

„Ahoj, Sally, ty jsi ale fešanda.“ Prema chtěla psa pohladit, ale O’Shea ji nataženou paží zarazil. „Nezlobte

se, madam, ale potřebuje se soustředit.“

„Aha… A na co?“

„Na hledání zajímavých věcí,“ odpověděl Milo.

„Myslíte, že najdete důkazy tady?“

„Musíme si počínat důsledně, paní Moonová.“

Sally napjala vodítko, jak dychtila vyrazit k lesu. Čumák se jí chvěl. Dýchala zrychleně.

Prema se zeptala: „Patří Sally k těm psům, co… co hledají mrtvoly?“

„I to má v repertoáru, madam,“ řekl O’Shea.

„Proboha…“ Zavrtěla hlavou.

„Co je tam vzadu v tom lese, madam?“

„Prostě jenom les. Tam nic nenajdete, vážně ne.“

„Doufám, že máte pravdu.“ O’Shea dvakrát mlaskl a odklusal se Sally pryč.

Vrátil se k nám Morry Burns. Poklepal špičkou boty o dlažbu a podíval se na hodinky.

„Kdo dneska v komplexu pracuje?“ zeptal se Premy Milo.

„Jenom základní personál,“ odpověděla. „Hospodyně a kuchařka. Potřebujete s nimi mluvit?“

„Taky na to dojde. Zatím běžte s detektivem Burnsem. Já se s doktorem Delawarem projdu okolo.“

Prema se přinutila k mdlému úsměvu. „Jistě. Je psycholog, takže mu ledacos může přijít zajímavé.“

První zastávka: prostor ohraničený ze všech čtyř stran cypřiši. Mezerou v řadě stromů jsme vešli naprostranství o velikosti dvou fotbalových stadionů. V jednom rohu byl bazén velký jako půlkaolympijského, obehnaný plotem s brankou opatřenou alarmem. V opačném tenisový kurt. A mezi nimibasketbalové hřiště, plácek se čtyřmi trampolínami vyložený měkkými gumovými podložkami, skákacíhrad, dva ping-pongové stoly a pískoviště se skluzavkou, houpačkami, kolotočem a bludištěm žlutýchtunýlků.

„Dětský ráj od supermámy,“ utrousil Milo. „Že by tím kompenzovala vlastní zpackané dětství?“

„Jestli máš náladu na analyzování, dalo by se to tak vyložit.“ „Ty ji snad nemáš?“

„Radši pojď najít ty hospodyně a kuchařku.“

Uvnitř v domě to vypadalo přesně tak, jak se dalo čekat: nezbytné klenuté stropy, tolik mramoru, že sekvůli tomu snad musel kompletně vytěžit lom, a tolik leštěného dřeva, že se dešťové pralesy určitě ocitlyv ohrožení. Obrazy na stěnách byly profesionálně rozmístěné, dokonale zarámované a nasvícené –olejomalby, většinou s motivem matek a dětí, a pastelové krajinky, které fungují jako lék na nespavost.

Hospodyně jsme našli snadno. Imelda Rojasová v jídelně leštila stříbro. Lupe Sotová skládala vypranéprádlo ve služební místnosti větší než leckterý newyorský byt. Maria Elena Miramonteová uklízela vdětském pokoji, jehož vybavení by dokázalo zabavit celou třídu mateřské školky. Všem třem bylo přesšedesát, měly pevnou tělesnou konstituci a dbaly o sebe. Oblečené byly v dokonale čistých světlemodrých uniformách.

Milo si promluvil s každou zvlášť.

Všechny se shodovaly, že seńora Prema je báječná.

A že seńor Donny sem nikdy nechodí.

Navzdory tomu Raderovo jméno vzbuzovalo neklid, ale když se Milo Imeldy Rojasové zeptal, co si o něm

myslí, prohlásila, že neví. Milo se jí ještě chvíli vyptával, ale pak kapituloval a přenechal všechnyhospodyně mně. Ani já se svým doktorátem jsem zpočátku nijak nepokročil – Maria a Imelda buďnedovedly, anebo nechtěly vyjádřit, co si o Raderovi myslí. Pak Lupe Sotová prohodila, že je „hříšník“, akdyž jsem na ni zatlačil, přiznala, co považuje za jeho prohřešky.

„Putas. Jsou u něj pořád.“

„Má spoustu děvčat.“

„Nejsou to děvčata, seńore, jsou to putas. Dobře, že tu nebydlí. Dobře, že to nevidí děti.“

„Vodí si někdy putas i sem?“

„Děláte si legraci?“ zhrozila se Lupe. „Vždycky jenom tam.“

„K sobě domů.“

„Ale my o tom víme.“

„Jak?“

„Z televize v kuchyni.“

„Mohla byste mi ji ukázat?“

Vedla nás dolů po dvojitém schodišti, které by působilo příliš honosně i v Taře, a pak přes řadu velkýchsvětlých pokojů až do kuchyně zařízené ocelí a javorovým dřevem, která měřila na délku nejmíň dvanáctmetrů. Na protější stěně visela desítka malých obrazovek.

Lupe Sotová na jednu ukázala. Byl na ní neměnný obraz. Jedna z dřevěných bran.

„Vidíte?“

„Nesnažil se skrývat, co dělá,“ konstatoval jsem.

„Ne.“

Přistrčil jsem jí už značně ohmatanou zatýkací fotografii Charlene Chambersové neboli Qeeshy D’Embové neboli Simone Chambordové.

„La negra?“ řekla Lupe Sotová. „Jo, ta taky.“

„Chodila k seńoru Donnymu domů?“

„Každou chvíli. Ale seńoře Premě jsem to neřekla.“

„Proč ne?“

„Protože bych neměla strkat nos do cizích věcí.“ Přitiskla si ruku na srdce.

„Nechcete ji ranit.“

„Tak, tak.“

„Jaká je Simone – tahle žena?“

„Jaká je? Pořád se kolem něj motá.“ Odfrkla si. „Puta.“

„A jaká je jinak?“

„Hodně se směje, vrtí sebou, takhle.“ Názorně zahoupala mohutnými boky. „Pak se jí narodilo děcko a odešla.“

„Kdy se jí narodilo?“

„Tak před… čtyřmi, pěti měsíci?“

„A kdy odešla?“

„To si nepamatuju, seńore.“

„A kam odešla?“

„Nevím. A teď musím pracovat.“

Vrátili jsme se za dalšími dvěma hospodyněmi a já jim kladl tytéž otázky. Zase z nich nic nevypadlo. Ale Imelda Rojasová těkala očima sem a tam.

„Víte jistě, že nemáte tušení, kam Simone odešla?“ zeptal jsem se.

„Nemám.“

„Jakým autem jezdí?“

„Autem? Červeným.“ Zachichotala se. „Rojo. Skoro jako mi nombre – moje jméno.“ Pořád se tvářilapobaveně. „Kdežto já jezdím bílým.“

„Mysleli jsme si, že to červené auto patří Melu Weddovi.“

„Tomu? Ne.“

„Nikdy jste ho neviděla jezdit tím červeným autem?“

„Ne, viděla jsem ho jezdit černým. Velikánským.“ Rozhodila ruce a udělala jimi ve vzduchu kruh. „Stejně jako seńora Donnyho.“

„Mel a seńor Donny jezdí stejným autem?“

„Úplně stejným,“ přitakala. „Seńor Donny má spoustu aut.“ Zamyslela se. „Možná dal jedno seńoru

Melovi.“

„Má Mela rád?“

„Nevím.“ Neohradila se proti tomu, že používám přítomný čas. Netušila, že Wedd je po smrti. „Je seńor Mel laskavý člověk?“

„Asi ano.“

„Chová se k vám dobře?“

„Já s ním nepracuju.“

„Choval se přívětivě k Simone Chambordové?“

„Tady se chovají přívětivě všichni. A seńora Prema ještě víc.“

„Víc než kdo?“

„Všichni. Má hrozně ráda děti.“

„A seńor Donny…“

Zavrtěla hlavou. „Už musím pracovat.“

„Co Adriana?“

To jí vyloudilo na rtech úsměv. „Ta je milá. Čte si Bibli.“ „Viděla jste ji v poslední době?“

„Ne.“

„Máte tušení, kde by mohla být?“

„Vy to nevíte?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Milé děvče,“ zopakovala. „Ona je pryč?“

„Už to tak vypadá.“

Pokrčila rameny.

„Lidi se tu střídají často?“ zeptal jsem se.

„Já ne.“

„Líbí se vám tu?“

„Ráda pracuju.“

„Ukázala byste nám, kde bydlí seńor Mel?“ „V budově číslo dvě, bydlíme tam všichni.“

„Dovedla byste nás tam?“

Dlouhý povzdech. „Ale pak už musím pracovat.“

Budova číslo dvě byla přízemní stavba zasazená do hezky upraveného okolí kousek severně od hlavního domu. Z malé vstupní haly vyzdobené suchými květy v obřích mosazných vázách se táhly dvě chodby. Zkaždé vedly čtvery dveře. Vypadalo to jako v útulném luxusním hotýlku. „Stačí?“ zeptala se Imelda Rojasová a už se obracela k odchodu.

Přiměl jsem ji, aby nám ukázala své bydlení, čímž jsem si vysloužil další vzdechy. Obývala dokonaleuklizenou ložnici zalitou denním světlem, s obývacím koutem a vlastní koupelnou. Lupe a Maria bydlely v sousedních pokojích.

„Vypadá to u nich stejně jako u mě. Nachlup stejně.“

V pokoji až na samém konci chodby bydlela kuchařka, vyzáblá žena, které táhlo na třicet a na sobě měladrobně kostkované kalhoty a bílou pracovní halenu. Došla nám otevřít a přitom si nepřestávala pilníčkem brousit nehty.

Pokoj měla stejný jako Imelda, ale vyzdobila si ho plakáty rockových hvězd a fotografiemi jídla v

nadživotní velikosti. Postel neměla ustlanou. Do chodby dýchl odér potu a parfému.

„Dobrý den. Copak?“ Měla nakrátko ostříhané žluté vlasy husté jako ovčí rouno. Po krku se jí ze strany klikatilo tetování v barvě modřiny. Zajímalo by mě, jestli pro tatéra byla fuška vyhnout se krční žíle a karotidě.

Když jí Milo předvedl odznak, kůže kolem obrázku jí zbledla. Spustila ruku s pilníčkem. „Policie? Co se děje?“

„Nic vážného, jen na žádost paní Moonové prověřujeme pár věcí.“

„Proč?“

„Pohřešuje se osoba, která tu pracovala.“

„Kdo?“

„Simone Chambordová.“

„Tu bohužel neznám. Musela tu pracovat, než jsem sem nastoupila.“

„Jak dlouho tu pracujete vy, paní…?“

„Jsem Georgie,“ představila se. „Georgette Weissová. Jak dlouho tu pracuju? Asi měsíc. Přesně třicet…osm dní. Je v pořádku? Ta žena. Myslím, jestli se jí nic nestalo.“

„To zatím nevíme, paní Weissová. Líbí se vám zdejší práce?“

„Jestli se mi líbí? Děláte si srandu?“ opáčila Georgette Weissová. „Je to práce snů.“

„Je snadná.“

„Vařit zdravý jídla pro ni a pro děti? A nemít kolem sebe žádnýho umanutýho šéfkuchaře, co v jednomkuse buzeruje, a žádný pitomce zákazníky, co se snaží předvádět, jak jsou důležitý, a klidně vám hodí nahlavu jídlo, který je úplně v pořádku? Jo, je to snadná práce. A navíc dostávám skvěle zaplaceno. Víc, než jsem si vydělala v restauracích, kde jsem dřela dvakrát tolik.“

„Je to milá paní.“

„To si pište,“ přitakala Georgette Weissová. „Zvlášť vzhledem k okolnostem.“

„K jakým okolnostem?“

„K tomu, kdo je.“

„Že je slavná.“

„No jasně. Člověku jako ona by prošlo všechno, nemyslíte? Ale ona se chová normálně.“

„A co on?“

„Kdo?“

„Donny Rader.“

„Toho jsem nikdy neviděla.“ Odvrátila zrak. „Nežijou spolu. Ale neříkejte nikomu, že jsem vám topověděla, musím být – jak se to říká? – diskrétní.“

„Jistě. Takže žijí odděleně?“

„On bydlí v sousedním baráku, tak nevím, jak to nazvat. Není to daleko, vedle nás je prázdná parcela a on bydlí hned na tý další.“ Pokrčila rameny.

„Vařila jste mu někdy?“

„Nikdy. A víc toho nevím. A necitujte mě nikde, jo?“

„Nebojte se,“ uklidnil ji Milo. „Co Mel Wedd?“

„Co o něm chcete vědět?“

„Taky se pro něj pracuje dobře?“

„Já pracuju pro Premu, on dělá svoji práci, takže se spolu moc nevídáme.“ Zase zajela pohledem ke

straně. „Něco vám povím, ale fakt mě prosím vás nikde necitujte. Myslím to vážně.“

„Nebudeme.“

„Vážně?“

„Vážně.“

Georgie Weissová se podrbala na hlavě. „Mel není zrovna sympaťák, ale o to nejde. Myslím, že oficiálněpracuje pro Premu. Aspoň mám ten dojem, je v jednom kuse tady. Ale… připadá mi, že se stýká i s ním.S Donnym. Viděla jsem ho tam jít. Večer.“

„Po pracovní době?“

Přikývla. „Tohle je další báječná věc. Myslím na Premě. Když člověku skončí pracovní doba, tak má padla.Někteří lidi si myslí, že jim patříte, nakládají s váma jako s otrokem. Chtějí, abyste jim byli k dispozicidvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.“

„Ale Prema ne.“

„Prema si stanovuje pravidla a chce, abyste je dodržovali, ale sama je dodržuje taky.“

„Nezneužívá lidi.“

„ To není běžný, věřte mi,“ řekla Georgie Weissová. Vychrlila jména dalších dvou hereček a jednoho herce. „Nějakou dobu jsem u nich pracovala, dělala jsem jim SK neboli soukromou kuchařku. Otročina.“

„To je fajn, že aspoň někdo je jiný.“

„To teda jo. Možná je to tím, že má děti. Je do nich úplně blázen.“

„Chce, aby jedly zdravě?“

„Je jako máma hrozně aktivní. Ale není zdravou stravou posedlá jako ty praštěný anorektičky, co je jichplná Westside – takový ty, co vidí sklenici džusu a popadne je amok. Bere to rozumně, jenom chce, aby v jídle nebylo moc cukru a tuku. A takový jídla já mám beztak nejradši.“ „Prima práce.“

„Lepší ani být nemůže. Jsem přímo nadšená. Doufám, že tu pohřešovanou najdete.“ Začala zavírat dveře.

Milo se ji nepokusil zarazit fyzicky. Jeho hlas bohatě stačil. „Takže vy si myslíte, že Mel Wedd po pracovní době podniká něco Premě za zády?“

Měřila si ho. „Chcete naznačit, že tý ženský něco udělal?“

„Vůbec ne,“ řekl Milo. „Jen si všechny prověřuju.“

„Jenom mi připadalo divný, že tam šel. Protože pracuje pro Premu a ti dva nejsou… no, prostě nejsou

pár. Tak co by tam dělal?“

„Je správce domácnosti,“ namítl jsem. „Možná se za domácnost pokládá celý pozemek.“

„Hmm,“ utrousila. „To je možný.“ Nervózní úsměv. „Mě z toho každopádně vynechte, jo? Já chci jenom

vařit.“

Ve druhé chodbě byly jen tři pokoje místo čtyř – za dveřmi úplně na konci se skrývalo technické zázemí s ohřívačem vody a klimatizací.

První pokoj byl odemčený. Holá matrace, prázdný noční stolek a prádelník. V rohu se o zeď opírala

složená dětská postýlka.

Milo si natáhl rukavice, požádal mě, ať počkám venku, a vešel dovnitř. Když se zase vynořil, vrtěl hlavou.

„Nikde nic a očividně tam uklidili. Ale stejně tam naženu techniky.“

Druhý pokoj byl zamčený. „Zůstaň tady a hlídej, ať nikdo nejde do Simonina,“ poručil mi a odešel. Zadeset minut se vrátil s velkým kroužkem plným klíčů. „Nechávají se v prádelně, ale hospodyně mi to odmítaly říct, tak jsem na ně musel poštvat Premu.“ „Vzbuzuje loajalitu,“ poznamenal jsem. „Jak to jde s počítači?“ „U Burnse těžko říct, dneska hrozně mrzoutí.“ „Proč?“ „Psycholog jsi tu ty, ne?“ Vybral správný klíč a odemkl pokoj. Pečlivě ustlaná postel, na nočním stolku Bible. Na prádelníku zarámované fotografie. Milo se zase vyzbrojil rukavicemi a sám se jal pokoj prohledávat. Otevřel prádelník dokořán, abych dovnitřviděl i z chodby. Malé hromádky nenápadného oblečení. Zašel do koupelny a křikl odtamtud: „Tady taky žádné sexy hadříky.“

Vrátil se k prádelníku, pozotvíral zásuvky, prohlédl si fotografie. Došel blíž ke mně a předvedl mi je. Adriana a její církevní sbor, včetně ženy, kterou znala jako Qeeshu D’Embovou, ale později ji brala jakoSimone Chambordovou, protože pro kamaráda v nouzi udělá člověk ledacos.

Stály s hlavami u sebe a rozzářeně se usmívaly.

Qeesha držela v náručí drobné děcko s tmavou pletí.

Holčička měla kulatý obličejík, zvídavé černé oči, roztomilou pusinku, ruce s dlouhými štíhlými prstíky a nahlavě kštici černých vlasů.

Byla krásná.

Konečně jsme si ke kostře přiřadili tvář.

Cordelia.

Sevřelo se mi hrdlo.

Milo se kvapem vyhrnul z pokoje.

U Melvina Jarona Wedda nebylo zdaleka tak uklizeno, ale příjemně to tam vonělo. Nejspíš kolínskou,kterou měl v koupelnové skříňce.

Dělila se tam o místo s viagrou, prášky na spaní a pěti druhy kofeinových tablet na dodání energie. Vjedné zásuvce prádelníku měl tubu lubrikantu. A ve druhé malý štůsek pornočasopisů pro gaye.

Obsah prádelníku nevypadal nijak zajímavě, dokud se Milo nesklonil až úplně dolů a nevytáhl znejspodnějšího šuplíku spirálový bloček s modrými koženkovými deskami. Byl zastrčený pod hromádkouneforemných svetrů, příliš teplých pro L. A.

Na bločku byla zlatě vyražena adresa beverlyhillské pojišťovny. Nejspíš to byl reklamní předmět, jaké seposílají klientům k Vánocům.

Uvnitř byl předtištěný diář na loňský rok s kolonkami pro jednotlivé dny a vyznačenými státními svátky.

Wedd ho ale nepoužíval; kolonky byly prázdné.

Milo sešitek prolistoval. Na konci bylo několik čistě bílých listů nadepsaných Poznámky – a přesně to na nich taky bylo.

Mel Wedd měl obdivuhodně úhledný rukopis. A zapisoval si poznámky do pečlivě zarovnaných sloupečků.

Na každé stránce byly dva. Cheryl, 3.–7. ledna: 1000,00

Melissa, 6.–7. ledna: 750,00 Shayanne, 23. ledna: 750,00

Celkem devětačtyřicet ženských jmen, z toho se jich patnáct objevovalo dvakrát nebo i vícekrát. Součty za jednotlivé měsíce se vždycky blížily deseti tisícům dolarů, ale nikdy je nepřekročily.

Jméno „Simone“ se během dvou let objevovalo šestnáckrát.

Napoprvé jí zaplatil tři sta dolarů. Napodruhé šest set. A pak šestkrát za sebou osm set padesát.

„Zvyšování platu na základě zásluh,“ utrousil Milo. „Páni – koukni na tohle.“

Při deváté platbě částka najednou vyskočila na 4999,99. A pak bylo takových ještě sedm, vždycky první den v měsíci.

„Spotřebovávala z těch deseti tisíc pořádnou porci, takže na ostatní holky zbývalo málo,“ konstatoval Milo.„A ten chlap je superhvězda – jít se doprošovat o další prachy by pro něj bylo sakra ponižující.“

„To on je to Premino problémové děcko,“ řekl jsem.

Milo se na mě podíval. „Myslíš si to už hodně dlouho?“

„Napadlo mě to až teď.“

„Nepovedlo se jí ho pořádně vychovat, tak se přeorientovala na skutečné děti?“

„Vytvořila si vlastní svět.“ Pořádně jsem si záznamy prohlédl. „Těch osm velkých plateb odpovídáQeeshinu těhotenství. Napřed se rozhodovala, co si počít, Donny ji nutil k potratu, ale ona to oddalovala a ždímala z něj peníze. Pak už bylo pozdě, dítě se narodilo a ona mu držela nůž pod krkem pohrůžkou, ževšechno řekne Premě. Dál tu bydlela a přiměla Premu, aby si najala ještě Adrianu. Ta jí měla sloužit jakobezpečnostní pojistka, kdyby se věci vyvinuly hodně ošklivě.“

„Jenže jí jako pojistka moc neposloužila.“

„Když Qeesha a dítě zmizely, Adriana se bála nejhoršího. Jenže na policii jít nemohla. Jak by to asidopadlo, kdyby chůva začala obviňovat megacelebrity bez důkazů v ruce? A tak se rozhodla zůstat namístě a vyzvědět, co se dá. Pak Holly Rucheová objevila tu kostru na zahradě, dostalo se to do médií aněkdo se o tom doslechl a napadlo ho, že by bylo báječné pohodit další kostru nedaleko odtamtud, aby sipolicie myslela, že jde o dílo nějakého úchylného sériového vraha.“

„Sériového vraha, co vraždí v padesátiletých rozestupech?“ „Moc promyšlené to nebylo,“ uznal jsem.

„Ten, kdo to vymýšlel, nebyl zrovna génius,“ přitakal Milo. „Jako Donny.“ „Používá vosk, objednal si ty skalpely a brouky. A má plnou skříň zbraní.“

„Podle Premy.“

„Všechno se to dá ověřit.“

„Taky že si to ověřím.“

Odešli jsme z Weddova pokoje. Milo si nesl sešitek co nejdál od těla. „Potřebuju ho dát do sáčku nadůkazy… Předhodím ti ještě něco k přemýšlení, Alexi. Připadá mi, že pohodit venku kostru vlastního dítěte a v tutéž noc oddělat Adrianu by pro takového tupce, jako je údajně Donny, byla docela fuška.“

„Souhlasím,“ přitakal jsem. „Museli to provést ve dvou. Donny s Weddem. Tím pádem nebylo potřebavláčet Adrianu přes celý park. Wedd pracoval přes den pro Premu, ale po večerech dělal Donnymupasáka, pokladníka a bůhvíco dalšího. Hospodyně o tom věděly, všichni o tom věděli až na Premu. Weddse chtěl stát hercem, a tak napodoboval superhvězdu – kupříkladu jezdil stejným autem jako Donny. Když Donnyho imitoval do telefonu, neutahoval si z něj – předstíral, že jím je.“

„Hergot, co když je v tom ještě něco víc, Alexi? Co když se Wedd do Donnyho zamiloval? Takže když poněm Donny chtěl, ať vyřídí pár špinavostí, bez oka mrknutí to udělal. Donnymu bohužel přestalo vyhovovat, kolik toho Wedd ví, a tak ho zlikvidoval.“

„Vyjeli si večer ven, se zásobou trávy a bongem. To by sedělo,“ přisvědčil jsem. „Wedd si nejspíš myslel, že se svým idolem vyráží na párty.“ „Kouzlo celebrity,“ poznamenal Milo.

„Zapůsobilo dokonce i na prohnanou manipulátorku jako Qeesha. Kdyby rozumně uvažovala, došlo by jí,že člověk, který naprosto ignoruje čtyři děti, nepřijme otcovství s nadšením. A nebude se mu zamlouvat, že je pod tlakem.“

„Hrála svoji obvyklou hru,“ dodal Milo, „jenže ve špatné lize.“

V chodbě se ozvaly kroky, a tak jsme se oba otočili.

Tyler O’Shea vedl unaveně vyhlížející Sally na volném vodítku.

„Našli jste něco?“ vyzvídal Milo.

O’Shea ukázal palcem dolů. „V tom lese se povaluje akorát hnusně zetlelá veverka, až úplně vzadu – to ji

tak přitahovalo. Jinak ani ťuk, poručíku.“

„To nic,“ řekl Milo.

„Vy jste to věděl?“

„Nevím nikdy nic. Proto je ta práce tak zábavná.“

„Aha. No jo. Takže jsme tu skončili?“

„Ani zdaleka ne.“

53. kapitola

Morry Burns a Prema zrovna vycházeli z hlavní budovy. Burns šel napřed a tlačil před sebou vozík, nakterém se vršily krabice. Když nás uviděl, přidal do kroku. Prema se zastavila, chviličku zůstala stát namístě a pak se zanořila zpátky do domu.

Když k nám Burns došel, Milo prohodil: „Jsi omámený superhvězdou, co, Morry?“

„Cože?“ zamračil se Burns.

„Tak co jsi zjistil?“

„Že její systém stojí za starou belu.“ Kývl hlavou k domu. „Topí se v penězích, děti mají pokoje jak zpředstavení na Broadwayi, a přitom šetří na hardwaru. Technické detaily vás asi zajímat nebudou, takžezůstanu prostě u toho, že jsou to šmejdy. Nic není propojené a probírat se každým počítačem zvlášť je o mrtvici.“ „Opakuju otázku.“ „Cože?“

„Zjistil jsi něco?“

„Ne.“ Burns poklepal na kovovou krabičku. „Ale vzal jsem si její harddisk a budu hledat dál. Takyharddisky z ostatních počítačů. Používají je – to mě podrž – k nákupu potravin. Bio zeleniny. To asi faktnení potřeba zaheslovávat.“

„Co počítače dětí?“

„Jenom dva desktopy pro čtyři děti.“ Uchechtl se. „Možná se učí, jak se o něco dělit. A nastavila v nichvšechny myslitelné rodičovské filtry, takže děti mají kliku, pokud se dostanou k předpovědi počasí. Možnáproto na internet skoro vůbec nechodí.“

„Třeba si prostě rády čtou,“ nadhodil jsem.

Burns se na mě podíval, jako bych se zbláznil. Mila se zeptal: „Takže končíme?“

„Ani zdaleka ne.“

O’Shea s Burnsem si u bazénu dali obědovou pauzu. Jedli mexickou hotovku, kterou s sebou přivezl Milo.

Premu jsme našli v ohromné kuchyni, jak sedí u žulového pultu a popíjí čaj. Nikde v dohledu žádnáhospodyně. Na obrazovkách napojených na bezpečnostní kamery se nic nedělo.

„Máte dokumenty k nemovitosti?“ zeptal se Milo.

„Potřebujete je vidět?“

„Potřebujeme.“

Odešla a za pár minut byla zpátky. „Tady je převodní listina k celému pozemku.“

Milo si ji pozorně pročítal podle instrukcí státního zástupce Johna Nguyena.

„Jak vidíte, jsem jediný vlastník,“ řekla Prema. „Koupila jsem to tady, ještě než jsem ho poznala.“

Rozvodový právník by se tomu vysmál, ale k Milovým účelům převodní listina bohatě stačila.

Vytáhl vlastní dokument – Premin souhlas k prohledání celého pozemku. Načmárala na něj podpis, ani si

ho nepřečetla.

„Stačí?“ zeptala se a bubnovala prsty o žulovou desku.

„Víte jistě, že je doma?“

„Vrátil se pozdě v noci, asi v půl druhé, a od té doby neodjel. Viděla jsem to tady.“ Ukázala na obrazovky.

„Nahrávají dění čtyřiadvacet hodin denně?“

„Jistě. Ukládá se to do počítače, a než jste dorazili, zrychleně jsem si to přehrála. Nikam neodjel.“

„Má detektiv Burns harddisk z toho počítače?“

Preminy dokonalé rty se zformovaly do tvaru písmene O. „Nezlobte se, ale zapomněla jsem mu o něm

říct. Ale ten počítač se nepoužívá k ničemu jinému, jen k ukládání záznamů z bezpečnostních kamer, avětšinou se na nich nic neděje.“

„Kde ho máte?“

Otevřela zásuvku pod obrazovkami a vytáhla malý laptop.

„Za jak dlouhou dobu nahrávky archivujete?“ „Hmm. Tak to nevím.“

Burnsovo mrzoutství přerostlo v neskrývanou averzi. „Říkal jsem vám, ať mi dáte všechno. A na tohle jstesi nevzpomněla?“ „Prostě mi to vypadlo z hlavy,“ omlouvala se Prema.

Prsty se mu rozeběhly po klávesách. „Další šmejd,“ zamrmlal.

Prema u mě pohledem hledala zastání. Usmál jsem se na ni ve stylu co se dá dělat? a Prema se vrátila k čaji. Burns se zabýval laptopem.

„Který den chcete, poručíku?“ Milo mu to pověděl.

„Hmm. Tady to máme.“

V noci vražd se nic nedělo až do jedné hodiny třiatřiceti minut ráno, kdy z brány Donnyho Radera vyjelo vozidlo. Velké tmavé SUV.

„Nemá přední značku,“ konstatoval Burns. „To je smůla, poručíku, jinak by ji kamera krásně zabrala.“

„Je stoprocentně jeho,“ prohodila Prema. „Už nasbíral celou řádku pokut za to, že jezdí bez ní.“

„To je pohrdání zákonem,“ zamručel Burns.

Milo zaclonil Premě výhled svým mohutným trupem a položil Burnsovi ruku na rameno. Burns k němu

vzhlédl. Milův vlčí úsměv ho přiměl hlavu zase sklopit. Zlobivé děcko konečně dostalo za vyučenou.

Milo vytáhl papíry, které mu obstaralo oddělení motorových vozidel – registrace šestnácti vozů Donnyho Radera. Čtyři ferrari, tři porsche, lamborghini, maserati, stryker, dva mercedesy, aston martin, starý

jaguár typ E.

A dva SUV, oba černé – range rover a Ford Explorer. „Pusť to ještě jednou, zkusíme zjistit, který to je.“

Po třech dalších shlédnutích jsme se shodli na exploreru.

„A teď to pusť dál,“ poručil Milo.

„Jasně.“

Nemuseli jsme čekat dlouho.

Devětačtyřicet vteřin po výjezdu prvního vozu se z Raderovy brány vynořil druhý, úplně stejný.

Tenhle poznávací značku měl. „Zastav to,“ požádal Milo a porovnal ji se svými poznámkami. „Jo, je

Weddovo.“

„Mel byl u něj?“ podivila se Prema.

„Měl k tomu nějaký důvod?“

Zavrtěla hlavou. Podepřela si bradu dlaní a civěla do prázdna.

„Nechcete si jít někam odpočinout, paní Moonová?“ navrhl jí Milo.

„Ne, stejně nemám kam jít.“

Tichý rozmrzelý hlas. Burns se na ni podíval, jako by ji viděl poprvé. Zvědavě, ne soucitně.

Milo ho prstem šťouchl do ramene. „Pusť to dál.“

Devětadvacet vteřin po Weddově odjezdu se vynořilo vozidlo z Preminy brány. Obyčejné malé auto.

Najít si k němu podle poznávací značky registraci bylo snadné – zbrusu nové Hyundai Accent patřící

autopůjčovně Banner Rental. Milovi se po několika telefonátech povedlo spojit s člověkem v ústředí firmy v Lodi a získat od něj potřebné informace.

Vůz si tři dny předtím vypůjčila Adriana Bettsová v pobočce na bulváru Santa Monica v Západním L. A.

Využila zvýhodněnou cenu při zapůjčení na celý týden.

Chudák naivní holka si hrála na amatérského detektiva.

Milo se chopil laptopu a rychle přetočil dalších deset minut. Dvacet. Nic. Vrátil počítač Burnsovi. „Jdeme.“

„Rozjedete akci?“ zeptala se Prema. „Za chvilku, paní Moonová.“

„Proč s tím tak otálíte?“

„Potřebujeme se zorganizovat. Doporučoval bych vám, abyste si našla nějaké místo, kde…“

„Hlavně to stihněte, než se vrátí moje smečka. Nechci, aby viděli něco špatného.“

Kéž by to bylo tak snadné, pomyslel jsem si.

54. kapitola

Zamířili jsme na Premino obří parkoviště. Burns utrousil: „Čerstvý vzduch. Konečně.“

„Nemáte rád herce?“ nadhodil jsem.

„Nesnažte se ve mně psychologicky nimrat, doktore.“

„Je to naprosto oprávněná otázka, Morry,“ vložil se do hovoru Milo. „Netuším, co tě to popadlo, ale skoro

by se to dalo považovat za obstrukce.“ Burns zbledl. „Já…“

„Takže ta otázka je namístě, Morry.“

„Když myslíte,“ zavrčel. Předešel nás, pak si to rozmyslel a rozhodil ruce. „Moje sestra byla herečka. Hrála

mizerný role v odvarech broadwayských muzikálů, vůbec to nestálo za řeč. Před pěti lety spáchala sebevraždu a totálně rodičům podělala život.“

„To je mi líto,“ řekl jsem. „Nezvládala práci v showbyznysu?“

„Co já vím o showbyznysu?“ opáčil Burns. „Zabila se a podělala jim život, protože byla sebestředná

hysterka, odjakživa taková bývala.“

„Morry, sedni si do auta a zkus vyšťourat něco z těch počítačů.“

„Jo, jasně. Sice nevyšťourám nic, ale pokusím se.“

Zatímco Burns nakládal věci do vozu, objevil se Tyler O’Shea se Sally. Hladil ji po zátylku. Už zase

vypadala čile.

„Jdeme na věc, Tylere,“ oznámil mu Milo. „Půjdeme pěšky. Chci na to jít pomaloučku polehoučku, ne nějakou siláckou přepadovku, protože ten chlap není žádný génius, bere drogy a má skříň plnou pušek a

pistolí. Doufám, že bude stačit moment překvapení.“

„Navíc je slavný,“ poznamenal O’Shea. „Jak to s tím souvisí?“

„Tím větší překvápko to pro něj bude, poručíku. Nejspíš ho nikdy nikdo neotravuje.“

„Slavný,“ zopakoval Milo. „Jestli všechno vyjde podle plánu, tak dopadne spíš neslavně.“

Dojít od Premy k Raderově bráně nám trvalo šest minut. Sally by to radši uběhla za dvě. Milo od Premy

dostal kód k otevření brány: 10001.

„Musí být jednoduchý, poručíku, protože jinak by si ho nezapamatoval.“

Vyťukal čísla, brána se poslušně otevřela a šli jsme dál po asfaltové silničce, která by potřebovala nový

povrch. Muselo se po ní jít dál než k Premě a bylo to víc do kopce; skoro půl kilometru jsme kolem sebeneviděli nic než zeleň. Místy rostly stromy tak hustě, že skryly slunce, a kolem se rozhostilo přítmí.

„Potrpí si na soukromí,“ poznamenal O’Shea.

Milo prodloužil krok. O’Shea si to správně vyložil jako zmlkni.

Větřík čechral Sally srst. Vlídnýma, ale bystrýma očima analyzovala okolní svět. Držela se zpříma a hrdě sivykračovala. Pracovní pes v sedmém nebi.

Pak se zarazila.

„No to se na to podívejme,“ utrousil O’Shea.

Silnice znenadání ústila na prostranství plné aut. Bylo tam asi tak dvanáct běžných parkovacích míst, alejá napočítal sedmnáct natěsnaných vozů těsně jeden vedle druhého. Některé přečnívaly až na okolnízahnědlou trávu.

Nejblíž k silnici parkoval Raderův černý Ford Explorer, malinko stranou od tlačenice ostatních. Aby se s ním snadno vyjíždělo. Milo si ho vyfotografoval z několika úhlů a opsal si poznávací značku.

Ostatní vozy, chlouba italských, německých a britských automobilek, byly zablácené, špinavé a zapadané listím. Několik jich dokonce stálo v náklonu na prázdných gumách.

Šestnáct jich odpovídalo seznamu oddělení motorových vozidel. Sedmnácté bylo červené BMW

zaparkované uprostřed.

Milo se k němu prosoukal, taky si ho nafotil a zapsal si pár poznámek.

„Proč vás zajímá zrovna tohle?“ vyzvídal O’Shea.

„Jezdila jím oběť.“

„On si ho nechal? To je ale blbec.“ „Doufejme, že takový bude i dál. Jdeme.“

Dům byl nízká dlouhá krabice, jaké se stavěly v padesátých letech. Odhadoval bych, že ho navrhovalnějaký přistěhovalec z Evropy – Schindler nebo Neutra nebo někdo, kdo se je snažil imitovat. Taková taminimalistická stavba respektující okolí, na které není znát věk, pokud je dobře udržovaná.

Tahle nebyla. Plochá střecha se prověsila a byla zvlněná. Bílá omítka zešedla a popukala. Okna bylazaneřáděná ptačím trusem. Fasádu hyzdily fleky a stružky od dešťové vody. Stejně jako Prema měl Rader za domem les, ale všude jinde se rozkládala jen udusaná hlína.

Došli jsme k domu. Výhled, na kterém si architekt určitě dal záležet, clonily vnitřní rolety. Dveře zjasanového dřeva by potřebovaly přelakovat. Byly ale bytelné. Když na ně Milo zaklepal, sotva to bylo slyšet.

Stiskl zvonek. Nedolehlo k nám žádné zacinkání ani zadrnčení.

Zaklepal hlasitěji.

Dveře se otevřely. Stála v nich dívenka ve sporých bikinách. Vlasy jí hýřily barvami – bílá, černá,plameňákově růžová. Bylo jí tak dvacet, nanejvýš něco málo přes.

Hleděla na nás zakalenýma očima s těžkými víčky. Mezi dokonale tvarovaným nosem a stejně dokonalými rty měla šmouhu bílého prášku. Bílé bikiny se stěží daly označit za oblečení – podprsenku tvořily dvěminiaturní hvězdičky na šňůrce a spodní díl nepatrný trojúhelníček látky, který nezakrýval skoro nic. Prsyvelikosti grapefruitů se dívce zdvihaly o zlomek vteřiny později než zbytek hrudi – takový tělesnýekvivalent digitálního zpoždění. Bosé nohy měla špinavé, nehty jako rudé drápy.

Promnula si oči. „Co je?“

„Policie, madam. Je pan Rader doma?“

Otřela si bílá smítka pod nosem.

Milo jí řekl: „Se snídaní si nedělejte starost, jenom si chceme popovídat s panem Raderem.“

Dívka otevřela pusu. Zevnitř se vydralo žabí zaskřehotání. Pak vyjeknutí. A pak: „Donnyyyy!“

Ani nemusela křičet, Rader už byl za ní. Vynořil se odkudsi zleva, na sobě červený hedvábný župan. Mělho jen ležérně stažený páskem, takže vystavoval na odiv pevnou opálenou hruď. Kapsy se mu nadouvaly.

Z jedné vykukovala láhev s kolkem na hrdle. Co měl v druhé, vidět nebylo. Možná pytlík bílého prášku.Anebo třeba skleničku. Pokud se obtěžoval pít ze skleničky.

Odstrčil dívku stranou a taky si protřel oči. „Vo co kráčí?“

Byl vysoký a ještě mohutnější a svalnatější, než se zdálo na plátně. A měl hrubší rysy – čelo vyboulenéskoro jako neandrtálec, drsnou pleť a silné chřípí, které se mu nadouvalo jako býkovi.

Kolem tváře se mu ježily dlouhé rozcuchané vlasy, černé jako uhel. Měl co dělat, aby udržel otevřené oči.Časopisy o celebritách je popisovaly jako černé, ale ve skutečnosti je měl tmavohnědé. I tak panenky sduhovkami téměř splývaly. Navzdory jasnému odpolednímu světlu je měl rozšířené.

Taky byl ušpiněný bílým práškem, přes rty a bradu se mu táhla široká šmouha. A další zrníčka se mubělala na límci županu. A na lemu kapsy.

„Policie, pane Radere,“ oznámil Milo.

„Vo co hergot de?“ Hrdelní hlas. Typická huhňavá výslovnost.

„Policie…“

„Do prdele!“ Donny Rader ucouvl.

„Uklidněte se, jen si s vámi chceme promluvit…“

„Vo čem?“

„Můžeme jít dál, pane Radere?“

„Co sakra… Tak počkat! Vy nejste žádný poldové, vy ste ňáký sráči, co je na mě poštvala, aby mě zblbla.“

„Pane Radere, ujišťuju vás, že…“

„Ujišťování si strčte do prdele. Vypadněte vocaď!“

„Jsme opravdu od policie a…“

Donny Rader se oklepal, až mu vlasy létaly kolem hlavy – jako hyena setřepávající si z tlamy krev. Dívka vbikinách postávala za ním, držela se za tvář a zrychleně dýchala. Milo udělal krok dopředu, aby mohl vrazit nohu mezi dveře. Rader zavyl, sáhl do kapsy, ve které neměl láhev, a vytáhl z ní cosi kovového a lesklého.

Poodstoupil a napřahoval paži. Když Milo naposledy čelil šílenství, nechal se zaskočit a já mu zachránil život. To ani v nejmenšímneodpovídalo rolím psychologa a ostříleného policajta, a i když se s tím smířil, zanechalo to na něm šrámy.

Možná díky tomu se tentokrát zaskočit nenechal.

Popadl Radera za zápěstí ruky s pistolí, jako by mu ho zaklapl do pasti na medvědy, stlačil mu paži dolů a prudce ji zkroutil. Zároveň Radera zešikma nakopl mezi nahé nohy, takže ten ztratil balanc. Milo ho

druhou rukou otočil. Než Tyler O’Shea s vrčící Sally po boku nachystal pouta, Rader ležel na zemi a dvaadvacítka se válela bezpečně mimo jeho dosah.

Kolem úst se mu dělala pěna a měnila špínu na podlaze v čokoládovou sodovku.

Dívka v bikinách úpěla.

„Postarej se o ni, Tylere,“ poručil Milo.

O’Shea překontroloval želízka na pevném opáleném těle. „Jste eso, poručíku.“

Bez cavyků dívce taky nasadil pouta. Vtom mu padl zrak na cosi vlevo. „Na tohle byste se měl mrknout,

poručíku.“ Hlas se mu změnil. Čišel z něj strach.

Milo vytáhl vzpouzejícího se a nadávajícího Radera na nohy. „Nehejbej se a drž zobák.“ „Jdi do hajzlu!“

O’Shea nasměroval děvče ven. Tvářil se zaraženě. „To musíte vidět.“

„Běž to prověřit, Alexi,“ pověřil mě Milo.

V domě to vypadalo jako v chlívku. Na podlaze i nábytku se válely hromady odpadků. Vzduch byl cítit

shnilým jídlem, tělesnými pachy, marihuanou a čímsi dalším, možná podřadným řezaným kokainem.

A kočičí močí – možná to měly na svědomí vážně kočky, možná metamfetamin.

O’Shea už ale viděl i čichal horší věci, takže to by ho nezarazilo.

Nechtěl jsem poškodit případné důkazy, tak jsem opatrně překračoval haldy odpadků. A pak jsem to

uviděl. Z nízkého trámu visela kostra, nohy se jí pohupovaly jen kousek nad podlahou.

Lidská kostra, pospojovaná drátky a vyztužená kovovou tyčí upevněnou rovnoběžně s páteří.

Dokonale očištěná, jen na hlavě měla vlasy. Dlouhé vlasy. Černé, kudrnaté.

Kostra dospělého člověka. Oproti mně tak o patnáct centimetrů menší.

A soudě podle pánevní kosti zcela nepochybně ženská.

Rozevřené čelisti byly naaranžovány, aby se groteskně usmívaly. S přehnaným veselím, ze kterého jderyzí děs.

Došel jsem přes pokoj připomínající skládku až ke kostře. Přičichl jsem k ní.

Nový odér.

Příjemně sladký. Bylinkový. Evokující pilné včelky v úle.

55. kapitola

Milo Raderovi znehybnil kotníky plastovými pouty a přikurtoval ho pásem k sedadlu ve druhé řadě uvnitřdodávky. Tyler O’Shea dopředu posadil Sally jako hlídače. S gustem se po přikrčeném fňukajícím hercioháněla a vrčela.

Milo si dopřál nezapálený doutník, svíral ho mezi rty a vyřizoval telefonáty. Zavolal vězeňské službě,laboratorním technikům, koronerovi.

A pak i náčelníkovi, jako by ho to napadlo až dodatečně. Šéf byl pryč a Milo mu nenechal vzkaz.

Tyler O’Shea hlídal dívku v bikinách.

Barbara „Brandi“ Podeská sama sebe popsala jako „herečku a tanečnici“, a když si ji Milo prověřil, vyskočil

na něj z databáze zatykač za to, že se nedostavila k výkonu veřejně prospěšných prací, které jí souduložil jako trest za přechovávání marihuany. Byl to její první prohřešek. Teď kvůli němu poputuje zamříže. Ta novinka jí vzala dech. Začala kňourat, že je jí zima.

O’Shea ji přejel pohledem a řekl: „Hned vám seženeme něco na sebe.“ Ale moc upřímně to neznělo.

Milo se zašel podívat na kostru, během pár vteřin byl zpátky a zůstal stát ve dveřích. Kousal si ret, otíral si

tvář a zase vytáhl z kapsy telefon. Zatímco čekal na spojení, obličejové svaly se mu trochu uvolnily a narty se mu vloudil náznak úsměvu.

„Paní LeMastersová? Tady Milo Sturgis… Jo, já vím, že to byla doba. Jak se má prvotřídní reportérka vtenhle krásný den? A máte pořád ráda svého manžela? Proč se ptám? Protože mě budete mít ještě radšinež jeho, Kelly, věřte mi. Mám pro vás sólokapra.“

Sotva hovor ukončil, zavolal mu náčelník. Milo mu začal líčit podrobnosti, které já už znal, tak jsem hotam nechal a šel se projít, abych vybil přebytečnou energii.

Obešel jsem parkoviště s tlačenicí aut a srazil se s Premou Moonovou.

Milo jí nařídil, ať zůstane doma. Ale vůdčí typy si na rozkazy nepotrpí.

„Kde je?“ chtěla vědět.

„V dodávce, ale vy tam chodit nesmíte.“

„Proč bych tam chodila? Takže je po všem?“

Pro soudní systém je to teprve začátek.

„Ano,“ přisvědčil jsem.

Chvíli nereagovala. Pak na mě mrkla. Otočila se, pohodila vlasy a koketně zahoupala dokonalým pozadím.

A celá rozesmátá – euforickým, pronikavým, vědoucným smíchem – odkráčela z jeviště.

56. kapitola

V televizi by všechno šlo dál jako po másle.

DNA ženské kostry odpovídala Qeeshe D’Embové, dítě z parku se povedlo spojit jak s Qeeshou, tak sDonnym. Krev, kousky kostí, částečky kůže a vlasy, které se našly v garáži, kde si Donny Rader zřídilpreparátorskou dílnu, patřily matce i dítěti.

Několik žen, které se podařilo dohledat díky Weddovu modrému sešitku, potvrdilo, že Rader do tohotmavého, zašlého prostoru po večírcích často chodil a trval na tom, že chce být sám a věnovat se svým„projektům“.

Kulka vyjmutá z Weddova mozku odpovídala pětačtyřicítce nalezené v Raderově skříni s arzenálem. Raderměl ve sbírce sedmatřicet mizerně udržovaných střelných zbraní včetně samopalu Uzi a ruské útočné pušky.

Milo doufal, že kulka z těla Adriany Bettsové se bude shodovat s dvaadvacítkou, kterou Raderovi sebral.Ale neshodovala, nepovedlo se ji spojit s žádnou Raderovou zbraní. To mluvilo ve prospěch teorie, žeAdrianu zabil někdo jiný, nejspíš Wedd.

A nejspíš z Raderova rozkazu, ale dokažte to.

Čím víc jsem přemýšlel o tom, že Rader a Wedd jezdili stejným autem, tím víc jsem se přikláněl k teorii,že Wedd Radera uctíval jako hrdinu. Jenže státnímu zástupci Johnu Nguyenovi se to nezamlouvalo a chtěl vyšťourat něco hrozivějšího a úkladnějšího.

„Potřebuju něco naprosto úchylného, Alexi. Něco ve stylu Mansona, krvelačnost, sdílené bludy atakdále, atakdále.“

„Mně to připadá úchylné i tak, Johne,“ namítl Milo.

„Úchylností není nikdy dost,“ zakřenil se Nguyen. „Možná mi nabídnou, abych o tom napsal knížku.“

Realita byla taková, že se případ povleče celé měsíce, ne-li roky. I když si Donny Rader najal armádupředražených právnických es, nepovedlo se mu dosáhnout propuštění na kauci. Dostal ale zvláštní celu,takže byl v bezpečí před násilníky, šílenci a lovci trofejí, a začaly kolovat historky o tom, že se těšíspeciálním výsadám a že mu dnes a denně přicházejí hromady zamilovaných dopisů od krajněrozrušených žen po celém světě, které smyslně huhňající herec okouzlil.

Kelly LeMastersová dostala od newyorského nakladatele skvělou nabídku na napsání knihy a odešla zTimesů. Asi máš smůlu, Johne N.

Spekulovalo se, že to Rader uhraje na duševní poruchu, stráví nějaký čas v pohodlné psychiatrickéléčebně a možná se nakonec dostane na svobodu.

Já jsem si nebyl tak jistý. Ale mýlil jsem se už v tolika věcech.

V danou chvíli bych se smířil i s tímhle scénářem.

Měsíc a pět dní po Raderově zatčení jsem zajel na Západní dětskou kliniku, poptal se na SalomeGreinerovou a stejně jako předtím jsem ji našel v jídelně pro doktory. Na oběd už bylo pozdě. Zase sedělau tvarohového dortíku a čaje. Jako by odtamtud vůbec neodešla.

Posadil jsem se naproti ní.

„Zbloudilý psycholog se vrací,“ poznamenala.

„Jimmy Asherwood byl skvělý člověk s tragickými životními osudy,“ řekl jsem. „Chápu, proč ho chráníš. Já

nechci jeho památku nijak zneuctít. Nezaslouží si to. Právě naopak.“

Povzdechla si. Navzdory vší vitalitě to přece jen byla stará žena. Připadal jsem si jako nezdárný syn. Ale přesto jsem pokračoval.

„Vím o jeho válečném zranění, takže je mi jasné, že ať jste spolu měli jakýkoli vztah, o sex nešlo.“

Popuzeně povystrčila bradu. „Od tebe,“ pronesla tiše, „bych čekala bohatší představivost.“

Tím mě dočista vykolejila.

„Co přesně po mně chceš?“ zeptala se.

Místo odpovědi jsem řekl: „Jimmy uznával právo ženy rozhodovat o vlastním těle, ale věděl, že se ženy –

dívky – občas nechají dotlačit k rozhodnutí, o které nestojí. Třeba dívky z určité společenské vrstvy, které způsobily svým rodinám nepříjemnost. Na scénu vstupuje Švédská nemocnice.“

„Zboží a služby za peníze, můj milý. Co může být vlastenečtějšího?“

„Když se dívky rozhodly těhotenství ukončit, Jimmy jim vyhověl. Ale na rozdíl od ostatních doktorů se snažil zjistit, co si přejí doopravdy. Zakročil, když měl pocit, že na ně někdo vyvíjí nátlak. Jak se mu dařilo přesvědčit jejich rodiče?“

„Odborník přes lidskou psychiku jsi tu ty.“

„Já bych si tipoval, že jim řekl, že procedura by mohla ohrozit dívčin život. Některým rodičům to nejspíš bylo fuk a našli si jiného doktora, protože určitému druhu takzvaných lidských bytostí připadá společenské

stigma horší než cokoli jiného.“

Místo odpovědi si vidličkou nabrala kus dortíku.

Pokračoval jsem: „Narozením dětí to pro Jimmyho nekončilo. Právě naopak, o všechno se postaral. Zapomoci Eleanor Greenové, dobré duše, která měla děti ráda. Byla přesně ten typ člověka, co se ideálně hodí na zdravotní sestru.“

„Ellie,“ řekla Salome a ruka posetá jaterními skvrnami jí vylétla k hrudi.

„Ellie a ty,“ přitakal jsem. „A možná i další.“

„Armáda spravedlivých,“ prohlásila. „Byli jsme takový oddíl… aktivních idealistů.“ Odložila vidličku. „Po

Dachau jsem měla pocit, že něco takového dělat musím.“

Překryl jsem jí ruku dlaní. Odtáhla se. „Už jsi spokojený, Alexi?“

„Občas přiváděl děti na svět Jimmy, občas ty. Když byly připraveny vydat se na cestu, předali jste je do

péče Ellii. Žila ve velkém domě v hezké čtvrti, který jí Jimmy za tím účelem najal. Několik měsíců jste jelékařsky prověřovali a pak jste je předali rodinám, které o ně stály. Lidem, které jste si taky prověřili.

Nebyly to oficiální adopce, takže se všechno muselo tutlat.“

„Třicet tři,“ řekla. „Tolik jsme jich umístili do rodin. K lidem po celém státě. Třiatřicet dospělých nemá anitušení o svém původu.“

„Třiatřicet plus jedno,“ dodal jsem. „Co se stalo?“

Zavrtěla hlavou a vstala. Čekal jsem, že odejde, ale došla k zásobníku s horkou vodou, natočila si ji dohrníčku, rozbalila nový pytlík čaje a dívala se, jak se jí houpá v prstech.

Když se vrátila ke stolu, řekl jsem: „Salome, promiň, jestli…“

„Úmrtí v kolébce. Tak jsme tomu tehdy říkali. Později to dostalo honosnější název, tak jako všechnoostatní, a stal se z toho syndrom náhlého úmrtí kojence. Nevysvětluje se tím, co ho způsobuje, ale zní tomnohem vědečtěji, že? Teď už sice máme nějaké teorie, ale stejně mu pořádně nerozumíme. Alespoňvíme, jak mu ve většině případů předcházet.“

„Tím, že bude děcko spát na zádech, a ne na břiše.“

Usmála se. „Miminka se zploštělou hlavičkou… Rodiče jsou bez sebe rozčilením, bojí se, že jejich pokladbude vypadat divně a že se nedostane na Harvard. Říkám jim, uklidněte se a přestaňte si dělat starostikvůli hloupostem.“

Potřásla hlavou. „Nespat na bříšku, je to tak prosté. Právě tak ho Ellie našla. Ležel na bříšku, nehýbal se.Byl to chlapeček – ti jsou jako miminka choulostivější než holčičky. A vlastně se to nemění ani později, co, Alexi?“

„Vy před sebou máte delší život, proto si my odkládáme dospělost,“ opáčil jsem.

Teď překryla ruku dlaní ona mně. „Tys byl odjakživa vtipálek.“

Došel jsem si pro kafe. Chvíli jsme mlčky popíjeli a pak Salome řekla: „Ellie si to dávala za vinu. Našli jsme

ji s Jimmym, jak toho chudinku kolébá v náručí – byl mrtvý už celý den a ona tam s ním celou dobuseděla a nechtěla ho pustit.“ Zachvěla se. „Musela jsem jí ho vyrvat z náručí.“ „A dovolili jste jí ho pohřbít na zahradě.“ Chytila mě za obě ruce a překvapivě silně mi je stiskla. „Proč by ne, Alexi? Bylo jí ho hrozně líto a oficiálnějsme ho pohřbít nemohli.“ „Ovšemže ne,“ přitakal jsem. „Uspořádali jsme mu malý obřad. V noci. Ne náboženský. Každý jsme se za něj pomodlili. Šeptali jsme, abychom na sebe neupozornili sousedy. Jimmy vykopal jámu. Já jsem zasadila platan, který jsem koupila v zahradnictví. A květiny. Klívie. Kolem kmenu. Jsou krásně oranžové, mám ten odstín moc ráda.Chudáčka Sama – pojmenovali jsme ho, aby se z něj stal konkrétní člověk – jsme chtěli pohřbít v maličkérakvi, ale nevěděli jsme, jak si ji obstarat, aniž bychom vzbudili podezření. A tak jsme použili… něco j iného.“

„Kovovou schránku z nemocnice. Ve které se nosily peníze do banky.“

„Prostě jsme ji měli po ruce. Co jiného taky použít – přepravku na ovoce?“

„Myslel jsem, že v tom byla hlubší symbolika, Salome.“ „Jaká?“

„Že jste tím dávali najevo, jakou pro vás měl cenu.“

Zůstala na mě zírat. Pak se usmála. „To se mi líbí. Poupravím si vzpomínky, aby to tak bylo. A teď kdybysmě omluvil…“

„Umísťovali jste s Jimmym a ostatními děti do rodin i potom?“

„Jistě,“ přitakala.

„Ale Ellie s tím přestala.“

Přikývnutí.

„Co s ní bylo dál?“

„Odstěhovala se do jiného města, ale nepovím ti kam. Vdala se za muže, který ji miloval, ale nepovím tijeho jméno. Přivedla na svět vlastní dítě. Umřela. Víc vědět nepotřebuješ, Alexi.“

Zvedl jsem se. „Díky.“

„Řekneš to tomu policistovi?“

„Nemám důvod.“

„Tak proč… No jasně, když se do něčeho zakousneš, tak nepustíš. Možná je to občas až tak trochu

posedlost?“

Usmál jsem se. „Stává se to.“

57. kapitola

Devadesát dnů po Raderově zatčení mi Milo poslal e-mailem odkaz na článek v Daily Variety.

Připsal k tomu stručnou zprávu: Bez komentáře.

Premina aura září napříč galaxií

Megastar Prema Moonová se po dobrovolném pobytu v ústraní vynořila na světlo a podepsala sespolečností Feinstein Group smlouvu na dobrodružný akční film o matce superhrdince, která se snažívychovávat děti a zároveň bojovat se zlými silami z vesmíru. Zatím bezejmenný snímek s obřímrozpočtem se bude natáčet v Chorvatsku a ve Francii, takže Prema bude moci snadno cestovat na svůjzámek s biofarmou v údolí Loiry, který si nedávno pořídila. Na dotaz po paralelách mezi příběhem filmu aPreminou skutečnou životní situací – její bývalý manžel Donny Rader byl zatčen za několikanásobnouvraždu a ona před ním musela chránit své čtyři děti – odmítl Premin agent odpovědět. Scénář k filmunapsal Chad Zaleen a produkovat ho bude Garvey Feinstein společně s Andrewem Bronsonem, Billem Kanderem a Danem Elhianim. Na produkci se dále budou podílet Ethan White, Barry Urbanovitch a Prema osobně. Natáčení by mělo začít… Pět msíců nato mi poštou přišla stříbrem lemovaná růžová kartička ve stejně barevné obálce. S nesmírnou radostí a s vděčností vůči Matce Zemi a dobru všude vůkol hrdě vítáme na svět Aimee Destiny

Narodila se zdravá, krásná a úžasná a vážila celých 3,7 kila!

Holly a Matt Rucheovi

Namísto darů prosím přispějte Západní dětské klinice.

Nechybí vám nějaké předchozí případy Alexe Delawarea? Třeba následující dva?

KLAM

Elise Freemanová zoufale volala o pomoc, ale bohužel marně. Vedle jejího mrtvého těla leží DVD, v němžcitově i tělesně zdevastovaná žena vypráví mrazivý příběh o dlouhodobém zneužívání, jemuž ji vystavili třisadističtí trapitelé. A jako by už tento samotný fakt nebyl dostatečně děsivý, brzy vyjde najevo, že všichniaktéři tragického příběhu vyučovali na nejprestižnější střední škole v Los Angeles. Milo Sturgis má před sebou opravdu nesnadný úkol – a jestli někdy potřeboval odbornou pomoc Alexe Delawarea, pak tenokamžik nastal právě tady a teď.

Od samého počátku vyšetřování je zřejmé, že tento případ bude lopotným hledáním pravdy a případnésoudní líčení se ponese ve znamení špinavých právnických kliček. Milo má ve svých rukách společenskou ipolitickou časovanou bombu, ale pokud chce dostát své profesní cti, nezbývá mu než se začít broditbřečkou ukrývaných nenávistí a smrtelných hříchů, které se nevyhýbají ani nejvyšší společnosti. A kdo ví, jestli i samotní Milo a Alex nevstoupí do luxusní smrtící pasti…

Pevná vazba s přebalem, 304 stran, 249 Kč.

OBĚTI

Tak hrůzyplný výjev ještě detektiv Milo Sturgis nespatřil: zavražděná oběť měla zlomený vaz a kolem krkuomotané vlastní vnitřnosti. Vita Berlinová si sice agresivním chováním nadělala spoustu nepřátel, ale comusela provést, aby vraha přiměla k tak příšernému činu?

Než Milo s psychologem Alexem Delawarem rozpletou první poznatky z pátrání, je objevena další, podobně zohavená mrtvola. Tentokrát je obětí laskavý, naprosto nekonfliktní muž, pravý opak arogantníVity. Jediným pojítkem mezi oběma brutálními činy je list papíru s velkým černým otazníkem, který vrahzanechal na obou místech činu. A pak i na třetím… a na čtvrtém…

Zatímco město svírá strach, Milo s Alexem postupně pronikají do temných zákrutů pachatelovy mysli,protože jedině tam mohou nalézt klíč k motivu. Vše nasvědčuje tomu, že vraha k činu ponouká krajnězvrhlá záliba, jejíž projevy dokáží otřást i nejotrlejšími policisty. Otázkou zůstává, kolik zohavených mrtvolještě za sebou zanechá, než se ho policistům podaří zarazit…

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.